Křižáci/XVIII.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 250–259. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Hlava, Macko i Zbyško se rozestavili k ránu zároveň se svými lidmi na stanovištích, která jim Skirvojllo určil.

Lesu i lesním potyčkám uvyklí Žmujdžini se tak dobře schovali za kmeny, keře i mladé jedloví, jakoby je byla země pohltila. Člověk se neozval, kůň nezařičel. Chvílemi přeběhla tam kolem čekajících lidí tu menší, tu zase větší zvěř lesní a teprv, když téměř o ně zavadil, dala se ulekána a sumtíc na útěk.

Tak uplynulo několik hodin. Čekající již počínali býti netrpěliví, když tu najednou směrem od silnice zaslechli krákorání vran.

„Znamení,“ zašeptal Zbyško Hlavovi.

A co by se dva otčenáše pomodlil, objevil se Žmujdžin na malém střapatém koníku, jehož kopyta byla ovinuta beraní koží, aby nebylo slyšeti klusání a aby stopy v blátě nezůstavovala.

Jeda, rozhlížel se bystře na všechny strany, a uslyšev najednou z houštiny odpověď na krákorání, zmizel v lese, a za chvilku již byl u Zbyška.

„Jdou!“ řekl.

„Kolik?“ tázal se tiše Zbyško.

„Asi sto padesát mužů, pod vedením dvou rytířů, jedou také vozy před oddílem a asi na dva dostřely od nich „stráž“, sestávající z osmi lidí, kteří často sjíždějí se silnice a prohlížejí les i houštiny. Za nějaké čtvrt hodiny zde budou.“

Oddíl se pomalu přibližoval. Ve výmolech u silnice ukrytí Žmujdžini viděli dokonale čeleď, jež byla na přední stráži, jak na zatáčce stanula a spolu rozmlouvala. Náčelník, statný rudobradý Němec, kynul jim, aby mlčeli, a potom naslouchal. Chvíli bylo patrno, že váhá, má-li zajeti do lesa, či má-li nejbližší okolí prozkoumati. Konečně však uslyšel klování datlů a pomyslil si, že by ptactvo tak volně nepracovalo, kdyby byl někdo v lese ukryt. Mávnul tedy rukou a vedl oddíl dále.

Zbyško čekal, pokud za poslední zatáčkou nezmizeli, pak se tiše přiblížil k silnici v čele důkladněji ozbrojených mužů. Byl mezi nimi Macko, Čech, oba vladykové ze Senkavice, tři mladí rytíři od Těchanova a několik vzácnějších, lépe ozbrojených bojarů žmujdžských. Dalšího skrývání nebylo již příliš třeba, protože Zbyško zamýšlel ihned, jakmile se Němci objeví, vrhnouti se na střed šiku, roztrhnouti jej a hnáti pak na celý oddíl útokem. Po chvíli čekání daleká ozvěna přinášela ozvuk lidských hlasů. Hlava zbystřil sluch.

„Zpívají, zatracená havěť!“ zašeptal.

A opravdu. Němci zpívali a vůbec ne píseň pobožnou, což bylo lze snadno již z nápěvu poznati, také bylo lze rozeznati, že nezpívá mnoho lidí, jen několik, a všichni opakují jen jediný výraz, který se po celém lese velmi hlučně rozléhal. A tak šli na smrt veselí, plní ochoty, z nenadání.

Silnější vánek také již jasně donášel výkřik, který všichni sborem opakovali: „Tantaradei! Tantaradei!“ a zároveň uslyšel Čech slova známé mu písně:

Bi den rosen er vol mac.
        Tantaradei!
Merken va mir’ z houlet lac…

V tom píseň ustala, neboť po obou stranách oddílu se rozléhalo krákorání tak hlučné, jako by se v tom lesním zákoutí konal havraní sněm. Němci se divili, kde se tam mohlo vzíti najednou tolik vran a proč všecky hlasy zní zdola, a ne s vrcholků stromů. První řada pěší čeledě se právě objevila na zatáčce, a zůstala jako přikována, spatřivši neznámé, proti nim stojící jezdce.

V tom okamžiku se Zbyško již sklonil v sedle, bodl koně ostruhami a rozjel se:

„Na ně!“

Za ním se rozjeli ostatní. Z obou stran lesa zavzněl hrozný křik žmujdžských bojovníků. Asi dvě stě kroků dělilo Zbyškovy lidi od Němců, kteří okamžitě nachýlili les kopí proti jezdcům, zatím co se následující řady s velikou rychlostí obrátily čelem k oběma stranám lesa, aby se bránily proti útokům se strany.

