Hyperion/Kniha první

Hyperion John Keats
	Kniha první	Kniha druhá

Údaje o textu
Titulek:	Hyperion
Podtitulek:	Kniha první
Autor:	John Keats
Zdroj:	KEATS, John. Hyperion. Praha: Kamilla Neumannová, 1911. Edice Knihy dobrých autorů, sv. LXXIX B. s. 5–15.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Arnošt Procházka
Licence překlad:	PD old 70

Hluboko v temném smutku údolí,
daleko svěžích jitra výdechů,
polední žhavých, hvězdy večerní,
dlel šedý Saturnus, jak z kamene,
tich jako tiš kol jeho doupěte;
kol hlavy jeho s lesem pial se les
jak s mrakem mrak. Ni vánek nehnul se,
ni tolik života, co v letní den
plod lehký vezme pýřné travině;
kam mrtvý padl list, tam zůstal též.
Bezhlase plynul potok, hynoucí
vždy více pro své padlé božstvo, v stín
se hale: ve svých třtinách Naiada
prst chladný na rty tiskla pevněji.

Šly pískem břehu velké šlépěje,
ne dál’, než kam krok jeho zabloudil,
kde spočinul pak. Na drn pravice
mu klesla stará mrtvě, lhostejně,
mdle, bez žezla; zrak zavřel bez říše:
co skleslou hlavou Zemi naslouchal,
své matce odvěké, snad v útěchu.

Moc žádná as’ by nepohnula jím:
kdos’ přišel však, kdo rukou laskavou
se jeho širokých dotk’ ramenou,
ač nezřícímu, s úctou kloně se.
To z dětství světa byla Bohyně;
při ní by štíhlé Amazonky zjev
byl trpasličí: za vlas Achilla
by jala, v šiji zhnětla; stavila
by prstem kolo Ixionovo.
Tvář měla velkou memfická jak sfinx,
jež v nádvoří snad stála paláce,
kdy mudřec k Egyptu zřel pro vědu.
Než mramor jiná byla však ta líc’:
jak krásná, jestli neučinil žal
nad Krásu samu žalu krásnějším.
Strach pátravý byl v jejím pohledu,
jako by neštěstí se počalo;
jako by mračný předvoj dnů byl zlých
svou zmrhal zášt a chmurný zadní šik
již pracoval svým hromem skupeným.
Svou ruku tiskla k místu bolnému,
kde buší srdce lidské, jak by tam,
ač nesmrtná, bol krutý cítila:
na Saturnovu šíji skloněnou
vložila druhou; kloníc se mu v sluch
rtů rýhou, slova hlasem velebným
a varhan zvukem děla hlubokým:
truchlivá slova, v naší řeči mdlé
jež as’ by zněla — slabým ohlasem
jen mocné mluvy Bohů pradávných! —:
„Saturne, vzhlédni! — vládce ubohý
a starý! Těchy nenesu ti, ne:
já říci nemohu: ‚Proč zasnul jsi?‘
neb nebe opustilo tě, a zem’
již nezná Bohem tebe, zbitého;
i moře se svým šumem velebným
se vymklo žezlu tvému; všechen vzduch
je zbaven zšedlé vznešenosti tvé.
Tvůj hrom, jsa vědom nových rozkazů,
nad naším padlým domem vzpurně hřmí;
a prudký blesk tvůj v paži nezručné
kdys’ klidnou zžíhá naši državu.
Ó strastná dobo! chvíle délky let!
plynouce dmete pravdu obludnou,
tak tisknete ji na náš matný bol,
že nevěra ni dýchat’ nemůže.
Spi, Saturne: — jakž mohla, bláhová,
jsem rušit’ dřímotné tvé samoty?
Jakž odemkla bych truchlé oči tvé?
Spi, Saturne! co u tvých nohou lkám!«

