Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Kostnický sněm

Situace v Církvi a v náboženském životě se tedy v této době ještě více zkomplikovala. Ke dvěma stávajícím papežům přibyl ještě třetí! To už bylo naprosto jasné, že takhle to dál jít nemůže a že se musí zjednat v Církvi jednota. Zikmund jako římský císař zasáhl do děje, domluvil se s bratrem Václavem a dal svolat papežem Janem XXIII. sněm do Kostnice. Na tomto sněmu se mělo jednat o dvou věcech. Jednak o zvolení jednoho papeže, aby se dosáhlo jednoty v Církvi, a jednak se tam mělo jednat o napravení Církve v „hlavě a údech“, tedy mělo se jednat o reformě celé Církve.

Koncil měl začít na podzim roku 1414 a po dohodě s Václavem vyzval Zikmund sám, jakožto dědic Českého království, svého budoucího poddaného, mistra Jana Husa, aby na koncil přišel, aby se tam očistil ze všech nařčení. Zikmund totiž nebyl přesvědčen o tom, že Hus je kacíř, ale na čem mu především záleželo: aby to království, které jednou zdědí (Zikmund byl o hodně mladší než Václav), bylo království křesťanské, a ne kacířské. Hus Zikmundovy výzvy uposlechl, protože i on považoval koncil za nejvyšší autoritu, stojící nad papežem (jde o nesprávný, ale tehdy značně se šířící názor, o tzv. „konciliarismus“ – pozn. red.). On se totiž od rozsudku Jana XXIII. ještě jednou odvolal, a sice už přímo ke Kristu. Udělal to, co Savonarola a ještě potom i jiní, kteří byli postiženi nějakým papežským rozsudkem – že se začali odvolávat od viditelného papeže k neviditelnému Kristu, který jim nemohl nic udělat, neboť normálně nezasahuje a vyčkává, až přijde jeho čas.

Cesta na koncil editovat

Hus na koncil jel, protože si to představoval asi jako nějakou univerzitní disputaci, kde bude hovořit s mistry, protože na ten koncil se sjela prakticky celá vzdělaná Evropa. Tam nebyli jen biskupové, ale také odborníci na teologii, na církevní právo a byli to mistři ze všech evropských univerzit, včetně Anglie. Takže pokud by Husovi nějaký koncil vyhovoval jako univerzitnímu profesoru, tak to byl samozřejmě tenhle.

Zikmund mu vydal ochranný list – glejt. Text listu hovoří však jenom o cestě do Kostnice, nic víc! Druhá věc, která je zajímavá, že Hus tento list vůbec neměl a dostal ho až v Kostnici a že se vlastně vydal na cestu bez něho, jen pod ochranou českých pánů. On si totiž ten list vyžádal sám, poněvadž vyhlásil, že jakmile vyjede z Čech a po tom, co Němcům vyvedl – snad měl na mysli Kutnohorský dekret a svá kázání –, ho budou chtít němečtí mistři a jiní zabít. Jenomže máme jeho dopisy, které hovoří jinak. Když přišel do Weidenu, do Norimberka, když přijel jinam, nadšeně píše svým přátelům do Čech, jak ho s nadšením všude přijali, jak ho obdivovali, že dokonce mohl s lidmi mluvit, disputovat a kázat a že všichni se ptali: „To je ten mistr Jan Hus?“ Z toho tedy plyne, a on sám to říká, že glejt od Zikmunda nepotřeboval! Proč potom tedy ty stesky, že potřeboval ochranný glejt, když ten mu byl vydán na jeho vlastní žádost, aby se bezpečně dostal na sněm. Glejt, který by ho uchránil od církevního nebo světského trestu, který by eventuálně vyplynul z koncilu, takový glejt mu nikdo ani neslíbil, ani nevydal! Cesta Německem byla pokojná, klidná a jistě ho i povzbudila do dalších jednání – jak doufal – na koncilu.

V Kostnici ho však čekalo nemilé překvapení. Na koncil totiž přicestovali i zástupci české katolické strany, mimo jiné biskup litomyšlský Jan Železný, doktor Mařík Rvačka – známý řeholník z Prahy, mistr Štěpán z Pálče – jeho bývalý učitel, mistr Jan z Hradce Králové a mistr Petr z Uničova. Mistr Stanislav ze Znojma na koncil jel, ale cestou náhle zemřel v Jindřichově Hradci. To všechno byli mistři pražské univerzity a její teologické fakulty.

