Humoresky (Štolba)/Danajský dárek

Humoresky Josef Štolba
Průchodní dům	Danajský dárek	Ponejprv a naposled

Údaje o textu
Titulek:	Danajský dárek
Podtitulek:	Nevšední episoda ze všedního života
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 317–342. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Milostivá paní!

Zdaž pamatujete se na naši rozprávku o marnivosti a domýšlivosti mužské? Vy jste ochotně přesvědčovala, když jsem obé zatracoval co chyby, kterých muži nelze odpustiti, a pravila jste, že jest vám vždy velkou radostí, doslechnouti, že byly jaksi potrestány. Milostivá paní, proč bych vám neměl udělati radost, když mohu? Jsteli v dobrém rozmaru a máteli chuti, tedy slyšte.

Vy jste cestovala. Byla jste v Italii a v Rusku. Snad byste mi mohla říci, zdaž pravda, co jsem jednou četl, že „Příkopy“ mají pro Prahu tentýž význam, jako pro Florenci „Lung’ Arno“ a pro Petrohrad „Něvský prospekt“? Aspoň to bych rád věděl, zdaž jsou tyto též střediskem takých živých darmošlapných nul všech stavů, rodů a pohlaví, jako ty naše roztomilé pražské „Příkopy“. Skoro bych myslil, že sotva. O „Příkopy“, jak důstojné, jak vhodné jest vaše jméno! Či myslíte, milostivá paní, že ne? — Hmátněme do směsice živočišstva tam se hemžícího. Hle, co zůstalo nám mezi prsty vězeti?

To že je potomek Adamův?

Ani se nezdá. Jest to spíše živý důkaz, že člověk přece jen pochází od opice. Nemyslete, že soudím tak jen dle zevnějšku — nečiním to nikdy. Jest to náhodou člověk, jejž znám, a proto tato slova; jest to jeden, jakých mnoho, bohužel velmi mnoho.

Podívejte se na tu malou nepatrnou postavu. Tvář bezvýrazná, tupá, slabé tílko a dvě — jsou to nohy? — Hm, jsou. Inu: „i takových musí býti.“ — Jak krásně hodí se zevnější tento člověk k vnitřnímu. — Milostivá paní, vy snad se divíte, proč as právě utkvěly na něm ony dvě koketné oči jakés dívky? Nedivte se. Náš hrdina jest tak nápadně vyšňořen, že snadno na něm utkví zrak. Ten soulad barev! Každá čásť oděvu barvy jiné; věru pestrý to celek, pestrý jako jarní lučina, na níž rozličná domácí zvířátka tak ráda se pasou.

Pestrý sice ale elegantní. Elegantní? — Možná. Zdaž k tomu patří též ta tenká hůlka, jež se stále mezi dvěma prsty klátí, a ten modrý „cvikr“ na nose nebo vlastně nos v modrém „cvikru“? Také možná. Malý detail má mnohdy na celek velký vliv.

Vy jste již netrpělivá, milostivá paní. Bezpochyby chcete věděti jeho jméno? Povím vám je.

Jmenuje se Labuťka.

Kdo je zlomyslný, mohl by mysleti, že se jmenuje tak, poněvadž se labuť zdá býti zdokonaleným vydáním husy, ptáka to, jejž mají lidé za hloupého; já však nechci býti zlomyslným.

A čím že je?

Tím, čím je většina lidí: ničím. Již se zas divíte. A proč? Načpak by měl býti syn něčím, když jest otec bohat a má velký obchod v módním zboží pro pány?

Ah tak, slyším vás mluvit.

Inu, toť se rozumí. Proto jest Labuťka vždy, jakoby jej z módního journalu vystřihl. —

Milostivá paní, jsem v pokušení, abych postavil houfu tomu, do něhož jsem sáhnul, zrcadlo, by pohlédnuv nepředpojatým okem do něho — velká to arci žádost — možnáli se poznal a ještě jednou: možnáli, se polepšil. Ale nač sloužiti jiným? Ať si poslouží každý sám. Vždyť by mohl leckdos, hledě do mého zrcadla, posaditi si klobouk na druhou stranu, zapnouti kabát na jiný knoflík atd., mne by mimo to rozbolely ruce, a vy víte, jak jsem pohodlným.

