Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Skutečné důvody konfliktu a jeho vývoj

Pravdou však je, že oním kamenem úrazu všech jeho pozdějších sporů byly filosoficko-teologické názory anglického univerzitního profesora a kněze Jana Viklefa. Do četby jeho knih uvedli Husa dva jeho profesoři na univerzitě – mistr Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Hus sám si potom už jako mladý mistr chtivě opisoval Viklefovy filosofické spisy v roce 1398. Tento latinsky psaný rukopis se dnes nachází v Královské knihovně ve Stockholmu (od třicetileté války).

Viklefův extrémní realismus editovat

Co tak zaujalo mladého Husa na Viklefově učení? Byly to filosofické otázky, o které se přeli filosofové už od 11. století. A sice: existuje všeobecný pojem „člověk“? Nikoli konkrétní osoba, ale zda existuje skutečně nezávisle na člověku, na lidském mozku a myšlení, pojem „člověka“ jako takového – všeobecný pojem (universale). Někteří mistři říkali, že takový pojem neexistuje, že je to všechno pouze výplod lidského mozku (zjednodušeně řečeno: jsou to jen pouhá slova či jména, latinsky nomina, odtud nominalismus – pozn. red.). Druzí, platonici, říkali: ano, existuje, ale mimo tento svět. Platonici, stejně jako potom sv. Augustin, tyhle všeobecné pojmy vložili do mysli Boží, mimo tento svět. Toto učení je nazýváno extrémním čili přehnaným realismem. Naproti tomu tomistická filosofie – sv. Tomáš Akvinský –, nazývaná též umírněným realismem, říká, že tyto pojmy mají skutečnou existenci, na lidském vědomí nezávislou, jsou sice výplodem rozumu člověka, ale svůj základ mají skutečně ve věci samé.

Viklef ve svém učení stojí pevně na pozicích extrémního realismu. Tvrdí, že všeobecné pojmy existují nezávisle na rozumu člověka a pojem „člověk“ skutečně že existuje od věčnosti v mysli Boží. A protože existuje tam, všechny věci zde na zemi jsou pouze odrazem toho všeobecného pojmu, a nakolik je člověk člověkem, je člověkem jenom potud, nakolik odpovídá tomuto pojmu, který existuje od věčnosti v mysli Boží, to znamená nejenom fyzickou podobou, ale také morálně, dobrotou; a když je člověk zlý, nedobrý, neshoduje se to s ideou, jakou má Bůh o člověku. Z tohoto principu prakticky vychází celá ta Husova nešťastná nauka, za kterou byl potom v Kostnici upálen. (Pozn. red.: Zjednodušeně řečeno, k důsledkům této nauky patří i to, že pokud je člověk v těžkém hříchu, neodpovídá ideji v Boží mysli. A tedy není tím, čím by měl být. Papež tedy není papežem, kněz není knězem, král není králem… A protože nikdy nevíme, kdo je v těžkém hříchu – těžký hřích je něco vnitřního –, nemáme jistotu, kdo platně zastává svůj úřad. Úřad kohokoliv může být kdykoliv zpochybněn. Jde o nauku, která je ve svých důsledcích schopna rozvrátit celou společnost. Dalším důsledkem je, že Církev přestává mít charakter viditelné společnosti, protože s jistotou nevíme, kdo je skutečně křesťanem – kdo opravdu odpovídá Boží ideji a do Církve patří…) Hus, stejně jako jeho přátelé a ostatní čeští mistři, se drželi extrémního realismu pod vlivem Viklefa. Němečtí mistři na univerzitě zastávali názor, že všeobecný pojem je výplodem lidského mozku a že je to pouze tzv. flatus vocis (zvuk hlasu) – neboli pouze zvuk, který nemá žádný reálný základ ve skutečnosti. Němečtí mistři byli všichni nominalisté, kdežto všichni čeští mistři byli extrémní realisté pod vlivem Viklefovým. Takže už zde můžeme pozorovat první rozdíl mezi mistry německými a českými – rozdíl filosofický. Extrémní realismus však už měl své teologické důsledky a německým mistrům šlo právě o ně, neboť pro tyto důsledky, které extrémní realismus vyvolal, byl Viklef v Anglii už několikrát odsouzen, jak papežem Řehořem XI. v roce 1377, tak anglickými biskupy a nakonec i oxfordskou univerzitou. Husa v jeho učení zaujal zejména jeho nesmlouvaný postoj k nezřízenému životu kněží a způsob jeho trpké kritiky Církve, který s Viklefem sdílel více než jeho teologické názory. Němečtí mistři se tedy snažili o očištění univerzity od už naprosto jasně odsouzených Viklefových filosofických omylů, které měly obrovský dosah v teologii. V roce 1402 předložili dočasní administrátoři pražského arcibiskupství po smrti arcibiskupa Wolframa ze Škvorce 45 článků, které byly považovány za bludné, a dali je univerzitě k posouzení. Viklefa a jeho učení hájil jménem českých mistrů Husův profesor Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Mistr Stanislav zašel dokonce tak daleko, že přijal za svůj i názor Viklefův, že v Oltářní svátosti zůstává spolu s Tělem a Krví Kristovou také podstata chleba a vína. To byl opak proti staré nauce Církve, která od počátku učila a učí, že podstata chleba se mění v Tělo Kristovo a podstata vína v jeho Krev, a co zůstává, jsou jenom vnější vlastnosti chleba a vína (tzv. způsoby chleba a vína). Tyto články byly většinou německých mistrů odsouzeny, protože ti měli tři hlasy proti jednomu českému. Mimoto si němečtí mistři stěžovali u papeže Inocence VII., že čeští mistři hájí už dříve odsouzené viklefství.

