Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 90, s. 1
Vydáno: 15.04.1919
Licence: PD old 70

Společenský život český vůbec omezoval se v posledních dobách z valné části jenom na rozmanité zábavy hostinské, počínaje od večerních návštěv stolových společností až po masopustní plesy, jakož obecně tanec bývá vyvrcholením českých společenských styků, jak ve městě tak na vesnici. Tam hospoda jest jediným střediskem společenským, snad vedle zimních „přástek“. Zvláštní místo pak zaujímají bankety, často perhoreskované, myslím, že více neprávem nežli právem, a život spolkový i klubovní.

Salon český, společnost jen pro společnost, nikoli pro kasty nebo dobré místo je v širokých vrstvách vzácností právě tak, jako zvaní cizích hostí na oběd nebo na večeři, diner nebo déjeuner. Tato zdrželivost naše je nápadná cizinci a nelze ji vysvětlili toliko nynějším nedostatkem aprovisace; vyskytovala se již dávno před tím. Spíše „neumíme v tom chodit“ a buď vůbec nemáme potřeby širších společenských styků v jemném toho slova smyslu nebo cítíme-li ji, cítíme zároveň svoji neobratnost a vyhýbáme se jim. Námitka nezámožnosti není správna, poněvadž ke společenským stykům i jemným není velké zámožnosti potřebí, aspoň ne tou měrou, jak se domníváme: spíše jen společenského chování, chcete-li trochu společenské obratnosti.

Tak na příklad zásadně falešné jsou názory dam o nutnosti toalet více méně nádherných a především rozmanitých. Ne tak hned najdete tolik zbytečného přepychu, nesrovnávajícího se s poměry majetkovými, jako u nás, nejen ve městech, ale i na venkově; tam snad dokonce ještě víc. Že teď v Paříži dámy se strojí na ulici co nejprostěji, užívajíce látek jen tmavých a střihů jednoduchých, nebylo by divu, ale bylo tomu tak stejně i před vojnou, a byly české dámy, které přivážely si z Prahy do Paříže toalety nejnovějších střihů a látek, přesně podle pařížských předloh — a tam jich ani neužily, ostýchajíce se obraceti na sebe pozornost. Toalety jej uch byly by tam bývaly nemístně nápadny.

Nádheru v jistém smyslu rozvine dáma jenom večer, ale to jen takovou, jaká se shoduje s jejími poměry. Strojí-li se děvče, aby se zalíbilo, stroj se jen čistě, úpravně a vkusně — předem cudně! — páni valnou většinou nerozumějí dámským látkám, nejméně posledním módám a soudí jenom, jak co sluší. Žádný muž nepochopí, proč do každého plesu nebo zábavy musí dáma míti stůj co stůj jinou toaletu a proč z loňských čtyř, pěti drahých klobouků letos už není žádný k potřebě. Těch věcí všímají si jen dámy a mužům je líto, že se ženy strojí k vůli ženám a ne k vůli nim.

I kdyby nebylo strastiplných okolností poválečných, přimlouvai bych se nejen já, ale se mnou tisícové otců, manželů, poručníků, snad i dědů a bratrů za mírnější účty ženských krejčířů a modistek, netoliko z příčin hospodářských, ale zejména mravních. Nic nedemoralisuje tou měrou, jako způsob života nad poměry. Co se stane, když madame oblékne loňský kostým i letos? — Nic. Leda že manžel neb otce spokojeně se usměje. Tedy přece něco. Možná, že se usměje také přítelkyně X neb Y, ale škodolibě nebo pohrdlivě. Je to neštěstí?

Žena a dcera republiky nebudou se honiti za toaletovým přepychem, ale spíše za vzděláním tak, aby mohla býti dobrou matkou a dostávati s úspěchem tomuto nejvyššímu a nejsvětějšímu úkolu ženy. Se vzděláním, nikoli však jen učeneckým, dostaví se i cítění společenské.

Malá praxe společenská je toho asi příčinou, že mnohé z našich paní bezdůvodně jsou skromnější, nežli třeba. Při rautech a čajích ochotně se podjímnjí sebe namáhavější práce na př. při byfelu nebo prací přípravných, jsou hotovy i k velikým obětem, ale jenom ne k úkolům společenským, vítání hostí, zvláště cizích, jich představování, zábavě a pod. Nepodceňujte svého půvabu, který dávno nahradí nesprávný francouzský article nebo falešný anglický akcent.

Ovšem, společnost žádá jisté obratnosti a zvláště jistých ohledů. Nedávno byl jsem přítomen přátelské zábavě jistého dělnického sdružení a když jsem viděl, kterak přítomní tiše a vděčně poslouchají hudební produkce, sice nikoli prvotřídní, ale upřímné, na jevišti nabitého sálu, vzpomněl jsem bezděky na select soirée, ke které byl připraven vybraný hudební program vzácných umělců. Zatím co tito zasedli ke klavíru a chystali se zpívat, část přítomných odešla do vedlejších salonů, aby se mohla nerušeně bavit, druhá bavila se i rušeně a tím hlučněji, div že umělec nad tou bezohledností nezaplakal.

