Křižáci/XX.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| XIX. | XX. | XXI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 264–274. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Dva jezdci spěchali uprostřed vichru a chvílemi pravého lijavce, ke spychovské hranici: Siegfried a Tolima.
Tolima doprovázel Němce z obavy, aby jej cestou nezabil lid podružný nebo čeleď spychovská, která strašnou nenávistí a pomstychtivostí proti němu jen hořela. Siegfried jel beze zbraně, ale též bez pout.
Bouře, kterou hnala vichřice, byla již těsně nad nimi. Chvílemi, když z nenadání zahřmělo, sedali koně na zadní nohy. Oba jeli v hlubokém mlčení zapadlou roklí. Často byla cesta tak úzká, že jeli tak blízko sebe, že se jedny třemeny o druhé třely. Tolima, uvyklý již od mnoha let hlídání zajatců, pohlédl i nyní každou chvíli ostražitě na Siegfrieda, jako by se mu jednalo o to, aby náhle neprchl — a pokaždé jej bezděky projel mráz, neboť se mu zdálo, že oči Křižákovy svítí po tmě jako oči zlého ducha nebo upíra. Napadalo mu také, aby se požehnal, ale při pomyšlení, že vůči znamení kříže mu třeba zavyje nelidským hlasem a změniv se v ohyzdnou podobu, začne sekati zuby, zmocňoval se ho ještě větší strach.
Starý bojovník, který se uměl bíti stejně v souboji i s celými houfy Němců, jako jestřáb bije hejno koroptví — bál se přece sil nečistých a nechtěl s nimi míti nic co dělat.
Oddechl si také z plných plic, když konečně mohl svému společníkovi říci:
„Hle, zde je naše hranice a k vaší je již nedaleko. Jeďte volný a, jestli vás svědomí neutrápí a blesk boží nezasáhne, od lidí vám nic zlého nehrozí.“
To řka, obrátil se, a Siegfried jel ku předu s jakousi divokou zkamenělostí v tváři; neozval se ani jediným slovem, jako by ani neslyšel, že někdo k němu promluvil. A jel dále širší již silnicí, takřka ve snu.
Bouře jen na krátko ustala a jen na chvilku se vyjasnilo. Setmělo se zase tak, jako by na svět padla noční tma, a mraky snesly se nízko až téměř nad samý les.
Shora se ozývalo zlověstné hučení, jakoby netrpělivý sykot a dunění hromů, které ještě anděl bouře zdržoval.
Ale blesky osvětlovaly již každou chvilku oslepujícím jasem hroznou oblohu i ustrašenou zemi. Když se zablesklo, bylo viděti širokou cestu, táhnoucí se mezi dvěma černými stěnami lesa a na cestě uprostřed osamělého jezdce na koni.
Siegfried jel polo v bezvědomí, sžírán horečkou. Zoufalství mu sžíralo duši od doby smrti Rotgierovy, zločiny ze msty spáchané, hryzení svědomí, děsivá vidění, duševní muka mátly jeho rozum již tak dalece, že jen s největším úsilím se bránil šílenství, ba chvílemi se mu také poddával. Nyní pak — svízele cesty, kterou urazil pod tvrdou rukou Čechovou, noc strávená ve spychovském vězení, nejistota osudu a nade vše onen neslýchaný, téměř nadlidský skutek lásky a milosrdenství Jurandova, jímžto byl přímo ohromen, vše to jej zdrtilo docela.
Chvílemi v něm tuhlo a vázlo myšlení tak, že úplně ztrácel vědomí, co se s ním děje, ale pak jej zase probouzela horečka a budila v něm jakýsi temný pocit zoufalství, zatracení, zkázy — pocit, že vše již minulo, shaslo, skončilo se, že nadešel konec, že vůkol je noc a noc a nicota, a že se proti němu rozevírá jakási hrozná propast, vyplněná hrůzou a zděšením, do které však přece musí jít.
