Inženýr Racek/III

Inženýr Racek Irma Geisslová
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Inženýr Racek
Podtitulek:	III
Autor:	Irma Geisslová
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 23–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Soukromá společnosť mladých literátů uspořádala si pro důvěrný kroužek pozvaných svých hostí na sklonku masopustu věneček v Konviktě. Byli přítomni kromě literátů všech oborů, umělci hudební a výtvarní, herci, vzácná kytice národních podporovatelů, pak dilletanti všeho druhu, stoupenci všech národních stran a literárních směrů, několik slovutných učenců a hlouček osvědčených starých vlastenců, blízkých potomků našich buditelů a tolikéž žen dobročiných a obětavých, na něž v každé české důležitosti v milé zlaté Praze s jistotou počítati lze, běží-li o nějaký podnik neodkladný i odvážný.

Tančilo se neúnavně, skoro náruživě, jakoby všechny stesky a útrapy národa českého do rána byly vymizely…

„Šťastný lid, jenž dovede svou bolesť — odtančiti,“ pravil bělovlasý professor, pamětník Jungmanův.

„Pláč není nic platen, stálý nářek neprospívá — zkusíme to tedy jinak, vašnosti,“ odpovídal Blanický.

„Kéž jste šťastnější, vy mladí, ve volbě prostředků,“ prodloužil svou myšlénku jungmanovec, „my se asi již nedočkáme uznání vašich práv a svobod.“

„Ba, žehrejte na lehkomyslné pokolení — my tančíme na hrobech,“ vzdychnul si Racek kráčeje kolem a zaslechnuv slova professorova. Ustoupil stranou ukryv se za splývající záslonu. Sám netančil. Nikoli snad z národní citlivosti, ale z příčin zcela osobních. Byl mrzut v neslýchané míře, nad všeliký domysl. Promluvil střídavě s některými známými dámami, které, když jim zvláště ostrou narážku na ženskou povrchnosť nešetrně do očí řekl, jej s útrpným politováním, co nad nehotovým kavalírem, opustily.

Jen Julie Zbraslavské si nevšímal, ačkoli ji sledoval, když toho nepozorovala. Doznával si, že ji tak krásnou ještě neviděl. Byl by s rozkoší požádal ji za tanec, ale jakýsi chorobný vzdor mu bránil. Julie byla bleda, a zdálo se mu, že ho s tajným, velikým zájmem pozoruje, což ho naplňovalo zadostučiněním, ačkoli nevědomo za co. Odvrátiti se okázale, když ona na něho hleděla, zklamati ji, když asi zcela jistě se domnívala, že již již chvátá o tanec ji poprosit — působilo mu radost.

Julie, ač patrně unavena, tančila neustále. Nejvíce s Rubínem. Také ji bavil, a jak se podobalo, velmi poutavě. Inženýr, nejprve toho ani nedbal, či lépe, nechtěl dbáti, pak ale, znepokojen, zlobil se vášnivě a nic kolem nebylo mu vhod. Při tom klamal sebe sama neustále, že se rmoutí pouze pro svůj nezdar s „Palcátem“, pro nic jiného.

Rubín, dotančiv mazurku se slečnou Zbraslavskou, uvedl ji k sedadlu, zaujav místo vedle ní. „Jsem k smrti umdlena,“ řekla slečna.

„Odpočineme si, slečno. Dovolila byste mi, abych vám něco přečetl?“ A Rubín vyndaval z náprsní kapsy ranní číslo velkého politického denníku. „Nebo ráčíte již věděti?“ …

„Nečtla jsem dnešních ranních.“

„Zpráva časopisecká — není vám nic známo?“

„Nic, prosím, čtěte.“

„Časopis politický, směru krajně radikálního, „Palcát“ jejž vydával a redigoval Bohuš Racek, přestal včera vycházeti. Za příčinu udává vydavatelstvo ztráty hmotné, zaviněné častými konfiskacemi.“

„Přestal vycházeti,“ pohnula sebou živě Julie, hledajíc očima po sále inženýra.

„Očekával jsem to dávno,“ vece Rubín „u nás končí nezdarem dříve či později každý pochybený pokus.“

„Dovolte pane Rubíne, toť příliš bolestné; nemá — se tedy nikdo ani pokusiti o zlepšení neutěšených našich poměrů?“

V tom stanul u nich Racek, přiváben Rubínovým rozkládáním a skládáním novin a tuše, o čem nyní asi budou rozmlouvati a… jsa přece trochu zvědav, jak posuzuje ho Julie. Ale úsudku jejího nevyčkal; byl pomaten blízkostí zajímavé dívky. Trpkost znovu v něm kypěla a lákala na rty hořkou sebeobžalobu.