Pardon, na něco jsem zapomněl. Jaké má oči? — Nevím sice jaké má, ale vím za to, jakých nemá. On nemá očí modrých, a tomu jsem rád, neboť modré oči vy milujete. —

Pan Labuťka se prochází po „Příkopech“ vždy velmi vesele a nonchalantně. Jeho jediným cílem, jeho vším na světě jsou dámy; proto si všechny tak prohlíží, proto tak často mnohé pronásleduje. Nemáte radost? — Ah prosím, nemračte se. Vždyť přece dosti žen, které se k takovým „mužům“ hodí.

Milostivá paní, vy se máte hodně procházeti. Pojďte tedy na procházku a dovolte, abych vás provodil; pan manžel nebude míti zajisté nic proti tomu. Nemáteli právě cíle, tedy vizte, tamto kráčí pan Labuťka. Líbezný úsměv mu pohrává kolem úst, aj, nehledí ani v pravo ani v levo, krok brzo rychlý, brzo zase volný, a za tu. chvíli co jej pozorujeme, pohlédl již nejméně pětkrát na hodinky. Co as to znamená?

Věru, vzpomenuli svých zkušeností, myslel bych skoro, že jde k nějakému rendez-vous. Avšak vždyť drží v ruce divadelní kukátko; šestá již odbila, on jde směrem k našemu divadélku — nevíte, milostivá paní, co se hraje? Pravda, je benefice. Škoda, že nemáte dnes loži. Ale nic nedělá. Zvíte přece vše.

Snad jest v člověku tom přece jakés zdravé zrnko — jde do divadla. Uvidíme.

Hle, teď se zastavil s dvěma mladíky. Ah, moji známí.

„Pánové,“ volá na ně, „musím vám něco znamenitého sděliti.“

„Nuže?“

„Podívejte se, co říkáte tomu?“ Vytahuje jakési psaníčko a podává je jednomu z nich, mladíku to honosícímu se pěkným vousem pod nosem a na bradě. „Doktore, tu máš, čti.“ — Doktorem sice ten mladík není, ale to nic nedělá; studuje práva a může jím jednou být, přejme tedy panu Labuťkovi tu radost, tykati si s doktorem.

Teď otvírá psaní a čte: „Vážený pane! Použijte přiložené vstupenky číslo 2. do cizinské lože k dnešnímu představení. Na čísle 1. bude seděti osoba, jež by Vás ráda seznala.“

Neušlo vám nic? On čte list po druhé. Věru, že musím s ním souhlasiti, an praví: „Labuťko, tys šťastný člověk.“

„A co tomu říká Mesistáfl?“ táže se tento drahého mladíka. Vy se smějete, milostivá paní, slovu Mesistáfl? Pohlédněte na orličí nos, špičatou bradu a šelmovský pohled osloveného, zdaž neopravňuje částečně k titulaci této?

„Hloupý má štěstí,“ odpovídá tázaný se smíchem.

Hahaha, pan Labuťka dělá, jakoby nebyl slyšel.

„Doktore,“ praví, „já myslím, že jest to od dámy.“

„To se rozumí, máš patrné důkazy.“

„Ty jsou?“

„Ve psaní stojí psáno „osoba“. Říká se „ta“ osoba, následovně jest původce psaní tohoto osoba ženského pohlaví a tedy ženská, čili ohledem na obsah psaní, sedadlo to za 1 zl. 20 kr.: dáma. A to jest důležité: neboť každá dáma jest sice ženskou, ne ale obráceně, nu ale tahleta osoba ženská jest patrně damou.“

Chudák Mesistáfl nejspíše právě spolkl kouř z doutníku, kucká se náhle; dobře mu tak, proč kouří. Labuťka dává hlasitým „bravo“ svou spokojenost na jevo.

„A to je dobré, že ne?! Ó ten náš doktor, nad toho není. Musím se přiznati, tento důvod mi nenapad’.“

Proč se asi „doktor“ tak útrpně po něm ohlíží? — Pozor, již pokračuje.

„Za druhé, kdyby tě chtěl seznati pán, přijde v jistou hodinu na „Příkopy“ nebo na večer za tebou do hostince.“

Labuťka kývá hlavou.

„Za třetí jest to patrně psáno ženskou rukou a za čtvrté, můj bože, kdyby nic, tedy to nás musí přesvědčit: podívej se, máš zde jen několik slov, ale ortografických chyb skoro právě tolik. Jsem sice takto k dámám galantním, ale co je pravda, to je pravda: seznal jsem jich posud dost, ale málokterá uměla —“

„Nu, co se toho týče, jest též mnoho pánů, kteří žádnou z těch dam nezahanbí, že ne, Labuťko?“ obrací se Mesistáfl s nestydatým úsměvem k tomuto.

