Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Životopisná data

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
Husova zásluha o český jazyk – historické souvislosti	Životopisná data	Skutečné důvody konfliktu a jeho vývoj

Hus se narodil v roce 1370 nebo 1371, tedy v posledním desetiletí vlády císaře Karla IV., kdy se dobrá léta jeho vlády chýlila už ke konci. O jménu nemůže být pochyb, neboť se zachoval jeho vlastnoruční podpis – M. J. Hus z Husince.

Tady však vyvstává otázka, o jaký Husinec se vlastně jedná. Všeobecně se mluví o Husinci jihočeském, tomu nasvědčuje i staré ústní podání. Na druhé straně je však ještě druhá tradice, stejně starobylá, která ukazuje na jiný Husinec. Toto místo je z hlediska geografického logičtější, protože je blíž k Praze – Husinec u Klecan. Zajímavé je, že člen kostnické vyšetřující komise a současník Husův, který jej znal, opat cisterciáckého kláštera v Ebrachu v Bavorsku, píše,že Hus pocházel z vesnice jménem Hus, nedaleko Prahy. Stejně tak píše i Eneáš Sylvius Piccolomini ve své latinsky psané České historii. Jihočeský Husinec totiž nebyl nikdy malá vesnice. Už za doby Husovy to bylo městečko s trhovým právem. Brněnský augustinián Jaroslav Heil pokládal za samozřejmou věc, že rodištěm Husovým byla obec nedaleko Prahy, kde prý ještě v roce 1722 viděl na návsi kámen v podobě husy. A nedaleko této vsi na kopci se zachovalo místo, kde měl Jan Hus kázat a kde se ještě v minulém století říkalo „Na kazatelně“. Na Kralupsku, kam vlastně tento Husinec patří, se zpívala lidová písnička „Nedaleko Prahy stojí Husinec, kde byl zrozen Jan Hus, český vlastenec“. Který Husinec je tedy skutečným Husovým rodištěm? Jak již bylo řečeno, z geografického hlediska se zdá logičtější, že dvanáctiletý chlapec to měl do Prahy od Kralup rozhodně blíž než od Prachatic. Jenže se objevily určité signály z úplně jiné strany, které vylučují Husinec u Prahy. Jazykoví odborníci, kteří v 50. a 60. letech 20. století rozbírali Husovu češtinu, našli v ní celou řadu jihočeských prvků, které se nehodí do pražského okolí. A mimoto Husovým otcovským přítelem v Praze už od počátku byl známý mistr a také kazatel Křišťan z Prachatic, který s ním zůstal ve styku ještě v době jeho odsouzení v Kostnici. Další zajímavá věc je ta, že Hus používal služeb pražského veřejného notáře Michala Mikulášova z Prachatic. A tomuto notáři vřele děkoval, jako by to byl přítel ještě z mládí, a pozdravoval ho v jednom z posledních dopisů z Kostnice. Zdá se tedy, že ve světle těchto faktů můžeme považovat za pravděpodobnější Husovo rodiště spíše Husinec u Prachatic než u Prahy.

Jan Hus přišel tedy ve 12 letech do Prahy a chtěl se stát knězem. On sám říká, že se chtěl stát knězem – „aby měl dobré bydlo a dobré rúcho a aby byl lidem vzácen“. První studijní léta Hus navštěvoval patrně některou z farních škol, protože na univerzitu byl ještě mladý, a tak podle vlastních slov – „byl žáčkem mladším, dělaje lžíci z chleba, a dotud jedl hrách, až i lžíci snědl“. Pak se dal zapsat na fakultu svobodných umění na pražské univerzitě, tam dosáhl v roce 1393 titulu bakaláře – v tomtéž roce byl svržen z Karlova mostu generální vikář Jan z Pomuku, pozdější sv. Jan Nepomucký. V matričním seznamu 22 nových bakalářů figuruje dle prospěchu na 6. místě, a když v roce 1396 dosáhl titulu mistra svobodných umění, byl z 16 nových mistrů až na místě 10. Zdá se tedy, že pokud jde o skutečnou vědu, byl jen prostředně nadaný.

Po ukončení studií přednášel jako mistr na filosofické fakultě a v roce 1398 zasedal za český národ ve zkušební komisi pro nové bakaláře. V letech 1401–1402 byl děkanem filosofické fakulty – děkan byla funkce, která se volila na jeden semestr. Někteří mistři byli za svůj život do této prakticky administrativní funkce zvoleni i dvakrát. Děkan nebyla autorita vědecká.

V roce 1401, když mu bylo 30 roků, přijal kněžské svěcení. V seznamu svěcenců je jmenován – Jan Michalův z Husince. Není vyloučeno, že jeho otec byl Němec, protože křestní jméno Michal se používalo v německých kruzích. V roce 1404 se stal bakalářem teologie a v letech 1404–1405 přednášel kanonické epištoly – to znamená epištoly sv. Petra, sv. Jana a sv. Jakuba. V roce 1405–1406 vykládá žalmy. Mistrovství čili doktorátu teologie nikdy nedosáhl. Na filosofické fakultě přednášel jako bakalář Aristotelovu filosofii.