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka a jeho snaha o očistu univerzity editovat

Nový pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc dostal z Říma příkaz, aby zajistil očistu univerzity od viklefství. Proto mistr Stanislav ze Znojma svoje učení odvolal, ale ostatní se toho nevzdali. Mladý Hus byl tak oslněn Viklefem, že se žádným způsobem nedal od Viklefa odvrátit. A pro kritické názory na poměry v Církvi od učitele „evangelického“, jak nazýval Viklefa, prohlásil v Betlémské kapli, že by ji (tj. Betlémskou kapli), i kdyby byla plná zlata, nevyměnil za Viklefovu pravdu. Z Viklefa čerpal témata i pro svá kázání a doslova přebíral jeho útoky na chyby kněží, na řeholníky, na Církev a na papežství tím, že překládal doslovně z Viklefových spisů celé dlouhé pasáže, aniž by je citoval. Vydání Husovy Postily v dobách kolem roku 1970–1980 v Československu muselo být upraveno, protože těch citátů Viklefových je tam příliš mnoho a Husových původních myšlenek a názorů příliš málo.

Remanenční nauku (že konsekrovaná hostie si uchovává podstatu chleba, konsekrované víno podstatu vína – pozn. red.) Husovi, tak jako Stanislavu ze Znojma, nemohl nikdo dokázat, poněvadž ji nikdy nevyslovil, ačkoliv mu imponovala. Myšlenkově se však stále kolem ní pohyboval, ale přímo a jasně ji nevyslovil. Po Stanislavu ze Znojma se této nauky vzdal i Štěpán z Pálče, což vedlo k tomu, že mladší studenti na univerzitě od nich ustoupili. Hus, protože byl nejstarší z mladých mistrů, se prakticky stal mluvčím viklefských mistrů a žáků na pražské univerzitě, což byli prakticky všichni Češi, zatímco Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, ačkoliv byli rodilí Češi a zastávali jinde českou věc, kvůli těmto naukám se nakonec octli na německé straně – a nikoli z národnostních důvodů, ale kvůli teologickým názorům. Němečtí mistři si opět stěžovali v Římě na nebezpečně se šířící viklefství, takže z Říma došlo Stanislavu ze Znojma a Štěpánu z Pálče předvolání – ačkoli už tuto nauku nedrželi –, aby se k papežskému dvoru osobně dostavili. Oba tam šli, své názory vyložili, byli rehabilitováni, vrátili se do Čech a zaujali svá místa na univerzitě a nadobro se zřekli Viklefa. Tímto činem se automaticky zařadili do protiviklefského proudu na univerzitě.

Tím, že Hus a ostatní čeští mistři a studenti se tvrdošíjně drželi názorů Viklefových, docházelo pak k tomu, že studenti, kteří studovali v Praze a po studiích odcházeli do svých zemí, šířili po celé Evropě pomluvy o pražské univerzitě, že se tam učí kacířství. Schůze českého národa na univerzitě, svolaná arcibiskupem a králem, nic nevyřešila. Většina přítomných 60 mistrů a 150 bakalářů a stovky českých studentů jen prohlásili, že viklefské články nikdo nikdy v Praze nehájil v tom, co je v článcích kacířské. To bylo šalamounské řešení. Arcibiskup tedy obnovil zákaz hlásat Viklefovy názory a mimořádná synoda, která byla svolána na žádost krále Václava IV., zakázala mluvit potupně o kněžích před lidem v kázáních a nařídila, aby všichni vydali arcibiskupovi k prozkoumání Viklefovy spisy. Hus je odevzdal, ale někteří jiní je odevzdat odmítli. Hus však, i když spisy odevzdal, kázal jako dosud.