„Hm, možná.“ — Mně se zdá, že je Labuťka v rozpacích.

„Ale to se musí uznati,“ mluví „doktor“ dále, „že Labuťka má náramné štěstí u ženského pohlaví. Rendez-vous v divadle, a vstupenka ve psaní, to se dobře vyplatí, i kdyby se ti ta dáma nelíbila. Ostatně ale, pánové, právě něco pozoruji, čeho si Labuťka ani nevšimnul. Podívejte se na pečeť; tohleto není nic obyčejného, tohleto je, pamatujte na má slova, nějaká, snad za starého muže nešťastně provdaná šlechtična, mladá hraběnka, jest jich tady dost — Labuťko, já ti závidím.“

Labuťkovi se patrně dělají mžitky před očima; perspektiva, již mu „doktor“ otvírá, jej jak se zdá omráčila — chápe se křečovitě jeho ramene.

„Dej pokoj, doktore,“ ozývá se nevrle Mesistáfl, „hraběnka a dá si rendez-vous v českém divadle!“

Povšimla jste si, že slova „hraběnka“ a v „českém divadle“ byla pronešena se zvláštním důrazem?

Hle, jak se „doktor“ zamračil. „Právě to dosvědčuje mou domněnku. Dala si rendez-vous na místě, kde jest úplně neznáma, poněvadž tam snad jaktěživa nebyla.“

Mesistáfl mlčí.

Doktor se již zase vzpamatoval; vrásky s jeho čela mizí a obrací se opět k Labuťkovi.

„Labuťko, přiznej se, nemáš opravdu ani tušení, kdoby to as mohl být?“

Labuťka se samolibě usmívá. Teď něco uslyšíme.

„Inu, což to, na někoho bych si mohl myslet.“

„Aj hleďme, jak umí držet za lubem. Jest zajisté krásna?“ táže se doktor.

„Ach božínku, jako Venuše.“

„A bohatá?“ dodává Mesistáfl.

„Má pět domů.“

„Svatý Jene, pět domů!“ křižuje se Mesistáfl. „A není ze šlechtického rodu?“

„To právě ne, ale počkej — mně se zdá, že byla matka její rozenou baronkou.“

„Tu to máme, neřekl jsem to?“ volá vítězoslavně doktor.

„A z čeho soudíš, že to ona?“ táže se Mesistáfl.

„Z čeho? Můj bože. Potkávám často mladé krásné děvče; ona si mne vždy velmi prohlíží —“

„To rád věřím,“ podotýká doktor.

„Ó prosím, prosím; několikráte se za mnou ohlédla, a to mne, rozumí se, rozpálilo. Šel jsem za ní, a teď chodím zhusta okolo jejích oken.“

„A ona?“

„Obyčejně jest již u okna, když přicházím, a sice s nějakou přítelkyní. Jakmile mne obě spatří, počínají se vždy velmi přívětivě smáti.“

„To zas já rád věřím,“ podotýká Mesistáfl.

,Půjdete také do divadla?“

„Ty se ještě ptáš? — Ale upřímně řečeno, k vůli kusu tam nejdeme. Jevištěm bude dnes pro nás cizinská lože, a herci: pan Labuťka a ta neznámá.“

Teď se loučí, a Labuťka jde do divadla. Naši přátelé zůstali venku, teď zmizel Labuťka, hle jak šelmovsky na sebe pohlížejí a v jak srdečný smích propukají.

„Komu není s hůry dáno —“ podotýká Mesistáfl.

„— v apatyce nekoupí; to musíš ty nejlépe vědět,“ dodává doktor. Abych se vyhnul nemilým výkladům, musím podotknouti, že byl Mesistáflův otec lékárníkem.

„Osmanský už jde,“ volá doktor. To platí onomu mladíku vysokého vzrůstu, jenž s doutníkem v ústech divadlu se blíží. Snad se dozvíme nyní něco bližšího. Již jest u nich.

„Servus! Jak mají se věci?“ táže se kvapně.

„Už je tam,“ zní tajemná odpověď.