Mistr Jan Hus v Kostnici editovat

Hus dojel do Kostnice na svátek Všech svatých 1. listopadu 1414. Protože město bylo zřejmě přeplněné a nebylo asi co k pronajmutí, ubytoval se v domku vdovy Fidy, nedaleko městské brány. Ten domek tam stojí dodnes jako národní památník Československé republiky, ovšem úplně nově postavený, více méně s vnějším tvarem starého domku, protože ten původní byl tak zchátralý, že ho nebylo možno renovovat. (Pozn. red.: Dle nejnovějších názorů nejde vůbec o dům, ve kterém byl Jan Hus ubytován.)

Když Hus přišel do Kostnice, bylo mu zřejmé, že ze strany papeže Jana XXIII. se nemá čeho obávat. Jan XXIII. sice tento koncil svolal a do Kostnice sám také přijel, ale nerad, protože cítil, že nemá pevnou půdu pod nohama. Ač byl Hus stižen klatbou – což je prakticky vyloučení z Církve, která mu zakazovala sloužit mši a kázat až do té doby, než z něho bude sňata –, klidně v Kostnici kázal a sloužil mši svatou a stejně tak jako v Betlémské kapli pronášel ostré kritiky proti prelátům (jeho kritická kázání, jak o tom ještě bude řeč, nebyla tím, za co byl v Kostnici souzen – pozn. red.).

Stojí také za povšimnutí, že Hus byl vlastně podruhé ve svém životě mimo Čechy. Zatímco Štěpán z Pálče, Stanislav ze Znojma a další mistři chodili po jiných univerzitách, takže měli určitý světový rozhled, u Husa jsou prokazatelné pouze dvě cesty do ciziny. Jednou doprovázel krále Václava IV. jako zástupce univerzity do Porýní – to byl v královském průvodu – a podruhé jel do Kostnice. Jak již bylo uvedeno, v Kostnici kázal – zřejmě povzbuzen tou klidnou cestou Německem –, jako kdyby se vůbec nic nestalo, proti kněžím, až jej musel kostnický biskup napomenout, aby nesloužil mše a aby nekázal.

Žalobci z české strany a někteří kardinálové naléhali na Husovo uvěznění. K uvěznění však nedošlo. Stalo se tak až poté, co se roznesla zpráva, že Hus chce z Kostnice uprchnout. Pak teprve (28.11.) přišli do jeho obydlí biskupové, kteří jej vyzvali, aby se dostavil do obydlí papežova. Tam jej předali do vazby a od té doby pobýval v různých vězeních, mimo jiné také v klášterním karceru u dominikánů. Hus – i když byl ve vazbě – mohl přijímat návštěvy a psát listy. A z této doby pochází většina jeho korespondence jeho přátelům v Kostnici a v Čechách. V účtech Jana XXIII. se z této doby vyskytují také účty za peřiny a otop pro Husovo vězení.

Konečně ve vánoční noci dojel do Kostnice i císař Zikmund a hned žádal velmi rezolutně Husovo propuštění. Ale kardinálové se vzepřeli a hrozili odchodem, nebudou-li dodrženy církevní zákony, protože dle církevních i světských zákonů nepatřil Hus v tomto ohledu pod pravomoc Zikmunda, ale jako kacíř patřil pod pravomoc Církve. Na to už tehdy existovaly církevní zákony, které rušily platnost světských, tím spíše v Husově případě, protože byl kněz. Hus tedy ve vězení zůstal, ale Zikmundovi bylo na jeho žádost slíbeno, že se mu dostane slyšení před celým shromážděním koncilu. To byl historický průlom do běžné praxe, protože předtím se nikdy nestalo, aby se na všeobecném koncilu konal výslech nebo bylo dáno slyšení někomu, kdo byl obviněn z kacířství! Dosud není jasné, jak byl glejt Husovi doručen a zdali byl Husovým uvězněním porušen, protože se v něm vlastně zmiňuje jen cesta do Kostnice. Zikmundovi však bylo členy koncilu připomenuto, že zákony jsou dvojí (civilní právo a církevní právo – pozn. red.) a že právo soudit kacíře patří Církvi i podle světských zákonů. Po tomto upozornění se Zikmund snažil vyhovět Husovi nějak jinak, ale jak mohl?

