Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Husova zásluha o český jazyk – historické souvislosti

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
Obraz mistra Jana Husa a jeho proměny v průběhu staletí	Husova zásluha o český jazyk – historické souvislosti	Životopisná data

Shrneme nyní, co bylo dosud řečeno: předvedli jsme si pět různých postav mistra Jana Husa (kazatel, mučedník a předchůdce reformace, vlastenec, revolucionář, kacíř – pozn. red.). Poznali jsme, jak byli lidé během dějin ve svém pohledu na Jana Husa rozděleni. Nyní si všimneme toho, co je všechny spojuje a na čem se všichni shodují. Všichni totiž, jak evangelíci, tak osvícenci, komunisté, jezuité a katolíci uznávají, že Hus má nepopiratelné zásluhy o českou řeč, o český jazyk. Tato jeho zásluha ho vyzvedává nad jeho současníky. Když zkoumáme příčiny, proč se Hus snažil o pozvednutí češtiny, zjistíme, že to dělal z upřímného vlastenectví a z lásky k české zemi a k českému člověku, protože ti, k nimž hovořil prakticky půl života z kazatelny, byli lidé česky mluvící, a Hus chtěl, aby mu dobře rozuměli, aby dobře chápali slovo Boží.

Abychom pochopili, jak k těmto zásluhám přišel, je třeba podívat se na to, v jakých poměrech žil. Jak víme, pocházel z jižních Čech, z pomezí česko–německého živlu, což na něj určitě působilo už v dětství. Husinec byla prakticky poslední česká obec směrem k Německu. Další sídliště – už město – bylo čistě německé: Prachatice.

Situace v Praze a na univerzitě

Když pak přišel do Prahy na studia, znovu se s tímto problémem setkal. Praha v té době bylo největší a nejslavnější město Čech, ale i celé střední Evropy a nadto také nejlidnatější. V době Husova příchodu to bylo výstavné gotické město. Za Karla IV. se postavilo mnoho nových budov. Ale bohužel to bylo město dvojjazyčné. Češi vždycky považovali německy mluvící obyvatelstvo Prahy za přivandrovalé cizince. A jak z dobových materiálů vyplývá, Češi byli v Praze utlačovaná většina, protože prakticky všechny důležité úřady, řemesla, obchod a správu města měla v rukou vyšší německá vrstva, bohatý městský patriciát. Češi v té době byli spíše venkovský živel. Tuto situaci lze vysvětlit velmi jednoduše. Čeští králové, kteří chtěli Čechy pozvednout a zakládali nová města, zvali si všechny odborné síly a řemeslníky ze sousedství, tedy z Němec, protože českých odborníků bylo velice málo. Naproti tomu Němci měli v těchto oborech vysokou úroveň. Tak se také stávalo, že patriciát, který v městech rozhodoval od samých počátků, byl německý. Byli to tedy zruční řemeslníci a zdatní obchodníci, kteří ovládali místní i zahraniční obchod. Řemeslníci sdružení do cechů určovali sami ceny svých výrobků a udržovali je dost vysoké. I když tam už byli usedlí ve třetí, čtvrté generaci, nepočešťovali se – udržovali si svoji řeč a současně poněmčovali jiné. Byl to velmi agresivní živel.

Nadto – jak víme – Karel IV. založil univerzitu, první na sever od Alp. Ve Francii univerzita už byla, ale žádná nebyla v německy mluvící zemi. Zajímavé ale je, že Nové Město, které tak velkoryse císař založil, bylo hned od počátku osídlováno více Čechy než Němci. Ti převládali na Starém Městě. Karel IV. v zakládací bule říká, že zakládá univerzitu především pro obyvatele Českého království, tedy jak pro Čechy, tak i pro Němce, kteří tam žili. To, že se de facto pražská univerzita stala převážně německou, a že se tedy plným právem hovoří o první německé univerzitě, bylo zapříčiněno tím, že převážná část profesorského sboru byla pozvána Karlem IV. z Nemecka, a také tím, že na středověkých univerzitách neexistoval „numerus clausus“ (omezený počet – pozn. red.), takže studovat zde mohl každý, kdo měl zájem a mohl si to dovolit. Tím se stalo, že se tam nahrnuli Němci, neboť to měli blízko. Českých profesorů a studentů bylo v té době málo. V Praze však nestudovali jenom Němci, ale také studenti z Holandska, Švédska, Dánska, Polska i Anglie. Jak vidíme, byly tehdejší univerzity mezinárodními institucemi a navíc to byly mistrovské a studentské republiky v republice, které byly vyňaty prakticky z jurisdikce vší světské moci. Univerzita v té době měla svá výsadní práva a svobody, které nemohl jen tak někdo omezovat. Rektor univerzity byl také soudcem, a teprve když šlo o kriminální případy, kdy student zabil nějakého občana, pak teprve se svolením rektora ho mohl soudit místní rychtář a nadto rektor musel být u soudu přítomen, aby se studentu neděla křivda. Hovořit o české univerzitě lze tedy jen v případě jejích představitelů. Představitelé univerzity byli Češi: pražský arcibiskup byl jejím kancléřem a generální vikář pražský byl vicekancléřem. Je třeba vzít také v úvahu samotný pojem univerzita – to znamenalo nejen, že se tam vyučovalo všechno učení obecně, ale že tam mohl studovat každý.