„Výborně. Vy budete vše pozorovat z parketu a já budu vedle něho. Vzal jsem si lístek č. 3. do cizinské lože.“

„To byl dobrý nápad. Však teď se seberme — vzhůru k naší veselohře!“

Se smíchem kráčejí do divadla. —

Milostivá paní, nyní vás dovedu domů. Děkuji vám srdečně, že jste mi dovolila vás doprovoditi, ač vás snad proto zlí jazykové pomluví, a zýtra vás navštívím, abych vysvětlil, co se z toho vajíčka, jež jsem vám právě předložil, asi vyklubalo. Vy strávíte dnešní večer ve společnosti — přeji, abyste se bavila lépe, než na procházce, již jste právě se mnou byla vykonala.

Poručte mne prosím panu manželi.

II.

Jak mne to těší, milostivá paní, slyšeti z úst vašich, že jste žádostiva mého vypravování. Dovolte jen, abych se posadil. Tak a nyní slyšte.

Když včera pan Labuťka opustil svých známých — přátely je přece nemůžeme nazvati — bral se do druhého poschodí; vstupenka mu otevřela cizinskou loži, a konečně stál tam, kde měl nabýti vysvětlení stran lístku, jenž po celý den byl jedinou jeho myšlenkou.

Vy se divíte, že může míti takový člověk též myšlenky? Nedivte se, vždyť to byla myšlenka cizí.

Lože, v níž se nacházela čtyry číslovaná sedadla, byla posud prázdna. Pověsil lehký svůj svrchník a opřel se o zeď.

„Hm, musím se přiznati,“ počal sám s sebou hlasitě hovořiti — a to činil často, neboť velmi rád se slyšel mluvit — „že mi srdce rychleji tluče. Jest to ona nebo není to ona?“ Věru teď nescházelo, než aby to vypočítal na knoflíky u své bělostné vesty. „Nastává snad okamžik pro mne velmi důležitý; neboť z vojenské služby mne otec nemusel ani vypláceti, a na ženění jsem již dosti stár.“ Vidíte, on to myslel poctivě. „Neníli to však ona, jest hlavní věcí, aby byla hezká a těžká, sice se ihned ztratím.“ Byl si zatím načechral vlasy, upravil vše na těle tak, že byste mu mohla nejvýše vy, milostivá paní, kterážto máte opravdu vkus, ledacos vytýkati, a obrátil se k divadlu. „Za 5 minut ¾7, divadlo se počíná plniti“ — tenkráte nechodilo ještě, jak pozorujete, naše obecenstvo teprv až mezi prvním jednáním do divadla — „lože se obsazují, jen sem nikdo nechce.“

Pojednou se blížily kroky. Labuťka nasadil cvikr, ne ale ten modrý, opřel se malebně o krajní stolici a pohlížel napnutě na dvéře. Tyto se otevřely a vkročila dáma.

Naším hrdinou to škublo; škublo to jím ale po druhé a silněji, když dáma přiblížila se tak, že mohl obličej rozeznati. Pozdravil lehce a jedním skokem byl u svého kabátu, chtěje odejíti. Obličej onen byl arci dle toho — avšak náhle se Labuťka zarazil.

„Ale Labuťko,“ pravil sám k sobě, „cožpak to musí být ona? Uvidíme, sedneli na číslo 1.“ Ohlédnul se a již chápal se kliky. Opět se zarazil. „Což kdyby si tam byla sedla nedopatřením? Musím se přesvědčit. Na zmizení mám vždy ještě času dost.“ Srdnatě pokročil v před. A kuráž měl — to bylo v krvi, vždyť papínek je setníkem u městských ostrostřelců.

„Má úcta, milostpaní,“ pozdravoval dámu.

Dáma se ohlédla, a věru, nikdo by mu to nemohl míti za zlé, že chtěl utéci. Bylať asi „přes 40“ a suchého, nepříjemného obličeje, jemuž dodával ostrý nos a jakýsi zlý tah kolem úst velmi odporného výrazu. Ke všemu byla hlava ověšena — trvám, že plným právem mohu užiti tohoto výrazu — bohatými kadeřemi.

Milostivá paní, vy víte, že miluji u dam kadeře, ale pergamenový vráskovitý obličej v rámci z kadeří a kudrlinek jest pro mne věcí hroznou.

„Služebnice,“ odvětila úsečně, vycenivši na ubohého dvě řady zubů jako perly, o nichž zajisté nejvýše ona sama tvrdila, že nejsou falešné. Arci kdyby řekla, že jsou její vlastní, nemohl by ji nikdo ze lži kárati.

