Inženýr Racek/I
| Inženýr Racek Irma Geisslová | ||
| I | II | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Inženýr Racek |
| Podtitulek: | I |
| Autor: | Irma Geisslová |
| Zdroj: | Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 5–14. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Milostivá paní, pokládám si za česť představiti vám svého přítele. Inženýr Bohuš Racek, — paní Zbraslavská.“
„Děkuji vám, pane Rubíne, těší mne velice pane inženýre, že vás poznávám, slyšela jsem již mnoho chvalného o vás.“
„Prosím,“ ukláněl se inženýr s úsměvem skoro nevážným. Přeměřil starou dámu zrakem útrpným a přimknul pevně rty, aby se na nich další nepřístojnosť objeviti nemohla. Krev v něm kypěla. Mrzel se — bláhový, že je vítán větami otřepanými. Co chtěl? Snad nežádal vážně, aby pro jeho osobu vymýšleli si přátelé a zmámí nová společenská pravidla?!
„Račte se laskavě posaditi,“ žádala inženýra domácí paní s něžným přízvukem, přehlédnuvši taktuplně nezdvořilosť svého hostě. Povaha její nepřipouštěla, aby se proto horšila. Naopak, inženýr ji zajímal.
Inženýr byl zahanben. „Můj přítel Rubín vypravoval mi často s nadšením o pobytu u vás, milostivá paní, a co vás poznávám, věřím, že nepřeháněl.“
„Vskutku lichotivé pro mne. Smím-li se ptáti, zůstanete nyní v Praze, pane Racku?“
„Ano. Cestoval jsem v posledním čase trochu po Čechách, obdržev dovolenou od architekta pana Pazoura, teď bych si rád trochu odpočinul.“
„Nevěřte mu vše, milostpaní,“ vmísil se do hororu pan Rubín, „Racek je šlakovitě nepokojný pták, nevydrží dlouho na místě a mluví-li o odpočinku, osnuje dojista nový cestovní plán.“
„Nic nedělá. Cestoval jste pane, po jižních Čechách?“
„Po severních.“
„Shledal jste je zajisté krásnými.“
„Neskonale. Přesvědčil jsem se, že nadšení cestopisů přepínáno není, naopak, že je střízlivé. Hojnost temných a hlubokých hvozdů, malebnosť polohy a nade vše krásné a uchvacující krkonošské pozadí severních krajin českých, dojímalo mne nezřídka až k slzám.“
„Věřím. Bývala jsem jako dítě často u strýce na Hruboskalsku. Odtamtuď konávali jsme delší a nezapomenutelné výlety do Krkonoš.“
„A přece jsem nyní nespokojenější než dříve, milostivá paní.“
„Z jaké příčiny — smím-li zvěděti?“
„Co nám platny všecky přednosti přírodní, když lid je chabý.“
„Soudíte příkře, pane inženýre.“
„Spravedlivě, milostpaní. Kdybychom byli statečnější, uhájili bychom i tam své domovské právo a cizáctvo nikdy by se nebylo tak rozmohlo pod oslavenými štíty našich velehor.“
„Pravda, ale nevěřím že by krajané naši tamější byli tak nestateční a vlažnější než jinde —“.
„Probůh snad neráčíte tvrditi, že jsou všude tak vlažní, — že jinde nejsou lepší?! ó, toť bylo by lépe vrhati se po tisících do našich stříbropěnných řek, do našich krásných propastí, aspoň bychom čestně zemřeli ještě v síle, aspoň nedočkali bychom se nejtrapnějšího na světě — národního úpadku a nepřátelé naši netropili by sobě smích ze živých mrtvol našich.“
„Kdyby člověk mohl vždy zemříti v čas, bylo by dobře…“
„A což — pro boha, není vskutku jiného východu? uznáváte to vy, ženy, dárkyně života? Nepřipadnete svým pružným duchem na žádný prostředek, — jsme-li my, mužové, již omrzelí a vysíleni, zoufáte i vy?“
„Ach, nikoli, pane, já nikterak nemyslím, že je úpadek neodvratný.“
„Ne — nemyslíte —?“ zvolal Racek. „Možno osvěžiti se novou nadějí, schvalujete nové statečné úsilí, zápasení, oběti?“
„Ano, pane. Raduji se, že vidím opět jednou nadšení a mužnou odhodlanosť. Nabízím vám své přátelství a prosím o vaše,“ tak hovořila stará dáma, aby povzbudila mladého muže, jenž svým citem a odhodlaností tak prospěšně se lišil od jiných známých jí mužů, ochablých a přezralých.