Jak v letní noci když sní vznícené
pralesů starci zelenořízí,
vysoké duby, kouzlem vážných hvězd,
a po celou noc sní tak bez hnutí,
krom lehkém, osamělém při vánku,
jenž tichem přijde, skoná, plynoucí
vzduch jako by jen jednu vlnu měl:
tak přišla, zašla slova ta; na zem’
co v slzách krásné čelo schýlila,
až její splývající vlas se střel
hedvábem hebkým jemu pod nohy.
V pomalých střídách měsíc rozesel
svých stříbrných dob čtvero do noci,
a stále oba tkvěli bez hnutí,
jak pravá socha chrámu pod klenbou;
Bůh ztuhlý stále ležel na zemi,
u nohou lkala truchlá Bohyně:
až posléz’ pozved’ starý Saturnus
své chabé oči, zřel své říše pád
a místa toho smutek s temnotou,
klečící krásnou Bohyni; tu děl
jazykem ochrnutým, jeho vous
co hrozně třásl se jak osyka:
„Ó něžná choti Hyperiona
zlatého, Theo, dřív’ jsem tušil tě,
než zhléd’ jsem líc’ tvou; vzhlédni, nech mne zřít
v ní los náš; vzhlédni, rci, zda slabý rys
ten Saturnův je; rci, zda Saturnův
hlas slyšíš; rci, to čelo vrásčité
a holé, zbavené své koruny,
je čelem Saturnovým? Kdo má moc
mě vrhat’ v zoufalství? zkad síla ta?
Jakž zmohutněla v rozsah takový,
když Osud sevřen zdál se ve statné
mé pěsti? Stalo se však; zdeptán jsem,
od božské činnosti vší zapuzen
a zbaven vlivu dobrotivého
v planety bledé, větrům rozkazův
a vodám, klidné vlády lidským žním,
všech konů, jimiž Božstvo nejvyšší
vší lásce ulevuje v srdci svém.
Já opustil jsem vlastní prsa svá:
svou pevnou totožnost, své pravé já
jsem kdesi mezi trůnem zůstavil
a tímto kusem země. Theo, hleď!
svůj otevři zrak věčný, ve prostor
kol zírej: v prostor hvězdný a přec’ v tmách;
ve prostor, jímž vlá život, sirou poušt;
v prostory ohně, v propast pekelnou.
Hleď, Theo, hleď! a rci, zda tvar či stín
zříš jakýs’, jenž se blíží na křídlech
neb voze, lítý, by se ujal zas’,
jež ztratil, nebes: úspěch zraje již,
jsem jist — být’ vládcem musí Saturnus!
Nadejít’ musí zlaté vítězství;
být’ Bozi svrženi, a rohy znít’
triumfů klidných‚ hymny slavnostní
ve zlatých mého sídla oblacích,
a hlasy něžných poselství a strun
ve škeblích dutých zvuky stříbrné;
a krásné věci nově stvořím, v žas
všem dětem nebeským; já rozkaz dám:
ó Theo! Theo! kde je Saturnus?“

Tou vášní strastnou na nohy se vzpial,
ve vzduchu zmítal mocně rukama,
svou kšticí drujdskou třás’, že kanul pot,
zrak plál mu v horečce, hlas jeho zmlk’.
Stál, hlubokých ni stonů Theiných
neslyše; za chvíli pak chrlil zas’
řeč takou: — „Zda však mohu stvořiti?
Zda mohu utvářet’? Zda udělat’
svět jiný, jiný vesmír, tento svět
by přemohl a v niveč rozdrtil?
Kde nový chaos? Kde?“ A na Olymp
ta slova našla cestu: pojal děs
tré zbůjců. Thea vylekala se,
tvář její značila však naději,
když hlasem děla živým, s úctou však:

„To vzmuží dům náš padlý: k přátelům
pojď našim, Saturne! pojď ztad a vzpruž
jich srdce; skrýši znám, z ní přišla jsem.“
Tak stručně: s prosebnýma očima
se brala zpět pak místem temnotným:
šel za ní, odvěkými houštěmi
krok řídila, jež poddávaly se
jak mha, jež k orlům lne, když vzlétnou z hnizd.