Od dvou papežů ke třem papežům… editovat

Tuto situaci, už tak dost napjatou, ještě zkomplikovala jiná okolnost. Tehdy byli dva papežové. Jeden sídlil v Avignonu, druhý v Římě. Toto schizma trvalo tehdy více jak 30 let – od roku 1378. Nebylo možno dosáhnout sjednocení Církve, protože ani jeden z papežů nechtěl odstoupit. Každý z nich tvrdil, že je pravoplatný. Avignonského uznávala Francie a půlka západní Evropy, římského papeže se od začátku držely Čechy, celé Německo a německy mluvící země, Uhry, Polsko, Anglie a samozřejmě Itálie. Proto se také v Římě uskutečnil sňatek mezi českou princeznou Annou, dcerou Karla IV., a mezi anglickým králem, a tím se dvě země, které uznávaly římského papeže (tedy toho skutečně právoplatného – pozn. red.), spojily také dynasticky. V roce 1408, když vyjednávání mezi papeži stále k ničemu nevedla, kardinálové se obou papežů zřekli a sešli se tajně v Pise a odtud vyhlásili celému křesťanskému světu, aby se křesťané zřekli obou papežů a vyznávali neutralitu mezi nimi (latinské „neuter“ znamená „ani jeden, ani druhý“ – pozn. red.). To znamenalo, že měl být svolán koncil, který ukončí vládu obou a zvolí se nový papež, pro všechny jediný.

V této době došlo také k tomu, že Václav IV. byl německými voliči v roce 1400 (kteří ho v roce 1376 zvolili) sesazen z císařského trůnu pro své násilnosti a zůstal pouze českým králem. Novým německým králem zvolili Ruprechta Falckého a Bonifác IX., římský papež, sesazení schválil. Václav IV. se ovšem vzdát nechtěl a chtěl se na císařský trůn vrátit. Proto v roce 1408, když se svolával koncil do Pisy a když Ruprecht Falcký nenadále zemřel, Václav IV. byl ochoten poslat na sněm do Pisy české poselstvo, aby se ho jeho jménem zúčastnilo, ale pod podmínkou, že mu kardinálové a budoucí nově zvolený papež přiznají opět titul římského krále. Což mu bylo slíbeno. Arcibiskup Zbyněk Zajíc však zachoval věrnost stávajícímu římskému papeži Řehořovi XII., o kterém byli Češi přesvědčeni, že je pravý – a také skutečně byl. Václav IV. však chtěl, aby arcibiskup prohlásil vůči tomuto papeži neutralitu, protože měl slíbeno, že nově zvolený papež mu pomůže dostat se opět na říšský trůn. A proto, když nemohl dosáhnout neutrality od arcibiskupa, obrátil se na další velkou autoritu, na univerzitu.

Nešlo o vlastenectví, ale o politiku editovat

Zde však rozhodli němečtí mistři třemi hlasy proti jednomu, že stojí za papežem Řehořem XII., a nechtěli prohlásit univerzitu za neutrální. Takže kvůli sporu o papeže dochází k vydání onoho „slavného“ kutnohorského dekretu, který vydal Václav IV. v roce 1408 v Kutné Hoře a kterým změnil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů. Reakce na tento dekret byla velmi ostrá. Ti němečtí mistři, kteří neodešli už předtím, odešli po vydání dekretu v roce 1408, většinou na univerzitu do Lipska. Tím se sice pražská univerzita stává z velké části českou, ale přestává být světovou, začíná být pouze místní, provinční univerzitou. Takové je tedy pozadí Kutnohorského dekretu, který se tak vychvaluje, že šlo o věc národní, aby domácím Čechům byla přiznána práva. To však je omyl. Zde šlo jen a jen o zájem krále Václava IV. a ten, kdo poradil, aby se Kutnohorský dekret vydal, byl mistr Jan Hus, což mu měli němečtí mistři za zlé. Tady se otevřeně postavil proti svému arcibiskupovi za krále.

