Jan Hus (Král)/VII.

Jan Hus Josef Jiří Král
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Josef Jiří Král
Zdroj:	KRÁL, Josef Jiří. Jan Hus. Chicago : Ústřední svaz sdružení svobodomyslných spolků pro oslavy Husovy, 1915. s. 33–38. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Dne 2. prosince 1411 papež Jan XXIII. Vydal všeobecné rozkazy, kterými za kacíře prohlásil jak protipapeže Řehoře XII., tak i jeho ochránce Ladislava, krále Neapolského, nařídil křižáckou výpravu proti Ladislavovi a slíbil plnomocné odpustky každému, kdo by buď osobně se války zúčastnil, anebo na ni penězi přispěl. V květnu roku 1412 papežští legáti či nádhončí, vedeni Pasovským děkanem, přišli do Prahy a obdrževše povolení královo i arcibiskupovo jali se prodávati hříšníkům věčnou spásu za dobré zaplacení. Aby to šlo rychleji, děkan Tiem na kontrakt pronajal jednotlivé děkanáty nebo kostely kněžím, kteří mu zaplatili určitou sumu každý a pak vytloukali z hříšníků pro sebe, co se dalo. Proti takovému nestydatému čachru Hus vystoupil co nejrozhodněji jak na universitě, tak i veřejným kázáním proti papežovým bullám i zvláštním spiskem. Kněží vymohli si u krále veřejnou proklamaci, kterou se zapovídalo mluvit proti hlasatelům odpustkův i papežským bullám. Theologická fakulta Pražské university vypracovala šest článků, namířených hlavně proti Husovi, ve kterých papežovo prodávání odpustků bylo schváleno. Ale lid Pražský už neznal slepé poslušnosti. V neděli po té (10. července) došlo k novým nepokojům; ve třech různých kostelích zatčeni tři mladí řemeslníci a odvedeni na staroměstskou radnici, aby byli potrestáni za to, že neposlechli královy proklamace. Hus ještě s jinými mistry a studenty v pondělí přišel na radnici a žádal, aby konšelé (většinou Němci) netrestali uvězněných, ježto původcem odporu proti odpustkům jest on sám, a tedy na prvním místě že by měl také sám býti trestán. Konšelé slíbili, že uvězněným nic se nestane, ale po odchodu Husově dali je všechny stíti. Lid pohřbil je jako mučedníky, a polekaní konšelé propustili ostatní vězně.

Husovo vystoupení proti odpustkům bylo nebezpečným útokem na církevní obchod a proto vyvolalo proti němu bouři na dvoře Římském, kde jeho pře s arcibiskupem Zbyňkem vlekla se až do smrti arcibiskupovy. Po jeho smrti Pražští faráři podali proti Husovi nové žaloby, ba obvinili z kacířství i Husova zástupce, mistra Jana z Jesenice, který dne 29. července 1412 dán do klatby. Zatím přišla do Říma zpráva o Husově vystoupení proti odpustkům, a Hus ještě v červenci dán do hrozné klatby, která měla býti veřejně vyhlášena, a věřící varováni, aby s Husem neměli žádných styků, veřejných ani soukromých, aby s ním nejedli, ani nepili, aby od něho nekupovali, ani mu ničeho neprodávali, aby s nim nechodili, noclehu, ohně, ani vody mu neposkytli. Kdyby Hus do dvaceti dní se nepoddal, měl býti dán do klatby také každý jiný, kdo by se s ním stýkal, a kdekoli Hus by se zdržoval, tam bohoslužby měly přestati na tak dlouho, až by odešel, a ještě den po té. A když by Hus do dalších dvaceti dnů se nepoddal a nepožádal za odpuštění, interdikt (zákaz bohoslužeb) měl býti prodloužen až na tři dny po jeho odchodu; a po novém vyhlášení klatby v kostelích, klášteřích a kaplích tři kameny měly vždy býti hozeny na dům, ve kterém Hus bydlil, na znamení věčného zatracení.

Tento znamenitý projev křesťanské lásky přivezen byl do Prahy někdy v srpnu 1412. Hus proti klatbě veřejně protestoval odvolávaje se ke Kristu. Vytknul, že se mu křivdí, je-li viněn z nepoddajnosti, neboť má dobré příčiny, proč nejde do Říma, ale již dvě léta marně se namáhá obdržeti slyšení! A kázal v Betlémské kapli jako dříve. Zákaz bohoslužby popudil lid ještě více proti kněžím; a někteří dvořané jali se vykonávati pohřební obřady sami. Dne 1. října staroměstští nepřátelé Husovi ozbrojeni luky, meči a sudlicemi přepadli kapli Betlémskou, kde Hus právě kázal, ale byli zahnáni bezbrannými posluchači. I kapli nepřátelé Husovi chtěli pobořiti, ale lid byl s Husem, i nedošlo k tomu. Rektorem university zvolen právě tou dobou Husův přítel mistr Křišťan z Prachatic, a dne 18. prosince 1412 Jan z Jesenice na universitě ze zákonů církevních dokazoval, že klatba papežem proti Husovi vyhlášená jest neplatná.