„Pojď! Pojď!“ zašeptal mu náhle do ucha jakýsi hlas.
On se ohlédl — a spatřil smrt. Kostlivec sedící na kostře koně, stanul mu těsně po boku a zachrastil suchými kostmi.
„Tys to?“ tázal se Křižák.
„Jsem! Pojď! Pojď!“
Ale v tom okamžiku zpozoroval, že s druhé strany má také společníka: třemen v třemení, jel jakýsi tvor, podobný tělem člověku, ale s tváří nelidskou. Hlavu měl zvířecí se špičatýma ušima, dlouhou, špičatou a černými chlupy pokrytou.
„Kdo jsi?“ zvolal Siegfried.
Ten pak místo odpovědi na něho vycenil zuby a zavrčel.
Siegfried zavřel oči, ale hned na to uslyšel ještě silnější chrastění kostí a nějaký hlas mu volal přímo do ucha:
„Je čas! Čas! Pospěš si! Pojď!“
On odpověděl:
„Jdu!“
Ale ta odpověď se vydrala z jeho prsou tak, jako by to někdo jiný vyslovil. Potom, jako by byl hnán nějakou nepřemožitelnou mocí, slezl s koně, sňal s něho vysoké, rytířské sedlo a potom také uzdu. Jeho společníci slezli také, ale neustoupili od něho ani na okamžik — a zavedli jej do prostřed cesty na kraj lesa. Tam mu černý upír nachýlil větev a pomohl mu uvázati na ni řemen uzdy.
„Pospěš si!“ zašeptala smrt.
„Pospěš si!“ zašuměly jakési hlasy ve vrcholcích stromů.
Siegfried, jakoby ve snu, udělal smyčku z řemenu — a vystoupiv na sedlo, které před tím položil pod strom, zadrhl si ji na krk.
„Odkopni sedlo!… Již!… Aa!“
Odkopnuté sedlo odletělo několik kroků — a tělo nešťastného Křižáka těžce se zavěsilo.
Okamžik se mu zdálo, že slyší jakési chroptivé, dušené řičení, že se ten šeredný upír vrhl na něho, zakolísal jím a pak mu počal zuby drásati prsa, aby mu srdce vyhryzl. Ale pak spatřily jeho hasnoucí zřítelnice ještě něco jiného: Smrt se rozplynula v bělavý mráček, který pomalu letěl k němu, objal jej, zastřel, obklopil a zakryl konečně všecko ohromnou, neproniknutelnou záclonou.
V tom okamžiku se bouře s nesmírnou vzteklostí rozzuřila. Hrom udeřil do prostřed cesty s tak strašným rachotem, jako by se země ve svých základech bořila. Celý les se prohýbal ve vichřici. Šumění, svištění, vytí, skřípání kmenů a třesk lámajících se větví naplňovaly lesní hlubinu.
Vlny deště, hnané vichřicí, zakryly celý svět — a jen za krátkých, krvavých blesků bylo možno viděti nad cestou divoce rozhoupaný trup Siegfriedův.
Teprv za deset dní po příjezdu Hlavově stanul Zbyško na hranici spychovské, ale Danuše byla již tak blízka smrti, že úplně pozbýval náděje, že ji živou domů doveze. Hned následujícího dne, když začala nepříčetně na otázky odpovídati, zpozoroval, že není jen mysl její zmatena, nýbrž že také tělo její zachvátila jakási choroba, proti níž není jíž síly v tom zajetím, vězněním, mukami a neustálým strachem vyhublém dítěti.
Snad ohlasy zuřivého boje, který svedli Zbyško a Macko s Němci, přeplnily ten kalich úzkosti a snad právě v té chvíli se jí ona nemoc zmocnila. Jisto je, že od té doby ji horečka až do konce cesty ani na chvilku neopustila. Byla to v jistém ohledu okolnost příznivá, neboť strašnou pustinou, za nesmírných nesnází vezl ji Zbyško jako mrtvou, bez vědomí a o ničem nevědoucí.