Hned nato byl mistr Jan Hus zvolen od těch, co zůstali, tedy od českých mistrů, za rektora univerzity. Odchodem německých mistrů došlo k tomu, že univerzita se stala viklefskou. Arcibiskup přesto zůstal věrný římskému papeži Řehoři XII. Hus však z kazatelny v Betlémské kapli vyzýval pražské obyvatelstvo, aby manifestovali pro neutralitu, ke které se on sám veřejně hlásil. Arcibiskup ovšem jako jeho nadřízený nemohl pochopitelně mlčet k takovémuto konání svého podřízeného, a proto zakázal mistru Janu Husovi veškerá kázání.

Jenomže sblížení českých viklefistů s králem Václavem IV. mělo další důsledky. A sice v tom, že došlo k rozkolu mezi duchovenstvem, jako tomu už bylo předtím za Jana z Jenštejna. Kněžstvo se tedy rozdělilo na ty, kteří stáli při králi Václavovi, a na ty, kteří zůstali věrni arcibiskupovi a papeži Řehoři XII. Tím se nesmírně ztížilo postavení arcibiskupa, jeho boj proti viklefským naukám, když nyní přivržence Viklefovy a současně jeho podřízené hájil sám král a jeho rada proti němu samotnému. Arcibiskupovi tedy nezbylo nic jiného, než že v roce 1409 musel vydat na Husa církevní tresty, tedy klatbu, pro jeho útočná kázání proti sobě (Hus potom kázal velmi útočně přímo proti arcibiskupovi) a proto, že se zřekl papeže Řehoře XII. Hus okamžitě prohlásil, že klatba je nespravedlivá, a proto musel arcibiskup v červenci vydat zákaz bohoslužeb v Praze (takzvaný interdikt – pozn. red.), dokud Hus Prahu neopustí. Tím však jen popudil krále, který Husa ochraňoval. Král použil proti arcibiskupovi staré osvědčené metody, tj. začal zabírat statky kněžím, kteří zůstali věrni arcibiskupovi, aby ho donutil k větší povolnosti. Jaké statky to byly? Byly to příspěvky z části výnosu hospodaření poddanských vesnic na živobytí kněží – to znamená obročí – těch 20 kop apod. Takovýmto způsobem byl placen i Hus, neboť na Betlémskou kapli přispívalo také několik vesnic…

V této situaci tedy královi úředníci zabírali výnosy určené pro kněze a odebírali jim prakticky prostředky k výživě. Další prostředek, kterého král použil, byl ten, že začal jemu nepohodlné kněze zavírat – jak vidno, také stará „osvědčená“ metoda, kterou používaly systémy nejen královské, ale i národněsocialistické a reálněsocialistické. Arcibiskup byl nucen utéci před tímto násilím do Roudnice nad Labem. Hus ve svých kázáních při tom všem vybízel krále k nápravě Církve. Arcibiskup byl tedy nucen tomuto násilí ustoupit a nakonec pod tlakem uznal v Pise nově zvoleného papeže Alexandra V. (volba tohoto papeže byla neplatná; pravý římský papež dosud žil a nevzdal se svého úřadu – pozn. red.). Čeští viklefisté, kteří doufali, že se arcibiskupa Zbyňka Zajíce zbaví, obžalovali jej u nově zvoleného papeže z kacířství, že učí bludy o Oltářní svátosti. Jenže arcibiskup se u papeže očistil a prostřednictvím svých zástupců objasnil svoje stanovisko a důvody, proč byl obviněn. Proto počátkem března 1410 Alexandr V. rázně zasáhl a zakázal všechna kázání mimo farní kostely, což bylo namířeno především proti Betlémské kapli. Je ironií osudu, že právě k tomuto papeži se Hus a čeští viklefisté přiklonili! Když byl zákaz v Praze vyhlášen, tak se Hus obrátil od „špatně informovaného“ k lépe „informovanému papeži“.

