Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané/J. Balbus Bohuslavovi
Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané | ||
Jeronýmovi Balbovi | J. Balbus Bohuslavovi | Balbovi Bohuslav |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | J. Balbus Bohuslavovi |
Podtitulek: | (Mit. str. 322.) |
Autor: | Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic |
Zdroj: | VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 158–168. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Karel Alois Vinařický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Převedeno z bratrského pravopisu. |
Divno-li tobě, že ač rozený jsem z vlasti Latinské,
Půlnoční snáším oblohy zimu krutou;
Ačkoli Parthenope, rájská-to kolébka ta věštců,
Lukrinská i baží zátoka po zpěvu mém;
Ač luhy přívětivé Falantovského Tarentu
Půvabnou nazpět Musu moji volají:
Předc že mi kraj pokrytý ledy Getickými obydlím,
A zde hluchým luzné své hudu písně ladům?
Aj taková božským jen zpěvcům pochvala patří,
Jichžto nadechnul oheň s výše nebes poslaný!
Vzdej se ta těm, moře rozvinutými kdo plachtami brázdí;
Má na malé chatrná loďka plaví se vodě.
Než kroku já k pomezím světa nejzazším nenamířil
První; nezvyklé já se na cesty nedal.
Pouť taková se stále koná s volnými otěžmi;
Zjevno to ze množství vozy třených kolejí.
Šelmy hlasem a lyrou ukrotil Lesbojčan Arion,
Obludy též zsinalé neskroceného moře.
Ennius aj na bojišti slavil Scipionovy skutky;
Rovně z Athén, z umění vlasti, Aristipp ušel.
Nezdržela spanilá ni Milésia svého Thaléta;
Eudoxa Gnidská často nevídala vlast.
Demokryt úsměšný, božský též Plato se dlouho
Ukrýval tajných Memfisu ve svatyních.
Než k čemu pak poutí dávných se zmíňuji předkův,
Ježto mi bližší věk příkladu poskytuje?
O tvých posvědčí cestách v Hetrurii Tiber,
A s vrcholů padavé bystřice Appeninů.
Tys viděl Illyrské vlny, Bachem Kretu slovútnou,
S Rhodem i povětrným ostrovy Cypriiny.
Prostranné Sýrie kraje, teplý Nil tys uhlédal,
Chrám i Salémský, též palmorodé Araby.
Rovněž i Lybické sousední píštiny Syrtám,
Kde věčným sluncem spálena půda hoří.
Poznati země, moře, mnoho měst a pronárody různé,
Všickni za výtečnou zábavu mysli mají.
Aj kde vidíme kolem světa koule se šikmo točící
Pásmo dvanáctera hvězd: tamže je sídlo lidí.
Jáť znamenal, v dalekých krajinách že docházeli štěstí,
Kdož ve vlasti byli v nouzi a bídě živi.
Věř mí, stará pouhou propovídka že pravdu povídá:
Ve vlastní dědině slávy nedojde prorok.
Z úst se i Sokratových moudrosti pramen nevyváží:
Mrav lidu a dlouhá k ní vede jen zkušenost.
Než přiznám se, že jsem po dlouhém pak putování
Doufal k ohniskům vlasti se vrátiti zpět.
Obmejšlel jsem již navštíviti skřítky domácí;
V myšlénkách se bavil — ač proti vůli boží —
Povědomý jak porodu mého domek mi zavítá,
Jenž mi kolébku, prvé jídlo a mléko podal;
Jak bratr mi v náruč poletí, s vlasy rozvinutými
Na spěch jak stydlivá sestra hubičku mi dá;
Pak že se, vyjda si ven, na chudé to políčko podívám,
Jež křepkou přeběhal jsem pacholisko nohou;
Za mnou že přijdou druhové moji za květu mládí,
Jichž v objímání líbati zase budu.
Pak si budem po střídě povídati příběhy vlastní,
Tak že jako krátká chvíle mi uplyne den.