V oblastech jiných velké kanuly
též slzy, toho větší hoře, žal,
jenž pro řeč lidskou, péro přílišný:
Titani lítí v skrytu, v tíži pout
stenali pro moc starou, Saturnův
hlas v ostré strázni ždáli uslyšet’.
Však jeden z mamutího rodu měl
svou moc a vládu dosud, velebnost;
plamenný Hyperion v ohnivých
svých kruzích dosud stál, ssál kadidlo,
na Boha slunce vzrůstal z člověka,
však nejistě: jak hrozná znamení
smrtelné děsí, matou, tak se chvěl,
ne pro psů vytí, sov skřek odporný,
neb na návštěvu cestou k příteli
že náhle jeho umíráček zněl,
neb z věšteb při kahaně půlnočním;
děs rval však, obří síle úměrný,
Hyperiona. Jeho zářný hrad,
pyramid žhavým zlatem hrazený,
v stín cloněn obelisky ze spěže,
krvavě sálal spletí nádvoří
a kleneb, bání, žhoucích sloupení;
a všecky clony z jitřních oblaků
hněvivě plály: orlí peruti,
dřív’ Bohy, lidmi v žasu nezřené,
stín vrhaly sem; oři ržáli, dřív’
ne Bohy, lidmi v žasu slyšení.
Když okusit’ chtěl dýmů kořenných
z kadidla, dchnoucích s chlumů posvátných,
ne vůně jeho patro chutnalo,
než zhoubné mědi, chorých kovů pach:
když na západ se spavý uchýlil,
co krásný den byl zcela naplněn,
nespočal božsky v loži vysokém
a nesnil v melodií naručí,
zaháněl klidu milé hodiny,
jda ze síně v síň krokem obrovským;
co bez přístřeší, hlubokého snu
miláčci jeho stáli perutní
zdiveni, s bázní v chumlu, v úzkostný
jak dav se kupí v širých pláních lid,
když domy, věže zničil zemětřas.
Co zbuzen z Iedné ztrnulosti krok
co krok šel s Theou lesy Saturnus,
zanechav šera v týle, nachýlen
stih’ Hyperion prahu západu;
jak zvykle zámku dveře rozlétly
se v tichu lahodném, z trub slavnostních,
v něž vážní duli Zefiři, co zněl
zpěv volný sladkých zvuků přeletných,
a jako růže, v purpur oděná
a něžné vůně, chladná pro oko,
tak pro vznešenost přísnou tento vchod
se rozvil všecek, by jím vešel Bůh.