Když pustinu přejeli, když se dostali do „zbožného“ kraje, mezi osady kmetů a k sídlům šlechtickým, byl svízelům i nebezpečí konec.
Lidé, dověděvše se, že je to dítě jejich rodu, vyrvané z rukou křižáckých a k tomu ještě dcera slavného Juranda, o němž zpěváci tolik písní zpívali po hradech, dvorech i chatách, předstihovali se v prokazování úsluh a laskavostí. Snášeny zásoby i pro koně. Všecky dvéře byly Zbyškovi dokořán otevřeny. Zbyško již nemusel vézti Danuši v kolébce mezi koni, protože silní jinoši ji přenášeli ode vsi ke vsi v nosítkách tak pečlivě a ostražitě, jako by nějakou svátost nesli. Ženy ji zahrnovaly nejpečlivějším ošetřováním. Mužové, poslouchajíce vypravování o jejím utrpení, skřípali zuby, a nejeden ihned si připial brnění, chopil se meče, sekery nebo kopí, a jel dále se Zbyškem, aby se „nádavkem“ pomstil, neboť nezdálo se jim býti dostatečným, splácela-li se tomu pokolení křivda křivdou. Ale Zbyško nemyslil v tu chvíli na pomstu, nýbrž jedině na Danuši. Žil mezi paprsky naděje, neboť chvílemi bývalo nemocné lépe — a mezi čirým zoufalstvím, když se její stav patrně zhoršoval. Nemohl se již klamati.
Nejednou z počátku mu prolétla hlavou pověrčivá myšlenka, že snad někde tam po neschůdných cestách, kudy jeli, jede za nimi krok za krokem smrt a číhá jen na příhodnou chvíli, aby se vrhla na Danuši a vyssála z ní zbytek života.
Vidění to, ba spíše pocit, bývalo zvláště za temných nocí tak zřetelné, že se ho nejednou zmocňovala zoufalá touha obrátiti se, vyzvati smrt jako nějakého rytíře na souboj a potýkati se s ní až do posledního dechu. Ale na konci cesty bylo ještě hůře, neboť necítil smrt za průvodem, nýbrž v samém průvodu, ovšem neviditelnou, ale tak blízkou, že jej mrazivý její dech již ovíval.
Chápal také, že proti tomu nepříteli statečnost nic nepomůže, ani silná ruka, ani zbraň, a že mu bude nutno odevzdati bez rady a pomoci nejdražší hlavu smrti v šanc bez boje.
Ale právě několik hodin cesty před Spychovem padl do jeho duše jasnější paprsek naděje. Líce Danuščiny počínaly blednouti, oči pozbývaly matnosti, dech byl méně hlasitý a volnější. Byli snad asi míli od Spychova, daleko od obydlí lidských, na úzké cestě mezi poli a lukami.
Ale planá hrušeň na blízku poskytovala dosti ochrany před sluncem, zastavili se tedy pod jejími větvemi.
Čeleď slezla s koní a pustila je, aby se pásli na svěží trávě.
Dvě ženy najaté ku posluze Danušině a jinoši, kteří ji nesli, unaveni cestou i parnem lehli si ve stínu a usnuli; jedině Zbyško bděl u nosítek a usednuv si na kořenech hrušně, nespouštěl choré s očí.
Ona pak ležela v poledním tichu klidně, s očima zavřenýma. Zbyškovi se však přece zdálo, že nespí. Když na druhém konci rozsáhlé louky člověk, který kosil seno, počal naklepávati kosu, zachvěla se lehce a otevřela na chvilku oči, ale hned zase je zavřela. Její ňadra se zvedla jakoby hlubším oddechem a ze rtů prodralo se sotva slyšitelně:
„Kvítí voní…“
Byla to prvá nezmatená, v horečce nepronesená slova, která od počátku cesty vyslovila; neboť z louky prohřáté sluncem přinášel vánek opravdu silnou vůni, v níž bylo cítiti seno i med i různé byliny.
