Inženýr Racek/II
| Inženýr Racek Irma Geisslová | ||
| I | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Inženýr Racek |
| Podtitulek: | II |
| Autor: | Irma Geisslová |
| Zdroj: | Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 14–23. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ledy se hnuly. Kluziště veslařského klubu na Vltavě bylo zaplaveno vodou, kalnou, nažloutlou. Na nábřeží kupilo se obecenstvo, dívající se na plovoucí kry. Dva mladí literáti Tur a Blanický potkali se tam u davu. Pozdravili se nedbale a již se chtěli prodírati každý svým směrem dále, když se přece zastavili a pokynuli hlavou k bývalému rejdišti, usmávše se útrpně.
„Škoda ho.“
„Ba že; byl ještě silný.“
„Co dělati? Musí tam všechen; odpor proti přírodě je marný. Víte něco nového, pane Blanický?“
„Vím. První číslo „Palcátu“ už je venku.“
„Tedy přece.“
„Jakobychom měli málo časopisů, zejména politických!“
„Neudrží se. Konfiskace ho ubijou.“
„A nebo změní barvu — v čas.“
„Pak bych se sám přičinil o jeho bezživotí.“
„Avšak nestane se tak. Racek je povaha.“
„Nu a jaký činí dojem ten Palcát?“
„Na mne dosti příznivý. Rozhodně červená jeho tvář se mi libí.“
„Racek je zámožný?“
„Trochu.“
„Každý pokus, směřující k osvěžení našich shnilých poměrů, měl by býti vítán s účastenstvím.“
„Právě.“
„Slyšel jsem ale, že je inženýrem a velmi inteligentním.“
„Ovšem.“
„Chce dvěma bohyním sloužiti?“
„Inženýr Racek vymanil se ze závazku architekta Pazoura.“
„Zanechal inženýrství?“
„Na čas, prý. S architektem Pazourem nevařili.“
„Aha, — jako skoro a každým. Pan Racek se s nikým nesrovná.“
„Pazour je obojživelník národní, proto se nehodili k sobě.“
„A v novinářském životě doufá, že se s nimi nesetká? jaká nezralosť! Uvidíte, že nebude konce potyčkám.“
„Kdo chce kam — a tak dále. Ale povězte mi upřímně, pane Blanický, co chce Racek dokázati? Myslí, že lze mnoholetý, pochybený systém zvrátiti článečky v malém žurnále?“
„Bůh ví. Zneuznávati ho nechci. Nadání a neohroženost jeho nejsou maly. Raději bych si sliboval od jeho podniku ne-li změnu ve veřejném mínění, aspoň upravení půdy pro ni.“
„Změnu — v jakém smyslu?“
„V posudku veřejného mínění o systému umírněnosti. Vězí v tom osudný omyl. Čechům mírnosť nesvědčí, ano přímo odporuje naší národní povaze — je-li historie pravdiva. Jen rázností dokázali jsme něco, byli jsme slavnými. Kdo jen zavinil nynější zvrácené mínění!“
„Proč jsme se dali svésti! Bylo to pohodlnější! — Ale ztraceni dosud nejsme! Svrhněme staré jho! — Co jsem nyní pravil, je citováno z „Palcátu“. Jak jsem již řekl, je mi velmi milý.“
„Tož připijme na jeho zdar. Přijdete večer do odboru —?“
„Po divadle, ano. Na zdar.“
„Dobrou noc.“
Nastaly plískanice, Praha byla zastříkána kalem, mrzuta, nevlídna, zdě vlhké, vzduch mokrý — nebe uslzené. Pražané těšili se na noc, až nebude na nepohodu — viděti. Foyer Národního divadla po šesté hodině večer byl vyjasněný, skvějící se, po mrzutosti nikde stopy, zde se pošmournost dne opravdu hravě zapomíná. Paní Zbraslavská, provázena svým bratrem, venkovským advokátem jenž ji navštívil, potkala ve foyeru inženýra, jenž šel s Rubínem.