Kněžské svěcení z roku 1401 mu však otevřelo nové možnosti v tom, že mohl kázat. Nejdříve kázal dle historických pramenů porůznu v pražských kostelech, zvlášť u sv. Michala na Starém Městě. V roce 1402 byl však jmenován kazatelem v Betlémské kapli. Tato kaple byla založena v roce 1391 kramářem Křížem a měšťanem Mühlheimem s tím záměrem, aby se tam kázalo česky. Zde byl kněz placen ne za konání bohoslužeb, nýbrž za to, že zde česky kázal. Tato poměrně velká kaple byla v době, kdy Hus byl jmenován jejím kazatelem, střediskem česky cítících nadšenců. On sám se stal nástupcem jiných kazatelů a mistrů – Jana Protivy, Jana Štěkny a Štěpána z Kolína. To všechno byli slavní čeští mistři z pražské univerzity. Z toho tedy se zdá, že toto obročí – materiální zázemí spojené s kazatelstvím – bylo dáváno univerzitním mistrům. Jeho kázání, stejně jako kázání jeho předchůdců, byla zaměřena na praktický život a na morální obrodu. Někdy i nevybíravými výrazy káral zvlášť pohoršlivý život kněží, jejich touhu po blahobytném životě a jejich lakomství. Hus navazoval na dlouhou řadu synodálních kazatelů, neboť kněžská synoda se v Praze konala každý rok dvakrát. Tato tradice začala arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, což znamená více než padesátiletou tradici. A proto si ho také vzal mladý arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazemburka za rádce při uskutečňování opravných snah. Je zde tedy vidět, že snaha po nápravě špatného života kněží vycházela přímo od arcibiskupa v Praze. Hus na kněžské synodě dvakrát kázal a jeho vlivem byly v roce 1403–1404 vydány výnosy proti nepořádně žijícím kněžím, proti svatokupectví (např. úplatkářství při udělování církevních svěcení – pozn. red.) a proti turnajům.

Při pohledu na jeho život vidíme, že nebyl tak chudým knězem jako třeba Jan Milíč z Kroměříže. Ten začal svoji kazatelskou dráhu tím, že se vzdal výnosného úřadu notáře v císařské kanceláři Karla IV., vzdal se kanovnictví u sv. Víta a žil potom jen z almužen a darů. Historik Fleischhans, který je Husovi nakloněn, vypočítal, že všechny Husovy příjmy jak z Betlémské kaple, tak z univerzity dosahovaly ročně 60 kop grošů. Zatímco dobrá farní obročí v Praze vynášela 20 kop. Takže Hus ve svých 30 letech postoupil mezi dobře placené duchovní. Je však zajímavé, že mu nikdy nikdo nevyčítal ani lakomství, ani nějakou zvláštní touhu po penězích. Naopak krátce po jeho smrti jej připomíná jeho přítel, propagující přijímání podobojí, Jakoubek ze Stříbra těmito slovy: „Nepopřál si oddechu, vyposlouchával zpovědi, obracel hříšníky, těšil zarmoucené, kázal a psal. Byl čistý, cudný, střídmý, vždycky se Boha bál a od samého počátku nebylo v jeho snažení ani pýchy, ani lakoty, ani závisti, ani pokrytectví. Vše obětoval, ano nadto i sám sebe obětoval pro spasení duší. Kdo od něho kdy odešel s prázdnou? Přišel-li bohatý, dostalo se mu rady, přišel-li chudý, přinesl si podporu. Nehledal svůj zisk, pracoval více než druzí, bral méně než druzí, ale vysloužil si jen nenávist.“ Tohle je vyňato z posmrtného kázání, taková apoteóza Husa, kterou přednesl jeho přítel, který se po jeho smrti stal jedním z předáků husitského hnutí v Betlémské kapli. Stejného názoru však byli zřejmě i Jakoubkovi posluchači, kteří Husa dobře znali, protože kdyby byl vykládal, co není pravda, neodvážil by se to říci z kazatelny.

Od této doby se pak neustále opakuje, že ctnostný život, kárání neřestných kněží a jejich závist přivedly mistra Jana až na hranici. (Pozn. red.: Přesvědčení, že Hus byl odsouzen pro svou kritiku nedostatků v Církvi, je i dnes jedním z nejrozšířenějších omylů. Ve skutečnosti důvody jeho odsouzení byly zcela jiné – viz následující kapitoly. Husova snaha o nápravu v Církvi – i když často nedokázal zvolit vhodnou formu – byla naopak tím, v čem se v podstatě shodoval jak s pražským arcibiskupem, tak s kostnickým koncilem.)