Zbyško udeřil na ně tryskem, ale bezvýsledně. Němci pozaráželi tenké konce těžkých kopí i dřevcí do země a postavivše za ně své štíty, drželi se tak statečně, že slabé zbraně žmujdžinů zeď tu proraziti nemohly.

Mackův kůň, raněn jsa kopím do holeně, vzepjal se na zadních nohou a hned na to zaryl se nozdrami do země. Chvíli se smrt vznášela nad starým rytířem, avšak on, zkušený v nejrůznějších příhodách, vytáhl nohy z třemenů, chopil silnou dlaní ostří německého dřevce, které zatím, co se mělo pohroužiti do jeho prsou, posloužilo mu k opření. Pak skočil mezi koně a tasiv meč, počal jím na kopí i štíty dorážeti. Čech, který nadevše důvěřoval sekeře, vrhl se s ní na hromadu Němců.

Bojarové žmujdžští sekali svými noži bez jílců po hrotech i po dřevcích, z jejichž pozadí na ně hleděly tváře lancknechtův, udivené a jakoby vztekem a zarputilostí zkřivené! Ale šik přece nebyl proražen. Němci tedy posud byli vítězi.

V tom se stalo něco neočekávaného, co osud zuřivé bitvy rázem rozhodlo. Jeden z vladyků Lenkavických padl, druhý při pohledu na mrtvolu bratrovu sehnul se, neslézaje s koně, a zvedl tělo bratrovo se země, chtěje jej patrně před rozšlapáním zachrániti a někde na klidném místě složiti. Ale v tom okamžiku se zmátl žalem, nová vlna vzteku se mu vhrnula k mozku a zbavila jej duchapřítomnosti docela. Místo aby sjel s cesty, udeřil na lancknechty a vhodil mrtvolu na ostří kopí.

Kopí se jí zabodla do prsou a sklesla pod tím břemenem, než pak Němci byli s to kopí z mrtvoly vyprostiti, vrhl se šílenec jako bouře na šiky a kácel lidi jako vichřice stromy.

V okamžiku bylo mnoho ozbrojených rukou proti němu napřaženo, četná kopí probodala boky jeho koně, ale zatím se šik zakolísal a nežli byl s to zase pevně se sraziti, vpadl za vladykou z Lenkavice jeden z bojarů žmujdžinských, který byl právě nejblíže, za ním Zbyško, potom Čech a strašlivá řež se každou chvíli zvětšovala. Ostatní bojaři nyní všude zvedali mrtvoly a vrhali je na ostří německých kopí; se stran dotírali pěší Žmujdžini. Nyní se celý až posud pevně sevřený šik Němců zakolísal znova, zachvěl se jako dům, v němž pukají zdi, rozštěpil se jako dřevo pod klínem a konečně byl rozražen docela.

Bitva se v okamžiku změnila v řež. Dlouhá kopí a dlouhé dřevce německé byla jim v nastalé tlačenici jen na obtíž. Za to nože v rukou jízdných Žmujdžinů byly v plné práci. Z obou stran hrnuly se stále nové houfy bojovníků ve vlčích kožích, s vlčí krvežíznivostí v prsou. Přemožení odhazovali zbraně. Někteří stáli vztyčení, bledí s očima zavřenýma; jiní se modlili. Někteří také hleděli prchnouti do lesa, jiní zase, stavíce se raněnými nebo zabitými, padali na zem, domnívajíce se, že takto smrti uniknou.

Les přestal šuměti, jakoby se lekl smrti.

Konečně padla poslední hrstka křižácká. Lancknechti padli téměř všichni a dva vůdcové obklíčeni se všech stran houfy Žmujdžinů i rytířů, museli se konečně poddati.

Když byli odzbrojeni, Macko i Zbyško přistoupili k nim, ptajíce se na jejich jméno.

„Arnold von Baden,“ odpověděl mladý rytíř.

„Siegfried de Löwe,“ řekl druhý.

Uslyšev to strašné jméno, vrhl se Zbyško celý bez sebe, s napřaženou sekerou na rytíře.

Macko však jej hned zadržel. „Šílený člověče, chceš se pokrýti hanbou na věky? — Vždyť se vrháš na bezbranného!“

„Kde je Danuška?“ vzkřikl Zbyško.

