Hyperion/Kniha druhá

Údaje o textu
Titulek: Hyperion
Podtitulek: Kniha druhá
Autor: John Keats
Zdroj: KEATS, John. Hyperion. Praha: Kamilla Neumannová, 1911. Edice Knihy dobrých autorů, sv. LXXIX B. s. 16–27.
Licence: PD old 70
Překlad: Arnošt Procházka
Licence překlad: PD old 70

V týž úder Času křídel širokých
kles’ Hyperion ve vzduch šumící
a Saturnus stih’ s Theou v truchlý stan,
kde Cybele a sbití Titani
stenali. Brloh to, kde posupný
v jich slzách neplál jas, kde cítili
své stony, neslyšeli pro mocný
však hukot vodopádů dunících
a bystřin sípavých, kdes’ řinoucích
se stále. Skály, k skalám čnějící,
skaliska, jako ze snu trysklá teď,
jak čelo k čelu piala obludné
své tesy: v pestrých, divných přízracích
tak tomu hnízdu strastí vhodný krov.
Ne na trůnech, na tvrdých oblázcích,
kamenných ložích dleli, železem
zježených lomech břidličných. Zde všech
nebylo: v poutech jiní strádali
neb bloudili. Gyges, Porfirion
a Coeus, Briareus s Dolorem,
Tyfon a nejsmělejší v útoku
vězněni byli v krajích, dech kde mřel;
v temnotném živlu jati; zaťaté
jich zuby skřípaly, a údy jich
jak žíly kovu byly zkroucené;
ni hnutí tu, jich srdce velká jen
bušila v strázni, hrozně drásaná
a krvavě, tep žití horečný.
A Mnemosyne světem bloudila;
vzdálena luny Foebe kráčela;
prostorem širým jiní brali se,
však nyní našli zde svou hroznou skrýš’.
Obrazy žití řídké, hozeny
kol širé ležely; jak strašný kruh
kamenů drujdských v pustém bahništi,
když mrazný dešť se řine na večer
v listopad šerý, kůr jich klenutý
je, nebe samo, zkalen celou noc.
Svůj krov měl každý, nedbal druhů svých
ni slovem, hledem, činem zoufalým.
Z nichž Creus; těžký kyj svůj železný
měl vedle sebe, v troskách žebro skal
běs jeho zračilo, než v muce kles’.
Japetus rovněž; v hrsti slizkou šíj’
měl hada; z hrdla jazyk dvojklaný
mu tkvěl, vší hladkou délkou mrtev byl;
a proto nemoh’ netvor soptit’ jed
do očí vítězného Joviše.
Zde Cottus; bradou vzhůru ležel sklán,
jakoby v bolu; stále o křemen
svou leb dřel krutě, ústa rozšklebiv
a oči v děsném konu. Asia
tu, z přemocného Cafa zrozená,
jež matku Tellus horší stála strast,
ač žena, nežli který její syn:
víc’ v myšlenkách než v hoři snědá tvář
ta byla, zříc svou slávu věštecky;
v stín palem její širá obraznost
svatyně kladla, chrámy soupeřné
na Oxu, svatých Gangu ostrovech.
Jak Naděj’ o kotvu se opírá,
tak opřela se, ne tak vábně, v kel,
jejž ztratil z jejích slonů největší.
Nad ní na těsné ploše útesu
o loket opřen leže chmuřil se
Enceladus, kdys’ krotký, mírný vůl
jak pasoucí se v klidu na lukách;
teď tygří běsnosti a mysli lví,
zuřivý přemítal a vymýšlel,
bylť metal hory válce v nedávné,
neváhav, mladší Bozi zděšeni
že v tvar se zvířat, ptáků měnili.
Dál’ Atlas byl; a vedle na znaku
tkvěl Forcus, Gorgon otec. Poblíž’ dlel
Oceanus, a Thetys, Clymene
jíž lkala v klíně do kštic zcuchaných.
Všech v středu Themis klesla u nohou
královny Opsy, zraku zastřené,
tvar neznatelný víc’, než hustá noc
když mísí s mračny smrků vrcholky;
a jiní, jichž jmen nelze uvésti.
Neb Musy křídla k výši když se pnou,
kdo zadržel by let jich? Jest jí pět’
o Saturnovi, jeho vůdkyni,
již vyšli krokem chabým, nejistým
z hlubiny hroznější. Nad chmurný tes
jich hlavy vyvstaly, jich postavy
vzrůstaly, na temeni kroky jich
až našly klid: tu Thea nad hnízdem
tím strastí chvějné paže rozpiala,
zrak koso vbodla v Saturnovu tvář:
v ní zřela děsný boj: Bůh nejvyšší
zápolil se vší bolu slabostí,
úzkosti, vzteku, bázně, želu, msty,
naděje, hněvu — hlavně zoufalství.
Však marně bil se s těmi mukami,
neb Fatum vlilo olej smrtelný
mu na hlavu, jed znesvěcující:
že Thea, polekána, nechala
ho v klidu jít’ dřív’ mezi padlý rod.