Než mezi tím pěnivá a to Kretská růžobarevných
Můj nositi v číších vína neustane hoch;
Julia též trhati kvítí a splítati věnce,
Zpívati písně a na citharu hráti Hylas.
Tou nadějí již jsem se těšil; než náděje marná!
Bezpečného osud člověku nepřeje nic.
Již jsem tobě, milá Vídeň, libitelkyně Musy,
Mé řekl ondy slze: Zdráva a šťastna budiž!
A spěchaje zdě minul jsem královského Budína,
Až pak mým kolesům nastala cesta lesem.
Les pravěký smrkovím hustým z dalekostí se černá,
Jméno jemuž právem dáno je les krvavý;
Šlápějemiť krvavými se zardívá tady půda,
Vraždami pověstná místa krví se potí.
Sem bludná nikdá nesvítí Luna; sluneční
Ranní zář jasný den tady neprobudí.
Neb smrk a cypřiš a tis škodný tvář oblohy čistou
Zacloňují; černá noc tady cestu tají.
Různo leží na hrobech krvavých pobitá těla lidská,
K roztržení hladovým určena pastva vlkům.
Nešťastná mne zavedla do těch míst hvězda a nutná
Příhoda, jenž osudem člověka vládne slepým.
Neb nenadále rota zlosynů se ze zálohy řítí;
Zavrou cestu; kopí puštěno bok mi raní.
Z rány valí se krev; s vozu pak strhnouce otěžmi
Mne sváží; hustá mrákota pojmula zrak.
Aj tu ležím ku kořisti vlkům a ku pastvě krkavcům;
Nad skloněnou tu hlavou nikdo se neslitoval.
Teď se dají do braní; zavazadla i truhlice loupí;
Uchvátí mi lupič schránku a všecko zboží.
Ach tma jaká lidi zaslepuje! žádáme začasté,
Což dobyté pak nám ztrátu a zkázu nosí!
Neb čeho jsem s velikou péčí a snažně dobýval,
Sšedivělému by to obživu starci dalo,
A v klidu bezpečném bych pak mohl tráviti věk svůj,
Zálohy to a kruté na mne přivedlo vrahy.
Ptactvo dravé snad mé rozsápe naposledy oudy,
Snad lesním šelmám mé tělo žrádla podá? —
Již skoro na rtě jenom duše má lpěla, an moje články
Vychladlé, kdo nevím, na plece vzav naložil.
Tak jako mrtvolu v nejbližší mne město přinesli,
Dáno mi léků: než léky neprospěly nic.
Oznámil hojitel poslední již mi hodinku,
Nevěda sám pomoci v záchranu dal mě Bohu.
Zazní hlas: Bože náš, ty pomoz, žádáme tě mocný!
A v tom, pravdu mluvím, rány se zacelují.
Šťáva nová, krev a dech v tělo mé se navrátily opět,
Z obraněných kostí všecka odešla bolest.
Ozdravělo tělo: než duši trápila péče, co v nouzi
Této počíti a kam obrati cestu chudou?
V otčinu mám-li se vrátit, a příbuzenstvu drahému
K hanbě nenést ničeho, kromě neřesti a slz?
Či v cizině škodu svou mám krýti? Dvojí mne uchvátil
Vír, zde Scylla žravá, tamto Charybda hrozí.
Ejhle tu Jan, z veleslavných Šelnberků rodu pošlý,
Zasvitnul co blahá hvězda lodí ztrhané.
On v přístav mne přijal, i podal nice přes vlny líté;
Živ dokavad bude on, neřku, že jsem co ztratil.
Živ buď dlouho, ty Mus jistý ochránce a čáko,
Slávo ve vojště, v radách osvěto ty vznešená!
Dar to Janův, že ovit posvátným zas mohu bobkem
Ve chládku zvyklých lyry dotýkati strun.
Jan mi velel v tré oddělených ohradách Prahy šťastné
„Vítej nám“ a blahý svůj pohledávati byt.
