Inženýr Racek/V

Inženýr Racek Irma Geisslová
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Inženýr Racek
Podtitulek:	V
Autor:	Irma Geisslová
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 42–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Julie Zbraslavská, promoklá deštěm chvějíc se chladem, stála na mostě Palackého a hleděla dychtivě do Vltavy. Liják ustal, mraky se přehnaly, hvězdy se třpytily vysoko nad pražskými věžemi a mrkaly jako oči v slzách. Julie byla obětí své citlivosti a své vášně, řítila se tam, kam ji mocí nezdolnou lákaly. Polou bez sebe a vskutku nepříčetná chystala se odvážným skokem do lůna chladné řeky, umlčeti výkřiky svého srdce. Požár dlouho doutnající, dlouho dušený, propuknul náhle při objevení se drahého, sklamáním a chorobou ztýraného muže a zachvátil její srdce i rozum. Neuvažovala nic, nebylo k tomu času, zahořela šílenou láskou, a jsouc zkoušena chladem, pozbyla víru a půdu pod nohama. „Nemiluje mne,“ zoufala, „přišel mne pokořiti, uraziti. Hledal příčinu k roztržce, aby bylo omluveno, když se bude kořiti Andulce. Já nejsem tak hravá usmívavá, zábavná jako ona, nedovedu jej tak poutati jako ona. Miluje-ji bez pochyby od dřívějška, než z Prahy odešel, ona tvářila se vždy tak vítězně, když se o něm mluvilo. A já tomu nepřikládala váhy! já jsem se musela dožiti ponížení, já pro ni ho ztrácím! Ta bolesť, — ta muka! o ne, to nepřežiju, nemohu — vždyž on je hvězdou mých dnů, přestane-li mi svítit, přestává život můj. O bože, bože, jak ho miluji!“

Opřela se o zábradlí — nikdo tou chvílí nešel po mostě. Několik zpomínek kmitlo se rozžhavenou hlavou. Chodila ještě do frančiny, když setkala se jednou v Žofínském sále o koncertě se snivým studentem, jenž jí nevinou pozornosť prokazoval. Během krátkého času milostná hra stávala se vážnou, mladík se zamiloval. Paní Zbraslavská větřila nebezpečí, změnila byt a mimo to odcestovala na čas z Prahy. Po návratu byl pokoj a příhoda zapomenuta. Julie odbyla to smíchem, student nebyl nikterak její první láskou. Nebyl jí vůbec nikdo. Plaménky rychle vzníce ne a rychle zhasínající nelze v to počítati. Julie žila bez lásky ač nikoli beze vzletu a celkem vážně. Až poznala inženýra Bohuše Racka a vnitřní její žití rázem se proměnilo. Ale vážné pochybnosti, chlad inženýrův a nepříznivé okolnosti dusily ten plamen. Hořel ale na dně srdce utajen a týral duši dívčinu. Když z Prahy se vzdálil, trpěla jako mučenice, přemáhajíc se hrdině, ale když se vrátil, když ji vyhledal, když k ní mluvil z počátku tak kouzelně, něžně, — když ho viděla trpícího a nešťastného, — ne, nebyla by láska láskou, aby nezahořela plamenem! A on sám zalil ten plamen záhadnou svou ukrutností…

„S bohem, Bohuši,“ zkřikla hlasitě nebohá na mostě Palackého a nahnula se hluboko přes zábradlí…

V tom uchvátily ji mocné paže od zadu, a Julie poznala inženýra a omdlela…

* * *

Inženýr pod sprchou lijáku vytřízlivěl. Když se párky rozutekly ku svým povozům, tak že v zahradě Semiramidině mezi růžovými lampami z celé čtverylky zbyl jediný aranžér, zmocnil se ho jakýsi cit studu. Co to dělal? co vlastně chtěl? proč týral tu dívku? Chtěl ji trestati za to, že byl tak — sláb, a zplanul láskou k ní? Již sám o tom nepochyboval, že ji miluje. Myslil na ni a toužil po ní na všech cestách, a jsa tak nešťasten a bloudě tolik, prahnul, aby jen ona ho oceňovala, v něj důvěřovala, jej ctila, a především trochu — mocně — nade vše ho milovala… Nevěřil ve své štěstí, neoddával se naději, ani když mu hleděla do očí tak oddaně a vroucně. Pak byl rozlícen na osud, na vše — i na ni, když myslil, že láska jeho není opětována. Byl rozzuřen, schopen divokého skutku, tak že koketování jeho s Andulkou bylo vskutku jen jako neškodná hříčka.

