Kalendář Zlaté Prahy/1894/Po letech

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Sloky	Po letech	Pietism jako první ovoce snah J. A. Komenského

Údaje o textu
Titulek:	Po letech
Autor:	Augustin Eugen Mužík
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 78–80. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bila osmá hodina večerní. Tmavá ulice Bartolomějská počala se zalidňovati. Obecenstvo vycházelo z Konviktu a trousilo se po jednotlivu, až celé davy se vyrojily.

Podzimní večer byl deštivý a nevlídný, lidé jako stíny ploužili se a mizeli v ulicích.

Jedním z prvních, jenž vyšel na ulici, byl úředník bankovního závodu, Tomáš Brichta, mladý, štíhlý muž, zarostlý tmavým, nepěstovaným plnovousem. Vyšel se sklopenou hlavou, ruce pevně zaťaty v kapsách černého otřelého svrchníku, rozepjatého. Ostrý vítr zatočil se v ulici a zavál muži přímo do očí. Náhlý přechod z osvětleného sálu, naplněného zvláštním ovzduším četných davů, teplem a milou zmalátnělostí, do prudkého, čistého, studeného větru, nepříliš účinkoval na mladého muže. Myšlénky jeho dlely dosud v přeplněném sále, kde pořádán byl koncert a kde na pódiu míhaly se osoby koncertistů. Kráčel k hlavní třídě zadumán, se sklopenou hlavou. Nevědomky bzučel si ještě ozvěnu Schubertovy písně:

„Ty záhy vyrvaná
polibkům mojim,
žehnám ti dnes,
líbám tě dnes.“

Píseň tu zpíval před chvílí vlasatý, vykrmený tenorista, bez citu a pochopení; o nějakém duševním prožití slov nebylo při něm ani stopy. A přece Tomáše Brichtu nad míru to dojalo. Tak bezprostředně přímo k jeho citu již po léta nepromluvil nikdo, jako onen vytylý tenorista touto písní, jakoby dnes k vůli ubohému Tomáši schválně z hrobu vyvolanou.

Tomáš od jakživa býval povaha trochu citlivá a snivá. A dnes v poledne, jda z kanceláře domů, zahledl na ulici osobu, již neviděl už léta. Byl to muž šedivý a starý v mysliveckém obleku, pravý starý otřelý soják, jejž otloukly hrubé větve smrčí a modřínů.

Tomáši stačil jediný naň pohled, aby si připomněl kus svého života. Stařec ten je lesní ze zastrčeného venkovského zákoutí, daleko od Prahy, až na hranicích moravských, a osud svedl jej na chvíli s Tomášem, tenkráte před lety, kdy starý lesní měl se státi Tomášovým tchánem.

Bůh ví, jak se to tehda tak rozbilo! Tolik lásky bylo s obou stran, že ji sotva dvě srdce mohla pojmouti, tolik dopisů, vzdychání a tužeb, a pak rázem konec všemu. Jen jednou pohádal se v dopise s Julií — a byl konec. Ani sám nevěděl, jak se to tak náhle stalo — vždyť byla by stačila jediná cesta na venek, jediná rozmluva s Julií, a všecko mohlo býti urovnáno. Ale bylo to bezpochyby tak: Julie již nabažila se titulu věčné nevěsty, rodiče ji podpichovali, aby Tomáš určitě se vyjádřil, kdy již bude svatba, a postaral se o nějaké místo. Tomáš vyčetl jim zištné záměry, Julie příkře odpověděla, snad pod nátlakem jejich, a žádala, aby Tomáš rodiče odprosil. Tomáš již vůbec neodpověděl. Přerušil spojení s Julií, spálil všechny její listy a počal navštěvovati rodinu bankovního úředníka, jehož syn býval Tomášovým kollegou na universitě. Tomáš absolvoval filosofické tříletí, ale zkoušek professorských nedělal. Věděl, že by to dlouho, dlouho trvalo, než by touto cestou mohl Julinku nazvati svou, i umínil si, že se chopí něčeho praktičtějšího. Ale to „praktičtější“ stále nešlo; — vždyť věnoval všechen svůj čas své lásce k Julince, s níž nedávno seznámil se v Praze, kde meškala na výcviku. Smluvili se, že od sebe neupustí, Tomáš navštívil její rodiče, aby ohlásil se jim jako nápadník jejich dcery. Učinil na ně dobrý dojem — starý lesní byl povděčen, že nejstarší dceru dostane z domu a do dobrých rukou, vždyť těch pět druhých dětí nadělá mu ještě dosti starostí.