Ale to jen mimochodem, aby snad podobného něco se neopakovalo, až otevrou se širokému obecenstvu i salony presidentské. Či snad možno si dovoliti tuto nevšímavost, když umělec je za svoji námahu honorován? Fi donc!

A odkoukati dlužno dobré, ať kdekoli se vyskytuje, třebas i u aristokratů, a nedomnívejme se, že nic z jejich obyčejů není demokratické. Hostitelka a hostitel vítají na příklad přicházející hosty. Oba stojí v prvním saloně a recepce počíná. Pozvaných je třeba sto i více, a nic není snazšího, nežli že hostitelé některého z nich hned nepoznají, zvláště je-li to cizinec, na příklad účastník nějakého zeminárodního kongresu, který může býti zván, i osobně jsa neznám. Proto sluha nebo major domus, vyžádav si jména příchozího, hlasitě je oznámí při jeho vstupu do salonu. Není toho třeta, kde pozvaní jsou vesměs známí; jinak může se státi, že hostitelka teprve post festum se doví, že u ní byl ministr některé sousední republiky nebo vyslanec spřátelené říše. Pak je pozdě se křižovati: „Pro Krista, a já si ho ani nevšimla!“

Způsob takového hlášení, arci jen při určitých příčinách, je naopak velmi demokratický, protože tímto způsobem nejen hostitelé, ale i společnost, kolem hostitelů po případě shromážděná, snadno se orientují vzhledem ku příchozímu. A vyvarují se snáze všelikých blunderů, když vědí hned, s kým mají tu čest.

Jakož vůbec buďte ve výběru themat svých hovorů ve společnosti opatrní, majíce na mysli, že společnost je společnost a nikoli parlament, třeba že ve výklenku okna můžete s kolegou poslancem při číšce čaje nebo vína smírně dojednati dopolední řečnický mejdan sněmovní. Ale nerozebírejte rozvodového zákona, nevědouce, není-li ve společnosti rozvedený nebo rozvedená, a nežli začnete velebiti vyvlastňování velkostatků, poohlédněte se, nestojí-li vedle vás bývalý kníže, abyste nešetrným slovem nezpůsobili nepříjemného dojmu.

Společnost je školou konversace, které často se nedostává i řečníkům rutinovaným, a bývá mi líto, kdykoli ve vybrané společnosti postrádám naše studenty, i středoškolské. Oktaván a i septimán může docela dobře učiniti návštěvu přítelkyni své matky v její přijímací den a neučiní tak jenom, má-li přítelkyně ta půvabnou dcerušku. Ať se baví s mladším pokolením, najde-li je tam, ale ať neignoruje starších, kterým je povinen pozorností nejdřív; u nich najde také mnoho látky k zábavě i poučení a nabývá společenské obratnosti: naučí se přicházet a odcházet. Tak milo by býti i na plesích a zábavách tanečních vůči staršímu sice, ale úctyhodnému, nudou zhusta dřímajícímu věnci plesových gardedam.

Nejsmutnější bývají naše společnosti, ve kterých sesednou se dámy zvlášť a páni zvlášť, jako turecký selamlik a haremlik. Veselí pánů, vypravujících sobě anekdoty, je falešná a nepřispívá k obecné zábavě. Nemyslete pak, že je nutno, abyste zůstali přilepeni na jednu stolici po celý večer, není to ani zdravé. Příkaz platí toliko pro dobu hostiny.

Neodvažujeme se reformovati společnosti milého našeho venkova, končící nezřídka vřavou bitevní. Nedoporučujeme ani mladíkům tamějším fraku aniž varujeme dívek před hlubokou dekoltáží — každá vrstva, každý kraj má po této stránce svoje zvyky věkem ustálené — ale přece klademe účastníkům na srdce více dobroty a blahovůle a více umírněnosti, jak v chování, tak ve výrazu slovním. Důvěrné tykání snadno svádí a jsou kdož se domnívají, že smí-li osloviti slovem „ty“, mohou ihned dodati nějaké šťavnaté slovíčko.

Je proto velice na pováženou, nechávají-li si i vysocí hodnostáři tykati od kohokoli, sami ani nevyzvavše k tomuto největšímu projevu důvěrnosti a přátelství, nýbrž jenom z nesprávného pochopení hesla rovnosti, volnosti a bratrství. Co je možné v Sokolstvu, mezi legionáři nebo v politické organisaci, nehodí se vždy do široké veřejnosti. Rovnost, volnost a bratrství nejen že nevylučuje, ale přímo žádá vzájemnou úctu, kterou dlužno míti nejprve vůči vedoucím, kteří představují kolostroj republiky. Ale jsme dosud daleci toho ideálu, abychom všichni, ministři, státní tajemníci, presidenti všeho druhu, pracovníci rukou i duchem, paní a dívky, jakož i pisatelé rozmanitých feuilletonů byli doopravdy bratři a sestry.