Zbyškovi při myšlence, že se choré vrací vědomí, poskočilo srdce radostí. V prvém záchvatu se jí chtěl vrhnouti k nohoum, ale z obavy, aby ji nepolekal, zdržel se, klekl jen u nosítek a skloniv se nad ní, tiše zvolal:
„Danuško! Danuško!“
Ona zase otevřela oči. Chvíli na něho hleděla, pak jí úsměv rozjasnil tvář a právě tak, jako dříve v chatě, ale s mnohem větším vědomím vyslovila jeho jméno:
„Zbyško!“
Pokusila se také vztáhnouti k němu ruce, ale následkem nesmírné slabosti se jí to nepodařilo. On pak ji hned objal se srdcem tak dojatým, jako by jí děkoval za nějakou nesmírnou milost.
„Probudila jsi se!“ řekl. „Ó Bohu chvála… Bohu…“
Pak mu selhal hlas — a chvíli hleděli na sebe mlčky. Polní ticho rušil jen vonný vánek se strany louky, který šuměl v listí hrušně, svištění lučních kobylek v trávě a vzdálený, neurčitý zpěv sekáčův.
Danuše hleděla se stále větším vědomím a nepřestávala se usmívati, úplně jako děcko, které ve snu vidí anděla.
Ale pomalu se jí začal v očích zračiti jakýsi údiv.
„Kde jsem?“ řekla.
V tom okamžiku se vydral z jeho úst celý roj krátkých, radostí přerušovaných odpovědí:
„U mne jsi! Pod Spychovem! K tatíčkovi jedeme! Skončeno již tvé utrpení! Ach! Danuško má! Hledal jsem tě a vysvobodil tě! Již nejsi v moci německé. Neboj se! Hned budeme ve Spychově. Byla jsi nemocna, ale Pán Ježíš se smiloval! Co tu bylo bolestí, co pláče, Danuško!… Nyní již je dobře!… Nyní jen štěstí tě očekává. Ach, co jsem se nahledal!… Co jsem se naputoval!… Ach, mocný Bože! Ach!“ A oddechl si z hluboka a téměř s pláčem, jako by poslední zbytek svého bolu s prsou shazoval.
Danuše ležela klidně, na něco si vzpomínajíc. Konečně se její rty pohnuly a řekla:
„Tys tedy na mne nezapomněl?“
A dvě slzy skanuly jí zvolna po lících na polštář.
„Jak bych na tebe mohl zapomenout!“ zvolal Zbyško.
Bylo pak v tom tlumeném výkřiku více síly, než v největším zaklínání i přísahách, protože ji stále celou svou duší miloval a od chvíle, kdy ji měl při sobě, stala se mu dražší než celý svět.
Ale zase nastalo ticho; v dáli jen sedlák přestal zpívat a zase brousil ocelkou kosu.
Ústa Danuščina se zase pohybovala, ale šeptem tak tichým, že Zbyško ničeho nedoslýchal. Skloniv se tedy nad ní, ptal se:
„Co, má jahůdko, povídáš?“
A ona opakovala:
„Kvítí voní…“
„Protože jsme u louky,“ odpověděl, „ale hned pojedeme dále. K tatíčkovi, který je také ze zajetí vysvobozen. A budeš do smrti má. Slyšíš mne dobře? Rozumíš?“
V tom se ho zmocnil náhlý neklid, neboť zpozoroval, že její tvář stále víc a více bledne, a na tváři vyrážejí hustě drobné krůpěje potu.
„Co je ti?“ tázal se v hrozném strachu.
A cítil, jak se mu vlasy ježí na hlavě a celým tělem probíhá mráz.
„Co je ti? Pověz!“ opakoval.
„Tma!“ zašeptala.