Tomáš usídlil se tehda v pohorském městečku, navštěvoval denně myslivnu a se starým toulal se po lese. Ach — bylo to krásné léto! Jaktěživo ani nezdálo se mu o myslivectví, a nyní měl v ruce pravou starou dvojku a mohl osvědčovati svůj střelecký talent ranami na kavky a veverky — a potom čekal naň dobrý venkovský oběd, při němž prostá pohostinnosť rodičů a milostné pohledy Juliiny doplňovaly se v lahodné ovzduší. Pobyl tam tehda celý týden a potoulal se po lese do syta. Ještě dvakrát zavítal do myslivny na kratší návštěvu, a potom již nikdy, a nepřijde do oné krajiny jistě do smrti.

Vždyť již pět let jest ženat, otcem tří dětí, manželem dcery onoho úředníka, jenž mu opatřil místo u své banky a hodil mu za to na krk nejstarší a odkvetlý plod svého příkladného manželství.

Od té doby Tomáš nevěděl, co se stalo s Julií — neviděl nikoho z rodiny, a cizích ptáti se nechtěl.

Až dnes v poledne potkav starého lesního, poznal ho okamžitě. Tak ho to nějak divně posedlo při pohledu na toho starce — srdce v něm prudce zabušilo jako ve strachu. Nenadálť se Tomáš, že to uvnitř všecko ještě není v pořádku, že to tam i po letech doutná. Od té chvíle byl jako vyměněn.

Doma v poledne byl nepokojen a mrzut — pohádal se se ženou pro pouhou vymyšlenou maličkosť, ačkoli po léta klidně dovedl snášeti její příkoří, a chlapci svému, v jehož očích vyhledával vždycky kus vlastní bytosti, čásť své duše i života, tentokrát ani se do očí nepodíval. Do kanceláře odešel hned po obědě, vymluviv se na množství práce, ale tam zašel jen na okamžik, zabručel něco o náhlém ochuravění a vyšel do města. Celé odpoledne prochodil po Praze — musil býti sám se svými vzpomínkami a city. Stále si představoval bledé oči Juliiny, plavé vlasy, husté a na povrchu světlejší, bledé, hubené tváře a celý výraz obličeje, snivý a unavený, tak všední v klidu a přece tak výrazný v náhlém přívalu veselosti neb zármutku, jako když v tichý lesní kout náhle pronikne plné slunce neb dolehne prudká bouře — ba tehda býval obličej ten opravdu krásný — Tomáši se zdálo, že něco podobného do smrti již neuhlídá.

Bylo mu, jakoby kouzlo vzpomínky té dovedlo vyplniti onu širokou, rozlehlou propasť časovou, jež ležela mezi dneškem a minulostí, ba zdálo se mu, že to všecko bylo včera… ještě cítil v duši celé to jaro lásky mladé a bouřné, neobsáhlé, nekonečné, plné polibků, slz a horoucího zmítání.

Bůh ví, proč tenkráte se nestalo skutkem jejich spojení na věky! Julie byla proň ovšem již navždy ztracena, ale přelud oné lásky dosud zbyl v Tomáši. Viděl se po boku Juliině jako šťastný manžel a otec, otec dětí jejích, a všecko bylo jiné, změněné, a tisíckráte lepší. Vždyť ve skutečném manželství svém opravdu šťasten nebyl.

Oženil se, jako se ženívá tisíce jiných — z náhody, z nezbytí. Připadal si někdy, jakoby byl stromem a cizí lidé vykonali na něm podivnou, násilnou operaci: usekli, odňali mu půl těla a nahradili ji půlí stromu jiného, neznámého, dosud nikdy neviděného. Tělo sice se zhojilo a žilo s cizí onou polovinou dále, časem i zvyklo jí, ba vydalo s ní i ovoce; ale uvnitř to stále zvučelo a reptalo: To není to, není to ona půle, jež ke mně patří!

Ale už jest konec, konec všemu. Vždyť sám si často přeříkával: „Co voda a čas uchvátí, nikdy, nikdy se nevrátí.“

Přec chtěl dnes užiti příležitosti, jež nabízela se mu. Chtěl, ba musil vyhledati starého lesního a promluviti s ním. Je-li Julie vdaná a šťastná, i jemu bude polehčeno.

