Inženýr Racek/IV

Inženýr Racek Irma Geisslová
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Inženýr Racek
Podtitulek:	IV
Autor:	Irma Geisslová
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 32–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Kam zítra?“ otázal se Tur Blanického, rozcházeje se s ním v sobotu večer po divadle.

„Zítra — co jest?“

„Božínku, neděle.“

„Ach, prosím vás, v letě, v odpoledních hodinách dne nedělního, kdy na všem tkví plíseň lenivosti, kdy kandelábry jsou šedivé jako starci od prachu a výhně sluneční, kdy v jednotvárném tichu, při zavřených skladech, v polou prázdných ulicích ječí a zní jen protivné, nevýslovně všední flašinety, — ach pane Ture, tu je naše královská Praha smutná, velmi smutná.“

„Běžný to osud velkých měst.“

„Pravda, ale kam mne chcete vylákati? na tak zvaných výletních místech v okolí Prahy, bych nudou umřel.“

„Však něco snesete. Proti čemu jste tak přepojat?“

„Pro boha vás prosím, můžete si představiti něco všednějšího a méně povznášejícího nežli je sváteční pobyt ve vřavě zahradního hostince, v pobíhání sklepníků a cinkotu sklenic a talířů, v jekotu šumařské hudby, v zápachu bídných doutníků a v nesnesitelných projevech sebraného obecenstva a v křiku a pláči dětí?!…“

„Nemusíte zasednouti k pivu.“

„Kde si chcete odpočinouti? ze všech cest vtírá se vám obtížné kňourání různých těch harmonik a kolovrátků, vzduch všady je dusný a těžký a na listech stromů leží prach, že vám srdce puká nad tím obrazem přírodního zátiší a sváteční zábavy — nad tím nerozumem davu.“

„Jste příliš vybíravý, můj milý. I toto patří k životu. Jsou celé třídy obyvatelů pražských, kteří se na tento odpočinek nedělní, na tento požitek sváteční přímo těší.“

„Ubožáci! nevědomost je sladká, vím to, ale nechtěl bych hleděti jejich očima.“

„Nikdo vás nenutí.“

„Také bych se nedal. Milejší byl by mi okamžik u večer pracovního dne, v usínajícím ruchu, někde na zastrčené pavlači hlubokého domu, při blábolu pražských zvonů…“

„Jak je libo. Tedy zítra nikam — ach, já se tážu! zítra se všichni sejdeme na „královské louce“ za Smíchovem.“

„Co je tam?“

„Národní slavnost ve prospěch Ústřední, — neodvolatelná vlastenecká povinnosť.“

„Ach, co nízkých zájmů tají se pod pláštíček vlastenectví.“

„Jako všady.“

„Ale dovolte. —“

„Nic nedovolím. Máte svatou pravdu, ale pomozte si, když nemáme nic lepšího! Tak zrovna za živa shnít. —“

„Již nic neříkám. Nyní máte zase vy pravdu. Ale rval bych si vlasy.“

„Nakazil jste se od nebožtíka Racka. —“

„Bůh ví, ten rozumněl poměrům, škoda, že se jeho „Palcát“ neudržel. Proč jste řekl nebožtíka?“

„Když zanechal započaté práce, je pro ni přece mrtev, ne?“

„Ovšem. A co je o něm slyšeti?“

„Nic utěšeného; špatně prý se mu vede. — Přijdete zítra?“

„Nevím.“

„Dámy prodavačky budou oděny v národní kroj. Slečny Havelkovy, slečna Zbraslavská.“

„Také Zbraslavská? možná že přijdu. Tedy na shledanou.“

„Na zdar.“

Druhý den, v neděli, bylo na „královské louce“ za Smíchovem velmi živo. Africké vedro podporovalo prodej šumivek a jiných chladících nápojů. K večeru byly všechny zdroje vyčerpány, i nádoby suchy.

U kiosku slečny Zbraslavské zastavil se muž, bledý, s tvářemi vpadlými, vousem zarostlý, vzhledu jaksi chorobného a zanedbaného, což bylo vidno i v pološeru jež nastávalo, — ne tak nadcházejícím večerem, jako mračny, jimiž se obloha rychle zatahovala. Příchozí žádal šumivky.

„Již jsem vše vyprodala, pane.“

„Žízním tolik.“

„Jen o chvilku měl jste si přispíšiti.“

„Odpusťte, slečno, že jsem vás obtěžoval,“ pravil ještě příchozí, upíraje v polotmě kiosku pronikavě zrak na slečnu Zbraslavskou a vzdálil se pak.