Též to velel mi, komuž Grajské mne poroučely Musy,
Šlechta, který řídí plachty lodičky mojí.
Rovněž i ten, jejž jméno zdobí Augustu podobné,
Jenž statných velebí na lyře vojny reků.
Než byť i pak mne jiná pohnutka nebádala žádná,
Sem že se já stěhoval, příčina tys jediný.
Uctěna buď mi ta země, které takového to pěvce
Dáno zrodit, blažená země ta tvým porodem!
Jáť za tebou ohledám Afrikanské píštiny vroucí,
I světa oddělené zábřehy Taprobany.
Od tebe, dejž to nebe, kéž po věky nejsem odloučen!
Sladko mi žíti s tebou, sladko umříti bude.
V tobě se rod vznešený s duše šlechtou i s těla krásou
Zasnoubil; povaha tvému je rovna rodu.
Spravedlnost pouhá ve tvém se usídlila srdci,
Tať ani zisku aniž pochlebě místa nedá.
Lstí všelikou pohrdáš; nepodléháš ouhoně žádné;
Nad sněhu lesk bělší jest duše tvé lepota.
Znáš i střežeš slušnosti mezí; ani rozkoše měkké,
Ni vnady žen k mrzké lásce tě nesvozují.
Neštěstí a nehod neleká se tvá mysl mužná;
Jí strach ani zmařená čáka nepohne nikam.
Ni trapná závist, ni lichá průvodkyně štěstí,
Pejcha nevládne tebou, ni hněvivosti plamen.
Stále bdí tvoje opatrnost, a příhody náhlé
Předzvídá; nečiní, pozdě čehož by želel.
Pohled tvůj vlídný; vlídnější pohledu srdce;
Psáno to máš na čele, co kryto srdce chová.
Předků-liž se dotýkati mám? vlastního nemá-li
Světla kdo, světlem svítiti jest mu cizím.
Tvůj ale rod drahnými dědů ratolestmi zakvítá,
Od vetchého nosíš vojvody štít děděný.
A, k tomu ještě tebe spanilé si oblíbily Musy,
Cožkoli počneš, ony vděčně ti přizvukují.
Tys nejenom Římským uměním své srdce ošlechtil,
Pallas i Attická poklady své ti nosí.
Hvězd nebe krásících ty měříváš východ i západ;
Blah kdož tam se do těch dostane někdy bytův!
Ty zpytuješ tajné všemohoucí přírody dílny,
Znáš, cokoliv se tady člověku poznati dá.
I vše jiné by Svrchovaný ti, Bohuslave, popřál,
Vlídnější ke své jen kdybys otčině byl.
Tať se těší z vychovance takého a pleše radostí,
Čítá tě k velikým starobylosti mužům.
Povděčnou jsi to měl, básníku, přijímati myslí,
A stejnou za to jí sloužiti měl jsi měrou.
Neb spravedlivějšího není dluhu na světě, kromě
Odměnu za přijaté dávati dobrodiní.
Ten lítý věru byl by divoch, nad šelmy krutější,
Kdož by proti vlastní otčině válku počal,
Kdož by směl věku svého prvou znectíti kolébku,
A své přirozené ránu zatíti zemi.
Soudu dle mého, jaké bezpráví spáchal Orestes,
Když jeho pomstící padla rodička rukou:
Rovně by tak černé se dopustil zlosti, hryzoucích
Kdož by zubů vtínal v útrobu vlasti drahé.
Tať nám světla dala, vzduchu nám živného popřála,
Tať je počáteční símě bytí našeho.
K žvatlání poprvé pacholíku tať ústa otvírá,
Tať vlastními prsy svého rozence krmí.
Vlast ovšem právem nás všech jest máti obecná:
Tehdy co matka i vlast uctěna námi budiž!
Tak zmítán po mořích pětkráte dvě léta Ulysses
Toužil předce jenom stále po vlasti milé,
Skal mechatých vše nade světa země cenil a si vážil,
A vrátil se vesel v Ithaku svou milenou.
