Humoresky (Štolba)/Průchodní dům

Humoresky Josef Štolba
Koketa	Průchodní dům	Danajský dárek

Údaje o textu
Titulek:	Průchodní dům
Podtitulek:	List z denníku starého vojáka
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 289–316. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Byla překrásná letní neděle. Na nebi ani obláčku, slunce sesílalo žhavé své paprsky rovnoprávně na prázdné i plné lebky procházejícího se lidstva, a čerstvý vánek, jakoby pln byl závisti, že oheň nebeského tělesa dovede každého bez rozdílu tak rozehřáti, namáhal se ochlazovati vše, co mu do cesty přišlo.

Na náměstí bylo velmi živo. Velká byla právě skončena, a krásný svět obého pohlaví měřil široký chodník, jenž vedl napříč rozsáhlého a pěkného toho místa. Jako motýlové oblétali mladí páni ta kvítka, jež pomocí slunečníků bránila se záři sluneční, aby v ní nesčernala — jak známo, přivádí dobré osvětlení často rozličné temné stránky k poznání, pročež směle mohu říci, že skvělá zář sluneční vlastně působí skvrny — a dychtivě pátraly oči mateřské, který motýl kterému kvítku nejvíce se přibližuje. Mezi motýly bylo mnoho v stejnokroji, až těch máme do kasáren stejně blízko, jako z našeho náměstí.

V rohu náměstí, na konci zmíněného chodníku vypínalo se blahonosné to stavení, jemuž jeden z nejvkusnějších a nejbohatších slohů moderních jméno své děkuje, totiž „sloh kasárnický“. O Řekové, čemu byste se mohli od nás naučiti! Co jest façada korintská proti oné našich kasáren? A kde nalezneme rozkošnějších otvorů nad kasárnická okna? Tyť jsou idealem všech oken, a královnou jich jest okno s „bedničkou“.

Nebude snad každý znáti ta okna „s bedničkou“. Vedou z „pedagogického“ oddělení kasáren a slouží k tomu, aby „obyvatel“, nejsa vyrušován pohledem na tento bídný svět, měl před očima jen nebesa — bednička jest, jak známo, nahoře otevřena — a k nim obrátil hříšnou duši svou. V oddělení tom odbývají se všeliké tresty, jež nepřesahují jisté určité meze, a k trestům těmto náleží hlavně „kasárník“.

„Kasárník“ následuje všechny menší neplechy vojenského života v patách. Kdo přijde po čepobití domů — seznámí se s ním druhého dne; kdo hasil žízeň přespříliš — toho ujme se druhého dne kasárník; kdo — atd., není třeba, abych vypočítal, na co vše je „kasárník“. Čtenáři moji mohli by se státi netrpělivými, a to nechci, neboť jest již dosti netrpělivým kadet Brok, jenž za jednou takovou bedničkou právě do nebe se dívá.

Chudák! Ví, že by mohl spatřiti svou Rózu vyšňořenou na náměstí, že by mohl nahlédnouti do těch čarovných očí, jež mu byly před nedlouhým časem takořka udělaly, a zaslechnouti sladký zvuk libého jejího hlasu — a nemůže, nesmí. O jak proklínal včerejší veselou společnost, která nepustila jej až dlouho do půlnoci domů — byl si umluvil s Rózou, že se s ní dnes dopoledne na náměstí sejde, ona tam na něj čeká, kdo nechápe bol citlivého srdce Brokova!

Ach ta Róza! K andělu scházela jí jen křídla. Byla nejkrásnější dámou v celém městečku, a že řekl jsem „dámou“, toho příčina leží v tom, že byla vdovou. Dvacet let a vdovou. K smíchu! Ano k smíchu, ale tím zajímavější. Měla starého muže, a ten učinil ji svou smrtí mladou vdovou.

Ale to nebylo to jediné, co vábilo k Róze — Róza platila za pevnost takřka nedobytnou. Dva měsíce ležel pluk našeho kadeta v městečku, a ni jediný z jeho členů — a byli mezi nimi hoši důkladní — nehonosil se výhradnou její přízní. Bavila se s každým stejně přívětivě, jenom Brokovi podařilo se konečně státi se jí bližším. Před lidmi byla k němu jako k jiným, ale stalo se, že mezi čtyrma očima poznal ji s jiné stránky.