Julie nebyla zvědava, kdo by to byl. Těšila se, že je slavnosť u konce, velmi unavenou a ztýranou se cítila. „Vezmi mne s sebou, matinko,“ prosila paní Zbraslavskou, jež s Havelkovou k povozu spěchaly. Ale potkala se s dravým odporem pánů výboru a slečen Havelkových. „Teď nastane teprve naše odměna, — věneček v nápodobené visuté zahradě královny Semiramis, při svitu růžových lamp — vy nesmíte scházeti,“ protestoval předseda slavnostního výboru, pan Rubín, pohlížeje prosebně v tvář Juliinu, a slečny Havelkovy domlouvaly jí neméně horlivě, jen že ne tak něžně a pokorně.

„Bude pršet,“ pokusila se ještě jednou Julie odporovati.

„Nebude! nebude!“ zaznělo sborem a odpor zlomen.

Nastala zábava vskutku dosti čilá a bujná, v nápodobené zahradě, kde na vzácných keřích, či lépe, stojanech mezi nimi umístěných, zavěseny lampy růžovým sklem zakryté, v jejichž svitu vyjímaly se sličné dívky v národní kroj, — namnoze vskutku malebný, oděné, spanile a méně zkušeným očím opravdu kouzelně.

Slečna Zbraslavská — bůh ví proč — nejsouc ani zvláště malebně oblečena ani růžově naladěna, byla neustále obletána zábavnými pány výbory — tanečníky. Odlišovala se nápadně od svých družek zejména slečen Havelkových, stále štěbetajících — více méně vtipné, stále se smějících. Byla zamyšlena, vážna, ač bez úmyslu, tedy bez koketerie. A pány právě zajímala tato odchylka z obvyklého pravidla.

Julie, po svižné polce, procházela se určenou k tomu uličkou vedle růžových lamp. Po levici její Rubín, po pravici Blanický. Ubohý mladík byl na smrť zamilován. Julie to věděla a bylo jí ho líto. Všichni to věděli, ale těm to působilo — jak bylo tehdy v kroužku tom obvyklé říkati jundu. S jedinou výjimkou — pana Rubína… Hluboká úcta a šetrnosť tohoto pána k ní byla se proměnila Julii… bylo ho — také líto.

Pánové bavili svou růži, kolem níž tvořili trní, horlivě, vynikajíce jeden nad druhého, s úmyslem, překonati soka za každou cenu. Julie byla velmi blahosklonna a laskava. Když kráčeli kolem stinného místečka, nad nímž skláněl se mohutně rozvětvený ricinus, zahlédla v šeru, svého žíznivého odběratele z kiosku, jejž nebyla uspokojila. I teď hleděl na ni tak pronikavě, jako když z kiosku odcházel. Ano, Julie se neklamala když pozorovala, že, spatřiv ji bavící se tak živě, ten jeho zrak zaplanul vášnivě, jako oko žárlivce.

„Třetí,“ vzdychla si Julie a dále se o něho nestarala.

Ale on přece vyčíhal chvilku, kdy byl k ní přístup. „Vody jste mi nepodala, tančit se mnou nechcete,“ řekl vyčítavým, teskným hlasem.

„Kdo řekl, že nechci?“

„Děkuji vám. Ráčíte se výborně baviti, slečno.“

„Trochu.“

„Více než dost!“

„Trochu, — pravím.“

„Ti pánové jsou příliš neskromni, nebuďte tak štědrou, slečno.“

„Však nejsem.“

„Smím-li se ptáti, kdo jest ten zlatohlávek se skly na očích?“

„Pan Blanický. A kdy vy se mi, pane, představíte?“

„Bože! vy mne skutečně již neznáte?!…“ V obličeji neznámého zračila se bolesť a trpké zadumání. Přiblížil se k ní. „Slečno. —“

„Ach — pan inženýr!“ zkřikla Julie u velikém leknutí a bezděčně odskočila od něho. Inženýr Racek upřeně na ni hleděl, pozoruje její leknutí a v očích se mu víc a více šeřilo.