Alexandr V. po roce svého působení zemřel. Hus se snažil získat pomoc krále, jemuž namlouval, že arcibiskup hanobí jeho české království u papežské kurie a v cizině stejně jako Němci, a odvolal se k novému papeži Janu XXIII. (rovněž neplatně zvolenému – pozn. red.). Mezitím pražský arcibiskup vyhlásil klatbu na ty, kteří se odvolali k Janu XXIII., a provedl papežův příkaz vyplenit viklefství v Čechách tím, že 16. července 1410 dal spálit všechny viklefské spisy, které měl v držení, na nádvoří svého paláce. Odtud dobová potupná píseň „Zbyněk Zajíc abeceda spálil knihy, nic nevěda, co je v nich“. Tato nová klatba tak popudila krále Václava, že znovu začal zabírat církevní statky a statky kněží věrných arcibiskupovi. Arcibiskup pak musel vyloučit z Církve za toto násilí královské úředníky a konšely, kteří prováděli králův rozkaz. V Praze zakázal bohoslužby. Hus však v Betlémské kapli kázal i nadále a královo počínání veřejně schvaloval. Král pak arcibiskupovi nařídil, aby napsal papeži Janu XXIII., že neví o tom, že by v Čechách byly šířeny nějaké bludy, a proto arcibiskup sám žádá papeže, aby sňal klatbu a zrušil všechny tresty proti komukoli v Čechách. Arcibiskup měl také krále pokorně požádat, aby vrátil zabrané církevní statky a propustil uvězněné kněze. To však už bylo na arcibiskupa trochu moc, a proto, než aby se sklonil před diktátem krále, odešel tajně z Prahy a hledal ochranu u králova bratra Zikmunda, který v té době sídlil v Uhrách, neboť byl králem uherským a římským. Ale arcibiskup náhle z neznámých příčin zemřel v Bratislavě na den sv. Václava 28. září 1411 – bylo mu něco přes 30 let. Vyskytly se pověsti, že byl otráven, ale dokázat to nelze, neboť příčin, na které mohl v té době zemřít tak náhle, bylo mnoho.

V Praze byl zvolen nový arcibiskup – Albík z Uničova, který byl předtím laikem a osobním lékařem krále Václava. Tím je také zodpovězena otázka, proč pražský arcibiskup a jiní hodnostáři nebyli přítomni na kostnickém koncilu. Bylo to z toho důvodu, že to byli lidé, kteří teologii vůbec neznali. V roce 1412 bylo kuriálním českým úředníkem z Říma Václavem Thiemem přineseno novému arcibiskupovi palium (insignie arcibiskupa) a tím byl Albík z Uničova stvrzen pražskou kurií ve svém úřadu.

Proti odpustkům editovat

Nyní musíme trošku odbočit do Itálie, kde se stala zajímavá věc. Právoplatný římský papež Řehoř XII., kterého chránil neapolský král, byl v Římě. Jan XXIII., nový a už vlastně třetí papež (podobně jako jeho předchůdce „pisánský papež“ Alexandr V. byl také on zvolený neplatně, i když s dobrým úmyslem: měl se tak vyřešit problém již řadu let existujícího dvojpapežství, kdy část křesťanského světa uznávala „římské papeže“ a část „avignonské papeže“ – pozn. red.), se do Říma nemohl dostat, a proto aby Řehoře XII. z Říma vypudil, rozhodl se, že proti jeho ochránci, neapolskému králi, uspořádá křížovou výpravu. A aby získal na tuto výpravu peníze, dal vypsat odpustky – tedy tomu, kdo finančně přispěje na výpravu, tomu že uděluje odpustky. Co to byly odpustky? Člověk měl na důkaz pokání za hříchy vykonat nějaký dobrý skutek. Součástí tohoto skutku bylo, že finančně přispěl na nějakou dobrou věc. Odpustky však za patřičný obnos mohl získat jenom ten, kdo neměl těžký hřích. (Pozn. red.: Těžký hřích musí být nejdříve odpuštěn ve zpovědi – v ní se odpouští takzvaný „věčný trest“ za hřích. Odpustky zahlazují jen takzvané „časné tresty“ za již odpuštěné hříchy. Tyto „časné tresty“ po odpuštění hříchů je možno zahladit více způsoby: jedna možnost je až po smrti v očistci; nebo to jde již zde na zemi konáním pokání a dobrých skutků a také na přímluvu Církve takzvanými odpustky. Církev může ustanovit, s vykonáním jakého dobrého skutku jsou odpustky – tedy toto prominutí časných trestů na přímluvu a z ustanovení Církve – spojeny. Může to být např. modlitba, pouť a ve středověku mohly být spojeny také s finančním darem na nějaký určený dobrý účel. Možnost získání odpustků existuje v Církvi dodnes, avšak po špatných zkušenostech ze středověku nesmí jejich udělení být spojováno s finančním darem na sebelepší účel – právě proto, aby se zamezilo byť jen dojmu, že se odpustky prodávají.) Kdo chtěl odpustky, musel se napřed vyzpovídat, napravit všechny chyby, škody a zlé věci, které svým jednáním způsobil, a teprve po přijetí Oltářní svátosti mu byly odpustky uděleny. Je tedy mylná představa, že pouze za peníze mu byly odpuštěny jeho hříchy! (Pozn. red.: A ještě mylnější, ale velmi rozšířená je představa, že odpustky si bylo možné koupit předem, a pak mohl člověk jít klidně hřešit, protože mu bylo předem odpuštěno. To by byly naprosto vyhozené peníze!) Stávalo se však často, že odpustky hlásali také kazatelé lidoví a nevzdělaní způsobem dryáčnickým a jarmarečním. Navíc současně s kazatelem už tam byli přítomni i výběrčí s pokladničkami a hned vybírali peníze, takže to vypadalo jako kšeft.

