Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: X.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 101, s. 1
Vydáno: 29.04.1919
Licence: PD old 70

Kdo kdy z nás Čechů byl nucen, za časů bývalých, obraceti se na zahraniční úřad „svého“, tehda rakousko-uherského státu, má na tyto styky sotva vábné vzpomínky. Náhodou mám v těch věcech některé zkušenosti: jako vůdci několika sportovních, olympijských výprav bylo mi chtíc necbtíc jednati s rozmanitými zástupci rakousko-uherskými, ale jenom jednou setkal jsem se a vlídnou českou tváří. Bylo to ve Štokholmě, kde legačním tajemníkem byl hrabě Hanuš Kolowrat, ktetý hned na poprvé upřímně a bez potkrytu se hlásil k nám Čechům, sám jakožto Čech. Nemohl ovšem zabrániti všelikým neobratnostem, jimiž nás častovala jeho představení, jichž prvním požadavkem bylo: korespondovat jen německy.

Bývalo ovšem pravidlem, že všude na velvyslanectvích a vyslanectvech i konzulátech jednalo se s námi předem po německu a potom s patra tím více, čím více jsme stáli na svém českém stanovisku. O neochotě německých a maďarských pánů vůči nám bylo by možno psáti kroniky, mnohdy dosti poutavé i poučné. Zvláště šlo-li o to, aby některý Čech jakožto Čech připuštěn byl k audienci u některého suveréna. Tu bývalo najednou nesnází, oklik a výmluv! Když jsem v dubnu r. 1914 oznamoval rakousko-uherskému vyslanci na Černé Hoře, panu Ottovi, že žádám o audienci u krále Nikoly (žádal jsem prostřednictvím ministra věcí zahraničných Plamenace, maje doporučení dra. Vrat. Černého). Excellence hned ráčila spustiti, to že asi bude nesnadno, že jsme s Černou Horou právě v napjetí, a že ostatně král není ani na Cetyni… Kdyby pan vyslanec hlavu z okna vystrčiti sobě byl obtěžoval, byl by viděl prapor s konaku vlající, na znamení, že král na Cetyni je; ostatně ráno jsem už sám viděl slovanské to Veličenstvo. Arci, že k audienci došlo přes moudrou hlavu páně vyslancovu, právě tak jako deset let před tím ve Štokholmě, kde rakouský diplomat divně se tvářil, čta ráno v novinách mezi hosty královského diner jméno Čecha, jemuž přístup ke králi včera přímo chtěl zabránit…

Nemluvím o kládách, které chtívali navaliti rakousko-uherští representanti jakýmkoli výpravám nebo exposicím českým v cizině…

Teď bude a jest už jinak. Bylo mi měkko u srdce, když vstupoval jsem v Paříži v ulici Bonapartově 18 do českého ministerstva nebo když v téže ulici 24 viděl jsem mnohobarevný znak republiky Československé nad domovními vraty. To vstupoval jsem na českou půdu, český legionář otevíral mi dveře a zahlaholilo upřímné sokolské Na zdar! Všecko po česku, až snad až na některé výpomocné francouzské typerorierky…

Ale dlužno zanechati osobních dojmů, třeba velmi silných, máme-li se dostati ku předmětu této kapitoly. — Tak jako dříve Čech býval vzácností mezi diplomaty, tak teď tomu bude naopak a budeme míti svůj vlastní diplomatický sbor. Z části ho už máme, ale k definitivnímu jeho ustavení dojde asi později.

