Jan Hus (Král)/IX.
| Jan Hus Josef Jiří Král | ||
| VIII. | IX. | X. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IX. |
| Autor: | Josef Jiří Král |
| Zdroj: | KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 47–51. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Hus |
Dne 6. července 1915 sněm sešel se v Kostnické kathedrále v patnácté veliké schůzi. Král Sigmund byl přítomen uprostřed družiny magnátů. Kardinál di Brogni předsedal, a kardinálové i jiní preláti dostavili se v plném počtu. Biskup Gnězenský sloužil slavnou mši, za které Hus držán u dveří mezi ozbrojenci. Dovnitř byl vpuštěn teprve, když biskup z Lodi vystoupil na kazatelnu. Kázal na text „Aby bylo umrtveno tělo hříchu“ (Řím., 6, 6) věnuje hlavní pozornost kacířství simonie a vybízeje krále, aby rozervanou církev napravil, roztržky odstranil atd. „Znič kacířstva a bludy“, volal na krále, „a zvláště tohoto zatvrzelého kacíře, jehož zlomyslností mnohé kraje tohoto světa již jsou nakaženy morem kacířství a tak propadly zkáze!“
Před zahájením rokování učiněno jménem sněmu sněmu provolání, že pod pokutou klatby a dvouměsíčního vězení nikdo nesmí jednání nikterak přerušovati. Po té čteny některé ze 260 bludných článků, které universita oxfordská byla vybrala ze spisů Wiklifových, a zavrženy. Pak došlo na Husa. Papežský auditor přečetl nejprve třicet článků vytažených z jeho spisů, pak žaloby potvrzené svědky a další řízení vedené proti němu. Hus chtěl se ospravedlnit a vytknouti, s jakým omezením závadné články hlásal, ale to mu nebylo dovoleno. Z domnělých písemních „důkazů“ čteny toliko důstojnosti svědkův a místa, kde bydlili, nikoli však jejich jména. Hus marně protestoval proti obžalobám nepoctivě sestaveným, zejména proti článku o svátosti oltářní. Zdá se však, že i jeho žalobcům zdálo se nedostatečno to, co mu mohli vytknouti jako kacířství, neboť vznesena proti němu nová žaloba, o které se dosud nikdy nebyla stala zmínka. Nový ten článek, jak jej tištěná „Acta“ sněmu zaznamenávají, zněl takto:
„Že Mistr Jan Hus uznává tuto náuku, že Jan Hus jest jedna božská osoba, a že jest více božských osob než tři; což za pravdivé dokazují jeden doktor bohosloví z obecného povídání a pověsti, jeden opat z obecné pověsti, a vikář pražské katedrály, který pravil, že to slyšel z úst Jana Husi, jak zde zaznamenáno.“
Tento do nebe volající nesmysl sestaven byl zbožnými otci v blahém vědomí, že pro větší čest a slávu boží — to jest, kněží — nestydatě lháti jest nejenom dovoleno, ale i chvalitebno. Hus arci marně žádal, aby mu jmenovali toho doktora, který proti němu takto svědčil. I to, že Hus se odvolal k bohu, bylo mu přičteno za blud.
Proti žalobě, že prý pod klatbou počínal si se svéhlavou neposlušností, Hus bránil se pravě, že se odvolal a proto na dále sloužil mši i kázal. Nebylo jeho vinou, že se jeho zástupcům nedostalo slyšení. A dodal: „Mimo to svobodně jsem přišel na tento koncil s bezpečným průvodním listem od svého pána krále zde přítomného, abych dokázal svou nevinu a podal dosvědčení o své víře.“ Při těchto slovech upřel oči na Sigmunda, který se znatelně zarděl nad svou věrolomností.
Když všechny žaloby byly přečteny, biskup z Concordie předčítal rozsudek nad Husovými spisy a nad Husem samým. Husovy spisy, ať latinské, české, nebo do jiných řečí přeložené měly býti spáleny — i české byly odsouzeny, ač jich ctihodní otcové vůbec nečetli. Hus prohlášen za zřejmého kacíře, ježto prý kázal bludné, pohoršlivé a buřičské náuky, svedl mnoho lidí na scestí, poškodil čest Svaté Stolice a Církve a zatvrdil se ve své zlobě; začež má býti degradován s kněžství, zbaven svého posvěcení, které byl obdržel, a odevzdán rameni světskému, ježto církev nemá prý s ním více činiti. Když rozsudek byl přečten. Hus modlil se za své nepřátely, což některé církevní otce naplnilo vztekem, kdežto jiní se modlitbě posmívali.