Jak smrtelných nás srdce sklíčené
víc’ trápí se a chvěje horečněj’,
když k domu blíží se, jejž plní žal,
kde jiná srdce chorá ranou touž;
tak Saturnus, když kráčel do středu,
ucítil slabost, byl by k druhým kles’,
však se zrakem se Enceladovým
tu setkal, jeho moc a ctihodnost
jím náhle šlehla vnuknutím; i vzkřik’:
„Titani, zde váš Bůh!“ — část vzdychla jich,
a jiní vyskočili, vzkřikli takž,
slzeli, lkali — v úctě schýleni;
a zvedši černý, řásný závoj, Ops
líc’ sinou, čelo bledé zjevila,
brv úzkých gagát, vpadlé oči své.
Šum hučí smrky bíle vzrostlými,
když Zima pozvedne svůj hlas; a ruch
jde nesmrtnými, Bůh když pokyne
tišivým prstem, že chce obtížit’
svůj jazyk nevýslovné myšlenky
vší váhou, hromem, hudbou, nádherou:
ten ruch jak v smrcích bíle vzrostlých šum;
když v horském světě ustane, ni zvuk
ho nesleduje již; když ustal zde
však mezi padlými, hlas Saturnův
jak varhany rost’, počínající
svůj zpěv zas’, jiné hudby přervané
kdy stříbrochvějný nápěv doznívá.
Tak vzrůstal: — „Ve svých prsou sklíčených,
jež soudcem svým a zpytatelem jsou,
důvodu nezřím, proč vám taký pád:
ni v zkazkách o dnu prvém, zkoumaných
ve staré knize z ducha o listech,
Uranus hvězdný prsty zářnými
již zachránil tmy s břehův, opadlé
když vlny do přítmí ji halily;
a knihu tu, již znáte, já vždy bral
si pevným podnožím: — ach, slabým tak!
Ni v ní, ni v úkazech, ni v symbolech
neb věštbách živlů, země vzduchu, vod
a ohně — v míru, válce, v zápolu
jednoho s jedním, s dvěma, se třemi
neb všemi, s jednotlivcem jiných tří,
jak s ohněm hlučně válčí vzduch, když proud
je deště dusí, tiskne v země tvář,
a když pak síru najdou, bědný svět
běs čtyřnásobný rve; — ni v sváru tom,
jenž skyt’ mi zvláštní znalost hlubokou,
důvodu nezřím, proč vám taký pád:
ne, nemohu, ač hledám, rozřešit’,
ač po únavu bádám Přírody
ve svitcích všeobsáhlých, Božstva z všech
vy Bohů prvorozená, jichž tvar
lze zřít’, proč síle vy jste podlehli,
nehrozné v poměru k vám. Jste však zde,
zmoženi, zbiti, zdeptáni jste zde!
Titani, dím-li: „Vzhůru!“ — stenáte:
„V prach!“ dím-li — stenáte zas’. Co mi lze?
Ó širé nebe! Otče nezřený!
Co lze mi? Rcete, Bozi bratrští,
jak lze nám válčit’, zkojit’ velký hněv?!
Svou radu vyslovte, neb Saturnův
je sluch jí lačen. Oceane, ty
přemítáš mocně, hluboce; a zřím
v tvé tváři, zmaten, přísnou poklidnost,
jež tryská z přemýšlení: pomoz nám!“