Nechci a nemohu tuto se šířiti o věcných povinnostech a úkolech českých diplomatů, na to jsou jejich školy a instrukce, ačkoli ukázalo se, že i beze škol a bez instrukcí mohou býti a jsou čeští diplomaté znamenití. Diplomaté také se rodí, jako poeti. Toliko na jednu věc rád bych poukázal a to na nutnost společenské dokonalosti našich zástupců zahraničních. Českým vyslancům sotva bude možno vyhnouti se netoliko obvyklým ceremoniím, ale tím méně stykům společenským, přes to, že moderní doba nechce už viděti v diplomatech toliko společenské panáky, nemající nic jiného na starosti, nežli kam dnes na five o'clock tea, zítra na diner, pozítří na dostihy… „Osudy říší a život v salonech byly pro nás nerozlučně spojeny,“ pravil o své diplomatické výchově jistý mladý vyslanecký sekretář. „Nevěděli jsme, co je pro diplomata větší slávou: podepsati smlouvu nebo pokřtíti svým jménem nové nějaké ragú z drůbeže.“ (L'Opinion, XII. 15. Faber, Diplomatie nouvelle.) Stačí dnes jako kdysi diplomatovi, aby byl informován o všech dvorských klepech, o náladě suverénovy maitresy nebo o podplatnosti některého komořího? Dnes aby znal intriky parlamentní, kuchyni velkých žurnálů, ambice železničních nebo navigačních společností, úmysly mezinárodního světa finančního a choutky velkoprůmyslu a organisací dělnických. Jindy měl mladý adept diplomacie obzvláště vědět, komu vykonati návštěvu, a to byli hlavně cizí kolegové a pak menší světácká společnost, bez vlivu politického, uzavřená nebo i pochybná, jak kde která však měla privilej „přijímati diplomacii“. Bursiáni, žurnalisté, politikové, obchodníci… v tomto seznamu nebyli.

Stalo se za doby rozmachu Mladého Turecka, že jistý turista, na cestě do Cařihradu, ve společnosti dvou sekretářů a atašé svého vyslanectví chtěl navštíviti palác tureckého parlamentu a sháněl se po dovolení. „Stačí,“ povídal jim portýr, „požádáte-li některého poslance.“ Tři diplomaté navzájemna sebe pohleděli — rozpačitě a tázavě. Žádný z nich neznal některého člena otomanského parlamentu…

Ale nechať úloha diplomata co do věci jakkoli se změní, co do formy zůstane přece jen stejna. Dokud celý svět a navždy se nezbolševizuje — k čemuž asi ještě je daleko — bude uhlazený mrav ve stycích diplomatických nutným pravidlem: páni členové mírové delegace pařížské nám to asi ochotně dosvědčí — a také ti z našich mladých diplomatů, jež osud na jejich význačná místa již postavil.

Důležitou úlohu ve společenském žití diplomatově má jeho choť, někdy i dcera, jakož vůbec ženy hrávají v diplomacii nezřídka prim a k tomu nástrojem nezbytným jest jejich společenská vyspělost a vyškolenost. Žádný náš vyslanec, zplnomocněný ministr nebo jen chargé d'affaires a konsul nebude chtít býti přezírán v diplomatické společnosti — znamenalo by to ponížení naší Republiky — ale přijme-li pozornost, pak nastane mu zase povinnost revanche, vyhovující aspoň společenským pravidlům.

Vyslanectva, zplnomocněná ministerstva, konsuláty atd. jsou přirozeným útočištěm krajanů v cizině. Očekáváme, že česká vyslanectva budou nám všude milou ochranou a ochotnou pomocí. Záleží na prozíravosti a taktu československého representanta, aby věděl, jak a pokud má a může vyjíti vstříc krajanovi, naň se obracejícímu: jednou stačí vlídné slovo a ochotné nabídnutí služeb, po druhé bude zapotřebí třebas i pozvati zavítavšího do ciziny Čechoslováka na lunch, na oběd, vyprovoditi odjíždějícího na nádraží a pod., podle okolností, záležejících na osobě, která z Čechoslovenska přišla.

Pokládáme za slušné, aby obecně každý Čechoslovák, zavítavší do hlavního města státu, ve kterém naše republika má svého zástupce,- buď za účelem delšího pobytu nebo za účelem studií nebo práce jakéhokoli druhu, ohlásil se na vyslanectví, čímž zároveň staví se hned pod jeho ochranu. Nevíš, co se může v cizině přihodit! Vším způsobem každé poslání úřední vyžaduje ohlášení podobného. Vykonáš-li návštěvu přímo panu vyslanci, učiň tak, jen když to chce buď věcná nebo společenská nutnost. Nebudou obtěžovati návštěvou turisté, kteří dnes přijdou a zítra odcházejí, leč by to byli osobní známí vyslancovi nebo zdrží-li se v zemi samé delší dobu. Pak stačí pouhá visitka s příslušným vzkazem — ale nezapomeňte pak udati hotel, v němž přebýváte, aby vyslanec mohl, uzná-li toho potřebu, rovněž visitkou se odvděčiti. Jak a kterak a kdy návštěvu vykonanou vůbec oplatiti, musí vědět navštívený sám. Obecně nutno splatiti návštěvu každou, osobně vezdy jen osobnostem, na nichž záleží. — Výpravy hromadné, i turistické, vždycky se na vyslanectví ohlásí svými zástupci.