Siegfried de Löwe pohrdavě mlčel. Ale v tom okamžiku se vrhl jakýsi člověk k nohám Zbyškovým, volaje: „Pane! Vysvoboditeli a dobrodinče! Sluha tvůj ti prvý zvěstuje šťastnou novinu. Dcera rytíře Juranda je zde, na jednom z vozů.“

„Sanderus!“ vzkřikl Hlava. A Zbyško bled rozčilením, neptaje se již ani slova, pádil k vozům. Macko a Hlava běželi za ním. U jednoho z vozů, pokrytých plátnem, stála známá jim služka Řádu. Hlava ji chytl za hrdlo a Zbyško přiskočil k vozu.

„Danuško! Danuško!“ zvolal mocně, rozhrnuje plátno. Ale na jeho volání nikdo neodpovídal, jen z kouta vozu zaslechl rychlý, hlasitý dech, jako ochočeného zvířátka.

„Danuško! Pro boha! To jsem já! — Zbyško!“

A v tom spatřil v přítmí její oči široce rozevřené, ustrašené, bezduché. Skočil rychle k ní a chytl ji za ruce, ale ona ho vůbec nepoznala a vyprošťujíc se z jeho rukou, opakovala tiše, udýchaně:

„Bojím se! Bojím se! Bojím se!“

*

Nepomohla ani laskavá slova, ani hlazení, ani zaklínání. Danuše nepoznávala nikoho a nenabyla vědomí.

Jediným citem, který celou její bytost ovládl, byl strach podobný plaché úzkosti, jakou jeví chycená ptáčata. Když jí byl přinesen pokrm, nechtěla jísti před lidmi, ačkoliv ze smutných pohledů, které na jídlo vrhala, bylo viděti, že má hlad, který snad nebyl již dávno ukojen. Zůstala-li sama, vrhla se na pokrm s chtivostí divokého zvířete.

Zbyško ji dal co nejrychleji dopraviti do nejbližší chaty, tam ji žena k tomu účelu najatá oblékla do čistého prádla a upravila měkké lože z koží zvířecích. Ale jakmile Zbyško vešel do chaty, skočila Danuše v tom okamžiku do kouta a schovala se za kupu suchého chmele. Marně ji Zbyško zapřísahal, marně vztahoval ruce, tlumě v sobě slzy. Nechtěla ze svého úkrytu vyjíti ani tehdy, když v chatě vzplanul oheň a při jeho záři mohla dobře rysy mladého rytíře rozeznati.

On pak hleděl na její vyhublou tvář s utkvělým výrazem strachu, na hluboce zapadlé oči a srdce mu krvácelo bolestí i vztekem při myšlence, v jakých rukou byla a jak s ní zacházeli. Když ji na chvíli nechali samu, připlížila se na lože z koží zvířecích a v brzku sklížil sen její znavená líčka. Zbyško se zoufalstvím v srdci se šel poradit s Mackem a Hlavou, co by měl dále činiti.

„Nač mnoho řečí,“ řekl Macko, „nejhlavnější je, odeslati napřed Jurandovi toho pekelníka Siegfrieda — ať má ještě před smrtí radost!… A já budu hned klidnější, jak ti nebude to křižácké hadí plémě na očích, neboť kdyby, Bůh chraň, Danuše zemřela, jsi zase s to vrhnouti se s nožem na něho a věčnou hanbou celý náš rod poskvrniti… A také Juranda musíme zpraviti, že se jeho dcera nalezla.“

„Dovolte, pane,“ ozval se Hlava, „abych já s tou novinou jel, a také Křižáka mi dejte, já ho již na pravé místo dopravím a vytřepu spychovskému pánu z pytle k nohám.“

„Nuže, jeď tedy hned,“ řekl Macko, „protože bych dostal rád co nejrychleji Křižáka s očí Zbyškových.“

„Za hodinu vyjedu, jen nyní se postarám, aby byla karabáči dobře zmrskána ta podlá bestie, ta služka křižácká, která naši mladou paní tak utrápila,“ řekl Hlava odcházeje.

„My také,“ řekl Macko Zbyškovi, jenž stál všecek zdrcen a mlčky, „my také musíme nejdéle zítra ráno odtáhnout. Ačkoliv nás zde sedláci vedou tajnými stezkami, přece budeme teprv v kraji knížete Januše bezpečni.“

Zbyško, aby neprobudil a nepolekal Danuši, chodil po špičkách do chaty a jen z daleka hleděl na spící. Pak zase tak tiše odcházel a sedal na prahu, aby byl na každé její zavolání pohotově.