„Tma? Slunce svítí a tobě se zdá, že je tma?“ tázal se, taje v sobě dech. „Právě jsi mluvila při jasném vědomí. Pro Boha, promluv jen jediné slovo!“ Pohnula ještě ústy, ale nemohla již ani slova vyšeptati. Zbyško jen uhodl, že vyslovuje jeho jméno a že jej volá. Hned na to sebou začaly její vyhublé ruce škubati a třepotati na pokrývce, kterou byla přikryta. Trvalo to chvíli.
Nebylo již možno se klamati. — Skonávala!
On v hrůze a úzkosti ji počal zapřísahati, jakoby prosbou mohl něco zmoci.
„Danuško! Ó Ježíši milosrdný!… Počkej aspoň do Spychova! Počkej! Ó Ježíši! Ježíši!“
Jeho úpěním probudily se ženy i přiběhla čeleď, která byla nedaleko u koní na louce. Ale pochopivše všichni na prvý pohled, co se děje, poklekli a hlasitě se počali modliti litanii.
Vánek ustal, přestalo šuměti listí, hrušně, jedině slova modlitby rozléhala se vůkol velikým, polním tichem.
Danuše ještě před koncem litanie otevřela oči, jako by chtěla ještě naposledy pohlédnouti na Zbyška i na slunný svět — pak hned usnula snem věčným.
Ženy jí zatlačily oči a potom šly pro kvítí na louku. Čeleď je následovala — a tak všichni chodili v slunci, v bujné trávě, podobni duchům polním, sklánějíce se každou chvilku a plačíce, protože cítili ve svém nitru lítost a žal.
Zbyško klečel v stínu u nosítek s hlavou na nohou Danuščiných položenou, bez hnutí, beze slova, sám jako mrtvý, a oni se stále blížili více, trhajíce zlatý petrklíč i zvonky, pak hojně tam rostoucí růžové slzičky Marie Panny i bílý, medem vonící jetel. Ve vlhké nížině nalezli také polní lilie a na mezi při úhoru řebříček. Teprve, když měli plná náručí, obklopili smutným průvodem nosítka a začali je zdobiti. Pokryli téměř úplně kvítím i bylinami tělo mrtvé, nechali jedině volnou tvář, která se mezi zvonky a liliemi bělala tichá, uklidněna věčným snem, mírná a přímo andělská.
Do Spychova byla sotva míle, proto také po nějakém čase, když jim smutek i bolest slzami splynuly, zvedli nosítka a šli k lesům, od nichž Jurandova půda již začínala.
Čeleď vedla za průvodem koně. Sám Zbyško nesl nosítka u hlav, ženy pak, ozdobené zbylými květinami, šly v předu a zpívaly pobožné písně — a tak šli mezi zelenou loukou i rovným šerým úhorem, jako žalostné procesí.
Na modrém nebi nebylo ani mráčku a celý svět se vyhříval v zlatém jasu slunečním.
Konečně došli s mrtvolou dívky do spychovských lesů, na jejichž hranicích ve dne i v noci stála ozbrojená čeleď Jurandova na stráži.
Jeden z nich pospíšil se zprávou ke starému Tolimovi i ke knězi Kalebovi, jiní zase šli za průvodem s počátku ukrytou a hlubokou, potom širokou lesní cestou až k místu, kde les končil a začínaly rozsáhlé, vlhké houštiny a rákosí, plné bahenního ptactva, za nimiž na suchém návrší stál spychovský hrádek.
Poznali také hned, že smutná zpráva o nich již došla do Spychova, protože sotva vystoupili ze stínu lesního a ocitli se na světlé rovině, doletěl k nim již ohlas zvonu z hradní kaple.
Brzy na to spatřili, že se proti nim ubírá četná družina lidí, v níž byli mužové i ženy. Když pak se ti lidé přiblížili na dva dostřely z luku, bylo již možno osoby rozeznati. V čele šel sám Jurand, podporován Tolimou a holí před sebou tápající. Bylo ho snadno poznati po obrovském vzrůstu, po červených důlcích místo očí a po bílých, až na ramena mu splývajících vlasech.
