Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Svědectví Petra z Mladoňovic

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
Kostnický sněm	Svědectví Petra z Mladoňovic	V čem byl „Husův problém“ a zač byl odsouzen?

Pro dokreslení situace a pro představu, jak bylo s Husem jednáno, přikládáme část jednání před vyšetřovací komisí, kde jsou uváděni jednotliví členové po řadě tak, jak to zaznamenal Petr z Mladoňovic (přeloženo z latiny z „Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta“; je třeba připomenout, že Petr z Mladoňovic byl Husův přítel a kostnický sekretář – pozn. red.):

Když tedy skončily řečené články – články obžaloby – i svědectví i to, co předtím bylo, a nastalo téměř ticho, pravil slavný teolog kardinál z Cambrai a mistr Petr d’Ailly, bývalý rektor pařížské univerzity: „Mistře Jene – jsou položeny dvě cesty a jednu z nich si vyberte. Buď, že se jasně vydáte na milost a k dispozici koncilu, cokoliv o vás rozhodne, a koncil z úcty zde přítomného pana římského krále Zikmunda a jeho bratra, českého krále Václava, a k vašemu dobru s vámi bude jednat svědomitě a lidsky, anebo chcete-li ještě držet a bránit některý z uvedených článků a přejete-li si ještě další slyšení, bude vám dáno. Ale uvědomte si, že tu jsou tak velcí a vzdělaní muži, doktoři a mistři, kteří mají proti vašim článkům tak silné důvody, že se obávám, abyste se nezapletl do ještě větších omylů, kdybyste chtěl ony články hájit a držet. Já vám radím a nechci tu hovořit jako soudce.“ A jiní dodali: „Jistě, mistře Jene, je lepší to, co říká pan kardinál, abyste se zcela poddal milosti koncilu a nedržel něco tvrdošíjně.“ A mistr se skloněnou hlavou pokorně odpověděl: „Nejdůstojnější otcové. Přišel jsem sem svobodně, ne abych něco tvrdošíjně hájil, ale když jsem něco méně dobře nebo chybně položil, chci se pokorně poddat poučení koncilu. Žádám však pro Boha, aby mi bylo dáno slyšení k vyhlášení mých úmyslů o článcích, které mi vytýkáte a o spisech svatých církevních učitelů. A nebudou-li mé důvody a důvody Písma průkazné, chci se pokorně podrobit poučení koncilu.“ A hned mnozí volali z konce: „Hle, jak opatrnicky a zatvrzele mluví. On se chce podrobit poučení koncilu, a ne jeho nápravě a rozhodnutí.“ A on odpověděl: „I poučení, nápravě a rozhodnutí koncilu se chci podrobit. Bůh je mi svědkem, že hovořím upřímně, a ne opatrnicky.“

A kardinál z Cambrai pravil k mistru Janovi: „Poněvadž se chcete vydat na milost koncilu a jeho poučení, vězte, že vaše poučení pochází od dobře šedesáti doktorů, z nichž někteří už odešli a pařížští přišli, aniž by kdo odporoval, na příkaz a z pověření koncilu a spočívá v tom, že nejprve pokorně uznáte svůj omyl v těch článcích, jež jste dosud držel. Za druhé, že přísežně se zřeknete oněch článků a budete přísahat, že na věky je více nechcete držet, ani kázat, ani učit. Za třetí, že veřejně ony články odvoláte a stáhnete. A za čtvrté – že prohlásíte, že budete držet a kázat opak toho, co se proti vám dokazuje, že jste držel, psal a kázal.“ A mistr Jan mezi mnohým jiným, o čem se různě jiní dohadovali a hovořili, pravil: „Nejdůstojnější otče! Jsem ochoten pokorně poslechnout koncil a být poučen. Ale prosím pro Boha, abyste na mě nechtěli klást oprátku zavržení, abych nebyl nucen lhát a odpřisáhnout ony články, o nichž, Bůh je mi svědkem, nic nevím a které vypovídají proti mně svědci, jež mi ani na srdce nevstoupily a především to, že po konsekraci zůstane v Oltářní svátosti hmotný chléb. Ty však, které znám a které jsem napsal ve svých knihách, poučen o opaku, chci pokorně odvolat. Ale že chci všechny články, jež jsou mi připisovány, odpřisáhnout, z nichž mnohé mi jsou, Bůh je mi svědek, falešně připisované, bych si připravil oprátku zavržení, neboť odpřisáhnout, jak si vzpomínám, jak jsem četl v Catolicum (právní kniha), znamená omylu dříve drženého se zříci. Ale poněvadž mnohé články mně připisované jsem nikdy nedržel, ani mi nevstoupily na srdce, proto se mi zdá být proti svědomí je odpřisáhnout a lhát.“