Vyznali si lásku; sladké již chvíle byli spolu strávili, ale jen tajně, a Brok musel slavně slíbiti, že neprozradí ni pohledem, neřkuli slovem poměr svůj k ní. Uvedla nesčíslných příčin, proč má to zůstati v tajnosti, a Brok slíbil. Ona tomu chtěla, a čemu ona chtěla, tomu chtěl on také.

Byl to strašný stav; nad sebou viděl nebe ale bez svého anděla, před ním však, za neprůhledným prknem byl jeho anděl ale bez nebe, neboť to náměstí plné lidí, jak souditi mohl ze šumotu, dorážejícího k jeho oknům, zdálo se mu býti spíše peklem, určeným k jeho trápení. S kým asi Róza se prochází, kdo s ní rozpráví, kdo usiluje právě v tom okamžiku, aby mu ji odvrátil? — Pln žárlivosti a nedočkavosti popadl mříže a počal jimi lomcovati.

To jej nejvíce trápilo, že je neškodným na celý den, a že hejno těch, již žádostivě pohlíželi na spanilou vdovičku, mělo volnou ruku. Nejstrašlivější obrázky stavěla mu rozohněná jeho fantazie na mysl — vrhl se na postel a zarýval rozpálený obličej do slamníku, div že ho nezapálil; avšak nadarmo. Jak zavřel oči, nabývaly obrázky ty, vystupovavše dříve v nejistých konturách, určitých barev, a Brok již zase otevíral oči jak jen mohl a hleděl do nebe. Do nebe! Odplivnul, když vzpomněl, že tomu nic, jež nad sebou viděl, říká se nebe.

Náhle blížily se kroky, dvéře se otevřely a a v nich objevil se profous s listem v ruce. Jako šílený vrhl se Brok na list ten. „Od ní, od ní,“ volalo to v něm, a jazyk mimovolně se pohyboval, aniž by ale, věren pánovu slibu, hlasu vydal.

„No, no,“ zabručel profous, a odešel mrzutě.

Brok počal radostí po světnici tančiti. „Od ní, od ní,“ jásal nyní hlasitě, a líbal list, jenž nesl zcela lakonický nápis: „Kadet Brok.“ Přiskočil k oknu, rozevřel list a počal čísti. Ale strašlivé musely býti v něm noviny, neboť při prvních slovech již se zarazil, radostný výraz zmizel z obličeje, prsa počala se těžce zdvihati, a smrtelná bledost pokryla jeho tvář. Když dočetl, sklesly mu ruce, list padl na zem a polo bez vlády sklesl Brok na postel.

List zněl následovně:

„Milý příteli!

Odpusť, že dávám Ti s bohem písemně; s bohem — neboť odebírám se na dalekou cestu, z které se lidé více nevracejí. Zastřelím se, a v okamžiku, kdy toto psaní čísti budeš, jest již bezpochyby po všem. Tážeš se asi, proč? Slyš, proč se zastřeliti chci, proč se zastřelím.

Miluji Rózu, onu Rózu, jež je idealem celého našeho pluku. Miluji a byl jsem milován. „Byl“! Jak bídné to slůvko. Přísahali jsme si lásku, ale zároveň musel jsem jí slavně slíbiti, že nezjevím nikomu, že jsem milován, že před lidmi budu se chovati k ní jako k dámě cizí. Nyní, několik okamžiků před smrtí svou, smím říci pravdu, musím ji říci, aby svět věděl, proč se zabijím. Milovala mne, ale jsem jist, že mne více nemiluje. Praví sice stále, že ano — ale nehledí mi při tom do očí; dříve líbala mne sama, nyní nechá se již jen líbati; a nejen to, mám důvody domýšleti se, že obrátila se k někomu jinému. Nemohl jsem vypátrati ku komu, ale mám na tom dosti, že jest to nikdo. Lže mi lásku, ale já cítím dobře, že není láskou, co ke mně cítí, a protož nechci žíti. S bohem! Vzpomeň si někdy na mne, a můžešli, pomsti na onom bídníku, jenž mi ji odloudil, svého upřímného přítele

Zázvora, kadeta.“

„Toho bídníka!“ šeptal Brok. „Zastřeliti se chce, zastřeliti k vůli mně. Ne, ne, to nemůže býti.“ Vyskočil a chtěl ven, ale nevzpomněl, že dvéře jsou zavřeny. Třásl jimi, jakoby vyvrátiti je chtěl z veřejí — v tom se otevřely, a Brokův soudruh, kadet Kostík, objevil se na prahu.

