Křižáci/XIX.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XVIII.	XIX.	XX.

Údaje o textu
Titulek:	XIX.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 260–263. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Byl již docela večer, když se Hlava se zajatcem na hradě spychovském objevil. Při zprávě o jeho příjezdu vyběhly mu Jagienka se Siciechovnou vstříc. Přišel také kněz Kaleb i Tolima a všichni najednou zasypávali zbrojnoše otázkami vedouce jej do komnaty. Když se konečně dostal Hlava k slovu, počal vypravovati, jak zajali Siegfrieda a jak potom nalezli nemocnou a zbědovanou Danuši.

Uslyševši to Jagienka, běžela hned Jurandovi oznámiti, že se Danuška nalezla a že se za nedlouho do Spychova vrátí.

Kněz Kaleb padl na kolena a chvíli se mlčky modlil; pak vstav, obrátil se k přítomným a řekl:

„Nevysvobodil Bůh Danušku proto, aby rozum její i duši v temnotách a vládě mocí nečistých zůstavil! Položí na ni Jurand své svaté ruce a jediná modlitba jí rozum i zdraví navrátí.“

„Rytíř Jurand?“ ptal se udiveně Čech. „Což má takovou moc? Tož se stal za živa svatým?“

„Před Bohem je již za živa a až zemře, budou míti lidé na nebesích o jednoho patrona mučedníka více.“

„Zajisté!“ řekl Čech.

Další rozmluvu přerušil příchod Jagienčin.

„Oznámila jsem mu,“ řekla, „novinu opatrně, aby jej náhlá radost nezabila, a on hned padl před křížem a modlil se.

„On beztoho celé noci tak leží a dnes tím více jistě do rána nevstane,“ řekl kněz Kaleb.

A tak se též stalo. Několikrát se na něho podívali a pokaždé jej nalezli ležícího, ne však spát, nýbrž v tak horlivé modlitbě, že se úplnému sebezapomenutí podobala. Strážník, který s hradní věže pohlížel na okolí a bděl podle zvyku nad Spychovem, pak vyprávěl, že viděl té noci jakousi neobyčejnou jasnost v komnatě starého pána.

Teprve druhého dne z rána, když Jagienka zase k němu dohlédla, dal znamení, že chce viděti Hlavu a jeho zajatce.

Vyvedli tedy Siegfrieda z podzemí s rukama křížem na prsou spoutanýma a všichni zároveň s Tolimou se odebrali k starci.

V prvém okamžiku si jej nemohl Čech dobře prohlédnouti. protože okna, v nichž byly napiaté blány, propouštěla málo světla a den byl přitmělý následkem mraků, které celé nebe úplně pokryly a hrozný příval věštily. Ale když bystré jeho oči soumraku přivykly, sotva jej poznal, tak zhubeněl a seschl se. Obrovský muž se změnil v obrovského kostlivce. Tvář měl tak bílou, že se příliš od mléčné barvy vlasů a vousů nelišila.

U křesla stál stůl a na něm kříž, džbán vody a bochník černého chleba, do něhož byla zabodnuta miserikordia čili hrozný nůž, jehož rytíři užívali k dobíjení raněných. Jiného pokrmu mimo chléb a vodu Jurand již dlouho nepožíval. Za oděv mu sloužil hrubý žíněný, povříslem přepásaný šat, který na holém těle nosil. Tak od svého návratu ze ščitenského zajetí žil bohatý a strašný kdysi pán ze Spychova.

Zaslechnuv příchozí, odstrčil svou ochočenou vlčici, která mu zahřívala bosé nohy, a naklonil se dozadu. V tu chvíli se Čechovi zdálo, že je Jurand mrtev.

Nastala chvíle očekávání, neboť všichni si myslili, že dá znamení, aby někdo začal mluviti. Ale on seděl bez hnutí, bílý, klidný, s ústy trochu otevřenými, jakoby byl opravdu ve věčný spánek smrti pohřížen.

„Je zde Hlava,“ ozvala se konečně Jagienka, „chcete jej vyslechnout?“

Pokynul hlavou na znamení, že chce, a Čech zase vypravoval všecko, co se stalo. Ale nechtěje starému mučedníkovi přidávati bolesti k dobré zprávě a probouzeti v něm nový neklid, zatajil, že mysl Danuščina dlouhými dny krutého zajetí a utrpení je pomatena.