Nahlédl do všech povozů, pátraje ve kterém jede slečna Zbraslavská ale nikde ji nespatřil, a těšil se, že zůstala — snad jemu k vůli, jenž povozu neměl, a že ji někde najde. Hledal nedbaje deště, mezi kiosky a zvrácenými stany, — marně. Znepokojen, dotazoval se zbylé tu stráže, nadarmo, nikdo nevěděl. V srdci jej bodlo. Svědomí počalo mu činiti výčitky. Ublížil Julii skutečně. Je dívka citlivá, a není-li jí lhostejným, má-li ho tak ráda, jak v některých okamžicích tušil a jak si horoucně přál, tu mohlo by se snadno stát, že by… nedomyslil. Běhal zmateně s místa na místo. Kde je nejbližší propasť? Ve Vltavě, kde jinde! Aby tak — — — nedomyslil, — nepřemýšlel již vůbec nic a spěchal k Vltavě. Na mostě — stále se mu zdálo, že vidí při svitu hvězd postavu. Kvapil k ní. Srdce bilo mu polekaně a silně. Čím více se blížil, tím děsnější úzkosť a předtucha svírala mu prsa. Již jen několik kroků — postava lomila rukama, — dech se v něm tajil, nohy pod nim klesaly. Bože, jen několik ještě okamžiků síly a pružnosti! V tom zaslechl výkřik Juliin „s bohem, Bohuši“, jako šílenec skočil k ní, a byl svrchovaný čas, vyrval ji samé smrti ze spárů.

* * *

„Co byste mi to byla učinila,“ žaloval Racek, když k sobě přišla, a plakal.

Ona, pro mocné pohnutí, nemohla mluviti. Hleděla na něho jako z jiného světa, se svatou bázní, aby nedozněla ta slova lásky, a nadšením a u vytržení jako Magdalena na vzkříšeného Krista.

Za mostem dohonil je nezadaný fiakr. Vsedli do něho a jeli k Juliině matce.

Byla to nezapomenutelná noc, pro všechny tři. Už svítalo když Racek opouštěl příbytek Zbraslavských a to ještě velmi váhavě a nerad a slibuje již asi po desáté, že zítra přijde zas, zeptati se, nechuraví-li slečna — po tom zmoknutí.

Zbraslavskou těšilo že inženýra vidí, odpustila mu že je zanedbával a naslouchala ochotně jeho slibům, že vše nahradí.

„Jste nemocen, — zanechte již těch různých pokusů,“ řekla mu druhý den.

„Zanechám.“

„Vraťte se ku svému přirozenému povolání, v němž vynikáte — k inženýrství, a jen trochu stálosti a najdete upokojení.“

„Vrátím se k inženýrství.“

„Slibujete napořád, můj milý, splníte-li též?“

„Splním,“ přisvědčoval pevně Racek, pohlížeje na Julii.

* * *

V soukromé staré jedné zahradě na Malé Straně, jež v nepřítomnosti panstva byla obecenstvu přístupna, dleli Racek a Julie. Dešť hustého listí padal jim tiše k nohám, kroku nebylo slyšeti na tom hebkém koberci.

„Jak tiché, jak sladké to umírání, — moje nebude takové,“ pravil Racek.

„Nemyslete stále na smrt.“

„Ach, bylo by mi tam nejlépe, drahá přítelkyně. Ti které jsem pohoršil, kterým jsem ublížil, prominuli by mi, a toho dobrého, které jsem vykonal, beztoho není mnoho. A což Rubín, ten zrádný soudruh můj, ten by zajásal, ten by si vás získal.“

Julie plakala.

„Proč pláčete? nepřála byste mi odpočinku?“

„Ne, nepřála, já vás nedám, vy nesmíte zemřít, vy musíte žít, ve vás je síla, která ještě vzplane,“ zvolala Julie, náruživě štkajíc.

On zadíval se na ni udiveně. „Myslíte, že není se mnou ještě tak zle?“ otázal se zcela upřímně.

„Můj bože, nikdo to nemyslí. Jen vy, protože jste přesycen, protože vás nikdo a nic více nepoutá a nevíže k životu a jeho pracím, k jeho zápasům a slastem, nic — nic více a to je pro nás velmi bolestné, to nás pokořuje.“ Julie hleděla k zemi tak beznadějně že se Rackovi zdálo zločinem nechtít žít aspoň jí k vůli.

* * *

Jinde poprchávalo ale v besídce staré zahrady bylo sucho, útulno a plno poesie.