Milánský arcibiskup a šest jiných biskupů byli ustanoveni, aby jej degradovali a odsvětili. K jejich rozkazu Hus oděn v mešní roucho, načež biskupové znova jej vyzvali, aby odpřisáhl své bludy. Hus obrátil se smuten ke shromáždění a pravil: „Hle, tito biskupové mne vybízejí, abych odvolal a odpřisáhl. Bojím se tak učiniti, abych nebyl lhářem před bohem; abych se neprohřešil proti svému svědomí a pravdě boží, poněvadž jsem nikdy nevyznával článkův, o kterých proti mně bylo falešně svědčeno, nýbrž spíš učil, psal i kázal pravý opak; a také abych nepohoršil těch velikých zástupů, kterým jsem kázal, ani jiných, kteří věrně hlásají slovo boží.“
Sedm biskupů přistoupilo, aby jej odsvětili. Vzali mu z rukou kalich a odříkali tuto kletbu: „O ty prokletý Jidáši! Když jsi opustil radu pokoje a bral radu se Židy, odjímáme ti tento kalich vykoupení.“ A pak mu brali šaty kus po kuse, klnouce mu po každém kuse novou kletbou, kdežto Hus odpovídal, že to rouhání ochotně přijímá pro jméno Pána Ježíše.
Když došlo na bolestný obřad zničení tonsury, došlo mezi biskupy k hádce, jedni chtěli břitvu, druzí nůžky. Posléze mu rozřezali tonsuru nůžkami ve čtyřech směrech, v právo, v levo, vpřed i vzad; odevzdali jeho duši čertu a na hlavu mu postavili asi loket vysokou papírovou čepici, na které byli namalováni tři hrozní čerti, ani trhají hříšnou duši na kusy, a nápis: „Hic est haeresiarcha“ (toť jest arcikacíř). Král Sigmund pak předal Husa falckrabímu Ludvíkovi, a ten jej zase předal úředníkům Kostnickým pravě: „Vezměte Jana Husa, který podle rozhodnutí našeho nejmilostivějšího pána krále a z rozkazu koncilu má býti upálen jako kacíř.“
Rozkaz byl proveden bez odkladu. Sněm rokoval dále, kdežto Hus vyveden z katedrály za město na louku směrem ke Gottlieben. Asi tisíc ozbrojenců jej provázelo; zástupům diváků však nedovoleno jíti za brány městské. Hus šel na smrt bez bázně, modle se a zpívaje žalmy. U kůlu kněz jeden nabízel se mu za zpovědníka, odvolá-li, ale Hus odepřel. Vedli jej pak kolem pro podívanou. Prosil diváky, aby ho nepovažovali za kacíře, a srdečně se rozloučil se svými hlídači z vězení. Svlékli mu pak šaty, ale boty mu nechali, poněvadž měl nohy spoutány. Hus byl obličejem obrácen k východu, což se některým nelíbilo, že se to kacíři nesluší, i obrátili jej k západu. Rezavý řetěz zavěšen mu kolem hrdla, a Hus přivázán ke kůlu; dvě polínka položena mu k nohám, a kolem něho nakupeno dříví a slámy, až hranice sáhala mu po bradu. Nežli hranice byla zapálena, říšský maršálek naposledy vyzval Husa. aby odvolal a zachránil tak život i duši. Hus odvětil, že se cítí v duši své nevinen, a v té pravdě, kterou hlásal, hodlá radostně zemříti. Maršálek a falckrabí pak zatleskali rukama a poodstoupili, a kat zapálil hranici. Hrozné utrpení však netrvalo dlouho. Dvakráte Hus hlasitě zazpíval první verš litanie, ale vítr vehnal mu dým do úst a umlčel jej. Pohybuje rtoma v modlitbě Hus vydechl naposledy. Muka jeho potrvala asi tak dlouho, co by člověk rychle odříkal dva nebo tři otčenáše, jak Mladenovic vypravuje.
Šaty hříšníkovy byli si zatím přivlastnili holomci katovi, ale falckrabí vida to poručil jim, aby šaty hodili na hořící ještě hranici, slíbiv jim peněžitou náhradu za tu ztrátu. Všechny ostatky Husovy byly pečlivě sebrány a spáleny, a popel vhozen do řeky Rýna, aby prý ničeho po Husovi nezůstalo, co by jeho přátelé mohli do Čech vzíti a jako ostatky mučedníkovy uctívati.