Křižáci/XVII.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| XVI. | XVII. | XVIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 245–249. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Zatím, co se na sněmě vilenském sesilovaly svazky mezi Litvou a Polskou, sesmutněla srdce křižácká, ježto bylo snadno lze předvídati, že Jagiello jako vrchní pán všech zemí, pod vládou knížete Vitolda se nalézajících, v případě války stane na jeho straně.
Hrabě Jan Sayn, komtur grudzianský, a hrabě Schwartzburg gdánský odjeli na rozkaz velmistrův ke králi s dotazem, čeho se mohou od něho nadíti. Král jim ničeho neřekl, ačkoliv mu přivezli dary a drahocenná náčiní. Pohrozili tedy vojnou, ne však otevřeně, poněvadž dobře věděli, že velmistr i kapitula se v duších svých bojí hrozné moci Jagiellovy a že touží oddáliti den hněvu a pokoření. A jako pavučiny trhaly se všeliké úmluvy, a to zvláště ony s knížetem Vitoldem.
Řád se tedy chystal k válce. Opevňovány hrady, připravován prach a křesány kamenné koule. Rytíři a lancknechti stahováni ke hranicím, a lehčí oddíly jízdy i pěchoty vpadaly již přes hranice Litvy a Zmujdži se strany Ragnety, od Gotteswerdera i jiných pohraničních hradů. V houštinách lesních, v polích, po vsích rozléhaly se vojenské výkřiky, a za večerů nad temným mořem lesů svítily záře požárů.
Vitold přijal konečně Žmujdž zjevně pod svou ochranu, poslal tam své rádce a vůdcem ozbrojeného lidu jmenoval statečností proslaveného Skirvojllu. Avšak velká válka neměla ještě tak rychle nastati.
Zatím se po světě rozléhal nářek Žmujdžanů, zoufalé jejich žaloby na křivdy Řádem páchané a volání po spravedlnosti: „Slyšte, slyšte!“ volali ke králům i knížatům všech národů. Žmujdž byla volným krajem, byli jsme volným lidem a krve ušlechtilé, a Řád nás chce proměniti v nevolníky. Nehledá on duší našich, nýbrž zemi a statky naše. Bída naše je již tak veliká, že nám zbývá jedině žebrota a loupež! Jak nás má voda jejich křtu obmýti, když sami čistých rukou nemají! My chceme křest, ale ne krví a mečem, a chceme víru, ale jen takovou, jaké vzácní vladaři Jagiello a Vitold učí. Slyšte a zachraňte nás, neboť hyneme! Řád nás chce jen proto křtít, aby nás tím snadněji podmanil; neposílá nám kněze, nýbrž katy. Již nám všecky síly i stáda naše i všecky plody země pobrali; již nám není dovoleno ani ryby loviti, ani zvěř v pustinách honiti. Úpíme! Slyšte nás, neboť naše jindy volné šíje sklonili nyní k noční robotě na hradech, děti nám uvěznili jako rukojmí. Spíše bychom měli plakati než mluviti! Naše rodná místa ohněm vyplenili, pány do Prus odvezli, velké lidi: Korkucia, Vasygina, Svolka a Sagajlu utratili a jako vlci krev naši střebou. Ó slyšte! Vždyť jsme lidé, ne zvířata, proto voláme k Otci svatému, aby nás dal polskými biskupy křtít, vždyť celou duší po křtu prahneme, ale po křtu vodou lásky, nikoliv živou krví zničení.“
Tak a podobně žalovali v listech Otci svatému nešťastní Žmujdžini, jejichž hlavní síly pod vedením Skirvojllovým stály asi míli východně od Kovna. Tam také nalezl Hlava Zbyška a Macka, při poradě se Skirvojllem.
Byl to muž malé postavy, ale silný a zavalitý. Prsa měl tak vypouklá, že se opravdu hrbu podobala, a nesmírně dlouhé, až po kolena sahající ruce. Vůbec připomínal Zyndrama z Maškovic, proslulého rytíře, jehož Macko i Zbyško svého času v Krakově znali. Ve své ohromné hlavě měl stále plno nápadů a vojenských úskoků, které Křižáci nemohli ani předvídati, ani je předejíti — proto se ho ve všech pohraničních komturiích velice báli.
„Je beztoho nutno Němcům nějaký hrad vykouřiti,“ ozval se Skirvojllo.
„Který?“
„Ragnetu nebo Nové Kovno?“
„Ragnetu,“ řekl Zbyško, „čtyři dny je tomu, co jsme byli pod Novým Kovnem a odrazili nás.“
„Právě proto,“ řekl Skirvojllo.
„Jak to?“ „Dobře. Nenadají se.“
„Počkejte,“ ozval se Macko, „jak daleko je odtud do Nového Kovna? A jak daleko do Ragnety?“
„Do Nového Kovna budou asi dvě míle, ale Ragneta je daleko! Daleko!“ odpověděl Skirvojllo.
„Právě proto, že daleko!“ zvolal Zbyško. „Vůkol je tam klidno, veškeren ozbrojený lid z té strany hranice přitáhl k nám. Tam se Němci žádného přepadení nenadějí, domnívajíť se, že jsou před námi úplně bezpečni.“
„Má pravdu,“ řekl Skirvojllo.