„Již mám toho svátého žurnalistického boje po krk — jak ráčíte viděti,“ smál se nepřirozeně, „uštvali by mne, ubili. Aspoň kdybych věděl, že někomu, nebo něčemu prospěji. Můj směr však lišil se ode všech, nikdo nechtěl rozuměti, že ráznosť byla by nejšťastnější i nejdůstojnější taktikou našeho chování. Vždyť nechtěl jsem prozatím nic více, než navykati lid, nositi hlavu vzhůru, a neohýbati hřbetů až do prachu poskvrněné země. Nenastala ještě pravá hodina. „Palcát“ byl prý předčasným motýlem kýženého českého jara. Je ještě brzo… nu, snad, snad nebude pak pozdě… O, já bych si srdce vyrval, kdybych tím něco dokázal. — Ale odpusťte, já vás zde nudím, — zde na plesu, toužením po větrných zámcích. Dobře máte, že mně podobné šílence odbýváte sdrcujícím soudem: Neví sám co chce. Já opravdu již nevím, je-li lépe pracovati, doufati, anebo vzdát se osudu a zoufat nade vším.“

Julie vstala s překypujícím srdcem, chtěla mu říci, chtěla mu — —.

Ale kde již Racek byl! vrhl se do směsi ostatních a snad tančil také.

„Nedbá mne vskutku, nemohu mu býti ničím,“ zaúpěla tiše Julie. „Můj bože, jsem tak nepatrná, že nestačím, nemohu stačiti jeho myšlénkám, nedovedu soucítit s ním, nepochopím nikdy let jeho ducha?! O jak jsem nešťastna, jak jsem bídna!“

Rubín požádal ji opětně o tanec a ona — šla zas. Chtěla zapomenouti. To bylo opravdu tančením na hrobech snů a nadějí.

Zatím seděl Racek mezi dvěma herci u stolu ve večeřadle.

„Žijeme jako ptáci,“ pronášel se svrchovaně spokojeně nad svým povoláním mladší herec, „starosti si nepřipouštíme, žalu se posmíváme; třeme bídu ale sloužíme umění a vlasti a že po nás jmění nezůstane, spíše snůška dluhův — co na tom? Vždyť nejsme pasováni na vzory člověčenstva!“

„Pravda svatá, milý brachu,“ souhlasil starý herec, po pravici Rackově, „jsme poměrně šťastni a lze-li o někom říci, že je miláčkem mus, jsme to my, herci. My vládneme prostředky, jež rychle účinkují, naše apoštolování v národě, má-li nějakou moc, je viditelno ihned. Jiní nedočkají se ovoce své práce. Jiní, při tomtéž účelu — sloužiti vlasti, trpí nevýslovně, duchovně i hmotně, jako zde ctěný pan Bohuš Racek se svým „Palcátem“. A upřímně řečeno, drahý pane, kdepak se lid pídí nadšeně po novinách, aby z nich čerpal vědomosti a posilu v bojích života? Nejprve noviny hledati, si je opatřiti, pak, rozumí se, platit si je — předpláceti, dále, čísti je, což vyžaduje též oběť času a posléze věnovati přečtenému další čásť času — přemýšleti o obsahu, posuzovati jej a vybírati si z něho ty rady a posilu pro boj života, pro zápasy národní. Pánové, to není lehké. Ale jdete k němu, k tomu lidu namnoze pohnutlivě nevědomému, neuvěřitelně pohodlnému, lakomému — kde jím nemá býti — a tak dále, pravím, jděte k němu a prostředkem neslýchaně působivého výkonu divadelního, způsobem hravým, zábavným a příjemným povězte mu co chcete a získáte ho pro všecko. Znám to ze zkušenosti. Herec v Čechách, toť doslovně tolik, co národní apoštol. Vlasteneckou hrou dramatickou dokážete stokrát víc než novinami. A nejen vlastenectví, i jiné ušlechtilé pojmy a ctnosti rozšíříte pomocí divadla do vrstev nejširších.“

„Muži boží,“ zvolal Racek u vytržení, „přijměte mne k sobě, z vás mluví pravda, věřím každému vašemu slovu, budu vás následovati na vašich cestách apoštolských po městech a vesnicích, v bídě a slávě — jen mne přijměte za svého druha.“ —

„Jak tomu mám rozumněti, pane?“ překvapen tázal se starý kněz Thaliin.