Tak skončil Saturnus; a Moře Bůh,
ne sofista a mudřec z athenských
snad hájů, myslitel však v tmách svých vod,
vstal s vlasem nezvlhlým, řka mručivě,
jak jeho jazyk v prvém úsilí
od písku dětsky postih’ širých pěn:
„Ó vy, jež sžírá hněv! jež vášeň rve,
již svíjíte se zbiti, živíce
svůj bol! Své smysly zahraďte, svůj sluch
zavřete! Neníť hlas můj řevem v běs.
Nechť naslouchá, kdo chce, co důkaz dám,
že vám jest ochotně se pokořit’:
a velkou těchu skytnu důkazem,
těchou-li jeho pravdu uznáte.
Nás zákon Přírody svrh’, hromu moc
však ne, ni Jovišova. Veliký
Saturne, dobře vesmír atomů
ty’s poznal; ale že jsi Vládcem byl
a slep jen čirou svrchovaností,
tvým očím cesta byla zastřena,
po níž jsem kráčel věčné ku pravdě.
Tož jako’s nebyl první z mocí všech,
tak nejsi poslední; toť nemožno.
Ty nejsi počátek, ni konec též.
Z chaosu světlo trysklo, z mateřské
tmy, plod to prvý varu vnitřního,
chmurného kvasu, v cíl jenž úžasný
zrál v sobě. Přišla chvíle zralosti
a světlo s ní, a světlo původce
své oplodnivši vyvolalo pak
též v život všecku hmotu nesmírnou.
V okamžik stejný naše rodiče,
tož Nebesa a Země, vyvstali:
ty’s prvorozen vzešel a pak my,
rod obrů, vládci nových, krásných niv.
Strast přijde z pravdy, má-li z ní kdo strast;
ó bláhovosti! neboť nahou snést’
vždy pravdu, všakou střídu klidně zřít’,
toť vrchol moci vládčí. Poslyšte!
Jak Nebesa a Země lepší jsou
než Chaos jest a Tma, ač vládci kdys’;
jak po nich zříme Zem’ a Nebesa
ve tvaru pevné, krásné vzhledem svým,
ve vůli, činu volné, v přátelství,
tisíce známek žití čistšího,
jde svěží dokonalost v patách nám,
moc v kráse silnější, z nás zrozená
a určená, by nad nás vynikla,
jak v slávě předčili jsme starou Tmu:
víc’ nejsme přemoženi, Chaosu
než námi vláda beztvarého. Prsť
zda šerá s pyšným lesem zápolí,
jejž živila a živí, krasším jí?
Můž’ popřít’ přednost hájů zelených?
Či závidí-li les snad holubu,
že vrká a má sněžné peruti,
by putoval, kde najde rozkoš svou?
Jsme takéť stromy, v krásných větvích jsme
ne bledé, samotářské holuby,
však orly zlatoperné chovali,
již vzlétli v kráse nad námi, jimž vlást’
je proto právem; zákon věčný to,
že krásou prvý prvý mocí svou
má být’: tož jiné plémě zhněte v žal,
jenž nás rve, jistě naše vítěze.
Mladého Boha Moří zřeli jste,
jenž svrh’ mne? Viděli jste jeho tvář?
A jeho povoz, všecek zpěněný
ušlechtilými okřídlenci, sám
jež stvořil? Zřel jsem jej, jak po vodách
ztišených spěchá, taký krásy lesk
byl v jeho očích, že mi rozloučit’
se bylo truchle se svou říší: dal
jsem žalné sbohem, sem jsem stih’, bych zřel,
jak bolestný los na vás dolehl;
jak dal bych těchu v hoři nejvyšším.
Přijmete pravdu, balšám budiž vám.“

Zda z přesvědčení zmateného snad
či z pohrdání mlčeli, když šum
svůj skončil Oceanus, nejhlubší
kdo zjeví myšlenku? Tož nehlesl
z nich žádný chvíli, pouze Clymene,
jíž nikdo nedbal: neodvětila,
jen kvílela však hektickými rty,
vzhlížejíc okem mírným, bojácně
když děla k lítým: „Otče, nejprostší
jsem hlas zde, a jen vím, že zanikla
již radost, že se nám vkrad’ v srdce žal,
by dlel v nich stále, jak se strachuji:
neštěstí věštit’ nechci, mníc, že tvor
tak slabý moh’ by pomoc odvrátit’,
jež právem měla mocných od Bohů
by přijít’; nechte mne mou starost říc’,
co slyšela jsem říci, pročež lkám
a znám, že nám již není naděje.
Na břehu, čárném břehu stála jsem,
kde vzduch jen sladký dýchal od země
poklidu, vůní, květů, stromoví.
Byl prolnut tichou radostí, jak já
svým hořem; příliš prolnut radostí
a jemně vlahým teplem; v srdci svém
že cítila jsem hnutí, tupit’, lát’
běd zpěvy, hudbou žalů samotě;
a sedši zvučnou šklebli vzala jsem
a šeptala v ni, snula nápěvy —
ó ne již nápěvy! co pěla jsem
a s bědnou dovedností do vánků
jsem slala temné škeble ohlasy,
s pobřeží lesnatého naproti,
ostrovu v moři, s vanem větru čar
se nes’, jenž zalil, zaplnil mi sluch.
Na písek škebli vrhla jsem, a proud
ji naplnil, jak duch můj plný byl
tím novým, slastným, zlatým nápěvem.
Smrt živá byla v tónů výronech,
ve zvucích všech, úchvatně plynoucích,
jež za sebou a v ráz přec’ padaly
jak perly, s vlákna náhle kanoucí;
pak jiný a zas’ jiný zpěv, jenž vlál
jak holub, vzlétší z oliv haluzí,
ne němým peřím, hudbou okřídlen,
kol hlavy mé, že hořem, radostí
jsem chorá byla. Hoře ovládlo,
já uši šílené si zacpala,
když, pronik clonou chvějných rukou mých,
všech zvuků sladší hlas zněl, volaje:
‚Ó Apolline! mladý Apolline!
Ó jitřně zářný, mladý Apolline!‘
Já prchala, mne sledoval, vždy zněl:
‚Ó Apolline!‘ Otče! Bratři! strast
kdybyste cítili mou! Saturne,
ji kdybys cítil, smělých neděl bys
mých skromných slov, že chtí být’ slyšena!“