Všichni studenti na pražské univerzitě byli, stejně jako v Paříži, rozděleni na národy – Sasy, Poláky, Slezany a Čechy. Když tam přišli Švédové, tak byli přiděleni k saskému národu, stejně jako třeba Češi, kteří studovali ve 14. století v Paříži. Český národ tehdy na pařížské univerzitě nebyl veden samostatně, a tak jej přifařili – nevím proč – k národu anglickému. Při hlasování o různých záležitostech měli tedy cizinci na pražské univerzitě tři hlasy a domácí Češi pouze jeden. Počet studentů, kteří v té době v Praze studovali, se pouze odhaduje, protože přesné statistiky neexistují, a nedá se také bezpečně říci, kolik bylo Čechů a kolik cizích studentů. Historik Ladislav Jehlička uvádí, že dnes už bezpečně víme, že po vydání takzvaného Dekretu kutnohorského odešlo z Prahy 300–500 studentů a mistrů. V té době už ale byla pražská univerzita ve světě vykřičena, že je viklefská – kacířská, že není pravověrná a že je česká. Karel IV. hned od počátku založil univerzitu jako velkou instituci a dal jí do vínku nejen svoji císařskou podporu, ale také velké materiální zázemí. Naproti tomu pozdější německé univerzity vznikaly z daleko skromnějších poměrů a jako malé školy. Tak se stalo, že v Praze hned od počátku studovalo velké množství zejména cizích studentů. Tím vznikaly pro město nemalé problémy – s jejich ubytováním, s prostory pro opisovače knih, kteří byli při univerzitách, atd. Navíc studenti z řad cizí šlechty měli v Praze své domy a své služebnictvo, což mělo za následek ještě větší rozmnožení německého živlu a zintenzivnění procesu poněmčování Prahy. Třetí složkou, která se na poněmčování podílela a která byla neméně vlivná, byli dvořané Karla IV. Že on byl císařem Svaté říše římské, to byla pro České království velká čest, stejně jako Karlova snaha udělat z Prahy hlavní město císařství. Stinnou stránkou této cti však bylo, že v Praze byly soustředěny všechny správní říšské úřady a také tam museli být zástupci všech říšských zemí. V Praze tedy na dvoře Karla IV. byla přítomna celá řada šlechticů, dvořanů a úředníků, kteří si tam zakoupili domy a usadili se tam. Je samozřejmé, že tato společenská vrstva nebyli žádní pokorní a bázliví přivandrovalci, ale sebevědomý živel, který ovládal život celého města.