To už jsme prakticky na konci koncilových jednání. Články, které mu byly předčítány, nebyly články svědků, ale články vybrané z jeho knih – zejména ze spisu „O Církvi“! Když říká, že nemůže odpřisáhnout takovýmto způsobem, tak oni mu pravili: „Ne, ne, to není smysl odpřisáhnutí.“ A mistr pravil: „Tak jsem to četl, že to znamená odpřisáhnout.“ A mnozí volali, když svědčil pro své svědomí, pravíce: „A snad tvé svědomí ti nikdy ani neřeklo, že ses někdy mýlil, anebo že se můžeš mýlit?“ Mezitím pravil král Zikmund: „Poslyš, Husi. A proč nechceš všechny mylné články odpřisáhnout, když o nich říkáš, že je proti tobě, buď špatně, přednesli svědci, a přece když já chci odpřisáhnout všechny omyly a že žádný nechci držet, není třeba, abych byl některý z nich předtím držel.“ A on pravil: „Pane králi, ale to slovo nebo sloveso odpřisáhnout, to nemá ten význam.“

A florentský kardinál mu řekl: „Mistře Jene, bude vám předána velmi zúžená formule, co máte nebo chcete dělat.“ Tehdy mu řekl král: „Jene Huse, hle, byly ti předloženy dvě cesty. Buď že odpřisáhneš a odvoláš zde odsouzené omyly a vydáš se na milost koncilu a koncil bude v něčem k tobě milostivý, anebo chceš-li ony omyly hájit, mají i koncil i doktoři svá práva, co s tebou nakonec udělat.“ – To znamená aplikovat na něj církevní právo. A on odpověděl: „Nejjasnější kníže, já nechci držet žádný omyl, ale chci se pokorně poddat rozhodnutí koncilu. Jen však, abych neurazil Boha a své svědomí a abych neřekl, že jsem ty bludy držel, když jsem je nedržel a ani mi na srdce nevstoupily. A také prosím, aby mi bylo poskytnuto slyšení, abych mohl vyhlásit svůj názor v jistých bodech a článcích, jež mi předhazují, a zvlášť o papeži, hlavách a údech Církve, v čemž hovoří jinak ti, kteří vyjadřují jiný názor. Neboť připouštím a říkám, že papež, biskupové, preláti atd., jsou-li předzvědění a v těžkých hříších, nejsou skutečně takovými vzhledem k zásluhám ani důstojně před Bohem jako takovým, jsou však takoví, pokud se týká úřadu, papež, biskupové, preláti atd., i když jak jsem řekl, jsou nehodní udělovatelé svátostí.“ V knize „O Církvi“ Hus ale výslovně říká, že papež není papež, když je v těžkém hříchu a král není král, když je v těžkém hříchu. Tento článek byl komisí vyňat z jeho učení! Jak je však vidět, v této výpovědi už svůj názor trochu mění, ale když potom chtěli, aby řekl, že to nikdy neučil a že to nebude učit, tak to opět nechtěl odpřisáhnout. Takhle se to opakovalo stále dokola, točili se v těchto jednáních stále kolem jedné věci a nebyli schopni dospět k žádnému konci.