Aj divnáto milost po všech těla rozlita žilnách
Nám brání, abychom rádi opouštěli vlast.
A kdo-li usiluješ setříti její s duše obraz:
Bezděky ve tvoje zas kosti se kradmo vrací.
K vlasti milost sama příroda káže, a přírody zákon
Ten ni, tuším, nemohou zvrátiti Svrchovaní.
Zpěvci pročež mi nade vše milí, Flakk, Maro a Naso
Rádi jakýkolivěk svůj velebívali kraj.
Tys ale básně složil skřítkům na urážku domácím,
Káraje bezvinných otčiny obvyčejů.
Tys-li to, pěvče svatý, zdárný Helikona kochánku,
Ty, jehož ozdobuje skráně olíva tichá,
Tys byl, jenž jsi Lykamba žlučí své šípy napustiv
Své vlastní zasadil otčině rány kruté?
Kam pak zabloudil vtip a duch tvé Musy milostné?
Kam s Helikona vrchů schýlila sláva se tvá?
Hájiti pravdu dovol, i nemysli, že já zde ve pusté
Vlasti Skytů syrových neb mezi Géty žiji.
Nespatřuji zde luhův divokých jako jsou Tomitanské,
Ni věčným pokryté stráně a proudy ledem.
Prostranné kraje objímá Germania slavná,
Římskou nikdy mocí všecka nepodmaněná.
Z lůna jejího Čechů zbrojemocná země vypíná
Výtečnou hlavu, hor hájena ohradami.
Ač ji s onou říší jedné řeči vazba nepoutá,
Illyrskými Čechů hlaholy ústa mluví:
Sousední ale města a kraj Germanii bližší
Příbuzným se k ní přivinují jazykem.
Ze strany růžerudá odkud jitřenka vychází,
Tam s Čechy souseduje spřátelená Morava.
Dnem i nocí buchotem Hora Kutna tam se ozývá;
Roztopená stříbrem zde plyne půda celá.
Kde však medvědice mrazivá s nebes oblohy zírá,
Obvodem obdýlné Slezko se přivtěluje;
Tamže zbraní lehkou se udatné Sasko zatáčí,
A spolu nepracná k orbě a sadbě Míšeň.
K té straně Louny leží a na blízku hradby Žatecké:
Rovně Kadaň vědomá tvých sluchatelka zpěvů.
Západní pomezí lidným je zavříno Bavorskem,
Odkudž ourodivé své brody Ohře nosí,
I Klatovy vnadné chovají tam půvaby lásky,
Nábožná se těší muži svatými Plzeň.
A kde ku báni nebes vystoupá slunce planoucí,
Tam kde Rakouska se pnou vínorodého vrchy,
Révami oblečených pahorů kde se pásmo popíná,
A v hojné sebraný proudy valí se Dunaj:
Tam slavné Otokarovo město a válkami druhdy
Pověstný Tábor zkypřuje půdu pluhem. —
Záhubná nemoří Čechy hlíza ni zimnice horká,
Do tváří nebohým známky netiskne bledé.
Povětří dobré tady vesměs dýše a mírné,
Pevnějšího zdraví obloha poskytuje.
Lid ohnivých nebojí se klepet Raka, ni Lvovy hřívy,
Země netlí vedrem spálena Ikarovým.
Překlopeným Vodnář osudím málo kdy zuří tu,
Ačkoli půlnočním půda netuhne mrazem.
Sem zponenáhla Beran zlatorouný teplo uvádí,
Až klasu dobrotivá Panna zralosti dodá.
Rozmanitými se usmívá tady barvami louka,
Usmívá se novým háj odětý zelenem.
Nesčíslní skotové rvou trávu na pastvině tučné,
I bravy osněžené chrastina hojně živí.
Pan zde hude své písně, opustiv stráně Lycejské,
Hojností tu daří mléka jalůvky Pales.
Zdeť za ruce spojené se Charytkami Grácie bydlí,
A s nimi žert a smích, láska i přívětivá.