„Jsem vaším sousedem, milostpaní,“ pokračoval Labuťka.

„Těší mne,“ zněla odpověď, jež patrně chtěla říci opak toho, co řekla.

Labuťka si oddychnul.

„Zaplať pánbůh,“ zašeptal, „od ní to psaní není. Přesedla si. Teď ji musím nějakým spůsobem z čísla 1. dostati pryč.“

„Jsem náhodě velmi povděčen, milostpaní,“ obrátil se zase k ní, „že —“

Dáma se nevrle ohlédla.

„— že,“ pokračoval, pohledem tímto zaražen, „že mi popřáno — vedle milostpaní —“

„Pane, zdá se,“ vskočila mu nevrle dáma do řeči, „že jste si mne vyvolil za terč svých nejapných poznámek.“

„Ale dovolte, milostpaní —“ koktal Labuťka uleknut.

„Vy mne chcete patrně urážeti.“

„Já vás, milostpaní? A čím?“

„Vy se ještě ptáte?“ zněla hněvivá odpověď. „Což myslíte, že nepozoruji, jak kladete vždy zvláštní důraz na slovo „milostpaní“, ačkoliv na mně dobře viděti můžete, že patřím posud do posvátného stavu panenského!?“

Labuťka se zachytil sedadla.

„Vy jste ještě pa —?“ tázal se zděšené.

„Myslím, že nevypadám tak, aby se mi to nevěřilo.“

„Ó zajisté — račte odpustit — vždyť jste v nejlepších letech — můj bože — kdyby bylo dnes slavnostní osvětlení, zajisté že bych byl hned poznal — neboť jsem mimo to krátkozraký —“ počal se rozpačitě vymlouvati Labuťka.

„Pane, vy jste nezdvořilým,“ dovršila dáma zajímavý dialog.

„Ty můj Ježíši, komu jsem se to dostal do rukou. Stará panna, brr!“ otřásl se Labuťka. „Ta se mi teď naschvál nehne z místa. Než ale kuráž —“ a tu jak víte má, neboť atd.

„Vy ráčíte mít, slečno, číslo první, není-liž pravda?“ tázal se znova sladce, klada důraz na slovo: slečno.

Účinek byl patrný, odpověděla mnohem přívětivěji:

„První nebo poslední, vše jedno. Sednuli na 1. nebo na svou 4., nedělá to rozdílu, sedadlo jako sedadlo.“

„Tedy ráčíte mít 4.?“

„Ano.“

„Čtverka je výborné sedadlo,“ podotknul Labuťka.

„Tady se to sedí také dobře,“ zněla odpověď pronešená tónem, jenž mohl Labuťku k zoufání přivésti.

„Ale tam je mnohem lepší přehled.“

„Jako tady.“

Labuťka nevěděl již co počít. „Ještě jeden trumf,“ pravil k sobě, „a jestli ten nepomůže, pak — ji vyhodím.“

„Ale vidíte, slečinko,“ pravil nejsladším hlasem, „ta 1. je vlastně již zadána.“

„Nemohl jste to říci hned?“ Zvedla se, přesedla, a hluboce oddychnul si upocený Labuťka.

„Byla to krutá práce, ale jest bohudíky odbyta,“ pravil k sobě, sedaje si na dvojku. „Budeme dále čekat.“

Sotva že usedl, vešel do lože — Osmanský, onen mladík, jenž byl včera přistoupil k našim přátelům, když je byl Labuťka opustil. Pamatujete se přec?

Labuťka se ohlédnul, zakabonil se, ale ihned se tvář jeho vyjasnila. „Ten bude svědkem mého vítězství,“ volalo to v něm radostně.

Osmanský se usmál, pozdravil chladně a usednul na trojku. Jak patrno, znali se oba. Byli dříve přátely, a víte, milostivá paní, co je rozdvojilo, co bylo příčinou, že Osmanský přísahal Labuťkovi pomstu? — Láska, nic než láska. Ó ta láska, co ta již má na svědomí, máli vůbec jaké svědomí! Jest to krátká ale srdcelomná historie. Osmanský miloval kdysi tak — a to se mu často přihodilo — že myslel, že bez „ní“ nebude moci žíti. Labuťka sešel se jednou s damou tou a vyprávěl jí o Osmanském věci tak jej kompromitující — a těch bylo lze najíti v životě jeho bohužel velmi mnoho — že přerušila s ním ihned veškeré diplomatické spojení. Osmanský žil sice po krátkém čase i bez ní velmi krásně, ale Labuťkovi to nemohl zapomenouti. Žádný tedy div, že se chovali k sobě chladně. Však jak plesal Labuťka, že se bude moci před svým nepřítelem ukázat. Byl by jej rád o všem zpravil, ale Osmanský choval se tak odpudivě, že netroufal si jej osloviti. Rozhlížel se po divadle a pozdravoval své dva přátele, jež bylo viděti v parketu, tam dole na pravo, kde bubny tvrdí muziku našeho orkestru, a opětoval jich potutelný úsměv.