„Nevěrníku! zasloužil byste, abych se na vás opravdu rozhněvala. Tak se jedná s nově získanými přátely? proč nedbáte mých pozvání?:
„Ráčíte přece věděti, že jsem se vždy řádně omluvil. Nemohu, opravdu nemohu. Nové povolání netušené práce. —“
„A nedostatek vůle. Známe to. Ale já s tím nejsem spokojena, — rozumíte? dejte mi zadostučinění.“
„A jaké, milostivá paní?“
„Navštivte mne zítra.“
„Zajisté.“
„Ach, tak rychle rozhodnut —? Rozumím, vy nepřijdete!“
„Přijdu!“ Osudné slovo už bylo venku a nemohlo nazpět. Dáma zvítězila, inženýr cítil, že by ohrozil svou čest, kdyby i tentokráte si pomohl vytáčkami.
„Budu vás s důvěrou očekávat, pane Racku, na shledanou.“
„Ruku líbám.“
„Proč tak oddychujete?“
„Je mi horko.“
„Zvláštní. Pojďme tedy na balkon.“
„Pojďme.“
Inženýr a Rubín vešli na balkon. Od Hradčan vanul vlažný vítr.
Měsíc vysoukával se ze mraků a chvílemi osvítil tak čarokrásnou Prahu a třpytivou Vltavu u jejích nohou, že byla živou pohádkou.
„Jak zajímavý večer!“
„Rubíne, shoďte mne s balkonu.“
„Abyste se usmrtil?“
„Abych se usmrtil.“
„Bez důvodu.“
„Naopak.“
„Rád bych to zvěděl.“
„Raději bych se neviděl, nežli jíti ku Zbraslavské.“
„Mluvíte věru pomateně.“
„Tak vidíte. Zbavuje mne to rozumu. Zas ji vidět!“
„Koho, slečnu Zbraslavskou?“
„Ano.“
„Což jste —“
„Nebyl jsem tam od toho večera, jak jsem jí byl představen.“
„Ani jednou? je to možné?“
„Skutečně.“
„Ale proč, můj zlatý podivíne?“
„Mám proto hluboký a ošklivý důvod. Vy jste opravdu nevěděl, že tam nechodím?“
„Kterak bych věděl. —“
„Nemluvila o mně, žádná z nich —“
„Ach, — rozumím… Ale mluví se u Zbraslavských často o vás.“
„Že mluví, — a v jakém smyslu, prosím vás?“
„V literárním, najmě politickém.“
„V žádném jiném?“
„V žádném — ujišťuji vás.“
„Děkuji! Dobrou noc.“
„Kam pak?“
„Domů; zpomněl jsem si na jistý rukopis, jenž mi byl poslán, je velmi duchaplný, ale musím učiniti některé změny, list můj byl by zabaven.“
„Tedy rukopis… Nu ano ano, rozumíme. Tedy dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Když se ocitnul doma, sedl ku psacímu stolu a složil hlavu do dlaní. Zpomínal na své první setkání s Julií Zbraslavskou.
Zažijeme někdy jitro, v němž si přejeme, aby včerejška nebylo… Pocit trpkosti nás urazí až do duše, třeba oblohou pluly červánky jako růže a slunce se třpytilo jako zlato a hřálo jako pohled matčin.
Tak dělo se inženýru tehdy po seznámení se s Julií. Proč litoval, že vkročil do příbytku Zbraslavských? „Protože je podivín a neumí býti šťastným,“ řekl by Rubín kdyby byl býval jeho důvěrným přítelem, kterýmž nebyl; Bohuš nesvěřoval mu svá hnutí. Bohuš tehdy ráno kromě trpkosti cítil i palčivý stud… Proč? nahlížel, že se přenáhlil, že vyvedl beztaktnosť, že se choval vůči cizé dámě jak se neměl chovati, že si zadal, že osvědčil nedůslednosť, že se snížil — a bůh ví co všecko. Posmívavý a nepřístupný všady jinde, že v paprscích Juliiných očí roztál a stal se sdílným a učinil u ní výjimku ve svém chování, to jej hnětlo. Nemohl si toho odpustiti. Snad byl by malého zločinu tak nelitoval. „Co si o mně pomyslila?“ hučelo mu stále v hlavě. „Čím si to vysvětluje — čím si to vysvětluji sám? … ach, ona jistě soudí, že jsem se do ní na první pohled zamiloval. Z toho klamu ji vyvedu! Ano, tak jedině lze napraviti zaviněný přechmat. Ano, přijdu k vám, paní Zbraslavská, nyní již nelituji, že jste mne k tomu donutila.“
S těmito šlechetnými úmysly na paměti, stoupal Racek druhý den po schodech nahoru ku Zbraslavským.