Když už jsme u této problematiky, je třeba podotknout, že u příležitosti oslav 600. výročí úmrtí Karla IV. v roce 1978 si někdo dal práci a snažil se zjistit, kolik bylo v tehdejší císařské kanceláři Čechů a kolik Němců. Kupodivu zjistil, že procentuálně bylo více Čechů. V této souvislosti totiž musíme přihlédnout k celkové rozloze říše a k počtu nečeského obyvatelstva, kterého bylo nepoměrně víc. Dokonce se zjistilo, že ke konci života Karla IV. český živel v císařské kanceláři stoupl a německého ubylo. Svědčí to o tom, že Karel IV. záměrně posiloval český živel, ale vzhledem k celkové rozloze říše nemohl ostatní vyloučit. Další věc, která je zajímavá a o které se málo mluví, je skutečnost, že za Karla IV. byl biskupem v Tridentu Čech, biskupem v Aquileji v Itálii byl Čech – dokonce dva za sebou, biskupem v Churu ve Švýcarsku byl Čech. Také biskupové v polských diecézích byli Češi, biskup v Magdeburku byl Čech – Petr Jelito, který potom přešel do Olomouce. Z toho tedy plyne, že vliv a aktivita Čechů v těch dobách byly patrné i v cizině. Další zajímavou věcí je sňatek dcery Karla IV. Anny s anglickým následníkem trůnu. Když po sňatku v roce 1380 přesídlila do Anglie, přivedla si s sebou celou českou družinu a udělala si tam český dvůr. Anglie totiž v té době nebyla ještě námořní velmoc, naopak byla kulturně, vyjma klášterů, všeobecně daleko, daleko za kontinentem. Češi, kteří přišli ze samého středu Římské říše a ze slavného, tehdy hlavního města Prahy, které bylo na vrcholu slávy, chovali se tam tak nepřístojně a arogantně, že londýnské obyvatelstvo si vynutilo po půl roce jejich odchod. S Annou tam pak zůstalo jen několik dvorních dam. Mimoto Češi, kdekoli bojovali v císařských vojscích, měli pověst rabiáků a raubířů. Tato špatná pověst se táhne už od 11. století. Stačí, když se podíváme na to, jak táhli v císařských službách na Milán. V dobových kronikách je dosti zpráv o ukrutnostech, kterých se dopouštěli. Takže o slovanské holubičí povaze se vůbec nedá hovořit. A kdyby naši předkové měli možnost tehdy kolonizovat nějakou zemi, jako třeba Němci v Čechách a na východě Evropy, kdo ví, jak by se byl potom národní charakter vyvinul.

Dnes je těžké odhadnout, co by se bylo s Čechy a Českým královstvím stalo, kdyby se tehdejší Říše byla dále rozvíjela. Jedno však je možné říci, že takové to furiantství v době husitské je důsledkem doby Karlovy, toho velikého a do té doby nevídaného rozvoje Čech. A když si potom naši předkové po smrti Karlově a za vlády neschopného nástupce Václava IV. a po jeho smrti začali uvědomovat, že ztrácejí ve světě půdu pod nohama, pak z toho vzniklo to furiantství spojené se slávou v husitských válkách, když se jich celý svět bál. Z této falešné euforie potom podnikali do okolních zemí, zejména do Německa, tzv. spanilé jízdy. Se spanilou jízdou to však mělo pramálo společného. Byly to obyčejně násilné loupeživé nájezdy, spojené se zabíjením, násilím, loupežemi a žhářstvím, na což byli velice pyšní, protože skutečně v té době se celý svět, tedy celá Evropa, před Čechy třásla. Jenže podíváme-li se do dobových cizích kronik, vidíme, jakou nenávist si tím způsobili.

Na univerzitě však za doby Karlovy ještě zatím panovaly klidné poměry. Po smrti Karla IV. se však začala na univerzitě prosazovat generace německých mistrů, kteří vystudovali v Praze a zůstali tam učit. Byla to vrstva univerzitní inteligence, která se považovala za domácí, za pražskou. Už v roce 1384 – Husovi bylo tehdy 14 let – musel arcibiskup Jan z Jenštejna, jako kancléř univerzity, zasahovat do různých sporů. A protože byl Čech a dal za pravdu domácímu národu, tak už tehdy řada německých mistrů z protestu odešla na mezitím už založené univerzity v Německu, buď do Lipska, nebo do Heidelbergu. Stojí za povšimnutí, že tehdejší slávu teologické a filosofické fakulty na heidelberské univerzitě založili právě mistři, kteří vystudovali v Praze.