Vyslanectvo nebo třebas jen konsulát postarej se také o to, aby síužebnictvo jeho bylo slušné a nikoli takové, že by v každém návštěvníku spatřovalo osobu, která obtěžuje nejdříve je, potom také pány.

Kdo konáš vyslanci návštěvu společenskou, učiň tak v úboru přiměřeném; nemáš-li ho, na příklad jako turista, od osobní návštěvy upusť. Možno odpustiti nedostatečný úbor člověku cestujícímu, je-li k návštěvě napřed nepředvídané nucen, a když náležitě se omluví. Pozve-li vás vyslanec na oběd nebo na déjeuner, five o'clock atd. a nemáte-li s tebou potřebného úboru, omluvte se a pozvání přijmete teprve pak, když hostitel vás požádá, abyste přišli „jako turisté“. V tom připadě ovšem i ostatní společnost vám se přizpůsobí, abyste jako hosté nebyli v rozpacích.

Okolností bývají zhusta takové, že příznivá vlna vynese toho neb onoho k vysokému úřadu, jehož sám jakživ se nenadál. Je pak nesnadno zachovati nezbytnou skromnost a zdrženlivost a neupadnouti v to, čemu říkáme sice nedosti pěkně, ale přiléhavě: fouňovství. Toho nás chraň pán bůh, — demokracie sama před tím nechrání. Zvláště v cizině nevzbuzujme tím trpkosti svých krajanů, jež pak je dvojnásobná; aby se nestalo, co přiházelo se representantům rakousko-uherským, že totiž Češi obraceli se o pomoc a ochranu na vyslance — cizí.

Svého vyslance v cizině nebudeme obtěžovati lapaliemi, které může a má vyříditi buď jeho úřednictvo nebo konsulát, a často bude s prospěchem, vyžádáme-li si z domova vhodné doporučení na vyslance. Od toho nelze žádati, aby znal kde koho v Československu a doporučení známé jemu osobnosti usnadní mu orientaci. Nesmí si mysliti našinec, že zná-li jej doma, v jeho Zlámané Lhotě kde kdo, budou ho také znáti v Madridě, v Pekingu nebo v Buenos Ayresu.

Každá sebe menší pozornost se strany vyslancovy krajana potěší a jistě že bude sám hledět se odvděčiti. Chce-li tak učiniti také pozváním nějakým, učiň to jenom do hotelu prvního řádu a hostě vyslance nezapomínej, že věc nemusí zůstati tajemstvím.

Ovšem že dlužno ve mnohém přiuzpůsobiti se zvyklostem a obyčejům země, ve které s vyslancem jsme, ale celkem jsou zákony a způsoby společenské diplomatického světa všude stejny. Možnio očekávati, že postupující demokratisací a v následcích vojny se poněkud zjednoduží, ale tím nepozbudou na uhlazenosti a příjemnosti.

Republika Československá asi sotva si bude přáti, aby její zástupci v cizině oslňovali leskem a nádherou na její útraty — vždyť i ve starém Rakousku a i jinde volívali se k úřadům zastupitelským lidé soukromě zazobaní tak, že z vyslanectví zbyla jim toliko čest a sláva — ale přece nebude v jejich intencích, aby se na naše representanty ukazovalo jako na něco exotického, s poznámkami. Hlavní těžisko jejich funkce bude ovšem v plodné práci, ale toto jádro, které jistě bude vezdy výborné, nebudiž podáváno ve tvrdé a ještě k tomu i ostnaté skořápce…

Na konec malou poznámku. Zvláště do služeb diplomatických budou se teď hlásit trosky z bývalé lodi rakousko-uherské a už teď je s podivením, co čechoslováků bývalo mezi rakouskými diplomaty. Opatrný tedy pozor na výběr! Myslím, že lepší nežli sebe uhlazenější zakuklený Němec bude nám třeba trochu neotesaný, ale ve všem všudy dobrý Čechoslovák.