V těch myšlénkách a vzpomínkách prošel několik nejznámějších hostincův, pátraje po lesním. Již se vzdal naděje, že ho nalezne — v tom jej zahlédl v nízké, začouzené místnosti. Lesní seděl u stolu sám, pohroužen v myšlénky. Bylo vidět, že tu nezná nikoho, s kým by pohovořil. Tomáš na všecko odhodlán sňal kabát, pověsil ho s kloboukem a jakoby lesního neznal, přisedl ke stolu. Pozdravil a nevšímal si souseda. Po chvíli teprv jako překvapen řekl:

„Ach, je-li možná, nemýlím-li se, pan lesní?“

Ten naň pohleděl udiveně.

„Pan Brichta?“ zabručel. Bylo vidět, že setkání to není mu příjemné.

„Ano, ten jsem. To je náhoda! Jak jsem rád, že vás vidím. Nenadál jsem se, že se ještě někdy shledáme.“

A podával lesnímu ruku. Lesní váhavě nabídl svou těžkou, zvětralou pravici, ošlehanou severním větrem a vyrudlou parnem, a promluvil něco nesrozumitelného.

„A co děláte v Praze?“ vlídně tázal se Tomáš.

„Co bych dělal?“ lesní odpovídal zdlouhavě. „Něco se mi udělalo tady na oku — vidíte, přijel jsem na kliniku. Musím počkat do zítřka, bylo nás tam dnes moc a professor neměl času. Hrome, to by tak ještě ke všemu scházelo, k stáru oslepnout.“

„Nu, snad nebude tak zle.“

„Bude, nebude — kdo ví! Dost už jsem prodělal a dost se natrápil.“

„A co dělá vaše rodina? Zdrávo všecko?“

„Inu — tak, tak — —“

„A co slečna Julie? Vlastně už snad milostpaní!…“

„Jakápak milostpaní. Vzala si u nás revírníka. To víte, jak to chodí — holka bez peněz, na konec je ráda, přijde-li někdo pro ni.“

„A jak se jí daří?“ zeptal se Tomáš. Celá duše se v něm sevřela.

„Daří, daří… jak by se jí dařilo! Bídně. Dítě za dítětem, muž je piják a karbaník. Taky prý už ji bil — — ani se na to ptát nechci. Ale ona si nestěžuje. Mlčí a trpí. Byla odjakživa taková. Je to chudák.“

Tomáš měl toho dosti. Už se nevyptával. Po čem také ještě mohl pátrati? Vlastní otec byl rád, že více neví, a měl jistě proč.

Oba chvíli mlčeli.

„Ano, ano,“ zabručel lesní. „To já říkávám: to už je tak osud lidský — naše rodina byla vždycky nešťastna.“

A zapil trpké vzpomínky.

Tomáš byl by si také rád postěžoval na svůj osud a čekal na vyzvání starcovo, ale ten jako schválně mlčel. Konečně řekl Tomáš:

„To také říkám: je-to jen osud. Nic jiného — proto jsme se s Julinkou nedostali. Mohu vám to říci — co pak na tom teď už záleží — měl jsem ji rád, tuze rád, a dosud jsem na ni nezapomněl. Věčně toho budu litovat — ale co platno! Stalo se. Však jste taky tenkrát nemusil tak hartusit, mohl jste ještě nějaký čas počkat, nebo, kdybychom se byli vzali, dát jí nějaké to sto — a já bych si už byl něco našel.“

„Nějaké sto!“ zabručel lesní všecek rozčilen. „Odkud bych to vzal, když jsem byl tenkrát skoro na bubnu? Ach, co pak vy víte?! Doma ani groše, židy jsem měl na krku a mám ještě léta čekat nebo dát dceru člověkovi, který nemá živobytí! Kdybyste byl všecko znal! V Praze v hospodě dobře se to mluví, ale venku je to jinak. Tak jsem tenkrát se zasekal, dobytek mi pošel, žena stonala a bůh ví, co všecko. A jak jsem si jednou vypůjčil od žida, už to šlo s kopce. Ani sám nevím, jak jsem z toho se dostal. Juliin muž mi něco půjčil — jak pak jsme mu ji neměli dát! Chodil za ní už tenkrát, za vás. Nadbíhal jí, kde mohl, hrozil, že zastřelí ji i sebe — ona přece nedbala, když měla vás. Nenaříkejte na nikoho, jen na sebe, a holka může naříkat taky jen na vás. Proč jste se nepřičinil o něco? A jak teď — máte místo? Snad máte — či ne?“

„Mám, a dosti dobré,“ odpovídal Tomáš tiše. „A víte, od koho? Od mého tchána. Tak se to dělá! Zaopatří se mladému muži místo, a pak hodí se mu ženská na krk; tak to chodí.“

„Bodejť,“ rozesmál se lesní. „Jsou lidé hloupí! Dají vám živobytí a pustí vás jen tak zhola.“

„Ba, ba,“ přisvědčoval Tomáš. „Nejde to jinak. Něco musí se obětovati, buď žaludek, nebo srdce.“

„A vy jste obětoval srdce!“ smál se lesní.