Studentský živel, jak známe, je velmi bouřlivý a nepokojný. Nejinak tomu bylo pochopitelně i ve středověku v Praze. Čeští studenti se samozřejmě vždycky bouřili, že tam cizinci mají silný vliv. A němečtí studenti se českým, kteří vlastně všichni pocházeli z venkova, stále posmívali a všemožně je ponižovali. Toto osočování nijak zvlášť akademické nebylo, o čemž se zachovala celá řada posměšných veršů, básniček a popěvků. Němečtí studenti v očích českých studentů byli jedovatí, poťouchlí, zlý mor, který zachvátil Čechy, chtějí všechno rozvracet a jsou nepřátelští vůči všem ostatním národům. Říkali o nich, že je nikdo nemá rád. Němci zase přirovnávali Čechy k volům, protože moc pili, a k myším, protože kradli. Na české straně to nějaký neznámý autor vystihl takto: „Bylo by užitečné, spravedlivé a vhodné, aby medvěd zůstal v lese, liška v noře, ryba ve vodě a Němci v Němcích.“ Češi také vyčítali říšským Němcům, kteří stále přicházeli, že se České země zmocňují lstí. Že když přijdou, tak nabízejí každému pokornou službu, jsou velmi ochotní a úslužní a všechno udělají, ale jakmile dosáhnou určitého postavení, tak hned si v zemi zabírají nejvyšší hodnosti církevní i světské. Také si velmi stěžovali, že cechy německých řemeslníků ovládají trh i ceny, svévolně je zvyšují a tím Češi velice trpí. Že se ani na dvoře císařském nelze na Němce spolehnout, protože – když jsou v královské službě – nikdy nepracují pro českého krále, ale jen pro sebe, a že by se jich tedy nemělo používat jako vyslanců, ale ani v době války. A proto závěr byl velmi jednoduchý: král by je neměl v České zemi vůbec trpět! K těmto všem důvodům, které Hus jistě dobře znal, přistupují však i jeho důvody osobní, vyplývající z jeho postavení na univerzitě. Není možné dokázat, jak se později v některých jeho životopisech uvádělo, že jako duchovní chtěl získat nějaké obročí a že Němci byla dána přednost. Tuto věc nelze historicky doložit. Jeho důvody byly zásadnější.

Nepopiratelnou skutečností zůstává, že po roce 1400 se čeští univerzitní mistři přiklonili k názorům anglického filosofa a teologa Viklefa, zatímco němečtí mistři nejen z objektivních, ale i z národnostních důvodů vytvořili na pražské univerzitě silnou protiviklefskou frontu. Takže teď byli čeští a němečtí mistři rozděleni i myšlenkově a názorově, nejen národnostně. Toto třídění ducha se neobešlo bez ostrých sporů, takže univerzita byla potom rozdělena na ostře vyhraněné tábory – německý a český. Strana německá byla proti Viklefovi, strana česká pro Viklefa. Toto rozdělení upevňuje pak v Husovi české povědomí, neboť podle něho Viklef hlásal Boží pravdu a měl pravdu, a tedy když se někdo stavěl proti Viklefovi, tak byl odpůrcem Boží pravdy, a když se Češi drželi Viklefa, drželi se Češi pravdy.

Původ Husova důrazu na český jazyk

Po pravdě tedy musíme říci, že mistr Jan Hus nebyl nikdy příznivcem českého jazyka a české kultury jen proto, že byla česká nebo česky psaná. Jeho češství má především náboženský charakter a čeština mu slouží jako prostředek k hlásání evangelia.

Tím jde ve stopách těch, které tak často nazýváme jeho předchůdci. Byli to velcí kazatelé podobného rázu – Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova, které Hus v jejich příkladu následuje. Mistra Waldhausera nechávám úmyslně stranou, protože to byl Rakušan, povolaný císařem Karlem, aby kázal německému obyvatelstvu v Praze. Hus Milíče nemohl znát, protože mu byly čtyři roky, když Milíč zemřel. Ale v této souvislosti si můžeme připomenout, že Betlémská kaple, která je tak známá tím, že v ní kázal mistr Jan Hus, stála na místě bývalého útulku pro padlé dívky, který tam založil Jan Milíč za doby Karla IV. Byl to takzvaný Jeruzalém, který však po jeho smrti zanikl. Mistr Matěj z Janova, který získal vzdělání v Paříži a pak žil v Praze, zemřel, když bylo Husovi jednadvacet let. Není nikde doloženo, že by ho Hus znal, ale není ani vyloučeno, že chodil na některá jeho kázání. V každém případě však na něj myšlenkově navazuje a někde jej i ve svých spisech cituje. Jestliže chceme porovnat kázání Milíčova a Matěje z Janova s Husovými, narazíme hned zpočátku na velké těžkosti. Ona se totiž ta česká kázání písemně nedochovala. Je zajímavé, že oba si své poznámky a myšlenky, které potom na kazatelně rozváděli, psali latinsky. V latině mysleli a psali si přípravy a česky potom kázali, stejně tak i Hus, jehož většina zachovaných myšlenek a citátů z Písma je psána latinsky, nikoli česky. Milíč byl jednou obžalován z toho, že káral život duchovních a říkal mnoho jiných věcí, které už byly na hranici toho, co se dalo v kázání říci. Byl proto povolán do Říma, tam byl očištěn a zemřel v Avignonu u papežské kurie – v pověsti svatosti. To, co mu vyčítali, nebylo možno z těch psaných poznámek dokázat. Oni totiž v samotném kázání říkali daleko víc, než co měli napsáno, zejména když se trochu rozohnili.