Velikým úspěchem koncilu bylo obnovení jednoty Církve. Dne 29. května 1415 byl Jan XXIII. svržen z papežského stolce a pro pohoršlivý život vsazen do žaláře, což si částečně zavinil sám, protože když viděl, že koncil se chystá vyhlásit nadřazenost koncilu nad papežem, tak s pomocí Friedricha, arcivévody rakouského, utekl z Kostnice převlečen za pacholka. Byl však chycen a vrácen zpět do Kostnice už v poutech a jednu dobu byl vězněn ve stejném žaláři jako mistr Jan Hus. Takže jeden papež koncilem zvolený byl také koncilem sesazen. Druhý však, Benedikt XIII., Španěl, byl mimo dosah koncilu. Bylo mu už přes 90 let, žil v Aragonii a nechtěl se vzdát papežství, i když ho už nikdo nepodporoval. Císař Zikmund to vyřešil po svém a jednoduše. Sám se osobně vypravil do Španělska a vyjednal, že se Benedikta XIII. Španělé a skoro všichni jeho přívrženci vzdali. Tím byl druhý papež prakticky mimo hru.

Největším problémem zůstával právoplatný papež Řehoř XII., který byl skutečně tou odpustkovou výpravou z Říma vyhnán. Totiž neapolský král, který ho dosud chránil, než aby riskoval válku, spojil se s Janem XXIII. A potom klidnou cestou vyhnali Řehoře z Říma. Ten pak na lodi objížděl celou Itálii, ale nikde a nikdo mu nechtěl poskytnout ochranu. Nakonec se ho ujal nějaký pan Malatesta z Rimini, u kterého potom žil.

Řehoř XII. však dávno předtím udělal slib, že když se vzdají ostatní papežové, tak on, ačkoli je právoplatný papež, se vzdá pro dobro Církve také. Nyní tedy nastala ta příhodná chvíle. Jednoho dne se tedy objevil v Kostnici jeho ochránce pan Malatesta s listem, ve kterém Řehoř XII. oznámil svoji rezignaci (potom umřel v pověsti svatosti). Tohoto papeže by býval asi Hus chtěl, protože to byl papež chudý, právoplatný a žil svatým životem. Jenomže se ho předtím s celou univerzitou vzdal, protože to vyhovovalo králi, a dělal spíše apoštola Janu XXIII., který na něho musel uvalit církevní tresty. Podivná to ironie osudu!

Situace v Církvi byla však i přesto zamotaná. V Kostnici se sešel koncil, který pravý papež Řehoř XII. nesvolal. Jak to řešit? Jednoho dne se tedy sešli koncilní otcové do katedrály v Kostnici, kde tomuto podivnému shromáždění předsedal císař Zikmund, tam přišel pan Malatesta a pověřil jménem papeže císaře Zikmunda ke svolání koncilu. Když se to stalo, tak Zikmund z pověření papeže sjednotil všechny přítomné kardinály tří papežů v jeden kardinálský sbor. A když se toto stalo, tak se do rukou tohoto kardinálského sboru Řehoř XII. prostřednictvím pana Malatesty vzdal papežského úřadu. Celé shromáždění skončilo tím, že všichni vstali a zpívali Te Deum. Tím skončil rozkol v Církvi. A to se stalo na svátek sv. Prokopa – 4. července 1415. Den poté, 5. července, začala poslední fáze procesu s Husem, to znamená rozsudek a odsouzení.

Než však došlo k sjednocení Církve, začalo dávno předtím vyšetřování mistra Jana Husa k tomu určenou komisí. K nemalému překvapení této komise, jak píší její členové, se Hus začal zříkat Viklefových článků nebo dával vyhýbavé odpovědi. Už se jeho čeští přátelé, kteří ho tam doprovázeli, zejména pan Jan z Chlumu, začali obávat, že se poddá. On totiž Jan z Chlumu a stejně tak ostatní byli přesvědčeni, že Jan Hus žádným bludům neučil, protože oni Viklefovým bludům nerozuměli, ani jeho učení neznali. Proto mohlo dojít k zvláštní epizodě, kdy Jan z Chlumu v tomto přesvědčení o pravověrnosti Husově dal dva Husovy spisy k prošetření komisi, která ho vyšetřovala – a sice „O Církvi“ a ještě jeden –, a když se to Hus dozvěděl, napsal v dopise – ten se zachoval –, „co to udělali“, že tyto dva spisy měly zůstat tajné! Pan Jan z Chlumu se tedy obrátil na samého císaře Zikmunda, který zařídil, aby komise spisy vrátila, takže jako by zůstaly tajné. Jenže tajné nezůstaly, protože existovaly opisy, které měla komise už dávno prostudované. Jsou to tyto spisy, za které byl potom Hus odsouzen. Z těchto spisů vybral Štěpán z Pálče, který je znal, 30 domněle bludných vět, většinou ze spisu „O Církvi“. Články byly na Husovy výtky, že nejsou citovány přesně, několikrát přepracovány.