Neseděli takto dlouho, any se otevřely dvéře po třetí, a vstoupila dáma mladá, prostřední postavy, elegantně oblečená, jež vznášela se takřka k sedadlům. V Labuťkovi se zarazil dech. Tato žena, jejížto líbezný obličej byl ovrouben rusým vlasem, jejížto krásné oko metalo blesky a jejížto úsměv duši jímal, tato žena, jež se mu zdála býti andělem, ta jemu psala, ta s ním se chce seznámit. Ano, ona to jest, od níž pochází ten list, neboť usedla ihned na číslo 1.

Oba uctivě pozdravili, zvláště pak Labuťka samou úctou se rozplýval.

„Buku líbám, slečno,“ pronesl zajíkavě, a nedivte se mu, neboť v duchu viděl již spočívati dívku tu ve svých loktech, v duchu ssál již med z kvetoucích těch rtíků. Dívka pohlédla naň bystře a poděkovala.

„Jak jen začít,“ přemítal Labuťka, „neboť na prvním dojmu nejvíce závisí.“

Dáma rozhlížela se po divadle a pohlédla náhodou opět na Labuťku.

„To je vyzvání, abys ji oslovil,“ ozývalo se v Labuťkovi. „Ale jen jak?“

Kdyby byl Mesistáfl v loži býval, byl by měl příležitost, opakovati svůj výrok, že hloupý má štěstí, neboť dívka, čistíc si kukátko, upustila vějíř.

Jako blesk shýbnul se Labuťka a s nejsladším úsměvem na světě jí ho podával.

„Ach, jak jsem šťasten, slečno,“ pravil, „že příznivá náhoda dala vějíři vašemu vyklouznouti ze spanilé ručky vaší.“

Osmanský se impertinentně usmál, a dívka, též se usmívajíc, děkovala.

„Ta mi podala krásnou příležitost,“ myslil si Labuťka, „a jak se zdá, neminulo se mé obratné oslovení účinkem.“

„Neděkujte, slečno,“ pravil nahlas, „neboť tato první službička, kterou jsem vám prokázal, jest tak nepatrná, že za to ani nestojí.“

„Mně dostačí prozatím úplně tato nepatrná službička,“ odvětila naše spanilá neznámá, smějíc se.

„Ach slečno,“ pokračoval Labuťka vřele, „já bych si přál, abych i nadál měl příležitost vám sloužit.“

Dívka se dala do hlasitého smíchu.

„Aj pane,“ pravila, „jakž bych já k tomu přišla, já, cizí osoba?“

„Jak? — To víte sama nejlépe — poroučejte —“ horoval Labuťka.

Dáma se zarazila a pohlédla udiveně na Labuťku.

„Pane, já vás nepochopuji.“

„Že nepochopujete? — Rcete raději, že nechcete pochopit.“

„Pane, vaše řeči mne vskutku zarážejí.“

Labuťka se trochu vzpamatoval. Naklonil se k dívce a pravil polohlasitě: „Ach odpusťte, já zapomněl, že nejsme sami.“

Dívka couvla se svým sedadlem.

„Pane,“ pravila hrdým tónem, „co znamenají tyto řeči? Chováte se ke mně tak důvěrně, ač nejsem si vědoma, že bych vám byla k tomu zavdala příčiny.“

Teď se Labuťka zarazil, neboť tato chladnost zdála se býti přirozenou. Osmanský, jemuž neušlo ani slovo, byl v neustálém telegrafickém spojení se svými přátely v parketu a patrně velmi potěšen, neb ironický úsměv nezmizel mu se rtů.

„Že jste mi nezavdala k tomu příčiny?“ tázal se Labuťka po chvíli.

„Myslím, že to říci nemůžete.“

Rozpaky Labuťkovy rostly.