A teď se dostáváme k jedné výjimce v Čechách – k někomu, kdo je také počítán mezi Husovy předchůdce, a sice k onomu slavnému Tomáši ze Štítného.

Tomáš byl laik, který vystudoval filosofii na filosofické fakultě v Praze, chodil poslouchat kázání Milíčova a někdo z okruhu Milíčova ho povzbudil, aby psal česky. Takže první české, skutečně náboženské knihy pocházejí nikoli od Husa nebo od Milíče, ale od Tomáše ze Štítného. V nich například sepisoval a rozváděl křesťanskou morálku, celý výklad Desatera Božích přikázání, v dalším spise píše o svátostech. Stylisticky se však jeho čeština velice liší od jazyka Husova, protože on nikdy nekázal. Jako laik ani kázat nemohl, nebylo to tehdy zvykem. Při psaní spisů výhradně v českém jazyce pro své potomky a širší okruh zájemců si své publikum pouze představoval. Dokonce mu to vyčítali, že je laik a píše o teologii, i když nemá teologické vzdělání. On byl totiž samouk. Vystudoval sice filosofii, ale magisterství nikdy nedosáhl a teologii vůbec nestudoval. Chodil však na přednášky a velice mnoho četl. Používá češtinu velice vybroušenou, a kde chyběly teologické výrazy, tam si je vytvořil. Proto se také stalo, že prostým lidem to neříkalo mnoho, pokud se vůbec s jeho díly mohli setkat. Další problém byl v tom, že to bylo obsaženo v knihách. Kniha tehdy – to byl velký kapitál. Její cena se rovnala ceně domu. Navíc většina tehdejšího obyvatelstva byla negramotná. Proto byl Tomáš znám pouze ve vzdělanějších kruzích.

Ve svých spisech je teologicky vytříbenější oproti Husovi, neboť sám ve svých kázáních musel reagovat na určitá evangelia roku, takže tematicky nebyla ucelená. Kromě vlastní tvorby Štítný také překládal některé spisy od jiných autorů z latiny, např. některé traktáty sv. Tomáše Akvinského.

Od Husových českých kázání k českým spisům

Když se ale podíváme na české spisy Jana Husa, okamžitě z nich zavane „čerstvost“ bezprostředního každodenního života. On ovšem začal psát česky až v posledních letech života, když už měl za sebou dlouhou kazatelskou činnost. Jak je všeobecně známo, byl vypovězen z Prahy, kde nesměl kázat, a aby neztratil kontakt se svými posluchači, začal v letech 1411–1412 psát česky. Většina jeho kazatelské činnosti však proběhla z latinských poznámek.

Při zpětném pohledu na tuto činnost musíme zaznamenat, že měl velké úspěchy. Byl to jeho přirozený kazatelský talent a způsob podání a asi také příjemné vystupování a přesvědčivost projevu, co mu získalo tak velikou oblibu u pražského lidu. Také k tomu přispělo to, že objevil nejvhodnější způsob, jak k lidem hovořit. On se totiž vmyslel do duševního rozpoložení svých posluchačů, které znal a se kterými hovořil i mimo kázání, a podával jim, co chtěli slyšet a jak to chtěli slyšet. Dosáhl tím, jak už řečeno, veliké obliby, žel však, nezůstal k ní netečný. Dlouholetá kazatelská činnost v něm stále více probouzela onu – abychom citovali Františka Palackého – „do oka padající chtivost po lásce u lidu“. Ona to byla taková jeho vášnivá touha být lidem užitečný, dělat jim dobro, ale současně být od nich také milován, což je možné vyčíst z jeho dopisů i spisů.