„Koho pak očekáváš dnes, matinko, že stále oknem se díváš?“
„Očekávám. Vzácného hostě, Julinko.“
„Kdo by to mohl být? —“
„Netušíš, — viď?“
„Inženýra Racka, toho času redaktora „Palcátu“.“
„Jak že — vskutku, matinko?“ že slečna Zbraslavská při těchto slovech udivení a překvapení značících v tomtéž okamžiku zbledla a se zarděla do tmava, svědčilo, že jí očekávaná návštěva není lhostejnou.
Zatím dostavila se návštěva, ale neočekávaná. Paní doktorová Havelková se svými dvěma dcerami, kvetoucími děvčaty. Dcery byly družkami Juliinými už ze školských let a tykaly jí. Nicméně Zbraslavskou tentokráte přítomnosť jich netěšila, tak že byla by ráda jim dala i na jevo svou nelibosť, ale nebylo důvodu k takové urážce. Tak padl ubohý inženýr mezi samé dámy, — na štěstí byl se pojistil proti možným nehodám a vzal si s sebou Rubína.
Dámy přijaly je s dokonalou laskavostí a hovor, již dříve živý, proudil zvonivě a hlučně.
Racek dlouho setrval v mezích rozmluvy jak předmětem tak způsobem pronášení se o něm, ale znenáhla, mimovolně zabočil přece v koleje vzácnější látky a hovořil duchaplně a vtipně. Dámy byly uneseny.
Bití hodin připomenulo společnosti, jak dlouho prodlévá. Julie ocitla se nejblíže Rackovi. „Feuilleton dnešního „Palcátu“ je krásný,“ podotkla, „zdravé náhledy obsažené v denníku „tichého blázna“, s nimiž zcela souhlasím.“
„To se vám má co líbit,“ hodil hlavou inženýr, což mu nijak neslušelo, „plané povídání, není na tom nic.“
Julie, trapně překvapena, pohledla naň bystře, i shledala se s výrazem čiré lhostejnosti, tak výborné líčeným, že byl by zpražil plápolavější ještě sny než byly její.
„Tomu záleží na tvém úsudku,“ posmívala se jí do ucha, — ale beze zlého úmyslu Andulka Havelkova.
Pánové se poroučeli. Doktorová Havelková, nezkušená v tak známých vyšších věcech, pravila Rackovi — redaktorovi: „Teď můžete o nás něco napsati, rozhovořiti se o české dámské společnosti.“
„Nepřej si toho, matinko,“ ujala se slova sestra Andulčina, „pan Bohuš Racek je satirik.“
„Nic nedělá, něco pochvalného přece lze o nás pověděti; ryze česká, upřímně vlastimilovná společnosť — již za titul by to stálo!“
„Milostpaní, nerozumím dobře,“ vece Racek, přehlednuv společnosť i Julii, zrakem pronikavým a chladným jako ocel.
„Mám psát o společnosti vlasteneckých dam, — obrázek rázovitý, věrný, ryze český? Věřte, že to není možné. Není českého života společenského a typyckých figurek v něm — neodmlouvejte mé dámy, je to trpké ale pravdivé. Netvrdím, že takového života nikdy nebude, ale on se musí teprve utvořiti. Kdybych tímto časem nakreslil výjev z pražského salonu, bude snad příjemný, více méně uhlazený i duchaplný, ale stejným právem mohl bych podepsati pod ním kterékoli jiné město evropské. Ráz jeho je všesvětový jako jeho moderní kroj, jako vše. Není původní, nemá rázu osobitě českého. Netvrdím, že není po něm nikde stopy, ale to nestačí k povšechnému úsudku, zbývá doufati, že dospějeme k tomu jedenkráte. Dosud tam nejsme.“
„Pan Racek má pravdu, nemyslíte moje dámy?“ řekla Julie. „Souhlasíme,“ zaznělo sborem. Racek odcházel od Zbraslavských u vítězoslávě. Julie si zjevně nevšímal.