Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 72, s. 1
Vydáno: 01.04.1919
Licence: PD old 70
Viz též Diplomatický protokol

Vyslanci náležejí do kategoriu veličin, v českém národě dosud neb alespoň v novějších dobách velmi neznámých. Vyskytl-li se kde který vyslanec ve společnosti ryze české, byla to vrána svou bělostí až oslňující, takže dodnes něco z té přemíry jasu se chvěje v českém ovzduší. I když se stalo, že někdo z Čech sám se slunil na výší nejvyšší diplomacie, byl to šlechtic, tedy nikoli člověk, kterému by česká společnost byla přirostla k srdci.

Nezvyklost i dosavadní vzdálenost diplomatických funkcionářů snadno svádí k nesprávnostem nejdříve už v pouhých titulech, takže udělati na příklad z vyslance velvyslance je maličkostí nám, kteří z obyčejných počestných uzenářů tak rádi děláme velkouzenáře, ze závodů velkozávody, ze ševce velkoobuvníka a vůbec velká ústa spíše jsou nám na snadě nežli veliké činy.

Otázka vyslanecká po stránce společenské tuze často působívala těžkou hlavu jak pánům vyslancům samým, tak i jejich okolí obzvláště při vzájemných schůzkách a stycích. Velvyslanec císaře Leopolda I. při Vysoké Portě, hrabě Oettingen, měl průvod, skládající se ze 354 osob a 41 lodí, jen aby byl důstojným zástupcem svého císaře. Vyslanec turecký vyjel mu naproti a když na souši oba pánové se setkali, bylo jim oběma ve stejnou chvíli sestoupiti s koně: ale ani ten, ani onen nesměl míti přednost. Hrabě Oettingen, starší pán, nemohl se rychle vymotati ze třmenů a tak Turci drželi svého vyslance na koni tak dlouho, dokud rakouský vyslanec se nevymotal. Při míru v Karlovcích, r. 1699 uzavíraném, měli zvláštní kulatou poradní síň s tolika vchody, kolik bylo vyslanců (rakouský, ruský, polský, benátský a turecký); každý vyslanec vcházel ze svého stanu ke svým dveřím a na ráz vstupovali všichni stejně do síně a pozdravovali se jedním tempem, čímž domnívali se, že otázka přednosti je rozřešena k obecné spokojenosti.

A diplomatický ceremoniel dodnes má svoji váhu, nezneuznávanou ani v Československé republice, kde zasáhli do ného i bodří naši Sokolové, ba podivnou shodou okolností i dívky v národních krojích.

Roku 1815 na kongresu vídeňském, byli diplomatičtí agenti, zastupující svůj stát ve všech věcech u státu cizího, rozděleni na velvyslance (ambassadeurs), legáty či nuncii (légats, nonces), vyslance nebo mimořádné vyslance a zmocněné ministry (envoyés, ministres, accrédités auiprès des souverains) a jednatele (chargés d'afffaires), před které r. 1818 vsunuta ještě kategorie ministerských residentů (ministres résidents), kterýž pořádek dlužno velmi přesně zachovávati v diplomatickém ceremonielu. Velvyslance, z nich zase na prvním místě legáta neb nuncia, přijímá a ověřuje velmi slavnostně panovník nebo president republiky, vyslance, zmocněné ministry a ministerské residenty rovněž, ale způsobem jenom slavnostním, kdežto jednatele diplomatické pověřuje a přijímá toliko ministr věcí zahraničných.

Přepychu velvyslance, jehož vydržování bývá spojeno s velikým nákladem, mohou si dovoliti jenom velmoci a vysílají je zase jen k velmocem. Velvyslanci tou měrou vysoko si vedli, že jakožto zástupci svého vladaře chtěli konferovati opět jen se suverény — ale novější doba vzpírá se tomuto tradicionelnímu nároku, zvláště když dnes výběr v suverénech je čím dál menší.

Ceremoniel při přijímání a ověřování a vůbec při obřadních stycích s funkcionáři diplomatickými je velmi přesný a nezastavuje se ani před branami republik. I v těch dlužno míti dobře na paměti vysoký význam vyslanců, kteří jsou představiteli a zástupci i plnomocníky svých států i panovníků, a mimo to zvykli všem ohledům nejen slušnosti vůbec, ale ohledům zvláštním, vyplývajícím z jejich úřadů i z poměrů státu jejich ke státu domácímu.

Je-li osvícený president republiky shovívavý k rozmanitým nedostatkům přislušníků národa, jejž z gruntu zná a u něhož všeliké poklesky dovede si vysvětliti, osoba cizí, jakou vyslanec vždycky jest, mohla by si snadno vykládati bezděčný faux pas za úmyslnou ne-li urážku, aspoň nešetrnost, a příznivá nálada, na níž nám vždycky musí záležeti, je pak ta tam. Jsou často inponderabilia, která rozhodují o ponderabiliích, nikoli jen ve společnosti, ale také in politicis… Kdo čteš, rozuměj.