Jako protipól tomu odpovídá jiná jeho reakce, a sice že k lidem, kteří s ním nesouhlasili nebo se s ním neshodovali, projevoval vášnivý odpor. Svědčí to o tom, že to byl typ člověka, který musel mít pravdu za všech okolností a že se s ním nedala zavést diskuse s výměnou názorů a respektováním názoru protivníka i jiných účastníků hovoru. Byl to kazatel a univerzitní profesor zvyklý na univerzitní katedru a duševně nebyl asi stavěn na to, aby dovedl lidi vyslechnout a diskutovat s nimi.

Jeho touha, aby slovo Boží, které podává, mělo co největší ohlas, byla užitečná, a plynula z toho i jeho snaha po zdokonalování přednesu i řeči samé. Ve srovnání třeba s Milíčem musíme konstatovat, že Milíčova čeština posluchače nijak nezaujala. Hus naopak ve svých kázáních užíval lehkého způsobu vyjadřování, vyhýbal se těžkopádným úvahám, jako to bylo u Matěje z Janova, a soustřeďoval se spíš na konkrétní případy a výrazy, které si posluchači mohli lehce zapamatovat. Dovedl také mistrně střídat jednotvárnost výkladu s veselostí a humorem. Časté příklady k osvětlování zásad křesťanského života vybíral přímo z denní zkušenosti. Často citoval přísloví, lidová pořekadla, dokonce i písničky, které se zpívaly na ulici. Když chce zostudit pomluvy a pomlouvače, neváhá dokonce použít šťavnatých slov a přirovnávat je ke svini – cituji z českých kázání, která posílal do Prahy, když z ní byl vypovězen: „Než jako svině, radějši volí lajna než jiné věci, jež vonějí, též utrhač opustie všechny ctnostné skutky bližnieho, chopí se zlých a těmi se i jiné krmí s chutí. A tak spolu se smějí, když utrhají, jako svině chrochcí, když lajna požírajů.“

Hus dokázal oživit i něco tak nudného, jako je úvod k rejstříku hlavních hesel, která připojil ke svým výkladům. Velice elegantně a vtipně uvádí: „A že mieti mnoho peněz a nevědieti, kde ležie v komorie, byvá teskno hledati, když přijde potřeba, a mieti rybník veliký, z niehož nemož úlovek ryb prodati jinému, než aby sám je ulovil a pak nemieti ani sieti, ani saku, ani nevodu, bylo by dost těžké ryb k jiedlu dobývati. Protož aby v těch knihách, kdož je bude mieti, věděl, kde jako v komorie leží poklad duše a jako v halteříku ryba, aby ji ku požitku sobě i jinému popadl, připravil jsem sieti, to věz, spravidlo aneb ukazadlo (rejstřík), jenž tě spraví a ukáže tobě, kde se v knihách stojí.“

Husova snaha o „správný jazyk“

Svoji pozornost věnoval také nejen obsahu, ale i správné výslovnosti češtiny. Například ve spise „De orthographia bohemica“, ale také ve svých „Výkladech“ upozornil zvlášť na dvojí výslovnost písmene I a Y a L a měkkého Ľ. Tehdy se ještě měkké Ľ v Praze používalo a on Čechům vytýká, že jako Němci používají jen jedno L.

Velice pečlivě si také vybíral slova pro svá kázání. Nepoužíval zastaralé výrazy, a když je použil, hned vysvětloval jejich význam. Rád se také vzdával odumírajících výrazů a zvlášť ostře káral užívání cizích slov, zvlášť německých, jimiž čeština oné doby oplývala. Přinesl si s sebou do Prahy povědomí české sounáležitosti, a když byl svědkem toho, jak na Starém Městě, kde byla univerzita, se stále více a více dostávala čeština do područí němčiny, zejména na radnici a mezi konšely, a jak se rodilí Češi pod vlivem německých „šprecherů“ dali nejednou lehce poněmčovat, tak vyslovil zásady o čistotě jazyka ve 40. kapitole svých „Výkladů“ v roce 1412: „Též nynie hodni by byli mrskanie Pražané a jiní Čechové, jež mluví a od póli česky a do póli německy, řiekajíc tobolka za toboľka, lýko za ľýko, handtuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, rendlík za třénožku, pancieř za krunýř, kunškok za koňský náhlavek, maštale za konici, mazhaus za svrchnie sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek a forman za vozataj.“