A vešel, plný hněvu vešel však;
na paty háv mu sálal plamenný
s praskotem, jako oheň pozemský,
etherné, jemné plaše Hodiny,
že chvěla se jich křídla holubí.
Dál’ z lodi v loď, v síň síní klenutou
se mihal, věnci světla vonného,
po dlažbě jasných arkád démantné,
až dosáh’ velké hlavní kupole;
a stanuv pod ní, lítý, nohou dup’,
základů z hloubi k výším cimbuří
zaduněl jeho vlastní zlatý stan;
než ustal tento hukot chvějivý,
hlas vyskočil, ne božsky zdrželiv,
mu v slova ta: „Ó dne a noci sny!
Obludné tvary! Strastné obrazy!
Přízraky, čilé v mrazných, mrazných tmách!
Příšery táhlé z černých bahnisek
plevelných! Proč vás znám? proč zřel jsem vás?
proč věčná podstať má tak vzrušena,
že zhléd’ jsem, poznal nové hrůzy ty?
Pad’ Saturnus, což padnouti mám též?
Mám opustit’ ten přístav poklidný,
své slávy kolébku, ten mírný pás,
ten tichý přepych jasu slastného,
křišťálná sídla, čisté svatyně,
svou celou zářnou oblast? Zpustlá jest
a prázdná, žádný z mých tu nedlí již.
Plápolu nezřím, třpytu, souladu —
jen tmu kol, smrt a tmu. I sem se, v střed
mých bydlišť derou temné přízraky,
by vládly, tupily a zastřely,
zdusily nádheru mou — Padnouti!
Ne, svědčiž Tellus slaném o rouše!
Své říše z hranic vztáhnu ohnivých
pravici strašnou, dítě zapudím
to hromovládné, zbůjce Joviše,
dím, starý Saturnus by sed’ zas v trůn.“
Tak řek’ a zmlk’, co těžká hrozba boj
mu s hrdlem vedla, ale nevyšla;
jak hlomoz množství lidí v divadle
se vzmáhá vždy, když „Ticho!“ volají,
tak za jeho slov bledé Přízraky
se zvedly, hrozné, mrazné trojnásob;
a z plochy zrcadelné, na níž stál,
mha vyvstala jak z kalné bařiny.
Bytostí úzkost mu se plazila
od nohou postupně až k temeni
jak pružný, svalnatý had obrovský,
jenž s hlavou, šíjí v křečech by se vlek’
v nadměrné strázni. Vyproštěn pak prch’
k východním branám, rosných hodin šest,
než úsvit v pravé chvíli měl se rdít’,
dech divý dýchal v spící průčelí,
od těžkých par je zjasnil, rozevřel
nad oceánu ledné proudy v ráz.
Planetný kotouč žhnoucí, po němž jel
z východu nebem denně na západ,
se točil oblak v cloně sobolí;
ne zastřen zcela, oslepen a skryt,
než tu i tam vždy sféry blysknavé,
oblouky, kruhy, mocné krojníky
zaplály, blesky sladcetvárné z tmy
halivé tryskly z hloubi nadiru
k zenithu — staré hieroglyfy,
jež mudrci a astrologové
o zraku bystrém, živší na zemi,
čtli úsilím své mysli, upřeně
po věky zříce: zašlé, mimo to,
co v troskách mocných kámen uchoval
neb černý mramor; význam, věda jich
již dávno zhasla. Slávou křídel dvé
měl kotouč ten, dvé skvoucích křídel, Bůh
když blížil se, vždy vzpiatých: z šera teď
jich obří péra vstávala, až kol
se střela všecka; oslonivý glob
co zatměn čekal božských rozkazů.
Rád by byl velel, trůn rád zaujal
a děl, by nastal den, však nadarmo.
Ne: — nemohl, ač Bůh byl prvotný:
dob nemoh’ v pohyb uvést’ posvátných.
Tož svítání, jak počínalo se,
v svém vzniku vázlo, jak již děno zde.
V let křepký stříbro křídel bratrských
svým okruhem se pialo. Předsíně
do černých noci zely oblastí;
a jasný Titan, novým šílený
zas’ hořem, nezvyklý se skláněti,
svou mysl v krušné tísni pod strastí
té chvíle sklonil; v strašný mračen tlum
teď na rozhraní dne a noci leh’
v své bolesti a lesku pohaslém.
Co ležel, Nebe svými hvězdami
na něho shlédlo soucitně, a hlas
mu Coelův z vesmírného prostoru
tak šeptal velebně a tiše v sluch;
„Ó nejzářnější z drahých dětí mých,
zrozený zemí, nebem zplozený.
Tajemství synu! činným nezjevný
ni silám při tvém vzniku! slastem tvým
a sladkým vznětům, jemným rozkoším
já, Coelus, divím se, jak přišly, zkad!
a plodům jich, v něž vzrostly, patrným
a pestrým; božským znakům, projevům
krásného bytí, neviditelně
vším věčným rozlitého prostorem;
ze vzešlých nově nejzářnější ty’s,
ó dítě! bratří svých a Bohyň všech!
Jste v truchlém rozbroji a bouří syn
se proti otci. Zřel jsem padat’ jej,
zřel, s trůnu jak můj prvorozenec
se skácí! Paže ke mně vzpínal, hlas
mne jeho dostih’ hromem, jenž mu zněl
kol hlavy. Zbled’ jsem, v páry skryl svou tvář.
Týž los ti též? strach matný mám, neb zřel
jsem nepodobné Bohům syny své.
Božskými stvořeni, vy božsky jste
pochmurní, nerušení, velební
jak mocní Bozi žili, vládnouce:
dnes ve vás strach zřím, naději a hněv;
účinky běsu, strázně; jako zřím
je v světě smrtelných též, u lidí,
již zmírají. — Toť strast, ó Synu můj!
zlou značíc zhoubu, náhlý děs a pád!
Leč pokus se; neb schopen jsi, neb jít’
kolkolem můžeš, viditelný Bůh,
a proti každé zlobné chvíli klást’
ethernou přítomnost: — já jsem jen hlas;
můj život životem jen větrů, vln, —
nad větry, vlny prospět’ nemohu:
však tobě lze. — Tož okolnost! buď
na výši; šíp chop u per, napiatá
než zasyčí tetiva. — Na zemi!
Tam najdeš Saturna a jeho žal.
Já střic’ ti budu slunce zářného
a dob tvých opatrovat’ pečlivě.“ —
Než zpola snes’ ten šepot prostorů
se k němu, Hyperion vstal a zved’
svá oblá víčka k hvězdám, zíraje,
co neustal; a stále hleděl k nim:
vždy tytéž jasné, mírné hvězdy zřel.
Tu zvolna k širým prsům schýliv se
jak norec v perlonosný oceán
přes okraj vzdušný vykročil a v noc
pak tiše ponořil se hlubokou.