A po mnohém jiném tu a tam řečeném král mu opět pravil: „Poslechni, Jene Husi. Jak už jsem ti řekl včera, nemohu ti radit, máš svůj věk. Kdybys byl chtěl, mohl jsi to už dobře pochopit. A teď slyšíš, že páni ti předložili dvě cesty. Buď že se vydáš na milost posvátnému sněmu, a čím rychleji, tím lépe, a odpřisáhneš a odvoláš všechny omyly napsané v tvých knihách a také ty, které jsi sám uznal a o nichž ti přinesli proti tobě dostatečné svědectví, a těm svědectvím je třeba věřit, neboť praví Písmo, že v ústech dvou nebo tří svědků stojí každé slovo. A o některých článcích vypovídali mnozí a významní muži a pro ony omyly přijmi pokání se zkroušeným srdcem, jak ti nařídí koncil, a opak, jak říkají páni, prohlas a piš a přísahej, že je a jiné nebudeš více držet. Anebo chceš-li je tvrdošíjně zastávat a hájit, že tehdy jistě proti tobě bude koncil postupovat podle svých práv.“ A jakýsi starý šedivý biskup z Polska řekl: „Práva jsou jasná v listinách Klementinských a v šesté knize o kacířích, co se s ním má stát.“ A mistr odpověděl králi: „Nejjasnější panovníku. Jen jsem řekl předtím, že jsem sem svobodně přišel, ne proto, že chci držet nějaký omyl nebo kacířství, ale že chci být pokorně poučen od koncilu.“ A mnozí volali: „Podívejte se, jak je tvrdošíjný. Chce být poučen od koncilu a držel ony bludy tolik let a nechce se poddat opravě a rozhodnutí koncilu, aby odvolal ty bludy.“ A jeden tučný kněz sedící v okně ve vzácné sukni, a zdá se, že to byl Prušák, hlasitě volal (Zajímavé, jak se zde trochu projevuje nacionalistický charakter.): „Ať jej nepřipouští k odvolání, neboť i kdyby odvolal, nedodrží to, poněvadž při svém odchodu poslal svým příznivcům a straníkům dopis, jenž byl veřejně čten. I kdyby byl donucen k odvolání, tak to chce učinit jen ústy, a ne srdcem, a proto mu nevěřte, protože to nedodrží.“ A mistr pravil: „A já chci se pokorně podřídit poučení, opravě a rozhodnutí koncilu. A v traktátu proti Stanislavovi ze Znojma jsem učinil veřejná prohlášení, že se chci pokorně podřídit rozhodnutí svaté matky Církve, jak kterýkoliv věrný křesťan má.“ A Páleč povstal a pravil: „A když já bych velmi prohlašoval, že nechci tuhle mistra Alberta, který sedí vedle mne, fackovat, a přece jej fackoval, nebo když jej fackuji, jaké by to bylo prohlášení? Tak i ty prohlašuješ, že nechceš žádný blud držet a zvláště ne ten Viklefův a bránit jej – a bráníš jej.“ A dále pravil: „Nejdůstojnější otcové! Tady je jedenáct článků samotného Viklefa.“ A po řadě je četl z papíru: „Proti pěti z nich již odsouzených mistr Stanislav ze Znojma kázal v kostele Panny Marie před Týnem veřejně a za přítomnosti množství duchovních. A když rakouský vévoda Arnošt tenkrát byl v Praze, podobně i já jsem proti nim kázal. A sám Hus se svými následovníky je tvrdošíjně a veřejně hájí ve školách. A sepsal jsi,“ pravil mistru Janovi, „jakýsi spis na jejich obranu, který tu je, a nevydáš-li své spisy ty, předáme je my.“ A on pravil: „Tak je předejte.“ A král pravil: „Máš-li takové spisy, bylo by dobré, abys je tu předal koncilu, a nepředáš-li je ty, předají je jiní.“ A on pravil: „Ať je předají.“ (Jde o spis „O Církvi“.)

