Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: VIII.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 84, s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno: 08.04.1919
Licence: PD old 70

Frak, — smoking, — žaket, — čamara, redingote… that is the question.

Otázka, která někdy tisícům kazí tvrdý, zdravý spánek. Docela zbytečně, řekl by ten, kdo pohlíží na věc filosoficky, zapomínaje, že filosofů je na světě nejmenší počet. Ale svět už je takový, mundius vult… ergo…, — nezbývá, nežli plouti s proudem, dnes pro nás světovým. Dokud bývali jsme mezi sebou a cizí host byl vzácností, nebylo zajpotřebí k úvahám srvrchu nadhozeným „lékárnických vážek“; a přišel-li náhodou cizinec, zavíral shovívavě jedno, ne-li obě oči nad tím nárůdkem podivným ve středu Evropy. Ted však, kdy vstupujeme do společnosti jeho rovnocenní, nechceme shovívavosti, — ale pak dlužno společnosti dáti, což její jest. Sice shovívavost nabude nemilé příchuti pohrdání.

Je nepříjemným pocit ve společnosti, odlišuješ-li se čímkoli: gentleman nechce ani vynikati nad jiné a nerad cítí také podřadnost. Nejvolnější jsme ve společnosti stejnorodé a ta jeví se nejprve a na první pohled toliko útvarem. Je velmi jednoduchý prostředek, kterým souměrnosti zevní ve společnosti, — prozatím pánské, — možno docíliti: napište úbor na pozvánku. Ale tomuto způsobu skoro odjakživa se vzpíral náš český, tak zvaný demokratický duch, vida v tomto předpisu jisté násilí a omezování osobní svobody. Nevyhneme se však takovému upozorňování a účastník společnosti musí vzíti si to k srdci.

Co však napsati na pozvánku? — Podrobná odpověď vyžadovala by objemné brožury, proto jenom hlavní zásady: ve dne do společnosti žaket, redingote, na venek, do úřadu, do práce sako, večer frak. To zhruba.

Žaket, čili cutaway vede boj s redintem, jehož české pojmenování státním převratem doslalo smrtelnou ránu: zmizeli císařští radové, zmizí také „císařský“ kabát. Alevšak jako císařským radům nikdo nevezme jejich věhlas, tak císařskému kabátu zůstanou jeho široké šosy. V boji uvedeném zdá se míti vrch čipernější a mladší žaket, který tak pěkně sedí štíhlé taillii, kdežto ti, kdo měří v pasu přes určitou míru, předepsanou pravidly mužské krásy, halí mnohé svoje nedostatky i přebytky do redingotu, který právě proto, že odkazován je čím dále více na vážnost věku, má zase přednost větší obřadnosti. Proto také při obřadných dopoledních návštěvách redingote pořád ještě má svůj význam a proto také nehodí se dobře na ulici; není „procházkový“, nýbrž toliko „společenský“.

Zápas, jehož účastníky jsou frak a smoking, je dávno rozhodnut ve prospěch kabátku, tvarem sice podivného, ale přece jedinečného, a jenom ještě na některých místech bojiště, pro frak vítězného, vedou se malé šarvátky. Nic jiného není večerním úborem, nežli frak a bílá kravata, smoking toliko ve společností pánské. U nás smoking houževnatě se udržuje, snad proto, že pro svoji podobu se sakem zdá se pohodlnější těm, kdož ve fraku necítí se doma. Můžeme se s ním smířiti u mládeže v tanečních hodinách, nikoli jinde. Smoking na ulici vzbuzuje hrůzu u všech dandies…

Co do látek, má svoje zákonné předpisy každý druh; každý krejčí je zná a poradí. Tuto možno jenom přátelsky varovati před tak zvaným černým oblekem našich slavností, při nichž setkáváme se nezřídka s komickou kombinací dlouhých šosatých kabátů černých, černých kalhot, a bílých kravat.

Nepište tedy na pozvánky společností večerních, byť to byl jen prostý čaj, „úbor společenský“ — sice dostanete pestrou směsici podle toho, jak si čtoucí tento úbor vykládá. Napište, nebo dejte natisknouti prostě „žaket, redingote“ nebo „frak“, podle potřeby. Pak je tento pokyn, dostačující pro ostatní kousky toalety, pokynem pro všecky a není vhodno, přeje-li si hostitel žaket, redingote, abys přišel ve fraku proto, že „tomu lépe rozumíš“.

A což, nemáš-li předjepsaného úboru? — Logická opověď jest jediná: tedy tam nechoď. Ale také logika má někdy svoje „ale“. Záleží na druhu a rázu společnosti. Je-li to společnost, representující demokratickou republiku, padají závory uzavřenosti a zůstává jediný příkaz úboru čistotného a pořádného. Pořádá-li president republiky nebo některý ministr, státní tajemnik či vynikající muž na příklad rout, pro široké vrstvy, na nějž pozve i zástupce tříd dělnických, nebo nemajetných a proletářských, k nimž dnes patří většina salaristů, úřednictva státního i soukromého, má přístup stejně dělnická halena jako pečlivě vyčištěný, doma snad i úzkostlivé vyspravený kabát neanglického střihu nebo šosák, přede mnoha léty svatební i přes to, že na pozvání je úbor zvláštní poznamenán. Nelze u blízkosti osoby presidentovy nebo ministrů při slavnosti národní vyloučiti kterékoli z příslušníků národa jenom proto, že nemá peněz na úbor nádhernější nebo vhodnější; právě tak jako v kritických dobách nynějších nutno býti shovívavým stejně ku nedodržování dotyčných pravidel společnostních, jako k nedodržování jízdního řádu.