Za to maje srdce proti Křižákovi zatvrzelé a prahna, aby byl Siegfried co nejnemilosrdněji potrestán, zúmyslně nezatajil, že ji nalezli polekanou, vyhublou, nemocnou, že bylo viděti, jak katovsky bylo zacházeno s ní, a že kdyby byla déle v těch hrozných rukou zůstala, byla by právě tak zhasla a zvadla, jak vadne a hyne ušlapaný květ.

Chmurné to vypravování provázel neméně chmurný hukot blížící se bouře. Měděné zbarvené vlny mraků válely se stále mocněji nad Spychovem.

Jurand poslouchal vypravování úplně bez hnutí, tak že se přítomným mohlo zdáti, že spí. Ale slyšel přece a rozuměl všemu, neboť když začal Hlava mluviti o Danušině utrpení, objevily se v jeho očních důlcích dvě veliké slzy a skanuly po lících. Ze všech pozemských citů mu zůstal jen jediný: láska k dítěti. Pak se jeho zsinalá ústa začala pohybovati modlitbou. Venku se ozvalo první, ještě vzdálené zahřmění a blesky každou chvíli osvětlovaly okna. On se dlouho modlil, a zase mu kapaly slzy na bílou bradu. Když se domodlil, bylo ještě dlouho ticho, které příliš se prodlužujíc, stalo se konečně všem nesnesitelným, protože nevěděli, co počít.

Konečně starý Tolima, pravá ruka Jurandova, soudruh ve všech bitvách a hlavní strážce Spychova, řekl:

„Stojí před vámi, pane, ten pekelník, ten vlkodlak křižácký, který katoval vás i dítě vaše: dejte mi znamení, jak s ním mám naložiti a jak jej potrestati?“

Na ta slova tvář Jurandova náhle zazářila — i pokynul, aby vězně přímo před něho přivedli.

Dva čeledínové jej okamžitě chytli za ramena a přivedli před starce. Ten pak vztáhl ruku, přejel jí po tváři Siegfriedově, jakoby si chtěl připomenouti nebo vrýti naposledy v pamět jeho rysy, pak ji spustil na prsa Křižákova, nahmatal zkřížené na nich ruce, dotknul se provazů — a zavřev zase oči, sklonil hlavu nazad. Přítomní se domnívali, že se rozmýšlí. Ale ať činil cokoliv, netrvalo to dlouho. Probrav se za chvilku, pokynul směrem k bochníku chleba, v němž byla zabodnuta zlověstná zbraň — miserikordia.

V tom okamžiku Jagience, Čechovi ba i starému Tolimovi i všem čeledínům se zatajil v prsou dech.

Trest byl stokrát zasloužen, pomsta spravedlivá, ale při myšlence, že onen položivý stařec bude po hmatu řezati zajatce, všem se zachvělo srdce.

On však, uchopiv mečík uprostřed a opřev ukazováček o špičku ostří, aby věděl, čeho se dotýká, počal provazy na rukou Křižákových přeřezávati.

Překvapení zmocnilo se všech, neboť pochopili jeho přání — a nechtěli svým očím věřiti. Toho jim však přece bylo přespříliš. Napřed začal reptati Hlava, po něm Tolima a po nich ostatní čeleď. Jedině kněz Kaleb se ptal hlasem, v němž se dusily slzy:

„Bratře Jurande, co chcete? Chcete snad zajatci dáti volnost?“

„Ano!“ odpověděl Jurand pokynem hlavy.

„Chcete, aby odešel bez pomsty i trestu?“

„Ano.“

Hlasy hněvu a pobouření se ještě sesílily, ale kněz Kaleb nechtěje, aby byl zmařen tak neslýchaný skutek milosrdenství, obrátil se k reptajícím a zvolal:

„Kdo se smí svatému protiviti? Na kolena!“

A poklekna, jal se modliti:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé.“

I odříkal „Otčenáš“ do konce. Při slovech „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům“ se jeho oči bezděky obrátily k Jurandovi, jehož tvář opravdu zářila jakýmsi nadzemským světlem. A onen pohled, spojený se slovy modlitby, naplnil srdce všech přítomných zkroušeností. I starý Tolima, s duší neustálým válčením zatvrzelou, požehnav se křížem svatým, objal Jurandovo koleno a řekl:

„Pane, má-li se vůle vaše vyplniti, je nutno zajatce až k hranicím doprovoditi.

„Ano,“ pokynul Jurand.

Blesky osvětlovaly okna stále častěji — bouře se blížila víc a více.