Hyperion/Kniha třetí

Hyperion John Keats
Kniha druhá	Kniha třetí

Údaje o textu
Titulek:	Hyperion
Podtitulek:	Kniha třetí
Autor:	John Keats
Zdroj:	KEATS, John. Hyperion. Praha: Kamilla Neumannová, 1911. Edice Knihy dobrých autorů, sv. LXXIX B. s. 28–32.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Arnošt Procházka
Licence překlad:	PD old 70

Tak v hluku střídavém a pochmurném
zas’ klidu Titani se zmítali.
Jich zanech, Muso! Nech jich strasti jich!
Neb slabá’s opěvat’ tak hrozných muk:
bol osamělý nejlíp hodí se
tvým rtům a zpívající sirý žal.
Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se
hned z padlých starých božstev s mnohými,
již bloudí marně pustých po březích.
Na harfu delfskou zatím zbožně hrej
a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti
též dorské flétny zpěvy lahodné;
neb aj! toť pro Otce je veršů všech.
Nechť září, červenou co barvu má,
nechť vzduchem růže prudce, horce žhne,
nechť večerní a jitřní oblaky
rozkošným rounem plynou nad vrchy;
nechť rudé víno, chladné zurčivý
jak pramen, kypí v číši; chaborté
nechť škeble v písku, velkých hlubinách
se vinou v zátoč všakou růžové;
nechť děva rdí se žhavě, vroucí již
by pocel zlekal. Jásej, ostrove
z všech Cyklad přední, Dele v zeleni
svých oliv, palem, luhy stínících,
topolů, buků, nejhlasnější zpěv
kde Zefyr dchne, a v hustém ořeší
pňů temných v stínu: zlatým námětem
jeť Apollo zas’! Kdež byl, Sluneční
když Obr v smutku druhů zářný stál?
Svou krásnou matku opustil v ten čas
a blíženku svou, spící v sídle svém,
a bral se za jitřního přísvitu
po břehu říčky podél proutí vrb,
až po kotníky v liljích údolí.
Již slavík zmlk’ a hvězdy nečetné
na nebi váhaly, co počal drozd
pět’ jemným hrdlem. V celém ostrově
nebylo sluje, skryté jeskyně,
kamž nevnikal by šumný ohlas vln,
ač v mnohý zelený skryt sotva zněl.
Naslouchal pláče, zářné kanuly
mu slzy na zlatý, jejž držel, luk.
Se zrakem přivřeným a zalitým
stál, když zpod drsných větví clonících
velebným krokem truchlá Bohyně
se blížila, a k němu, z pohledů
jak jejích zřejmo, bystrou tuchou svou
co uhod zmaten melodicky děl:
„Jak přešla’s moře, nohou netknuté?
Či dávná tvář a řízou oděná
ta postava až dosud v údolích
těch dlela nezřena? Já ovšem šum
jsem slyšel rouch těch v listí spadalém,
sám sedě chladném lesa ve středu.
Já šelest toho lemu volného
v travnatých samotách jsem sledoval
a viděl květy zvedat’ korunky,
když šumot ten se nesl. Bohyně!
ty oči zřel jsem již, jich věčný klid
a celou tvář, neb snil jsem.“ — „O mně snil’s,
vznešená děla bytost; zbudiv se
ty zlatou lyru našel’s po boku,
a když se tkly tvé prsty jejích strun,
vesmíru širý, neznavený sluch
naslouchal v strasti, rozkoši, jak div
se zrodil nový, libozvuký tak.
Zda divno není, byv tak obdařen,
že’s plakal? Jinochu, rci, jaký žal
že cítíš; truchlímť, slzíš-li; s tou sděl
svůj bol, jež na sirém tom ostrově
ti byla strážcem spánku, žiti chvil,
dne od mladého, prvně zpozdilou
kdy’s dětskou rukou utrh křehký květ,
až paže tvá kdy napjala ten luk,
hrdinský pro vždy. Dávné Moci zjev
taj srdce svého, starých, posvátných
jež trůnů zřekla se, že’s věštěn byl,
a pro vděk nově vzešlý.“ — Apollo
v ráz rozhod se se zrakem, prostým chmur,
tak děl, co jeho zpěvné bušilo
a bílé hrdlo slovy: — „Jmeno tvé
mám na rtech, Mnemosyne, nevím jak;
proč říc’ ti mám, co dobře zříš? Proč měl
bych snažit’ se, bych zjevil, co z tvých úst
ne tajemstvím by přišlo? Temné mi
a bolné, podlé zapomnění zrak
pečetí: pátrám, proč tak smuten jsem,
že zádumčivost víže údy mé;
tu v trávě usedám a naříkám
jak někdo, kdo kdys’ křídla měl. — Ó proč
se cítím proklatým a zlomeným,
když vzduch, jenž bez pout, toužně k nohám mým
se klade? zelený proč deptám drn,
jak mrzký patám mým? Tož neznámé
mi vylož věci, dobrá Bohyně:
jsou jiné kraje, než-li ostrov ten?
Co hvězdy jsou? Je slunce, slunce tu!
Svit shovívavý měsíce! A hvězd
tisíce! Ukaž cestu na kterous’
mi z krásných hvězd, k ní vzletím s lyrou svou
a slastí vznítím stříbra skvělost jí.
Já chmurný hrom jsem slyšel: Čí to moc?
Čí ruka, bytnost, jaké božstvo as’
ten rachot vzbouzí v živlech, na březích
co naslouchám zde planě, v bezpečné,
však bolné nevědomosti? Ó rci
mně, sirá Bohyně! při harfě své,
jež kvílí z jitra vždy a v soumraku,
ó rci mně, proč tak šílím v hájích těch?!
Ty mlčíš — mlčíš? Lze však úžasné
číst’ naučení v zmlklé tváři tvé:
mne Bohem činí mocné vědomí.
A jmena, činy, hrozné příběhy
a vzpoury, šeré zkazky, vznešenost
a skony, vládčí hlasy, stvoření
a zmary, vše se řine v rozlehlé
mi chodby mozku a mne zbožšťuje,
jak bych byl křepké víno, jiskřivý
pil vzácný odvar, a tak nesmrtným
se stal.“ — Tak Bůh, co očí, planoucích
mu pod úbělem skrání, stejný třpyt
na Mnemosyně světlem chvějivým
tkvěl pevně. Prudký vzruch jím třás’ a zžeh’
mu rudě údů krásu nesmrtnou:
byl jako u bran smrti bojovník;
neb spíše jako ten, kdož s nesmrtnou
se loučí, bledou smrtí, v bolesti
tak vřelé, bol jak smrti mrazný jest,
a v křeči divém v život umírá:
tak trpěl mladý Apollo; a vlas
pak, slavné zlaté kštice vlnily
se mu kol jemné šíje. Za strasti
té Mnemosyne paže vzpínala
jak ten, kdo věšti. — Posléz’ Apollo
vzkřik’; — aj! s všech jeho údů nebeských
— — — — — — — — — — — — — —