„Ale dovolte, slečno,“ vyrazil ze sebe, „což bych se byl ve vás zmýlil?“

„Pane, vy jste se zbláznil,“ zněla kategoricky hněvivá odpověď.

„Ano, ale láskou k vám,“ dovolil si podotknouti nebohý Labuťka.

„Toť přespříliš!“ Dívka rychle vstala, v tom však se otevřely opět dvéře, a vstoupil mladý hezký muž.

Dívka se obrátila.

„Konečně že přicházíte, Richarde,“ zvolala radostně, „jest mi vás na nejvýš zapotřebí.“

Richard přistoupil kvapně.

„Odpusťte, drahá Sylvie,“ pravil, „že přicházím tak pozdě, ale nebylo mi možno dříve z domu odejíti.“

„Kdybyste byl dostál svému slibu, že si vezmete sedadlo vedle mne, byl byste mi uspořil velmi nemilý výstup,“ vyčítala Sylvie.

Labuťka byl jako opařen. Osmanský si mnul ruce. „Teď nastane mela,“ zašeptal.

„Nemilý výstup?“ divil se Richard. „Ostatně mi křivdíte, Sylvie. Vy máte číslo 1., a já mám číslo 2.“

„Ale vždyť jest číslo 2. obsazeno?“ namítala Sylvie.

„A kým?“

„Tímto pánem.“

Richard obrátil se chladně k Labuťkovi. „Pane,“ pravil, „toto sedadlo jest mé.“

Labuťka se útrpně usmál. „Mýlíte se; patří mně.“

„To není možné.“

„Odevzdal jsem biletáři poukázku na čís. 2. a sedím zde tudíž plným právem.“

„To jste učiniti nemohl, neboť já sám poukázku tu právě nyní odevzdal. Koupil jsem ji dnes ráno.“

„A já ji ráno obdržel darem.“

„Jak jste ji mohl od třetí osoby obdržet, když já ji u kasy koupil?“

„Po tom vám nic není.“

„Nevysvětlíteli, zavolám biletáře,“ Labuťka pohlédl tázavě na Sylvii, jež napnutě naslouchala.

„To nemohu říci, jest to příliš delikátní věc,“ pravil posléz.

Richard se obrátil ku dveřím. „Vysvětlíte?“ tázal se ještě jednou.

„Nuže,“ odhodlal se Labuťka, „povím to, ale dříve musím míti k tomu povolení slečnino.“

Ukázal na Sylvii.

Richard a Sylvie pohlédli udiveni na sebe.

„Mé povolení?“ tázala se tato.

„Ano, vždyť víte proč.“

Hněv Sylviin, jejž byl příchod Richardův trochu utlumil, probudil se znova.

„Pane, totě přespříliš,“ pravila.

„Jakže, slečno, vy zapíráte? Když vy se takto chováte, budu já stejnou spláceti.“

„Richarde, ujmete se mne.“

„Pane,“ obrátil se tento rozechvěn k Labuťkovi, „z toho se mi zodpovídáte. Teď mluvte — jedná se o čest mé nevěsty.“

„Vaší nevěsty?“ tázal se Labuťka ohromen.

„Mluvte, sice —“

„Jeho nevěsta?!“ prolétlo Labuťkovi hlavou; „však já jí zatopím. — Nuž tedy, vězte: lístek obdržel jsem od dámy, již vy nazýváte svou nevěstou.“ Labuťka ukázal vítězoslavně na Sylvii.

„Důkazy, pane!“ naléhal divoce Richard.

„Tu jsou.“ Labuťka podával mu list, jejž byl ráno obdržel. „Přečtěte si toto psaní.“

Richard přelétl papír. „Co jest mi do toho, já chci důkazů,“ opětoval zuřivě.

Teď se ale Labuťka také rozčertil. „Jak, slečno,“ pravil, „vy se nechcete k svému rukopisu znát?“

Místo odpovědi chopil Richard Labuťku za ruku a trhl jím. „Pane, pojďte se mnou.“

V tom však otevřely se dvéře opět, a vešel biletář. „Pane,“ obrátil se k Labuťkovi, „musím a vámi mluvit.“

Richard ho pustil a počal horlivě rozmlouvati se Sylvií; Osmanský se diabolicky usmíval, a stará panna na čísle 4. napnutě poslouchala.

„Pane, vy jste se vloudil na falešnou poukázku do divadla,“ pravil biletář k uleknutému Labuťkovi.

„To si vyprosím,“ odvětil tento.

