Poesie francouzská nové doby/Idol

Údaje o textu
Titulek: Idol
Autor: Auguste Barbier
Původní titulek: L’Idole
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 36–42.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Sem, rychle topiči, měď, uhlí, cín sem dej,
      vrz železo k nim v žáry,
a velkou lopatou je hrab a obracej —
      jen sem Vulkáne starý!
Své výhni obrovské dej hodně potravy,
      neb aby mohla rváti
a zuby hltat, třít kov těžký, řežavý,
      dřív musí v ohni státi.
Tak! Hle, žár horoucí a velký, nesměrný,
      jak krví plá, se zmítá; —
tu padá s klenutí, hřmí v útok příšerný; —
      hle, každý prut juž chytá!
To vytí jest a ryk, cín v skoku na měď pad’,
      měď na železo vztekle;
vše vidíš kroutit se a táhnout, pojit, rvát —
      tři zatracence v pekle…
Teď dílo skončeno! Juž plamen mrtvý je,
      juž výheň hasne v kouři.
Juž bránu otevři, ať kov se vylije
      a v proudech vře a bouří!
Ó řeko nezkrotná, jen řvi a dej se v běh!
      Jak bujný tryskne pramen,
své lože opusť! V skok! — a vyšvihni se v spěch
      jak z vulkanu hřmí plamen!
Zem otvírá svou hruď tvé lávě ve skoku,
      ať rázem do ní skaneš;
v svou formu z ocele juž sestup, otroku, —
      ty císařem z ní vstaneš!

A Napoleon zas! To velké jméno jeho!
      Ach co ten drsný válečník
nás krve, slzí stál, co urážek, co zlého
      pro snítek lauru několik!
Ach, byl to smutný den, jenž Francii vrh’ v zkázu,
      kdy jeho obraz velebný
tam s výše podstavce se houpal na provazu,
      tak jako zloděj hanebný!
Pod sloupem cizinec nad lano sténající
      tu první ukláněl svůj vaz,
co hurrá divoké kol hřmělo jásající
      on mohutným tím bronzem třás’.
Po sterých pokusech když střemhlav ranou pádnou
      slít’ balvan tento vítězný
a s temným hukotem přes dlažbu ulic chladnou
      svůj mrtvol valil železný;
tu Hun, tu blbý Hun se tváří zdivočilou,
      pln puchu, špíny, v oku škleb,
zde v bláta kaluži, zde, před Francií celou,
      zde smýkal císařovu leb!
Ó komu srdce plá a krev se v žilách valí,
      oh, toho hlodá tento den!
Na čele Francie ta věčná skvrna pálí,
      jež můž’ být’ smyta krví jen!
Já viděl barbara, jak sochy našich domů
      na svoje vozy nakládal,
jak rval a slupoval i kůru s našich stromů
      a ořům svým ji v pospas dal;
zřel lidi Severu, z jichž drsných retů s šklebem
      jen slina tekla a vál puch,
jak pili naši krev, jak tyli naším chlebem,
      až od úst našich ssáli vzduch;
já naše ženy zřel, — ó mládeži, jakž byly
      i v nestoudnosti spanilé! —
jak zrakům kozáků své prsy odhalily,
      jich dechem jsouce opilé…
Ó v těch dnech úpadku a snížení a trudu
      a urážek, jež nezná svět,
na bytost jedinou své záští kupit budu:
      Ó Napoleone, buď klet!