„A Julinka — co ta obětovala?“ rozkřikl se Tomáš. „Ne snad taky srdce? A k tomu ještě za vás, jak jste sám řekl.“

„Za mne? Hrome — to ne!“ zvážněl lesní. „Ostatně — je to dcera. Má povinnosti. Ale — nechme toho. Nač ty řeči. A teď už raději půjdu. Nic do toho — nač dále mluvit, co tam, to tam, ani dva páry koňů už to nevytáhnou. Platit!“

Sklepník přiběhl.

Oba zaplatili. Lesní hned zvolna a zširoka vstával, Tomáš se nemohl a nemohl odtrhnouti. Jakoby ještě na něco čekal — na nějaké, byť jediné důvěrné slovo muže, jenž se dotýkal jeho srdce a byl mu přece nyní cizí, cizejší nad celý ostatní svět. Chtěl něco zachytiti, něco urvati té chvíli, jež přišla, tak rychle minula a už nikdy se nevrátí. Ale lesní tomu nerozuměl.

„Půjdete taky?“ lhostejně otázal se Tomáše. „Víte, já jdu na noc k „huse“ — už je čas — kouř mi škodí. Pivo je dobré — ale co platno!“

Tomáš také vstal. Hrábl po kabátu a klobouku a vyšel za lesním. Šli podle sebe ulicemi a mlčeli. Několikráte Tomáš chtěl začíti, ale něco jako křeč stahovalo mu hrdlo. Teprve na Václavském náměstí stanuli.

„S bohem, pane lesní!“ řekl Tomáš lítostivě. A dodal: „A nehněvejte se na mne!“

„Proč bych se hněval? Co to povídáte?“ utrhl se naň lesní. „Vždyť je dobře — jaká pomoc, každý jde po svých. Škoda, že tu nemohu zůstat. Prohlédl bych si trochu Prahu. Ale zítra musím domů. No, buďte tu s bohem.“

Podával Tomáši pravici. Ten ji vřele stiskl.

„Přeju vám zdraví a štěstí — — a celé vaší rodině. A kdybyste v Praze něco potřeboval, pište mi do banky — víte, kde jsem?“

„Vím, vím. Ale to se nestane. Nepotřebuju nic — leda nové oči — a to mi snad zítra poradí.“

„Ale pozdravení byste snad přece mohl vyřídit paní revírníkové…“

„Mohl. Ale bude to už málo platno jí i vám. S bohem!“

A rozešli se. Tomáš kousek popošel, potom se díval, jak lesní zachází do širokých vrat zájezdního hostince.

Tomáš vzdychl, a kolísavým, váhavým krokem bral se ke Karlovu náměstí, kde bydlel. V hlavě mu vířilo. Snažil se představiti si sestaraný, vyhublý obličej ženský, se smutným, bojácným výrazem, jaký mívá krajina, do níž záhy vpadne deštivý, sychravý podzim. Vzpomínal si na jednu ženskou duši tam daleko, bůh ví v kterém koutě nevlídného lesa, věčně samotnou, zničenou, choulící se nad kolébkami vřískavých dětí, polohluchou neustálými vyhrůžkami a nadávkami surového muže. Proud hlubokého citu pohnul se mu v srdci. A zase viděl otylého tenoristu, a do uší mu zněla dojemná ozvěna vlastního jeho bolu:

„Ty záhy vyrvaná
polibkům mojim,
žehnám ti dnes,
líbám tě dnes.“

Bylo mu neskonale smutno, trpko, hořko. V tajném vřelém polibku duše loučil se naposled s onou pravou polovicí svého života, odloučenou od něho navždy.

Konečně se vzpamatoval. Ani nevěda jak, octl se doma ve světnici před vřeštící ženou, plačícími dětmi, a ohyzdná opona skutečného života rozestřela se mu před oči.

Ale brzy pocítil, kterak dvě útlé, měkké ručky dětské přitahují jej k sobě, kterak nutno mu žíti, bojovat, trpět pro ně, pro ty měkounké, růžové ručky…

A silen a smířen upřel zraky duše své do budoucna. Cítil svou zodpovědnosť vůči tomuto slabému tvoru, jejž do života povolal, i cítil, kterak tento tvor lne k němu a očišťuje od příšer minulosti a pomáhá mu vítěziti nad nimi.