Náhradou za slova německá nabízel už vžitá slova česká. A například slovo morder chtěl nahradit slovem zabíječ, za špeher navrhoval nové slovo stipák, které vytvořil nově, za ubelman navrhoval soudce nebo domnievač. Jeho snaha o jazykovou čistotu se nezastavila ani před vžitými latinskými výrazy, dokonce i liturgickými termíny. Pro advent navrhoval české slovo příští a tak chtěl podtrhnout eschatologický význam předvánoční doby. Pro pašije čili umučení Kristovo navrhoval umučenie. Pro talentum navrhoval hřivna (užívané dodnes), samohláska se měla místo latinského vokalis nazývat česky hlasuplod nebo samohlas (dnes samohláska). Zajímavé jsou i některé tvary, které svým původem patří spíše do jižních Čech než do Prahy, a ty snad nepřímo svědčí o jeho jihočeském původu. Zajímavější jsou však ty jeho novotvary, které vytvářel s příponou -ník, například apatečník – lékárník, cestník – pocestný, s příponou -č, modlič, spievač atd. velmi si oblíbil užívání zdrobnělin, což měli lidé zřejmě rádi. Například chlupáček – malý chlupatý pes, nebo obilíčko, utěšeníčko, peniéžek, lidičkové, farářík, pastýřík. Neužíval však nikdy tvarů a výrazů, které byly vzdáleny hovorové mluvě, ani ve svých spisech. Na to výslovně upozorňuje ve své Postile – „aby kdož budeš čísti, rozuměl mé české řeči, věz, že jsem psal tak, jakož obyčejně mluvím, nebo v jednom kraji Čechové jinak mluvie a v jiném jinak“. Jako příklad uvádí, že se někde říká jméno, jinde jmně a opět jinde méno. Jeho slovní zásoba byla nepřeberná. V líčení svatby v Káni Galilejské názorně dokresluje obraz, když říká: „A tak soudi, buď též študvi, kádě, sudové, džberové, vědra, kbelíkové, láhve nebo báně, stálo to tu vedle obyčeje židovského.“ Písmu svatému věnoval Hus velkou pozornost. Když začal systematicky psát česky, tak začal pociťovat stejné těžkosti jako kdysi sv. Cyril, když chtěl překládat Písmo do slovanského jazyka. Tehdy slovanština neměla abecedu a latinská abeceda nebyla schopna přepsat měkké souhlásky a samohlásky.

„Nabodeníčka“ místo spřežek

V době Husově se běžně užívaly spřežky, jak je dodnes užívají Poláci. Jak však bylo možno vystihnout abecedou, která má jenom 25 znaků, jazyk s dvojnásobným počtem hlásek? Hus navrhoval praktičtější řešení problému takzvanými nabodeníčky čili dnešními našimi čárkami a háčky. On sám dělal jenom tečky. Píše o tom ve svém úvodu k „Výkladům“. O spisu „Orthographia“ – čili česky Pravopis (je psán latinsky) – se říká, že Hus není jeho autorem. My však máme od Husa samotného návrh na úpravu pravopisu v knize, o které se nedá pochybovat, že by nebyla jeho, totiž v jeho „Výkladech“:

„Kdož budeš čísti v těchto knihách, věz, že jsem napsal obecným obyčejem, jež su z viery Čechové, a nedobřie. Protože latinsků abecedu chtie plně česku řeč, psáti ano nelze. Ale psal jiným něco obyčejem i proto, že je skromnější. A věz, že kde jsem psal C a Z a znameníčko svrchu takto (s tečkou C a Z) jako teď čeleď, maje psáti vedle abecedy v české řeči položené takto: čeleď. A to jsem učinil pro písaře, jenž sů ještě nepřivykli tak psáti, aby nezblůdili.“

V přechodném stadiu psal oběma způsoby, aby si písaři zvykli na nový způsob. Cílem reformy bylo, aby každá hláska měla svou literu. Tím se počet liter rozmnožil o 14, neboť Hus také zavedl pro dlouhé samohlásky čárku – tu nazýval jemná čárčička. Dnes se říká, že se tento způsob užíval již před ním, pravdou však je, že on se snažil to zpopularizovat a udělal z toho systém. Žel jeho systém se však vůbec neujímal a až do obrozenecké doby se psalo spřežkovým pravopisem. Ale pak došel najednou jinde širokého uplatnění pro svou praktičnost. Především ve slovanských zemích, kde se užívá latinky – to znamená v češtině, slovenštině, srbochorvatštině, ale i litevštině a lotyštině. V mezinárodním systému, když se přepisují stará hebrejská slova, v odborné biblické literatuře, se užívá náš háček. Poláci však tento systém nepřevzali a užívají spřežky dodnes. Zdá se, že důvodem je to, že Hus, který tento způsob propagoval, byl v Polsku vždycky považován za kacíře.