Tím, že hostitel udá na pozvánce úbor, vykonal svoji společenskou povinnost — ale teď i host je vázán podle udaného pokynu se říditi a vyžaduje tedy úcta k presidentovi, ministru atd., aby pokyn daný byl respektován pokud jen možná. Není-li úborová poznámka na pozvánce rozkazem nepřekročitelným, je přece jen příkazem slušnosti obecné a ne-li našinec, tedy člověk cizí velmi by se podivil, kdyby příkazu nebylo dbáno. Nemůže-li býti dbáno, pak je nutno ozřejmiti poměry těm, kdož nejsou do nich náležitě zasvěceni.

Byli mnozí, kdož hned po říjnovém převratu vzpomněli si na čamaru blahé paměti, těšíce se, že přijde opět ke cti ten kabát, se kterým sdružují se milé vzpomínky našeho mládí. Řada knoflíčků a šňůrek na portrétech starých a dobrých vlastenců vybavuje také představy o neohroženosti a upřímném češství. Nebudiž mi vytýkáno ve zlé, opakuji-li tuto několik slov ze svého Společenského katechismu (I., 265), čamary se týkajících: …Čamara byla zavedena jakožto kroj národní, jímž de facto není, a příliš často jsouc nošena byla zdiskreditována a přestala tím býti úborem salonním a posléze jsme ji vůbec odložili. Naše veřejnost sama rozhodla v její neprospěch… Mimo to mohlo by se snadno přihoditi, že by Čech v čamaře nebyl v cizině připuštěn tam, kde je předepsán frak. Nepřestávám hájiti zásady, že nám Čechům nejdříve vniterně jest se zdokonaliti, že jest nám vyniknouti zvláště prací a věděním, uměním a dovedností, karakterem a všemi ctnostmi, a pak teprve vnějškem, přes to, že i v těchto feuilletonech rozepisuji se o věcech jenom vnější formy se týkajících. Ale formy tyto rád bych měl takové, aby neodlišovaly se od forem světových, obecně uznávaných, aby Čech ve společnosti světové nevzbuzoval nápadné pozornosti svým vnějškem, leda svými pracemi vynikajícími, svým vybraným chováním, svou řečí, svými výkony, sumou svou cenou vniternou. Nestavím se nikterak proti národnímu kroji salonnímu, libo-li proti čamaře a klobouku ať tvrdému, ať měkkému, ale pak bylo by třeba užívati kroje toho opravdu tak, jako fraku a nenositi ho po ulici nebo do úřadu, neboť ošuntělý národní kroj není hezký.

A když všemu vzdělanému světu stačí frak, když ani Francouzi, ani Angličané, ani Rusové, ani Němci atd. nenosí ve společnosti zvláštního kroje národního, proč bychom tak měli činiti právě my Čechové?

Vzpomeňme, že Maďaři velmi rádi se holedbali více méně libovolně fantastickým „národním krojem“ svých magnátů, při všech možných i nemožných příležitostech oslňovali svými šňůrami zlatými a stříbrnými, i třepením a kožešinami, magistrátního sluhu nesnadno jsi tam rozeznal od husarského generála, národní kroje Maďaři i našim Slovákům kradli — a co to všecko bylo platno?

Věc souvisí i s národním krojem našich dívek a žen, o němž však již tolik bylo psáno, že váhám přicházeti se svojí troškou do mlýna. Myslím, že národní kroj ženský má svoje určité místo, jehož dlužno hájiti, aby se nezvrhl v mašksrádu, kterou by se znesvětil. Nebudiž zapomínáno, že národní kroj je krojem venkovským, nikoli salonním, a že do salonu hodí se jen výjimkou. Národní kroj ke svému náležitému uplatnění potřebuje náležitého okolí, a tím jest venkov, zelené louky a stinné háje, les a vrby u potoka; v saloně je národní kroj vždycky kuriositou, třeba velmi pěknou a zajímavou, ale ubíráte mu tam pozadí. Jako byste figuru vystřihli z obrazu.

Proto národní kroj, který je, mluv co mluv, vždycky roztomilý a sluší vždycky, hodí se výborně ven, ke slavnostem zahradním a i k vítání vzácných hostí. Jenom, probůh pozor, aby se těchto našich národních skvostů, drahého dědictví našich babiček, nezmocnily živly, které snadno by jej zprofanovaly, a aby nebylo třeba proti tomuto zneužívání zakročovati… Na konec bude třeba vymeziti národnímu kroji zvláštní privilegia, tak jako vojenské uniformě.

Jenom některé společenské příležitosti zvláštní mají výsadu národního kroje, jako na příklad Slovanský ples v Praze, který má účelem ještě něco jiného nežli tanec: jakousi slovanskou revui. V poslední době, kdy byl a snad je dosud naprostý nedostatek plesových látek, snad také ohledy praktické přičinily k rozšíření národního kroje při plesu a tanci. Ale nedovedu si dobře představiti, že by etherické dívce městské tančilo se volněji v devateru suknicích, v těžkém šátku a dokonce ve vysokých botách, nežli v hedvábí a etaminu. Slovácké nebo valašské, i chodské dívčí nic to všecko nevadí, ta je zvyklá jinším výkonům siláckým.

Ale tuto již přecházíme na choulostivé pole dámské toalety a proto — opatrně!