Konečně ve dnech 5., 7. a 8. června 1415 došlo k veřejným slyšením v jídelně františkánského kláštera, kde sněm zasedal. Pan Jan z Chlumu Husa zapřísahal, aby od pravdy neustupoval: „Mistře Jene, já jsem laik, já vám radit nemohu, vy víte lépe než já, co je pravda. Pamatujte na to, že jste nás vždy učil pravdu a pro Boha vás prosím, neustupujte od pravdy. Pamatujte na své přátele v Praze, jak jste je učil pravdu.“ Před tímto rozhovorem, jak již bylo naznačeno, začal Hus váhat a zdá se, že to dlouhé odloučení od Čech a od přátel a dlouhý pobyt v cizině ho zviklaly v jeho pevném přesvědčení, a možná, kdyby to pokračovalo, byl by asi přístupnější radám všech těch hodnostářů, kteří za ním neustále do vězení chodili a přemlouvali jej, aby se poddal koncilu, a možná by to udělal. Avšak po tomto rozhovoru se zdá, že ten jej opět utvrdil ve správnosti jeho přesvědčení, v jeho výpovědích nastává obrat a již není ochoten v ničem ustoupit a tvrdohlavě trvá na svém. Ten rozhovor s panem z Chlumu se zachoval, neboť jej zaznamenal Petr z Mladoňovic, Husův přítel a kostnický sekretář. Husovi četli článek za článkem s otázkou, zda se jej zříká. Když se chtěl pouštět do dlouhých výkladů, tak ho napomenuli, aby odpovídal ano, nebo ne. Když tvrdil, že onen článek v jeho spisech nestojí, byl mu jedním kardinálem přečten z obžaloby a jedním anglickým biskupem z jeho spisu. Druhému a třetímu slyšení byl přítomen i Zikmund, aby bylo klidnější. Ten pak Husa, když odmítal odpřisáhnout ony články a slíbit, že je nebude učit, napomínal, ať není zatvrzelý a ať se podrobí koncilu a koncil pak bude kvůli němu – Zikmundovi – a kvůli králi Václavovi s ním mírně nakládat. A ať si také uvědomí, kolik vzdělaných mužů na koncilu zasedá.

Hus se pak k některým článkům přiznal, jiné popřel, jiným dával dobrý smysl, ale žádného se zříci nechtěl. Neuznával autoritu koncilu a chtěl být usvědčován přímo z Písma, protože nepovažoval Církev shromážděnou na koncilu za neomylnou. Chtěl prostě přeměnit soudní řízení v univerzitní disputaci. Sněm mu tedy dal měsíc na rozmyšlenou. Mnoho mistrů a hodnostářů mu radilo a přemlouvali ho mezitím, aby se poddal koncilu. Když vytrvale odmítal, koncil nechtěl dále vyčkávat, a tedy 6. července jej slavnostním zasedáním v kostnické katedrále odsoudil jako kacíře, když předtím slavnostně odsoudil také bludy Viklefovy, nato jej zbavil kněžského úřadu a pak jej jako laika předal světské moci k potrestání. Už císař Friedrich II. vydal říšský zákon, aby byli zatvrzelí kacíři upalováni. Stejný trest schvaloval i Karel IV. v českém Zemském zákoníku. Koncil tedy vydal Husa do rukou římského krále a dědice Českého království Zikmunda. Zikmund pověřil provedením zákona a vykonáním předepsaného trestu kostnického fojta (starostu). Když se u připravené již hranice znovu tázaný Hus odmítl poddat, hranice vzplála a byl upálen.