K vyslanci nelze přicházeti jako ku přednostovi nějakého, i vysokého úřadu. Chceš-li býti přijat náležitě, požádej dříve tajemníka vyslancova o dovolení k návštěvě a zejména vylož její účel. Nechtějte obtěžovati věcmi příliž soukromými, do kterých vyslanci nic není a drobnostmi, jako na příklad, že máš v jeho státě nepořádného dlužníka, nebo že nevíš, jak se ti vyplatí kupony tamních rent. To jsou věci, týkající se buď vyslaneckých úředníků nebo konsula. Arci, běži-li o pozvání osobní do tvého soukromí, pak návštěva je nutná, nejsi-li předem s vyslancem znám a není-li on v tvé domácnosti „habitué“, tak že stačí pozvání tištěné nebo psané.

Pozvání k veřejné jakékoli slavnosti, jako jsou plesy, koncerty, routy a pod., vyžaduje vždycky zvláštní dopolední návštěvy pořadatelů, v bezvadném úboru, a neopovažuj se nikdo posílati jen obyčejnou pozvánku s „P. T.“ Mohl by se takový manque de savoir vivre vykládati dokonce jako urážka.

Než vejdeš, neostýchej se informovati, jak osloviti, a přísluší-li diplomatickému funkcíonáři titul Excellence čili nic. Okolnost, že republika odstranila tituly, nezbavuje nikterak povinnosti dbáti titulů příslušníků států jiných, zejména však diplomatů.

Ale také přijímání návštěvy vyslancovy — ať velvyslance, ať jen vyslance nebo ministerského residenta atd. — vyžaduje ohledů zvláštních. Přijde-li vyslanec, ani ministr mu neřekne, že nemá ted kdy, a kdyby sluha, ohlásivší návštěvu, vyšel z ministrova salonu a řekl vyslanci „Počkat chvilku!“, jako může snad říci nám, byla by z toho zápletka. A právem. Vzkáže-li vysoký úředník vyslanci na telefonický dotaz dvakrát po sobě, že teď je zaměstnán, nedivil by se znalec poměrů, kdyby pan vyslanec prostě odjel z místa svého působení. Kdyby Praha hemžila se samými vyslanci, jak snad záhy se stane, tím na významu každého jednotlivého z nich nic neubude. Nesmíš tedy říci, i kdybys nic zlého při tom neměl na mysli, že „takových pánů, jako je váš vyslanec, máme tady víc, však nebude tak zle…“

Nestaň se také, aby sluha vedl vyslance, jehož návštěva byla předem ohlášena, do salonu jednoho a pak teprve, vida, že se zmýlil, zase jinam, nebo dokonce, bůh zachraň, aby návštěvě třebas jen telefonicky ohlášené, zavřel dveře před nosem.

Zavítá-li vyslanec do tvého „home“, do tvé domácnosti, musí hostitelka seznámiti jej se všemi přítomnými dámami, hostitel zase představí mu všecky pány, tak aby vyslanec nikomu nebyl cizím a každý věděl, že vyslanec tu je, aby podle toho v případě potřeby se zachoval. Ve společnostech uzavřených je to pravidlem — výjimku lze připustili toliko ve společnostech velmi četných a rázu veřejného, jako na příklad na velikých plesech a routech.

O úboru při dopolední návštěvě u vyslance platí obvyklé předpisy návštěvní. Pro pány redingote, žaket, ne frak, i kdyby příležitost byla sebe slavnostnější.

Stalo se před lety v jisté říši, že vyslanci při odjezdu byl nabídnut salonní vůz; pozornost, která pana vyslance jistě potěšila. Ale když pan vyslanec přišel na nádraží, klíč od salonního vozu nikde. Sháňka na všech stranách, čekání na nástupišti velmi nepříjemné, mrzuté tváře… až konečně nezbylo, nežli dvířka salonního vozu otevříti násilím. Takového něco rozladilo by každého, nemusil by ani být vyslancem, který bezděky si pomyslí, vrže-li takové kolečko, jak teprve kola?

Sumou, tady nestačí jen upřímná srdečnost, se kterou beze vší pochyby každý vyjde vstříc representantu cizího státu, tím spíše, je-li to stát spřátelený — nic platno, dlužno dbáti zde více nežli jinde a jindy všech náležitých forem a ohledů, v podobných příčinách obecně obvyklých. Tím více, když náš stát do té chvíle je nehotov, jsa závislý na mnohých okolnostech zevních. Ale i kdybychom byli pány nezávislými na všecky strany, nejsme proto prosti povinností obecně uznávaných, vůči nimž cizina, zejména diplomatická, je citlivější nežli my jsme kdykoli bývali a jsme. Proto nic nezadáme si na svých zásadách ani republikánských, ani demokratických. Je to nutnost mezinárodní, která, jsem si jist, bude vám čím dále tím zřejmější.

Pramen nad jiné demokratický, Florence Howe Hall: Social Usages at Washington praví: A neglect or slight to a foreign envoy may lead to great irritation or even to war with the country he represents.[1] Slova, která by se byla dobře hodila za motto této stati.


  1. Nedbalost, či urážka vůči cizímu vyslanci může vésti k velkému podráždění, ba i k válce s krajinou, kterou zastupuje.