Inženýr nadšeně přijal nabízenou pravici paní Zbraslavské slibuje jí vše, co žádala.
„Vy víte, pane Racku, více štěstí než — než rozumu,“ škádlil Rubín, „první dojem bývá prý rozhodující — gratuluji vám.“
„I vy jste se před nedávném domohl podobného, pane Rubíne, — nepodceňujte se,“ odvětila zdvořile Zbraslavská na Rubínovu, tajnou žárlivosť prozrazující narážku.
„Milostivá paní,“ využitkoval rychle inženýr důvěrného okamžiku, „milostivá paní, chci vydávati nový politický denník, — mám k tomu prostředky — jak vám asi bude známo, zdědil jsem malé jmění, které bych milerád i celé obětoval pro dobrou věc, pro sesílení politického uvědomění v Čechách. Ráčíte věděti, že právě v tomto ohledu trpíme zhoubným nedostatkem. Nedostává se nám, milostpaní, listu opravdu radikálního.
S těmi věčnými ohledy, byť sebe moudřeji promyšlenými, daleko nedojdeme. Nuže, prosím, radíte mi k tomu?“
„Proč ne, cítíte-li se, že něco dokážete,“ odvětila paní, „avšak pane —“
„Avšak?“
„Nemyslíte, pane Racku, že povolání žurnalistické, jemuž se oddati hodláte, může snadno ubiti ve vás krásné vaše nadání básnické?“
„To nemyslím, milostivá paní, ostatně je mé nadání opravdu větší než prostřední —?“ zpytoval inženýr bystrým okem úsudek dámy.
„Je značné,“ soudila paní bez nároku způsobiti dojem, upřímně a vážně, „míváme často nad čísly časopisů příležitosť obdivovati se vám, já a moje dcera.“
„Dosud neměl jsem potěšení spatřiti vaši slečnu dceru, ale dle vypravování přítele Rubína ji už velmi dobře znám a ctím.“
„Je dnes celý den churava a proto promiňte, že ji dnes nespatříte. Namáhá ji poněkud její povolání.“
„Jaké si zvolila, milostpaní?“
„Dcera má je učitelkou slovanských jazyků, zejména ruštiny a polštiny.“
„Ach — velmi krásné.“
„Ale dosud poněkud nevděčné. Dosud neopanovalo přesvědčení u nás, že Slovanstvu naleží budoucnosť — s politováním to pravím o našich vlastencích v Praze.“
V tom se rozevřely dveře vedoucí z vedlejšího pokoje, a v nich se objevila dcera paní Zbraslavské.
„Julie, tys vstala?! Pane inženýre, moje dcera Julie — pan Bohuš Racek, inženýr. —“
„A spisovatel! Račte dovoliti pane. — Doslechla jsem, matinko, že máš vzácného hostě, našeho básníka pana Bohuše Racka a tu přemohla jsem únavu svou, obávajíc se, aby štěstí to neprchlo zatím i dopřála jsem si pozdraviti vás.“
„Díky slečno,“ poklonil se inženýr dosti chladně, maje jisté, neutěšené zkušenosti své vůči mladým dámám. Přál si, aby Julie nikdy nic nebyla četla od něho; ba ani nic neslyšela o něm, aby mohl věřiti v pravdivosť dojmu jejího, způsobeného osobním setkáním. Takto bývá vždy podmiňován a maten.
„Jsem také inženýrem, slečno, nejen spisovatel, — neračte zapomínati. Architekt Pazour chtěl mi svěřiti stavbu divadla v jedné ze sousedních zemí našeho milého mocnářství, — ale nechtěl jsem.“ Racek mluvil s přídechem jizlivosti o sobě samém.
