Moderní básníci angličtí/Idylla z Fiesole

Moderní básníci angličtí
Zda-li již, Maggie, spíš?	Idylla z Fiesole	V den svých 75tých narozenin

Údaje o textu
Titulek:	Idylla z Fiesole
Autor:	Walter Savage Landor
Původní titulek:	Fæsulan Idyl
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 138–140. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Zde, Jaro kde se vrhá jedním skokem
ve silnou Léta náruč, v které zmírá,
kde proudí z rána, na večer i v noci
dech vánku, lýru ždaje, by s ním hrála,
jemnější vzdechy, nevědoucí samy,
nač čekají, kde dýší u zdi staré
pod stromem oranžovým, jehož vyšší
by květy mohly ukázati nižším,
jak luzně dole Fiesole leží;
co o pár kroků dál já zamyšlený
jsem naslouchaje dumal, svými šepty,
svým kýváním, svým pučením a vzrůstem
co as mi říci chtějí, od zahrady
sem hezká dívka šla a lesklé plody
v klín sbírala. Já slyšel šustit větve,
však mnil jsem: koza to, neb skot neb mezek,
a chtěl to zahnat, nebo sladké vůně
dum sladších rychlými jsou prostředníky,
kolébkou, kojnou matné paměti,
jež nejlepší, co má, vždy bez nich ztrácí.
Mně nosí zvěsti mládí, písně lásky
a vždycky bylo přání mé i vůle,
by volně žily květy, volně mřely,
až jejich duch povolá jejich duše
do sester středu na jich rodném místě.
Já růží netrhám, na horské stráni
fialky hlavinky můj dech se dotkne,
však neublížím jí a svatý kalich
lilie čisté nedotknutý, jistý
v mé dlani dlí, neztratí prášek zlata.
V tom světlo zřel jsem, kterak třpytné listy
víc zjasnilo, zřel slíčnou páž i líčko,
jež plálo oka žehem, jež kol páslo,
zřel šedý střevíček, v něm nohu malou,
výš vzpjatou, ne však dost pro ždanou haluz.
Já sklonil snět jí a natrhal květů,
jichž doba tu, je poranily včely
a s těžším křídlem ptáci proklestili
si cestu k nim, pak lup svůj sešlapali,
z nich drobily se mnohé nerozkvetlé
již chrastily, na stonka škeble měly,
jak volný květu list je tvoří, pevné
a lesklé, bílé jak sníh, jak sníh bílý,
jejž nevidělo oko ani slunce.
Leč každý, ode mne jejž v šat svůj vzala,
byl krásnější než první, ona vděčně
to tvrdila, chtíc uznat snahu moji.
— Ten nejkrásnější najdeš ty! já pravil.
— Ne, tento květ jest spanilý a luzný,
zas ona děla mně jej podávajíc.
Měl jsem se zadívat naň, či jej vzíti?
Já nevěděl, ni ona, však jej vzíti
být mohlo nejsladším zde rozluštěním.
Já neodvážil dotknouti se květu,
jak ona sama byl tak svěží, plný,
z nich nejzralejší; dech ji mohl zlomit,
ji, jež tak čistě kvetla nedotknuta,
zpět vzala květ, však nenalezla pasu,
by přitknouti jej mohla na svá ňadra,
dost nerada jej k druhým položila.