Jan Hus (Král)/VIII.
| Jan Hus Josef Jiří Král | ||
| VII. | VIII. | IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. |
| Autor: | Josef Jiří Král |
| Zdroj: | KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 39–45. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
K žádosti císaře Sigmunda papež Jan v prosinci roku 1413 svolil k tomu, aby podle usnesení koncilu v Pise svolán byl opravdový „všeobecný sněm“ církevní a sice na 1. listopad 1414 do německého města Kostnice na Bodamském jezeře. Na sněm Sigmund pozval také Husa, který nechtěl jíti do Říma ani před papeže, aby tam dosvědčil svou pravověrnost. Panovník svaté římské říše slíbil Husovi ochranný průvodní list (glejt) a svobodné i bezpečné slyšení na sněmu a to tak, že Hus, když by se nechtěl podrobiti sněmovnímu nálezu, měl míti volný i bezpečný návrat do vlasti. Přátelé Husovi, kteří Sigmunda znali, varovali mistra, aby tomu ošemetníku nevěřil. Hus však doufal, že se mu podaří přesvědčiti sněm o své pravověrnosti — a když by se mu to nepodařilo, byl ochoten i smrt podstoupiti. Spoléhal sice na ochranný list Sigmundův, ale znal asi také nemravné učení církve, dle něhož věřící nejen že není povinen zachovávati slovo dané kacíři nebo nevěřícímu, ba vůbec nemá mu v slovu státi. Šel, protože považoval za svou povinnost hájiti své názory i před celou církví.
Velice tklivě Hus rozloučil se se svými přátely v Praze, odkud dne 11. října 1414 v průvodu tří pánů vydal se na cestu do Kostnice. Církev bála se ho tou měrou, že po část jeho cesty Lubecký biskup jel před ním o den ku předu, aby před ním věřící lid varoval. Ale nic to nepomáhalo. V každém německém městě, kudy se ubíral, Hus byl přijat velice přátelsky buďto kněžími samými neb občanskými úředníky. Do Kostnice přijeli 3. listopadu. Ochranný list Sigmundův přišel teprve později. V listu poroučí se všem knížatům, pánům a úředníkům, aby nápomocni byli Husovi na jeho cestě do Kostnice a dovolili mu „projíti, stanouti, zůstati a vrátiti se svobodně.“ Na základě Sigmundova slibu Hus doufal, že mu bude dovoleno svobodně a veřejně hájiti své názory na sněmu — ale zklamal se. Již dne 28. listopadu byl zatčen a odveden do papežova paláce a dne 6. prosince dopraven do dominikánského kláštera na břehu jezerním a tam uvržen do tmavého a smrdutého vězení vedle stoky. Ze žaláře již nevyšel, leč když byl veden k soudu a na hranici.
Zatčen byl Hus na zakročení svých českých nepřátel, mezi nimiž přední byli biskup Jan Železný z Litomyšle, jednatel pražských kanovníků v Římě Michal de Causis, a dva bývalí Husovi přátelé, Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč. Biskupa Železného vyslali do Kostnice nejhorší mnohoobročníci a svatokupci z kapitol Hradčanské a Vyšehradské, k jejichž popudu kněží sebrali peníze biskupovi na výlohy, aby v Kostnici zastával jejich peněžní zájmy.
Ve vězení Hus nebezpečně onemocněl, ale nepřátelé jeho týrali jej tím brutálněji; svědkové proti němu voděni a vláčeni k vězení, a Páleč spílal mu do očí, že prý od narození Kristova nebylo většího kacíře nad Husa mimo Wiklifa. Sotva že Hus trochu se pozdravil, přišli k němu komisaři sněmu vyslýchat ho o žalobách, které proti němu byly podány. Zejména žádali od něho: písemní výklad jeho názorův o 45 článcích, které byly vytaženy ze spisů Wiklifových a za kacířské prohlášeny tak zvaným koncilem římským; odpovědi na 14 článků, které Páleč vybral hlavně z Husova spisu De Ecclesia, a odpověď na články, které z téhož spisu byl vybral Gerson, kancléř university pařížské. Své odpovědi a výklady Hus musil podati z paměti bez pomoci knih, ale později se ukázalo, že shodují se do slova s jeho rukopisy. O většině článků dokázal, že Páleč je vybral nepoctivě, vynechav něco tu na začátku, tu v prostřed, tam zase na konci; některé články v jeho spisu vůbec nebyly, a jiným dán byl nepravý smysl. Ale Hus prohlásil, chybil-li v čem, že nemíní svéhlavě čeho se držeti, ale chce se podrobiti rozhodnutí koncilu a přijati od něho poučení. Komisaři naléhali na něho, aby se podrobil rozhodnutí dvanácti nebo třinácti mistrů, které by sněm jmenoval. To Hus rozhodně odepřel: pouze před celým sněmem chtěl své víry hájiti.