„Blázníš?“ zvolal.

„Ne,“ odvětil Brok kvapně, „ale neučiníšli, za co tě požádám, zblázním se jistě.“

„Co chceš? mluv!“

„Zázvor se chce zastřeliti.“

„Kdože?“ zvolal soudruh uleknut.

„Zázvor, ano náš Zázvůrek. Běž — leť k němu, řekni mu, že zapřísahám jej, aby počkal aspoň čtyryadvacet hodin — zítra ráno se může zastřeliti padesátkráte za sebou, ale jenom teď ne; že vysvětlím mu vše, ale jen ať čeká.“

Brokňv soudruh odkvapil, jako by jej vystřelil.

O jak bylo Brokovi! Ubohý Zázvor! Zastřeliti se chce, a k vůli ženě, k vůli němu. Ne, ne, jeho smrt nemůže si ten „někdo“ vzíti na svědomí — ale právě když přemýšlel, jak hrozné by to muselo pro něj býti vědomí, že zavinil smrt člověka, vzpomněl si zároveň na slova Zázvorova, že si přísahal s Rózou lásku. S Rózou lásku? „To není možná — ne, ne,“ vykřikl Brok hlasitě. „Ten šťastný jsem já, jen já se tím mohu honositi.“ A teď mu ho nebylo pojednou více líto k vůli sobě, nobrž přál si život jeho k vůli tomu, aby jej mohl potrestati za takové nařknutí. Róza jeho spanilá, andělská Róza aby byla přísahala Zázvorovi lásku? Toť pomluva, pomluva tak urážlivá, že nutno jí pomstiti. Na okamžik prolétlo mu přání mozkem, aby soudruh přišel pozdě, ale sám se vypeskoval za přání takové. Nesmí přijíti pozdě, sice by nemohl s ním zítra promluviti, žádati jej za vysvětlení onoho nařknutí milované jeho Rózy. Spustil hlasitý smích, Róza že miluje jiného, toť k smíchu; ale v tom se zarazil, a to, co jej zarazilo, bylo ono podotknutí, že jí musel přísahati, že nikomu nepoví o lásce její.

Vzpomněl si, že jej nutila také k stejnému slibu, a náhlý mráček zastínil pojednou jasný obraz Rózin v nitru jeho. Ale ne na dlouho. Věděl, že Zázvor mnoho mluví, a bolestným okem pohlédl na nemilosrdně neprůhlednou bedničku, jakoby chtěl Rózu tam za ní odprositi. A zas jako kámen padla mu na prsa myšlenka, zda se zastřelil již anebo ještě ne. Byl to ošklivý stav, v němž se nacházel: na jedné straně čekala jej milenka, na druhé chystal se kolega k smrti, a ty hodiny tak zvolna, plynuly. Jak dlouho to trvalo, než odbila na věži vždy nějaká ta čtvrť, a už jich odbilo několik, a soudruh vyslaný se posud nevracel. Pln nedočkavosti běhal Brok po pokoji a naslouchal každému sebe nepatrnějšímu šramotu s napnutím. A přece pořáde nic. Avšak v tom již konečně blížily se kroky, ano, ano, to byly mužské kroky, a netrvalo dlouho, vstoupil do světnice očekávaný vyslanec.

„Žije? žije?“ zvolal Brok. „Nu mluv přece, Kostíku, mluv!“ dodal netrpělivě, když viděl, že přítel dříve ohlíží se po něčem, na co by si sedl.

„Žije, ano, bohudíky, ale byla to trpká práce,“ odvětil sotva dechu popadaje.

„Pojď, sedni a vypravuj,“ vybízel Brok a přitáhl jej k sobě na postel.

„Tys tam tedy běžel,“ započal Brok pln netrpělivosti, znaje zdlouhavost Kostíkovu.