Hus se proti tomu postavil. Ale nejen proti jejich prodeji, ale i proti odpustkům vůbec. Říkal, že když má papež tu moc, tak proč nevyprázdní celý očistec najednou. Anebo proč neodpustí všechno lidem najednou a proč se za to musí platit? Když pak přišla do Prahy bula, v níž se vyhlašovaly odpustky, čeští viklefisté, vedeni Husem, popírali odpustky vůbec a také moc papeže, že je může udělovat. Arcibiskup Albík musel proto vydat zákaz kázání, totiž, že se proti bule nesmí v kostelech kázat. Hus ale kázal v Betlémské kapli proti bule dál, jako by její obsah odporoval zákonu Božímu, a vyzýval lid proti odpustkům. Davy lidí potom začaly obléhat Staroměstskou radnici a městští konšelé na to reagovali tak, že nechali polapit tři účastníky této manifestace, tři řemeslnické mládence, a zavřeli je do radnice. Když se král Václav dozvěděl o těchto bouřích v Praze, a protože mu osobně záleželo na tom, aby se odpustky hlásaly, a šlo mu také o to, aby se v jeho království nekonaly žádné akce namířené proti papeži, nařídil, aby všichni, kteří se proti odpustkům postaví, byli sťati. A když mu řekli, že je jich tolik, tak podle dobových pramenů odpověděl, že i kdyby si měl přivést katy z Německa, tak si je přivede, a kdo bude proti odpustkům mluvit, tak jej nechá popravit. Konšelé tedy uposlechli králova rozkazu a tyto tři mládence nechali potom na Můstku na Václavském náměstí veřejně popravit. Těla popravených tam zůstala, těch se zmocnili kněží, kteří žili kolem Betlémské kaple a kolem Husa, donesli je slavnostně do Betlémské kaple za zpěvu „Tihle jsou mučedníci“ a hned začali sloužit mši svatou o nich, jako by to byli skuteční mučedníci, a začali je uctívat jako světce. Tito tři jsou tedy vlastně první husitští mučedníci, kteří se potom stali velmi slavnými.

Pražští mistři, teologická fakulta a pražští kněží znovu zažalovali Husa u papeže, že jednak káže bludy a jednak že káže proti odpustkům. A král se tentokrát už nepostavil na Husovu stranu, protože mu záleželo na odpustcích. Hus však i nadále hájil Viklefovy bludy. Tentokrát však byly na něho vydány církevní tresty samotným papežem a bylo nařízeno, aby opustil Prahu a aby byla zbořena Betlémská kaple – příkaz Jana XXIII. Vskutku také došlo k tomu, že na kapli už táhl německý farář a pražští Němci, jenomže tam byli Češi věrní Husovi a ti kapli proti nim ubránili.

V Praze po těchto událostech začíná úplná revoluce. Hus nechtěl z Prahy, ale král mu nařídil, aby odešel, protože se revoluce obával. Hus tedy musel poslechnout a v roce 1412 skutečně Prahu opustil. Začíná tím další kapitolu svého života i činnosti na venkově, kázání pro venkovský lid, psaní českých spisů. Žil, psal a kázal na Kozím Hrádku a potom na Krakovci u Rakovníka. Máme zprávy o tom, že kázal všude, kam přišel – kdykoli a kdekoli. Pod širým nebem, při různých příležitostech – na poutích, na svatbách apod. Kázání, která nemohl v Praze pronést, do Prahy posílal a z toho vznikla potom jeho „Postila“ neboli český „Výklad“.