Uvěznění Husovo vyvolalo v českých zemích veliké rozhořčení. Pánové moravští začátkem února r. 1415 sjeli se v Meziříčí, odkud poslali Sigmundovi dopis, aby nedal zlehčiti svého listu, ale vymohl Husovi svobodu a veřejné slyšení na sněmu, sice že by to bylo „příčinou mnohým, že by se bezpečných listů jeho lekali.“ Sigmund se zalekl a hleděl vymoci na sněmu alespoň slib, že Hus bude veřejně slyšán, nežli bude odsouzen.
Zatím však dne 20. března papež Jan XXIII. přestrojen za obyčejného zbrojnoše prchl z Kostnice, a Husovi hlídači za ním; klíče vězení obdržel Sigmund, ale nepropustil Husa — jménem svým i sněmu odevzdal je biskupovi kostnickému, který dal Husa za noci odvézti na svůj zámek Gottlieben, kde Hus byl spoután řetězy a mučen hladem i žízní, tak že záhy ochuravěl znova.
Z Čech i Moravy císař Sigmund opětně obdržel rozhorlené listy, a tu teprve 5. června Hus obdržel veřejné slyšení. Ale jaké slyšení! Ještě před jeho příchodem čteny ve shromáždění kardinálův, arcibiskupů, biskupů, kněží, doktorův a ostatních hodnostářů v refektáři Minoritského kláštera žaloby a důkazy proti Husovi a články vybrané z jeho spisů. Ty měly býti zatraceny ještě před výslechem — a pak teprve Hus měl býti slyšán! Ale nejen to: ti svatí lidé už měli přichystán i ortel nad Husem! Jenom náhodou zahlédl jej jeden z Čechů mezi listinami, a teprve na důrazný protest českých pánů Sigmund poslal falckrabího Ludvíka a Norimberského purkrabího Bedřicha ke koncilu se vzkazem, že nesmí nic předem rozhodovati, ale mají vyslechnouti Husa trpělivě a poslati své rozhodnutí o jednotlivých článcích jemu, Sigmundovi, aby je dal prohlédnouti doktorům.
„Veřejné slyšení“ obžalovaného zvrhlo se v soukromý, zcela zbytečný výslech odsouzeného. Hus byl odsouzen již předem — a býval by upálen, i kdyby byl odvolal, neboť ctihodní otcové zfalšovali jeho list psaný na rozloučenou s Čechy před odjezdem do Kostnice, vloživše do něho slova: „Jestliže mi bude odvolati, buďte ujištěni, že to činím jen ústy, ale v duchu k tomu nepřivolím.“ To mělo býti sněmu záminkou, aby jej mohl trestati, i kdyby odvolal — řeklo by se, že to nemíní do pravdy.
Hus byl vyslýchán ve dnech 5., 7. a 8. června. Výslech ovšem byl pouhá komedie, neboť sněmu stačilo veřejné působení Husovo, aby jej odsoudil, a sněm odsoudil jej už předem. Několik obrázků stačí na posouzenou, jak si ctihodní otcové počínali. Odpovídal-li Hus na čtené články a údaje svědků, křičeli na něho; mlčel-li, viděli v tom souhlas s bludy. Když se dokládal bohem a svědomím, že určitým věcem neučil, řekl mu kardinál d’Ailly: „My nemůžeme soudit podle tvého svědomí, nýbrž podle věcí, které zde jsou proti tobě dokázány, a jiných, ku kterým jsi se přiznal. Ty snad bys prohlásil všechny ty. kdo svědčí proti tobě, za své nepřátely; my jim musíme věřit.“ Je pravda, že soud má rozhodovati podle svědectví a ne podle svědomí obžalovaného. Jenom že sněm slyšel pouze svědky proti Husovi — ale žádných svědků pro něho. A ti, kdo byli jeho žalobci, byli zároveň jeho soudci — byl to šeredný paskvil nejprimitivnější soudní spravedlnosti. O druhém výslechu došlo k takovým výtržnostem, že Hus bezděky zvolal: „Mvslil jsem, že by lepší poctivost a lepší dobrota i kázeň byla v tomto sboru!“ Sněm se ani nepokoušel určitě se vysloviti o sporných článcích víry. Sněm od Husa prostě žádal, aby odvolal, co proti němu bylo uvedeno, ať tomu učil, anebo ne. Hus měl prostě býti mravně zničen, aby na příště stal se neškodným.