„Ano, vaše poukázka jest již dávno prošlá.“

„To není možné; já si na vás u ředitelstva postěžuji.“

„Oh, pane, toho se nelekám; vy jste se dopustil podvodu. Nevšimnul jsem si prvé vaší vstupenky, až přišel tento pán.“

Labuťkovi se řinul pot s čela, takového vyplnění svých snů se nenadal. Richard, jenž se byl zatím trochu utišil, přistoupil zase k němu.

„Vy uznáte, pane,“ pravil, „že chování vaše k této dámě nemůže zůstati bez trestu.“

Labuťka by se byl raděj viděl sto sáhů pod zemí.

„Zde jest má adresa,“ pokračoval mladý muž. „Vy nahlédnete, že jen krev nás může vyrovnati.“

Labuťkovi vstávaly vlasy. „Krev?“ zvolal zděšen, „vy chcete, abych se s vámi bil?“

Jak vidíte, měl kuráž, ale to bylo v krvi, neboť papínek atd.

„Musíte,“ zněla chladná odpověď. „Udejte mi své jméno a byt, zýtra vám pošlu svého sekundanta. Jakou zbraň volíte?“

Labuťka div neklesl.

Osmanský, jenž nebyl s něho oka spustil, uznal konečně za dobré, vmísiti se do rozprávky. Vstal a přiblížil se se smíchem.

„Hahaha, jakou zbraň pan Labuťka volí? — Buď deštníky, jichž má jeho pan otec velký výběr, aneb škrobené límce.“

„Můj bože,“ mumlal nešťastný Labuťka, „ten jest svědkem mé porážky — já se zblázním.“

„Jak — pan Labuťka, pověstný syn známé firmy? — Pane, neviděl jsem vás nikdy, ale znám vás přece dobře. S vámi arci nemůže býti o souboji ani řeži, hahaha, s vámi se střílet — prosím, odejděte již a buďte ubezpečen, že těší mne, an jsem poznal, že fáma vaše není vás horší.“

Labuťka chtěl ihned zmizeti, ale nemilosrdný Osmanský chopil ho za rameno.

„To bylo divné rendez-vous,“ šeptal mu úsměšně. „Zdá se, že někdo si s vámi ztropil důkladný žert — snad z pomsty.“

Labuťkovi se problesklo v hlavě. Vytrhl se a pádil ven, následován biletářem.

Osmanský se smíchem vrátil se na své místo.

„Myslíte to opravdu?“ tázal se ho Richard.

„Ano,“ odvětil, „a skoro bych si troufal tvrditi, že ti dva pánové tamto v parketu mají v tom jakési účastenství, neboť od okamžiku, co jsem je mohl pozorovat, hledí stále upřeně do této lože.“

Troje kukátka obrátila se v naznačené místo.

„Myslíte ty pány,“ tázala se Sylvie, „z nichž jeden mne právě pozdravuje?“

„Ano, tytéž.“

„Aj, toť můj roztomilý bratránek,“ zvolala s udivením Sylvie. „Nyní tomu rozumím. Měla jsem doma prošlý lístek na číslo 2. do této lože. Dnes ráno byl u nás, a když slyšel, že mám na dnešní představení číslo 1., žádal mne, abych mu ho darovala. Ten dareba — ale trestu svému neujde.“

Pohrozila prstem, a vám, milostivá paní, bude asi právě tak málo záležeti na tom jako mně, zvěděti, jak as Sylvie umí trestat. Chtěl jsem jen vyprávěti episodu ze života pana Labuťky a to jsem učinil.

A mám vám snad vysvětliti, jak to spiklenci navlékli? — Nápodobiti ženskou ruku jest snadné; najíti k podobnému žertu vhodnou osobu, neméně — a myslíte, že studenti by takového něco neprovedli? Ach ano. Vždyť se to zakládá na skutečné události.

Labuťka odejel hned druhého dne na honbu, někam na venek — on velmi rád střílí, ale jen do zajíců. Nyní však nalezla byste jej, kdybyste právě chtěla, velmi snadno zase tam, kam vlastně patří — na „Příkopech“.

Milostivá paní, máte radost? Mně se zdá, že jste se stala z mého vypravování ospalou? Že ne? — Jste velmi galantní. Ale kdo ví, zdaž by vám nebo panu manželi neposloužilo, kdybyste je čtla před spaním. Zkuste to. Byla by to také zásluha.