Zatím se Julie zpamatovala a na usmířenou podávala mu obě ruce — „Vítám vás do Prahy! odpusťte mi, že jsem vás nepoznala — já si toto nikdy neodpustím! Ale když jste se tak změnil!“

„Změnil jsem se, ovšem,“ pronášel v zamyšlení inženýr, a jakkoli si chtěl namluviti, že je slečna Zbraslavská jen proto tak vřelá, aby ho odškodnila za prvější nedopatření, bylo mu přece při zvuku jejího hlasu blaze, — tak blaze…

„Kde bych se byla nadála, jaké překvapení!“

„Trapné, že ano?“

„Ach ne, velmi milé, jen na dlouho-li. Zanechal jste herectví?“

„Úplně, slečno. Nemám v ničem štěstí, nic se mi nedaří! O trochu ssutin svých plánů a snů, jsem bohatší, nic více.“

„Nelíbilo se vám u společnosti. —“

„Samé pletichy, nízké sočení, zákulisní rejdy. Ve skutečnosti vypadá to jinak. Místo epištolování, řemeslo; vlastenectví jen tehdy, když to vynáší. O, jaké jsem byl děcko!“

„Nelitujte toho. Získal jste na zkušenosti, na vědomostech. —“

„Se ztrátou času a sil nenahraditelnou. Pohleďte na mne, jsem zosobněná únava a choroba.“

„To se napraví.“

„Tak zlehka ne. Ale co teď? stydím se pohleděti lidem do očí.“

„Neprovinil jste se; žádal jste jen dobro, že jste se minul cílem, je vaší ztrátou, nikoli hanbou.“

„Konejšíte mne pouze. Dopouštím se nového dětinství, doufaje zpovědí svou se očistiti. Kupím bludy na bludy.“

„Mýlíte se, teď nejvíce. Nevynutil byste účastenství a soucitu ze mne, kdyby ho tam dávno nebylo.“

„Prosím, ustaňte. Vím dobře, co může býti a co nemůže. Co je vám po mně! Vy se výtečně bavíte beze mne, a je to v pořádku.“

„Kdybych byla věděla, že mluvím s vámi, byla bych mluvila upřímněji. Nemohu přece uraziti společnosť, neznámému na ni si stěžujíc?“

„Zvučné výmluvy. Ostatně, dík i za ně, svědčí aspoň, že chcete hrot svých slov, vnikajících do mého srdce, otupiti. Beztoho nejsem hoden ani toho.“

„Řekněte spíše, že úmyslně odporujete účastenství kohokoliv, a než byste od někoho něco přijal, a byť to nebylo více, než slovo přátelské, raději ho do duše urážíte!“

Julie mluvila značně rozčilena a inženýr tento rozechvělý hlas její ssál do duše s rozkoší.

„Nechci vás zbytečně uraziti, ale nevěřím nikomu, tím méně útrpné dámě, které vynutí slzy z něžných očí i neznámý žebrák na ulici. Ukončme tu rozmluvu, slečno. Zanechte mne mému osudu, říci si nedám, pomoci mi není. Jsem bludný kámen z roztříštěného meteoru velikolepých plánů, světélkuju ještě chvilku než se hluboko zaryju do země, jiného významu mé myšlénky již nemají. Minul jsem se s cílem svého života; sběhl jsem s úkolu kolikerého, jsem páter vyklouz z národního a uměleckého kněžství — hleďte, jak rozmarně umím ještě mluviti o svém neštěstí! Soucitu mi netřeba. Zapomeňte, slečno, na tuto chvíli.“

„Ano, nebojte se, že vám budu svůj soucit vnucovati. Ó nikoli. Neznáte mne, myslíte-li, že nevím kde jsou meze.“

„Čtverylka! — slečno, kde jste — zadali jsme se hned odpoledne,“ tak ozvalo se z bezprostřední blízkosti a Rubín stanul po boku Juliině.

„Ach — jaké shledání, inženýre!“ zvolal pojednou, poznav Racka. „Vítám vás, jak se daří? Opět svoboden? Tušil jsem. Kdepak — smlouvy závorky, vy jste příliš motýlem pro jakákoli pouta. O tom si ještě pohovoříme — teď nemohu, odpusťte, jsem zadán — prosím slečno,“ podav Julii rámě, Rubín odvedl ji.

Racek pocítil jakoby ránu. Ani si ho již nevšimla. Neohlédla se. Odešla s Rubínem bavíc se s ním cestou již zase. Racek zaplanul divokou žárlivostí, vzdorovitostí a pomstychtivostí. „Když ona, já též,“ a přistoupiv k tvořící se řadě protějšků, přemluvil dosti snadno ctihodného, šedovlasého vlastence, aby mu přepustil tanečnici. Postavil se vítězně po jejím boku. Tanečnice ta byla slečna Andulka Havelkova…

Julie dělala mnoho chyb, při té čtverylce. Měla závoj v očích. Za to Andulka, rozjařena a bujná tančila luzně a se vkusem. Když byli v nejlepším, spustil se liják. Nastal shon, přebíhání a veselý zmatek. Za smíchu naskákala společnost do připravených povozů. Jen Julie unikla jinou stranou. Dala se k Vltavě… Nevěděla co dělá.