Macko pak se otázal:
„Myslíte, že bude možno také hradu dobýti?“
Na to Skirvojllo záporně zavrtěl hlavou a Zbyško odpověděl:
„Hrad je silný, snad náhodou by se to podařilo. Ale krajinu zpustošíme, vesnice i města popálíme, zásoby zničíme a především nabudeme zajatců, mezi nimiž se mohou také naskytnouti lidé vzácní, které Křižáci rádi vykupují nebo též vyměňují.“
Macko chápal, že mladík má větší naději dověděti se něčeho pod Ragnetou a především zajati nějakou vzácnou osobu, která by mohla za výměnu posloužiti. Naléhal tedy také, aby vytáhli na Ragnetu, a jako člověk války zkušený, mluvil jasně a uváděl tak závažné důvody, že musel každého přesvědčiti.
Skirvojllo stále opakoval: „Má pravdu!“
Konečně vsunul svou ohromnou hlavu mezi široká ramena, takže vypadal úplně jako hrbatý, a hluboce se zamyslil. Po chvíli vstal a začal se loučiti.
„Nuže — jak jste se rozhodl, kníže,“ tázal se Macko, „kam vytáhneme?“
Ten pak zkrátka řekl:
„Na Nové Kovno.“
A vyšel ze stanu.
„Fuj! Je to dub!“ zvolal Macko. „Dělá jako by poslouchal a pak přece provede svou. Škoda hubu namáhat.“
„Slyšel jsem již o něm, že je takový,“ odpověděl Zbyško, „a věru, celý národ zde je tvrdohlavý, jako málokterý.“
„Na oko klidně poslouchá a pak jako by všecko vítr rozfoukl.“
„Tak proč se ptá?“
„Proto, aby každou věc na dvě strany rozvážil. Ale hloupý není. Pojďme si prohlédnouti lidi, jimž velím,“ řekl Zbyško.
I šli. Venku bylo tma, celý tábor ležel tiše a chmurně, sotvaže u vzdálenějších ohnišť od „memy“[1] Skirvojllovy bylo slyšeti zvuky fujarek nebo píšťalky, neb slova přitlumené písně, kterou zpíval „burtinikas“.[2]
Bojovníci naslouchali s hlavami skloněnými, majíce oči na blízká ohniště upřeny. Někteří seděli s nohama skříženýma, majíce lokty opřeny o kolena a tváře ukryté v dlaních, pokryti kožemi, podobni dravým zvířatům lesním.
Ale když povznesli zrak k přicházejícím rytířům, žár ohně ozářil tváře sladké, modré oči, vůbec neurputné, ani dravé, hledící spíše tak, jak hledí smutné děti, jimž bylo ublíženo.
Po krajích tábora leželi na mechu ranění, které bylo lze z poslední bitvy odnésti.
Věštci, tak zvaní „labdarysy“ a „sejtonové“, mručeli nad nimi svá zaklínání, nebo ošetřovali jejich rány, přikládajíce na ně známé jim léčivé byliny, a ranění leželi tiše, mlčky a trpělivě, snášejíce bolest i muka. Z lesních hlubin, se strany luk a pastvin dolétalo sem hvízdání pastevců koní. Noc se stále připozdívala, ohně bledly, zhasínaly a nastalo ještě větší ticho, sesilujíc dojem smutku a jakoby pokoření.
Zbyško udělil rozkazy lidem, jimž velel, a zase se vrátili do stanu.
„Již jsi se dosti nadíval na tábor?“ optal se svého zbrojnoše Hlavy.
„Nadíval jsem se, ale nemám velikou radost z toho, co jsem viděl, neboť hned je patrno, že jsou to lidé poražení. Což pak Skirvojllo nechápe, že s takovým vojskem ničeho proti Němcům nesvede? Povídal mi to již rytíř Macko a nyní také sám pozoruji, že jsou to lidé nevalní a války neschopní.“
„I v tom se mýlíš. Je to lid chrabrý, jako málokterý na světě. Jenže se bijí v nespořádaných skupinách a Němci v šiku. Podaří-li se šik roztrhnouti, pak častěji Žmujdžin Němce, než Němec Zmujdžina porazí,“ řekl Zbyško.
Ale další rozhovor jim přerušil příchod Skirvojlly, který znenadání se ze stínu vynořil a řekl: „Dáme se na pochod.“
Rytíři uslyševše to, hbitě vstali, Skirvojllo pak přitlumeným hlasem pokračoval:
„Mám novinu. Do Nového Kovna jede posila a veze nové zásoby. Dva rytíři vedou mužstvo i dobytek a vezou potraviny. Zaskočíme je.“
„To přejdeme Němen?“ ptal se Zbyško.
„Ano. Vím o brodu.“
„A na hradě vědí o té posile?“
„Vědí a vyjdou jim vstříc, ale na ty udeříte vy.“
I počal jim vysvětlovati, kde se mají postaviti, aby mohli nenadále udeřiti na ty, kteří vyjdou z hradu. Šlo mu o to, aby svedl dvě bitvy zároveň a pomstil poslední porážku, což se mohlo zdařiti tím snadněji, čím bezpečnějším se nepřítel po novém svém vítězství cítil. Udal jim také místo i čas, kdy měli býti na svém stanovišti, v ostatním pak spolehl na jejich důmysl a statečnost. Oni pak se zaradovali v srdcích svých, protože hned poznali, že k nim mluví válečník zkušený a bystrý. Domluviv, zdvihl k ústům píšťalku vyřezanou z vlčí kosti a zapískl pronikavě, takže to bylo od jednoho konce tábora až k druhému slyšeti. Po onom zapísknutí hned nastal vedle uhasínajících ohňů ruch; tu i tam zasršely jiskry, pak se zableskly plaménky, které rostly a vzmáhaly se každým okamžikem a v jejich záři bylo viděti divoké postavy bojovníků, kupících se kolem hromad zbraní. Les se zachvěl a zbudil se. Volání pastevců koní rozléhalo se vůkol.