Rubín vložil se do toho. „Slečno, Racek je skrovný, jako každý nevšední duch. Nevíte zajisté, že hraje kouzelně na housle i piano a že maluje rozkošné akvarely? A co mám říci o jeho vlohách hereckých, — ty skutečně překvapují. Vůbec. —“ …
„Vůbec slečno i vy milostpaní, vidíte před sebou muže geniálního jenž vyzařuje ze svého obrovského ducha tolik světla, — že ani na cestu nevidí!“ Děkuju vám, Rubíne, za řeřavé uhlí zahanbení, které jste mi před ctěnými dámami na hlavu nasypal.“
„Bože, on se zlobí —!“ „Není možné, — pane inženýre. —“
„Račte mne laskavě omluviti a — propustiti, jsem tak rozčilen —“
„Ach nikoli můj milý,“ konejšila Zbraslavská, „nedovolím, abyste takto odešel, — vzpomeňte, co jste mi slíbil! Chcete-li, nevěříme ve vaše nadání, v nevšednosť vašeho ducha. Vy nejste mužem geniálním, jste jako tisíce jiných, dobré sice vůle, ale pražádných schopností, — vaše jméno nepřijde do žádného slovníku! Vy nevynikáte praničím! Jste nyní spokojen?“
Nenucený ton paní Zbraslavské smířil inženýra. „Jsem,“ pravil usedaje opětně.
„A vy, pokušiteli,“ obrátila se paní k Rubínovi, „chovejte se moudře a tiše, ať nám nepolekáte našeho plachého hostě.“
„Budu již dělati dobrotu, milostivá paní,“ sliboval Rubín.
Julie nebyla krásná, ale zajímavá a příjemná. Zjev poněkud příliš vzdušný, ale oči hluboké jako moře a pohled tklivý, v úsměvu okouzlující. Inženýr bavil se s ní příjemně, ale střežil se pohleděti hluboko do těch záhadných očí, tušil v jich dně jakési planoucí korály, do nichž by se zaplésti mohl, — tušil neznámé velké nebezpečí.
Ale nemožno v duchaplné rozmluvě dětinsky se vyhýbati přímému pohledu. Z počátku plaše, nesměle, později vřele a neodvratně utkvěl v očích slečniných zrak inženýrův, — od té pak chvíle vracel se k nim zas a zas, vábily jej, poutaly, — zaváděly…
Inženýr, nezpomenuv, že s dámou mluví poprve, zapomenuv, že jsou ještě jiní přítomni, mluvil jen k ní, hovořil perlivou, básnickou výmluvností, vypravoval jí, co ještě nikomu nevypravoval, svěřoval jí svůj životopis, svá tajemství, své životní plány. Neměl zdání o tom, že míjejí hodiny. Vyprávěl jí o svém dětství. Narodil se na venkově, učil se běhati na trávníku, mezi květinami a domácími zvířaty. Pro muže, v pozdějším věku vysoce a všestranně vzdělaného, je vesnický původ pravou výhodou. Zná z vlastního svěžího názoru, v co tisíce jiných pak vniknouti marně se snaží, kdežto prameny vznešených věd a vyššího duševního života vnímavému, studujícímu duchu později každému, stejně jsou přístupny. Bohuš snil nejdříve státi se knězem — apoštolem lásky a dobra, pak professorem, vychovatelem budoucího národa. Později zachvívaje se nad tělesným utrpením lidstva, toužil státi se lékařem. Připravoval se, ale první ranhojičský pokus jej vyděsil a zaplašil. Po několika ještě bezvýsledných pokusech vložila se do toho rázně matka a donutila jej k určité volbě. Přemýšlel, hloubal, — oddal se světobolu. Bylo mu již vše jedno. Ponořil se do studií technických, jak matka chtěla a pak také proto, že mu dosti vyhovovaly, co snažení čistě moderní, od jehož pokroků lze si mnoho slibovati pro rozvoj uměleckého i praktického žití národův. Vystudoval s vyznamenáním — jsa nesmírně nadán, ale mezi tím odbyl si několikero zápasův o palmu umění, různých odvětví. Chtěl být a povahou byl umělcem. Pokoušel se ve všem. Byl dilletantem v malířství, hudbě a herectví. Určitě nevěděl, k čemu se nejspíše kloní. Na staveništi psával do svého zápisníku básně opravdu zdařilé. A vše to za krátko přestalo jej těšiti. Pozoroval moderní zápolení a hoře. Boj národnostní jej dojal a získal. Dále pocítil živě též své povšechné povinnosti co člověk. Chtěl náhle nasaditi vše, aby byl dokonalým člověkem, velkým mužem, spasitelem vlasti — reformatorem lidstva. Octnul se v nekonečných sporech, nespokojenosti s sebou samým s poměry — celým světem, v nekonečném utrpení. — A o tom všem vypravoval slečně Zbraslavské.