Danuše spala stále hluboce, ač nepokojně.

Zbyško si přece však mnoho dobrého z toho spánku sliboval. Maje pak duši dobrou a mysl prostou, povznášel ji k Bohu a ptal se sama sebe: čím by se odvděčil, čím by se odplatil, co by nějakému kostelu obětoval ze zásob svých, ze zrna, ze stád, z vosku nebo z jiných podobných, moci Boží milých věcí. Tak promyslil a proseděl téměř celou noc. Když se rozednívalo, pohlédl mladý rytíř neklidně do chaty. Danuše stále spala, jen na ubledlé před tím tvářičce kvetly nyní silné ruměnce.

Zbyško vešel a zahleděl se na ni, ona pak vůbec neotevřela očí, ale po nějaké chvíli se jí ústa zachvěla a ona zašeptala, jako by zavřenýma očima viděla:

„Již nejsi v zajetí!“ řekl Zbyško. „Vyrval jsem tě jim!“

„Zbyško!“

On padl v tom okamžiku před ní na kolena, chytl její vyhublé ruce a líbaje ji s nadšením, volal hlasem přerývaným:

„Bohu díky! Danuško, poznala jsi mne?“

Jeho hlas ji úplně probudil, sedla si tedy na loži a s očima již otevřenýma opakovala:

„Zbyško!“

Pak chvilku mžikala a potom se jakoby s údivem kolem sebe rozhlížela.

„Již nejsi v zajetí!“ řekl Zbyško. „Vyrval jsem tě jim a jedeme do Spychova.“

Ale ona vyprostila ruce z jeho rukou a řekla:

„To je všecko proto, že jsme tatíčkova dovolení neměli. Kde je paní?“

„Probuď se, jahůdko. Kněžna je daleko a my jsme tě Němcům vyrvali.“

Ona odpověděla, jako by slov těch neslyšela a na něco si vzpomínala:

„Vzali mi také loutnu a o zeď ji rozbili.“

„Pro milého Boha!“ zvolal Zbyško. A tu teprv zpozoroval, že její oči se lesknou bez vědomí a její líce jsou rozpáleny. V tom okamžiku mu projela hlavou myšlenka, že snad je těžce nemocna a že vyslovila dvakrát jeho jméno jen proto, že se jí namanul v horečce.

Srdce se mu zachvělo leknutím a studený pot mu vyrazil na čele.

„Danuško,“ řekl, „vidíš mne a rozumíš mi?“

A ona hlasem pokorně prosebným odpověděla:

„Pít! Vody!“

„Ježíši milosrdný!“

I vyskočil z chaty, na cestě vrazil do starého Macka, který právě se šel podívat, jak se Danušce daří — vykřiknuv jen jediné slovo „vody“ — pádil k potoku tekoucímu na blízku v houštině a uprostřed lesních mechů.

Za chvilku se vrátil s naplněnou nádobou a podal ji Danuši, která ji hltavě vypila.

Pak vešel do světnice Macko a pohlédnuv pozorně na chorou zvážněl:

„Má horečku?“ řekl.

„Ano!“ zaúpěl Zbyško.

„Rozumí, co mluvíš?“

„Ne!“

Stařec svraštil obočí, potom zvedl ruku a počal se tříti po krku.

„Co dělat?“

„Nevím.“

„Jen jediné nám zbývá,“ začal Macko.

Ale Danuše jej v tom okamžiku přerušila. Napivši se, upřela na něho své horečkou rozšířené oči a pak řekla:

„A vám jsem také neublížila. Mějte smilování!“

„Vždyť mám s tebou smilování, mé dítě, a chci jen tvému dobru,“ odpověděl Macko dojat velice.

A potom Zbyškovi:

„Slyš! Nepomůže jí to, jestli ji zde necháme. Jak ji vítr ofoukne a slunce ohřeje, snad jí bude lépe. Jen neztrácej hlavu, chlapče, svolej lidi, dej ji uložiti do nosítek vystlaných kožemi, pak vemte několik žen k obsluze a dejte se hned na cestu do Spychova.“

Zbyško trochu oživen dobrou nadějí, běžel hned pro lidi i ženy, a brzy na to se dal smutný průvod nejkratší cestou k Mazovsku.