Nechtěje býti příčinou utrpení jiných Hus konečně se odhodlal odejíti z Prahy. Začátkem prosince odešel do jižních Čech, kde Jan starší z Ústí opatřil mu bezpečný útulek na hrádku řečeném Kozí, nedaleko města Ústí nad Lužnicí — později přezvaného Táborem. Hus kázal tam nejen na hrádku, kam veliké zástupy lidu přicházely za ním z okolí a hlavně z města Ústí, ale chodil i do jiných osad a nemohl-li kázati v kostele, kázával na polích, v lesích, na cestách. Několikráte zajel kázat do Prahy, ale tam vždy zastavili služby boží. Po smrti Jana z Ústí našel útulek na Krakovci v Rakovnicku. Co v Praze marně ujednávali svornost, kde svornost byla nemožná, Hus ve svém ústraní napsal řadu důležitých spisů latinských i českých. Podnět k některým zavdaly mu pamflety jeho nepřátel. Do 2. února 1413 dopsal svůj spis „O svatokupectví“, ve kterém důrazněji ještě nežli své doby Matěj z Janova pranýřuje a kárá zkaženost církevní správy, nešetře osob, a s odvahou ve středověku neznámou útočí proti kněžím, kteří si osobovali moc vyráběti čerstvého boha každý den, i proti nesmyslnému vynášení papeže za nějakého boha zemského. Husovu odvahu poznati lze z této malé ukázky z jeho výše jmenovaného spisu:

„V tom rouhání jsou kněží, kteříž praví, že jsou stvořitelé Boží, že stvoří tělo Kristovo, kdy chtí, že odpustí hříchy, kdy chtí a komu chtí, a pošlou do pekla, koho chtí. A tací méně písmu rozumějí než židé, jenž majíce za to, že hříchy odpouštěti sluší na samého Boha, a majíce za to, že Kristus není Bohem, když řekl dnou zlámanému, jehož uzdravil: „Doufej, synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji“, řekli: Tento se rouhá: kdo může hříchy odpouštěti než sám Bůh? V tom také rouhání jsou, kteří praví, že papež jest Bůh zemský, tak aby činil zde v zemi, cožkoliv ráčí, a vládl lidmi všemi, jakž chce; a kteří praví, že on může proti zákonu Božímu jiný ustanoviti, nebo proti svatým apoštolům co platně přikázati. A také praví, že nižádný na světě nemá proti němu, cožkoli činí, mluviti.“

Na Kozím hrádku Hus také sepsal obšírnější spis latinský o církvi, De Ecclesia, kterým již vstoupil na půdu revoluční. Základní rozdíl mezi ním a jeho odpůrci byl v názoru na církev, kterou Hus pojímal ve smyslu duchovním jakožto společnost všech těch, kdo jsou předurčeni (dle Husa „předvedeni“) ke spáse, ať v přítomnosti, minulosti, nebo budoucnosti. Hlavou této církve jest Kristus; mimo něho církev jiné hlavy nemá, leč jen pozemského náčelníka či zástupce Kristova nad církví bojující, která jest jen částí církve všeobecné, katolické. Odpůrci Husovi však zastávali názor, že „církev jest papež s kardinály“, nebo, jak se to obecně říkalo, „církev je to, čeho papež je hlavou, a kardinálové tělem“. Dle jejich názoru moc papežova jest neomezena, a každý jest mu povinen poslušností, leč by papež „zapovídal ryzí dobro, nebo přikazoval ryzí zlo.“ Definice odpůrců Husových stačila sice pro praktické potřeby, dokud všechno šlo hladce, ale nestačila pro takové případy, kdy došlo ke sporu mezi kardinály a papežem, kdy tedy hlava a tělo církve se spolu svářily. A definici tu přímo v posměch uvedl sněm Kostnický, když papeže Jana sesadil — tělo církve samo si uřízlo hlavu! Nutno ovšem zaznamenati, že ve svaté církvi do té doby nebylo vůbec určitě stanoveno, co církev vlastně jest, jako i mnoho jiných otázek, ve kterých Hus se s církví rozešel, nebylo zodpověděno určitě až teprve ve století šestnáctém.

Hus původně neměl v úmyslu zaváděti nějaké novoty v učení nebo v obřadech církevních. Jemu šlo přede vším o nápravu církevní správy a vykořenění svatokupectví a jiných zlořádů. Očekával zprvu, že by se takové nápravy dalo dosíci volbou řádného papeže. Ale brzy poznal, že takové naděje jsou marny, i mínil, že by světští páni a knížata měli vystoupiti proti hanebnému obchodu s církevními úřady a hodnostmi a vzíti duchovním bohaté nadace, ve kterých viděl hlavní zdroj nepravostí, a dáti kněžím jen skromné živobytí. A posléze dospěl názoru, že obecný lid sám měl by kněžím zadržeti jejich příjmy a nebáti se klateb, kterými kněží hájili své ničemnosti. Vycházeje ze zásady, že boha sluší více poslouchati než lidí, vystoupil proti autoritě církevní i světské. Slepou poslušnost docela zavrhoval — poslušenství, dle Husa, „je skutek vůle rozumného tvora, který samochtě a vlastním úsudkem podrobuje se představeným svým. Proto má každý, kdo podřízen jest, zkoušeti rozkaz svého představeného, zdali je dovolený a počestný; neboť nalezl-li by, že rozkaz jest na škodu církvi (duchovní církvi!) na ujmu spasení duší, tož by jeho poslechnouti neměl, anobrž měl by se mu opříti.“ Ani pánů světských nesluší se poslouchati více nežli boha — a hřeší-li takový pán smrtelně, ať papež, kněz, anebo král, přestává býti papežem, knězem, králem.

Od takového učení jest už jenom krok k revoluci, neboť má-li poddaný právo odepříti poslušnost hříšnému pánu. snadno dospěje dalšího závěru, že vrchností a pánů poslouchati vůbec nepotřebuje. Táboři vyvodili z Husova učení tento závěr, a jeho revoluční směr patrný byl jak církevním otcům, tak i některým českým pánům. Václav z Dubé, Husův průvodčí do Kostnice, za krátko po kostnickém soudu přešel k Sigmundovi.