Vedle něho šel s křížem a v bílé komži kněz Kaleb.
Za nimi nesli korouhev s Jurandovým znakem, při níž šli ozbrojení „vojáci“ spychovští, a za ní vdané ženy s hlavami zavinutými i prostovlasé panny. Za nimi jel vůz, na němž měly býti odvezeny tělesné ostatky Danušiny.
Zbyško, spatřiv Juranda, poručil, aby postavili na zem nosítka, která až po tu chvíli sám u hlav nesl, načež přistoupiv k němu jal se volati tak hrozným hlasem, jakým jen nesmírná bolest a zoufalství volají:
„Hledal jsem ti ji, až jsem ji nalezl a vysvobodil, ale ona toužila více k Bohu než do Spychova!“ A bolest jej zlomila úplně. Padl Jurandovi na prsa a počal úpěti: „Ó Ježíši! Ó Ježíši! Ó Ježíši!“
Při tom pohledu se pobouřila srdce ozbrojené čeledi a počali tlouci kopími o štíty, nevědouce, jak jinak by svůj žal i svou pomstychtivost na jevo dali. Ženy strhli nářek a předstihujíce jedna druhou vznášely bílé šátky k očím, nebo si také jimi úplně zakrývaly hlavy, volajíce k nebi: „Ach osude! Osude! Tobě radost, ale nám pláč! — Ach, osude! Smrt tě skosila, kostlivec tě unesl! Ach! Ach!“ A některé sklánějíce hlavy do zadu a zavírajíce oči zase volaly: „Což ti zde bylo zle, kvítečku, s námi — zle? Zůstal zde otec ve velkém smutku a již chodíš po božích pokojích — ach! Ach!“ Jiné zase vyčítaly zemřelé, že se neslitovala nad otcovým i mužovým osiřením, ani nad jejich slzami. A nářek ten byl polo zpěvem, protože onen lid jinak bol svůj vyslovili nemohl.
Jurand pak, vyprostiv se z náruče Zbyškovy, napřáhl hůl před sebe na znamení, že chce jíti k Danuši. Tolima se Zbyškem jej uchopili z obou stran pod pážemi a přivedli k nosítkám; on pak klekl u mrtvoly, přejel rukou po tváři nebožčině a po těle až k rukám na prsou skříženým a sklonil několikrát hlavu, jako by chtěl říci, že je to ona, jeho Danuška, ne někdo jiný — a že své dítě poznává. Potom ji objal jednou rukou a druhou beze dlaně zdvihl vzhůru. Přítomní pak uhodli tu němou žalobu Bohu, výmluvnější než veškerá slova bolesti.
Zbyško, jehož tvář po chvilkovém závratu opět úplně strnula, klečel na druhé straně mlčky, podoben soše kamenné, a vůkol bylo tak ticho, že bylo slyšeti i cvrčení kobylek i bzučení poletující mouchy.
Konečně kněz Kaleb pokropil svěcenou vodou Danuši, Zbyška i Juranda a počal zpívati „Requiem aeternam“.[1] Po ukončení písně se dlouho hlasitě modlil, při čemž se lidem zdálo, že slyší prorocký hlas, který prosil, aby muka toho nevinného dítěte byla onou krůpějí, kterou se přeplní nádoba nepravosti, aby nastal den soudu, trestu, hněvu a porážky.
Potom šli ke Spychovu, ale nepoložili Danuši na vůz, nýbrž nesli ji v čele průvodu na ozdobených nosítkách. Zvon nepřestával znít, zdálo se, že je volá a zve k sobě; oni pak šli zpívajíce širým polem v záři růžově zlatých večerních červánků, jako by se nebožce opravdu otvírala cesta do věčného jasu a záře.