Takové jsou tedy jeho zásluhy o český jazyk. Pochybnosti jsou pouze v případě „Orthographie“, kde někteří jazykovědci, jak již bylo řečeno, nejsou přesvědčeni, že Hus je jejím autorem. Tečky nad písmeny se totiž vyskytují ve starých rukopisech už ke konci 13. století, tedy před Husem.

Bohoslužby

Od kázání a spisů přejdeme nyní k chórovému zpěvu. Hus jevil velký zájem o náboženské zpěvy. Sám schvaloval ve svých spisech střídavé čtení se zpěvem nebo hrou na varhany, aby se lidé potom lépe modlili. Zpěv sám, říkal, byl také modlitbou, protože Boha chválil a zpěvem mohla být také interpretována prosebná modlitba. Nikdy však nezapomněl zdůrazňovat, že zpěv musí být důstojný domu Božího. Proto sám dbal na krásu zpěvu a vylučoval také jakýkoliv zpěv umělý nebo světácký či sólový a byl zapřísáhlým nepřítelem světského zpěvu, zvláště toho, který v lidech zapaloval milostné vášně. Jemně táhlé a vyumělkované tropy, které byly skládány pro bohoslužbu, ale po vzoru světského zpěvu, ty odsuzoval. Říkal, že se spíš hodily k tanci než do kostela.

Podle vžitého zvyku dával lidem zpívat po kázání staré písně, jako „Hospodine, pomiluj ny“, „Bóh všemohúcí“ (existovala i německá verze), „Svatý Václave“ nebo „Jezu Kriste, ščedrý kněže“. To byla eucharistická píseň, která se zpívala ke mši svaté, pravděpodobně po pozdvihování. Jistebnický kancionál ve dvacátých letech 15. století, necelých deset let po Husově smrti, připisuje Husovi autorství tří českých písní. Jedna začíná „Navštiv nás, Kriste žádúcí“, druhá je „Vstalť jest Buoh z mrtvých“ a třetí „Jezu Kriste, sčedrý kněže“. Skládal však Hus písně? Ano, skládal. V té době, kdy začal psát česky, tedy když už byl mimo Prahu, poslal jakýmsi zbožným ženám do Prahy píseň s tím, že se hodí, aby se zpívala při nešporách. V Kostnici ve vězení složil jakousi píseň, jejíž text se nám nezachoval, o žalářních poutech. Psal také zpěvy mravoučné. Například panu Jindřichu Škopkovi, který s ním byl také v Kostnici, napsal na rozloučenou píseň, která začíná – Tu po smrti se shledáme. Text se však také nezachoval. Není zde tedy žádná překážka, která by bránila v připisování autorství oněch tří písní Husovi. Jenomže: „Navštiv nás, Kriste žádúcí“ je stará píseň a „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ je píseň z poloviny 14. století. Pro posouzení musíme vzít starý text „Jezu Kriste…“ a podívat se do kancionálů bratrských a utrakvistických a najednou se objeví rozdíl. Obě písně začínají stejnou první slokou, ale pak je tam asi dvacet slok úplně nových. Pražská synoda totiž v roce 1408, poněvadž se začaly zpívat písně, kterými se propagovaly viklefské nauky, ve snaze zabránit šíření a popularizování různých myšlenek, které nebyly považovány za katolické, nařídila, že se smí v kostelech zpívat pouze čtyři písně. A sice ony čtyři již jmenované. Hus však na to reagoval tím, že použil první sloku „Jezu Kriste, ščedrý kněže“, takže nikdo nemohl říci, že se porušilo nařízení synody, ale všechny ostatní sloky složil podle svého. Zdá se, že se v nich naznačuje nauka, kterou mu předhazovali a o které však on prohlašoval, že ji nikdy neučil. Učil ji však Viklef – totiž, že po proměňování zůstává v Eucharistii chléb a víno. A tyto nové sloky, zdá se, že nepřímo lidem naznačují tuto myšlenku. Takovýmto způsobem tedy chtěl obejít synodální zákaz. Není pochyb, že to nové složil on, protože je to úplně nová verze oproti té, co už byla vžitá, a další píseň – „Navštiv nás, Kriste žádúcí“ – je něco podobného.