V dalším jednání Hus znova opakuje, že se chce pokorně poddat koncilu, ale znovu to neudělal. Mezitím, když se trochu utišili, povstal Páleč, a jako by už slyšel závěr proti mistrovi, pravil: „Nejjasnější panovníku a pánové! Nejprve prohlašuji, že v tom, v čem jsem proti němu postupoval, jsem nepostupoval z nějaké zlé vůle nebo z nenávisti vůči osobě – Bůh je mi svědek –, ale jen proto, abych splnil svou přísahu, kterou jsem učinil, když jsem – třebas nehodný – se stal doktorem posvátné teologie. (Že bude bránit pravou víru proti kacířství.) Proto jsem to učinil.“

A Michael de Causis, který seděl před mistrem, povstal a pravil: „A já podobně.“ Jim odpověděl mistr Hus: „Jsem pro Boží soud, který mne i vás spravedlivě podle zásluh bude soudit.“ A kardinál z Cambrai pravil: „Mistr Štěpán (Páleč) se jistě zachoval velice šlechetně k oněm knihám a článkům a také i jiní doktoři, neboť jich vyňali daleko víc a horší, ale odložili je stranou a tyto ještě vždycky vykládali v lepším smyslu. Hle, v knihách (Husových) stojí to ještě daleko hůř, než jak oni to formulovali.“ Potom biskup z Rigy převzal mistra Husa, aby šel do žaláře. Když přecházel, pan Jan z Chlumu jej pozdravil a těšil jej podáním ruky, za což byl mistr velice vděčný, že se za něho nestyděl, neboť byl takřka ode všech zavržen a potupen jako kacíř, a že se jej odvážil pozdravit a veřejně mu podat ruku, a to mu později i sdělil. Po jeho odchodu všichni preláti a kardinálové, kteří tam byli, chtěli odejít a už vstali.

Tehdy ozbrojenci, kteří stáli vzadu na stráži, také odešli a naši čeští páni (přátelé Husovi) přistoupili k oknu a pan Jan z Chlumu a pan Václav z Lestné a Petr Bakalář (sám autor reportáže, tj. Petr z Mladoňovic – pozn. red.) ještě byli uvnitř, jichž, jak se zdá, král si nepovšiml, ale myslel, že odcházejí, a tehdy, když mistra vedli do vězení, pravil: „Nejdůstojnější otcové! Již jste slyšeli také z těch mnoha věcí, které jsou v jeho knihách a k čemu se přiznal a co proti němu bylo dostatečně dokázáno, že by jediná z nich stačila na odsouzení. A tedy, kdyby nechtěl ty bludy odvolat a chtěl je hájit, ať je upálen, nebo si s ním zařiďte podle vašich práv, jak sami víte. A vězte, že kdyby vám cokoliv slíbil, že by chtěl odvolat nebo tu odvolal, nevěřte mu a ani já bych mu nevěřil, neboť až se vrátí do Království českého, bude v tom pokračovat. A kdokoliv by se našel, že je drží (bludy), ať biskupové a preláti je v oněch zemích potrestají, ať se spolu s kořeny zničí i větve. A ať koncil napíše králům a knížatům, aby byli tím více přízniví těm prelátům, kteří zde pilně pracovali na tomto posvátném sněmu, aby byly ony bludy vyvráceny. A také víte, že je psáno, že v ústech dvou nebo tří svědků stojí všechno slovo. Zde by však stačila jedna setina na jeho odsouzení. A tak také skoncujte s jeho jinými tajnými žáky a příznivci, neboť já zakrátko odjedu. A zvlášť s tím, který je tu držen.“ A oni pravili: „S Jeronýmem.“ A on řekl: „Ano, s Jeronýmem.“ „S tím skončíme za jeden den, to už bude snadnější než tento mistr.“ Jmenoval mistra Husa a onoho jeho žáka Jeronýma. A král na to odpověděl: „Jistě. Já jsem byl ještě mladík, když se ta sekta v Čechách začala šířit, a podívejte se, jak se rozrostla a rozmnožila se.“ Na to se všichni radostně jednotlivě rozcházeli ze zmíněného refektáře a během každého slyšení obstoupilo mnoho ozbrojenců s meči, se samostříly a dlouhými sekerami zmíněný refektář, když byl přiváděn mistr Jan Hus. To tedy jsme sepsali, co jsme tam viděli se dít a co jsme sami slyšeli. Tím končí tento úryvek pořízený z jednoho z posledních slyšení, které bylo Husovi dáno.