Byl již večer a stáda vracela se z polí, když došli. Kaple, v níž byla nebožka uložena, zářila světlem svěc a pochodní. Na rozkaz kněze Kaleba sedm panen odříkávalo střídavě litanie nad nebožkou až do svítání.
Do té doby také Zbyško od mrtvé neodstoupil a ráno sám ji položil do rakve, kterou zruční řemeslníci vytesali do rána z kmene dubového, a do jejího víka v hlavách zasadili veliký kus zlatožlutého jantaru. Jurand při tom nebyl, neboť se s ním děly divné věci. Hned po návratu domů pozbyl vlády v nohou, a když jej uložili na lože, pozbyl úplně vědomí a nevěděl, kde je a co se s ním děje.
Marně kněz Kaleb k němu mluvil, marně se vyptával, co mu schází: neslyšel, nerozuměl, jen leže na znak, zdvihl víčka svých prázdných očí a usmíval se s tváří rozjasněnou a šťastnou, chvílemi pak pohyboval rty, jako by s někým rozmlouval. Kněz Kaleb a Tolima pochopili, že s vykoupenou svou dceruškou rozmlouvá a na vlastní, věčné štěstí duševním zrakem svým se dívá. Pochopili také, že již dokonává, a kněz Kaleb mu dal poslední pomazání.
A opravdu, když první hvězdy večer na nebi zasvitly, ubohá, mučednická, pokáním i utrpením očištěná duše Jurandova stanula před Bohem.
Po pohřbu Jurandově i Danušině kněz Kaleb celý týden sloužil zádušní mše, a Spychov se celý týden hemžil hosty. Potom zase nastalo ticho, jak to obyčejně po pohřbu bývá.
Tak minuly dva měsíce.
Zbyško chodíval do podzemí a časem též do lesa s kuší, ale zvěře nestřílel. Chodil jen stále v zamyšlení, až konečně jednoho večera přišel do jizby, v níž seděla děvčata s Mackem a Hlavou, a nenadále řekl:
„Slyšte, co vám řeknu, smutek nikomu neslouží, proto bude lépe, vrátíte-li se do Bohdance a do Zhořelic, než byste zde ve smutku seděli.“
Všichni se zamlčeli, neboť tušili, že se z těch slov vyvine rozmluva velikého významu — a teprv po chvíli prohodil Macko:
„Lépe nám, ale také tobě bude lépe.“
Zbyško potřásl svým rusým vlasem.
„Ne!“ řekl, „dá-li Bůh, vrátím se do Bohdance, ale nyní mám jinou cestu před sebou.“
„Hle!“ zvolal Macko, „říkal jsem, že je konec, a zatím přece není konec! Boj se Boha, Zbyško!“
„Vždyť víte, že jsem sliboval a na rytířskou čest přísahal, a pak vám řeknu tak upřímně jako při zpovědi,“ odpověděl Zbyško, „jezdím po světě, je-li třeba, mluvím s vámi, jím a piju jako každý člověk, ale spravedlivě řeknu, ve svém nitru, v duši si žádné rady nevím. Ničeho necítím, ničeho, jen bolest, jen samé hořké slzy mi z očí kanou.
„Právě proto ti bude mezi cizími nejhůře.“
„Ne,“ řekl Zbyško. „Bůh ví, že v Bohdanci bych zhynul nadobro. Když vám řeknu, že nemohu, tak nemohu! Vojny je mi třeba, v poli člověk snadněji zapomíná! Cítím, že, jak splním slib a budu moci té vykoupené duši říci: vyplnil jsem ti všecko, co jsem slíbil — teprv mne to popustí. Dříve však ne! V Bohdanci byste mne ani na provaze neudrželi.“
„Nuže, jeď si,“ řekl Macko.
„Staniž se vůle Boží! Kam pojedeš?“
„Na Žmujdž, ke knížeti Vitoldovi,“ odpověděl Zbyško.
- ↑ Pokoj věčný.