Jak sličná byla vlast, když zaplál Messidor,
      o Korse hladkovlasý!
Ni uzdy nesnesl, ni ostruh její vzdor,
      to oř byl vzácné krásy!
To oř byl divoký, měl tvrdý, tuhý hřbet,
      jenž krví králů kouřil,
a hrd přes otců zem když jistou nohou let
      a volný poprv bouřil!
Jej posud nedotkla se žádná cizí dlaň,
      by zkrotila jej maně
a nikdy cizinec nevložil sedlo naň,
      neb udidla a zbraně.
Srst jeho zářila, tak sličný v dálku spěl, —
      zrak blesk, hřbet vlna jedna,
vždy vzpřímen, tak že svět se denně hrůzou chvěl
      před ržáním jeho bledna. —
Tu přišels ty a zřel cval jeho k podivu,
      plec svižnou, vhodnou k všemu.
Kentaure zběsilý! Tys chyt’ jej za hřívu,
      sed’ v botách na hřbet jemu,
a že on miloval hluk zbraní, války prach
      a děl a bubnů vřavu, —
tys dal mu celou zem za prostor jeho drah
      a boje pro zábavu.
Tu žádný klid! Ni noc, ni chvíle oddechu;
      ruch, shon jen v každém času,
jak písek drtil vždy zástupy v pospěchu,
      vždy ve krvi až k pasu. —
Tak patnáct plných let běh jeho bouřící
      rval pokolení celá!
Bez uzdy patnáct let, — tak hřímal kouřící
      přes národů všech těla, —
až syt jsa dráhy své a neskončiv svůj let,
      byl slávou omrzelý,
by vesmír celý zhnět’ a jako prach by smet’
      rod člověčenstva celý.
Tak svaly otrlé, bez dechu, sil se chvěl
      krok v pádu, jež se mate,
ku jezdci, Korsovi o milost zaúpěl: —
      však neslyšels, ty kate!
Svým stehnem svalnatým tys víc ho tisknul jen,
      bys jeho ztajil jeky,
tys uzdu obracel ve tlamě plné pěn,
      přetlouk mu zuby vzteky.
On povstal poznovu, — leč jednou v bitvy den
      rvát uzdu nemoh, na zem,
na lože kartáčů se svalil vysílen
      tvá žebra zlomiv rázem.

Však nyní zvedáš se zas z hlubokého pádu,
      jak zářný orel jsi se vznes!
Ty vzlétáš výš a výš, bys urval svět v svou vládu,
      tvá socha stoupá do nebes!
Juž nejsi zlodějem, jenž sáhl na korunu,
      ten lupič plný drzosti,
jenž soucit neznaje, kdys na polštářích trůnu,
      tisk’ svaté hrdlo Volnosti!
Ten starý trestanec, jenž aliancí „svatou“
      na skále zmíral ve vlnách
pod holí cizince, a jako kouli klatou
      Francie obraz s sebou táh’. —
Ne, není bláta víc, jež hlavu jeho kalí!
      Dík, pochlebníkům dík,
dík lhářům, básníkům, dík prozpěvačům chvály:
      On Caesar k bohům vnik’!
Juž jeho obraz plá na každé zdi a valu,
      a jména jeho děsný zvuk
roh ulic opáčí, juž zní jak v bitvy palu,
      jak druhdy znělo v bubnů hluk.
A z města čtvrtí všech juž denně Paříž pílí
      jak starý poutník, ve strachu
ku sloupu podnoží se schází a zde chýlí
      svou skráň vladařskou do prachu!
Zde efemerních palm majíce náruč plnou,
      zde zahrabují v kytic skvost
ten bronz, kterému vždy jej zříce matky klnou,
      neb jejich slzami jen vzrost’.
Zde v blouse dělníka se točí v bujném kolu
      při zvuku píšťal z večera,
kol Napoleona zde tančí karmagnolu
      a výská Paříž veškerá!

Nuž jděte, jděte jen, vy dobří mocnáři,
      myslící, snící hlavy!
Ni jeden paprslek vám slávy nezáří,
      jak všední zmizte davy!
Vy lidu řetězy jste chtěli ulehčit,
      leč darmo vaše žití!
Bez potu, bez práce po vašich stopách lid
      se kvapně k hrobu řítí!
Jen zřídka ve sklonu když vaší hvězdy nach,
      když vaše jméno zbledne,
zář bledá sotva chví se lidstva na vlnách
      ve dálce nedohledné.
Ó jděte, do věnců vám laur se nesvijí!
      Ó jděte! Otupělý
lid toho vzpomíná, kdo vraždí, zabijí
      ať mečem nebo děly!
Jen toho miluje, kdo v bahnech nechá hnít
      ve stozích jeho kosti,
kdo kámen snášeti ku stavbě pyramid
      jej nutí v zuřivosti.
Ó lid je nevěstka, — dál jděte v pokoji! —
      jež v krčmě vínem zpitá
chce tuhé rameno, které by vládlo jí,
      zrak, z něhož plamen lítá.
Ó lid je nevěstka, jež tomu propůjčí
      se láskou svojí vřelou,
kdo práská zuřivý ji ve své náruči
      i den i noc též celou!