„Shledáme-li se zas, v jiné podobě, v jiném světě, až se v podzimu smrti rozloučíme spolu?“ řekl on, stále trudomyslný co trvala jeho choroba o níž se domníval a mnozí s ním, že jsou to souchotiny.

„Příteli je-li duše lidská nesmrtelná, není možné, abychom se na věky rozešli,“ odvětila Julie, „zůstaneme sloučeni při všech převratech, ve všech bouřích tou tajemnou, sympathií, kteráž jest to největší a nejsladší co příroda má. Pochybovati o tom, bylo by pochybovati o věčném trvání lásky a o jsoucnosti Boha.“

Krůpěje vodotrysku opodál splývaly do nádržky s vysoka, zvoníce, a pěníce se. Bylo to tak jednotvárné a milé, tak stále stejné — připomínalo jim to věčnosť.

* * *

Jednou bylo slunečno, babí léto třpytilo se ve vzduchu, pozdní motýlové a kovolesklí broučci poletovali nad odkvetlými záhony stinného sadu. Julie byla veselejší než jindy, protože Rackovy oči nebyly již kalné a jeho bledé tváře prokvetaly již živou barvivostí.

„Miloval jste již někdy?“ zeptala se ho čtveračivě — na oko. Tajně se chvěla. „Ano… první moje láska byla nešťastna. Byl jsem velmi mlád. Spatřil jsem za hlaholu nesmrtelných hudebních básní Beethovenových na Žofíné dívku —“

„Ach!…“

„Co je vám?“

„Nic jen vypravujte.“

„Dívku spanilou, jejíž obraz v duši mi utkvěl. Vy jste jí velmi podobna, a to bylo první co mne u vás tak poutalo, — že jste byla tak nápadně podobna mému idealu.“

„Proč jste se o tom nikdy nezmínil?“

„K čemu, prosím vás? ona zmizela za nedlouho, nikdy jsem ji už nespatřil. Od té doby nedovedl jsem se nikdy již pro žádnou ženu nadchnouti, až vy jste zvítězila a přezářila obraz té první.“

„Ona zmizela, protože matka nepřála studentské známosti. Odcestovaly z Prahy a když se zase vrátily, bydlely jinde, na druhém konci Prahy.“

„Julie, jak to víte —?“

„Já jsem byla ta dívka. Přesvědčte se, ptejte se na podrobnosti.“

„Co se tehdy na Žofíně hrálo?“

„Devátá symfonie Beethovenova.“

„Ach ovšem a kde jsem stál?“

„Po straně u čtvrtého okna —“

„Můj bože, ano vy jste to jistě! ach, jak jsem tomu rád, Julie věřte mi, těší mne to, že jsem nemiloval žádné jiné kromě vás —!“

* * *

Tur potkal Blanického.

„Odkud pak se ženete?“

„Od Zbraslavských. Nebyl jsem předpuštěn — považte si. Slečna prý stůně, leží.“

„Tudíž nahlédnete —“

„Plané výmluvy! nechce, je nemocna zármutkem pro toho větroplacha.“

„Inženýra?“

„Ovšem.“

„Již ho rarach zase odnesl?“

„Bodejť a kéž si ho tam nechá.“

„Kam odjel?“

„Jméno jsem zapomněl, přejal vedení stavby nějakého moderního paláce v cizině. Architekt Pazour sám mu to nabídl.“

„Divím se. Známo, že spolu neharmonovali.“

„Prosím vás, o velké talenty je vždycky nouze, hudlařů je dost, ale inteligentních inženýrů jako Racek, je poskrovnu. Pazour je rád, že ho získal; Racek konečně zmoudřel, vrátil se k tomu, co vystudoval a v čem nepopíratelně vyniká. Churavěl, myslil jsem, že je s ním konec, ale vybral se z toho a já si na mou česť, ničeho tak nepřeju, jako aby v té cizině uvíznul.“

„Dětinství! miluje-li slečnu —“

„To je to! já o tom pochybují. Já si myslím ještě něco jiného… Zapředl se do milostných sítí, které ho již těsnily, jaký je motýl, zatoužil náhle, přerušiti poměr se slečnou, a ničím nelze toho tak jistě dosíci, jako když upláchne. Šťastnou cestu!“

„Jste velmi důvěřivý, pane Blanický, slibujete-li si od toho něco. Slečna —“

„Slečna mne uvede v zoufalství, to vím! ani předpuštěn nebýt! A pro takového ztřeštěnce, pro šílence, jenž kazí štěstí sobě a jiným.“

„Ba podivín, jsem zvědavý jestli kdy něco kloudného dokáže.“