Lid tady netrápí kalokrevná péče, ni pěstí
Roztlučená marné nehlode ňádra hoře.
Jak komu líbo strojí si kvas; po trávě začasto
Tance čilé mládež lehkonohá provodí.
Volno tu zasmušilou mysl hojným jasniti vínem;
Volnoť i půvabných získati lásky darů.
Neprovodí zde lidé ošemetné falše ni šalby;
Co kdo v srdci nosí, to v jevo ústa dají.
V hostinství žádný nepředčí nad Čechy národ!
Se tváří vítán přívětivou cizinec.
Zbraň milují Čechové, ducha to zmužilého je důkaz:
Však taky bezbranný zábavy najde u nich.
Často za polnici vyměňuje Čech housle si mírné:
I zbraně Čech je mocen, i zpěvu Čech je mocen.
Jedna stříbro, druhá i zlatý řeka písek unáší;
Rovně zlatá z vyduté hloubi kopá se ruda.
Živná půda rodí obilí, i je přízniva vínu;
Ty kraje božstvo obé žehnalo Bach i Ceres.
Brázdy tu jsou osením, révou tam obláčeny kopce;
Včelka medoplodná píci hledá po sadech.
Oul rojivý líbým hukotem se o závod ozývá
Se ptactvem, zpěvavý jenž vede stále hovor.
Houští lesinatou pomezí té vlasti zavírá
Pověstná zvěřinou Šumava nesčislnou.
Zde bludná z luku rozsílá střely často Diana,
Až hojnou je krví půda začervenalá.
Zde Satyrů družina s krásnými Lesoňkami bydlí,
A sladké spícím v trávě hubičky krade.
U prostřed Labe stříbrotoké skleněnými se proudy
Zlehka valí; těkavé Nymfy v řečišti hrají.
Král tam vládne zemí Vladislav, Pán jí s nebe poslán,
A snad bůh vtělený; tak bohu jest podoben.
Než lyra má s to není jeho líčit a hlásati slávu;
Slavná může to jen Musa, Bohuslave, tvá.
Sám jen Apelles Alexandrův směl okresliti obraz:
Tvá jenom ošlechtí krále velebně lyra. —
Sem koně obrať a vůz, nezbroj bodavými se verši,
Více nekárej vlast; s krajany vejdi ve mír.
Zjevno mi arci, milý druhu můj, že ze srdce ti nešly
Básně pelyňku plné; kamť bije oumysl vím.
Tváře mění, a nepřátelskými se barvami líčí,
Kdož tajnou chce skrejš mé duše vyzpytovať.
Jak se začasto faleš za milostný pohled ukrývá:
Tak na sebe brává tvář nemilosti milost.
Jest umění veliké, co chceš, nezdáti se, že chceš;
Tak voda udici, les léčky podobně tají.
Dále se přetvařovat, slavný básníku, již ostav,
A své teď varyto k pochvale vlasti nalaď.
Již tedy zakvítej a slyň po celém světě navždy
Česká otčina tvá, tvým vtipem oslavená!
S královstvím zvelebuj i podobně Vladislava krále;
Král té vlasti hoden; hodna je krále ta vlast.
Sadbu tu svým zavlažuj pramenem; z jasnéhoto někdy
Mého potůčku nyní vláha teče zkalená.
Neb stálé hoře a vbodané mne do srdce bolesti
Ze zpěvu vytrhují, harfu mi vytrhují.
Z truchlících ale úst líbezná neplyne píseň;
Zatruděnou nedají struny se bíti rukou.
Kdo zpívá bez přízně Minervy, se marně namáhá;
A z jalových básní nikomu nezkvete čest.
Já Balbus kojenec Adriatských vod tuto píseň
Pěl, divnou láskou k Boh’slavu rozplameněn.
Odměna mi skvostná, se takému zalíbiti zpěvci,
Ač i nelíbiti se Boh’slavu, k necti není.