Třetího dne čteno třicet článků z Husova spisu o církvi, sedm z traktátu proti Pálčovi, a šest z traktátu proti Stanislavovi ze Znojma. Některé byly uvedeny správně, jiné překrouceny. Hus viněn, že nevěří v proměnu hostie — v tom se odchyloval od církve poněkud; že neuznává neomylnosti papežovy — Hus uváděl, že z dějin je známo, že papežové chybovali; učí, že papež nebo kněz jsoucí ve smrtelném hříchu neposvěcuje (hodně); učí, že primát papežův povstal z moci císařovy; zavrhuje bezpodmínečné poslušenství k světským i duchovním vrchnostem; učí, že kacíři nemají býti odevzdáváni světské moci k potrestání — Hus požadoval, aby kacíř napřed byl poučen o lepším; učí, že papežova kletba netkne se člověka, který se odvolal ke Kristu; učí, že církev nemusí míti tělesnou hlavu — Hus poukázal k tomu, že sněm papeže Jana sesadil a nového nezvolil, tak že církev opravdu byla bez hlavy; že desátky prohlašuje za pouhé almužny; odpustky nazývá hříšným svatokupectvím a tak dále.
Když byly články i písemní doklady přečteny, kardinál d’Ailly dal Husovi na vybranou, buďto aby se úplně a bez výhrady vydal na milost sněmu, který prý s ním lidsky (!) naloží, nebo, chce-li některých článků dále hájit, že mu sněm dá nové slyšení (nedošlo k tomu). Hus odvětil pokorně, že nepřišel ničeho urputně hájit, ale napsal-li některé věci nesprávně nebo vadně, že jest ochoten podrobiti se poučení sněmu. Hus chtěl poučení — sněm znova žádal bezvýjimečnou poslušnost: aby Hus uznal své bludy, odřekl se jich veřejně, aby přísahal, že bude učit opačným naukám. Takový nález vydalo šedesát doktorů sněmem k tomu účelu jmenovaných. Hus znova vyslovil svou ochotu dáti se poučit; byl ochoten i odvolat, bude-li poučen o opaku. Ale dokládaje se bohem a svým svědomím, že nikdy neučil mnohým článkům, které mu byly přičteny, rozhodně odepřel odvolati, čemu neučil, aby sám sebe nezatracoval. Císař Sigmund i někteří duchovní chtěli mu odvolání usnadnit, ale poctivý Hus zamítl kněžskou i císařskou chytristiku — poučení žádal, a k tomu sněm ovšem neměl chuti. Střetly se tu dva světy: jeden vyrostlý ze starých poměrův a lpící na autoritě, druhý vyrostlý z nové vzdělanosti a domáhající se svobody. Smír mezi nimi byl nemožný. Sněm nesměl přiznati Husovi právo říditi se vlastním svědomím ve věcech víry a mravnosti — to by byl konec církve; a Hus nesměl se podrobiti sněmu bez poučení — byl by spáchal mravní samovraždu.
Po posledním slyšení 8. června Hus den ze dne očekával ortel smrti, ale s myslí klidnou a odhodlanou. Dne 1. července osmičlenná komise přišla do vezení k Husovi pro konečnou odpověď. Hus dal odpověď písemní, že nemůže odvolati, čemu neučil, aby se nedopustil křivé přísahy; a ze článků vzatých z jeho spisů, že sice zavrhuje, co v nich jest nesprávného, ale odvolati jich nehodlá z obavy, aby nezatratil pravdu.