„Pane Ctibore,“ vece vážně Racek, „možno-li vám, užijte svého vlivu co záslužná síla u řiditele vaší společnosti, ať je dbáno mé prosby a jsem přijat do vašeho svazku, co herec, pro obor v jakém se teprv osvědčím… Účinkovával jsem před léty na různých jevištích ochotnických a říkalo se o mně všeobecně, že jsem talentovaný. Jsem právě bez zaměstnání, architekt Pazour k mé žádosti ani neodpověděl, zavděčíte se mi tedy dvojnásobně, — ačkoli doufám, že jste přesvědčen, pane Ctibore, že mne k vám vede pouhé české přesvědčení, že v tomto druhu apoštolování nejspíše budu moci působiti na lid v ohledu vlasteneckém a obecně zušlechťovacím!“

„Sláva vám, statečný synu, vítám vás nadšeně do našeho bujarého kruhu,“ jásal Ctibor, a vedl si inženýra pod paží do sálu, kde byla skupina herců, jimž, jej vesele a hrdě co nově získaného druha představoval.

Za půl hodiny věděl celý konvikt a druhý den celý literární a umělecký svět pražský, že inženýr Racek, bývalý redaktor a vydavatel „Palcátu“ dal se engažovati ku kočující divadelní společnosti.

„Pak řekněte, že není blázen,“ řekl Tur k Blanickému, procházeje se s ním po Příkopech, „čestného prvotného povolání svého si nehledí, ale sdruží se s dramatickými šumaři, — nebo s pravými velkými umělci setkáváme se na těch potulkách po řídku. Jaká Rackovi kyne budoucnosť?“

„Nevíme, pane Ture,“ odvece Blanický „možná že je Racek neslýchaně velkolepý zjev na poli dramatickém. —“

„Ano, možná že měl zjevení na poli, když ještě pásl, aby povstal a stal se slavným za každou cenu,“ zlobil se Tur, „věřte mi, pane Blanický, že se mi již protiví, slyšeti o něm. Nebetyčná ctižádosť, chorobná touha po národním mučenictví a bezedná třeštivosť při něm cokoli začne, — dovolte, toť příliš silný útok na občanskou shovívavosť.“

„Souhlasím,“ doplňoval Blanický odsouzen ubohého Racka.

Ještě příkřejší byla paní Havelková. „Co soudíte o tom, paní Zbraslavská, že se ten blouznivý inženýr dal ke komediantům?“

„Ke komediantům —? já jsem slyšela, že k herecké společnosti,“ pravila Zbraslavská pokojně.

„Jdětež, čtveračko,“ durdila se doktorová, „na jménu nesejde. Jisto, že ho je věčná škoda neboť je na zcestí, — nad samou propastí, — co o tom soudíte?“

Zbraslavská, v dobré jsouc míře, pravila dále pokojně a usmívavě — „ano, věčná škoda jeho krásného — vousu, s nímž se mu bude co herci rozžehnati.“

„I ne, vous nedal si odejmouti, omeziv tak sám obor svých úloh — již jsem o tom slyšela, byla to taková komedie.“

„Divím se.“

„Objevuje ho to, v pravém světle, dí dále Havelková, „tak hluboko zakotvena jeho obětivosť ku vlasti — jak stále deklamoval, když dojde ke skutku, ani vous jí na oltář složiti nechce, vidíte, jak se osvědčil!“

„Směšný ten případ nestojí za vaše rozhorlení, paní Havelková.“

„Ó prosím, jak jej kdo pojímá.“

Julie stála odvrácena, probírajíc se v partesích na pianě rozházených a za chvíli skanula slza mezi listy. „Život herecký,“ přemítala truchlivě na mysli, „mezi krásnými, svůdnými dámami a dámičkami, mezi křižujícími se ohni — on, pod ledovým povrchem tající se sopka — ó můj Bože, již ho víc dojista ani neuvidím.“ Pláč lomcoval jejími ňadry, zašla do nejzadnější místnosti, aby nikoho neviděla, nikomu odpovídati nemusela.

A život plný nepokoje, strádání, neuznání a pokoření, — protože se ukázalo, že má sice vůli nadšenou, ale žádné oslňující vlohy dramatické, žil z místa na místo se toulaje, inženýr Racek.