Hlas její tek’ jak ručej bázlivý,
jenž plyna křemenitém po břehu
se bojí setkat’ s mořem: moře však,
jej potkavši, se otřáslo; neb hlas
mohutný Encelada velkého
jej zhltl vztekle: těžké slabiky
se řítily jak vlny zlovolné
v hltavé prorvy bradel; o paži
svou opřen nevstal v mocném zhrdání.
„Zda máme přemoudrého poslechnout’
či bláhového obra, Bohové?
Ni blesk za bleskem, zbůjce Joviše
až byla vyčerpána zbrojnice,
svět na svět na mých bedrech vršený,
mne více nedrásal, než dětinská
zde slova, kdy jsme s trůnu svrženi.
Ó mluvte, křičte! ječte! řvete přec’,
Titani spící! Zapomněli ran
jste, mrzkých poličků? Zda nesklála
vás paže mladíčkova? Zapomněl’s,
Vln klamný Vládče, jak jsi v mořích vřel?
Aj! slovem prostým vznítil jsem váš hněv?
Ó radosti! zřím, nejste zničeni;
ó radosti; zřím, očí tisíce
se jiskří mocně po odplatě.“ — Děl
a zved’ svou statnou postavu a stál,
a bez přestávky takto hovořil:
„Teď plameny jste, povím vám, jak žhnout’
a ether od nepřátel očistit’;
jak živit’ lítě křivohrotý plam
a spálit’ vzdmutý oblak Jovišův,
by mládec v stanu svém se udusil.
Kéž pocítí zla, které způsobil;
ač zhrdám radou Oceanovou,
mám větší bol pro víc’ než říší pád’:
dny míru zašly, klidu snivého;
dny, zhoubné války tolik neznalé,
kdy všechny luzné nebes Bytosti
vytušit’ ždály bděle našich slov: —
to, naše brvy než se vraštily,
kdy ret náš znal jen zvuky velebné;
to, věc než perutnou jsme poznali,
Vítězství, ztracené či dobyté.
A pamatujte, Hyperion, brat
náš nejzářnější, dosud neklesl —
hle, Hyperion! jeho jas je zde!“

Všech zrak tkvěl v líci Enceladově,
zře, Hyperionovo s jeho rtů
co jmeno plynulo ke klenbám skal,
na jeho vážných rysech bledý svit:
ne divých, neb zřel Bohy přemnohé,
jak sám byl, hněvivé. Vzhléd’ na všechny
a v každé tváři spatřil zářný jas,
skvělejší v Saturnově, jemuž šeď
se leskla kadeří jak bublinná
u kýlu pěna, v záliv půlnoční
když vplouvá příď. A v siném, stříbřitém
trvali mlčení, až náhle plam
jak zoře do všech strmých srázů vnik’
a chmurných, zapomnění truchlých míst,
do trhlin všech a starých slují všech,
na všechny výše, v každou šerou hloub’,
ať bezhlasou neb hlučně dravými
sípavou potoky: a odvěké
kol vodopády, prudké bystřiny,
dřív’ zahalené v tmu a hustý stín,
teď světlo zřelo, děs jich zjevujíc.
To Hyperion byl: — již na vrchol
žulový jasnou nohou stoup’ a stál
tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt
mu ještě ohavnějším divadlem.
Vlas zlatý krátkých kučer numidských
a královský vzrůst velebný jak stín
mu pial se širý v jeho zářnosti,
jak Memnonovy sochy hmota pne
se při západu slunce poutníku
z Východu ztmělého: ston vyrazil
jak harfa Memnonova žalostný,
v myšlenkách ruce stisk’ a mlčky stál.
Zas’ jalo padlé Bohy zoufalství,
když zřeli sklíčeného Vládce Dne,
tvář mnozí odvrátili od světla:
však litý Enceladus zrakem šleh’
v rod bratrů; při jich žáru Japetus
vstal, Creus, Forcus, z moře zrozený,
a k sobě vrhli se, co sám se vzpial
v své výšce. Jmeno starce Saturna
ti čtyři vzkřikli; hlasně s vrcholu
odvětil Hyperion: „Saturnus!“
U Matky Bohů seděl Saturnus
a bez radosti v líci, Bohů všech
ač z dutých hrdel znělo: „Saturnus!“