„Ano, já jsem tam běžel, jako kůň.“

„Nu a —?“

„Nu, a za několik minut byl jsem před jeho dveřmi.“

„Ty byly bezpochyby zavřeny.“

„Ano, ty byly zavřeny.“

„Tys klepal —“

„Ano, já klepal.“

„A otevřel?“

„Otevřel, ale ne hned.“

„Tedy až za chvíli?“

„Ano, a za hodnou chvíli.“

„Co dále? — Nenech vše ze sebe tak tahati.“

„Byl bledý, náramně bledý a nechtěl mne k sobě pustiti.“

„Tys však neustoupil.“

„Ne,“

„A vniknul jsi k němu?“

„Ano, skoro násilně.“

„Co’s učinil pak?“

„Ohlížel jsem se nejprvé po pokoji.“

„Co jsi viděl? Nabitou ručnici nebo bambitku?“

„Bambitku o dvou hlavních. Držel ji v ruce, kohoutek byl natažen a zápalky byly nastrčeny.“

„Ty jsi, to se rozumí, přiskočil —“

„— vytrhl jsem mu bambitku z ruky a vzal ji k sobě, ano; člověče, ty umíš hádati jako cikán.“

„A co on?“

„Chtěl, abych mu ji vrátil.“

„Byl vskutku odhodlán zemříti?“

„Víš, že je pobožným.“

„Ano, a co dále?“

„Modlil se právě, když jsem zaklepal.“

„Divím se, že otevřel.“

„Měl to za pokynutí boží.“

„A vyřídil’s mu mé vzkázání?“

„Ano.“

„Co řekl?“

„Slíbil, že počká do zítřka.“

„Mohu se spolehnouti?“

„Dal mi své čestné slovo. — Očekává tě zítra, abys vysvětlil, co můžeš.“

„Proč nepřišel sem?“

„Nechtěl Musel by přes náměstí a dnes prý nemůže lidi viděti.“

„Dobrá. Děkuji ti. — Co děláš dnes?“

„Nic.“

„Vyjdeš si?“

„Nemám s kým, když ty jsi v kleci.“

„Chceš u mne zůstati?“

„Zůstanu; ale —“

„Rozumím. Tu máš, pošli pro pivo, pro doutníky a pro karty. Pozvi ještě někoho a uděláme si veselý den.“ —

A netrvalo to ani půl hodiny, seděli ve světničce tři mladíci. V ústech doutník, na stole džbán, v ruce karty, a v tváři a na jazyku veselost. Bavili se výborně, tak že profous několikráte přišel je upozorniti, že se pod okny lidé staví, ale to jim nevadilo. Co jim bylo do světa! Ale snad Brokovi, bude si leckdos mysleti? Nevyjímám jej; po celý ostatní den více ani na Rózu ani na Zázvora nevzpomněl.

II.

Udiven rozhlížel se Brok, když jej druhého dne jasný zvuk trouby ze spaní probudil. Bylo se mu právě zdálo, že sedí v příjemném pokojíku Rózině, že ji objímá a na prsa tiskne, a pojednou jen čtyry holé stěny a na okně bednička. Jako sen připadal mu celý včerejší den, a s namáháním jen připamatoval si, co se včera přihodilo. Mráz mu sjel náhle po zádech, když vzpomněl na Zázvora. Vyskočil rychle, ustrojil se, a sotva že se to stalo, přišel již profous, aby jej propustil.

Měl dnes nepříjemné dopoledne. Až do dvou hodin musel vězeti v službě, a přece by byl nejraději vše zahodil a běžel k Zázvoroví. Nebylo to však možné až po druhé hodině. A sotva že uhodila, již letěl rovnou cestou k němu.

Nalezl jej bledého ale odhodlaného.

„Pro boha tě prosím,“ zvolal, „copak ti to včera napadlo?“

„Úmysl můj mne neopustil ani dnes,“ zněla smutná odpověď.

„Ale Zázvore, buď přece moudrým.“

„Slíbil jsem rukoudáním, že počkám, až uslyším tvého vysvětlení. — Nevím sice, co bys mi vysvětliti mohl, ale čekám na to.“

„Víš, co z toho pojde, když se člověk zastřelí?“

„Smrt.“

„Nu, to je přece myslím dost, či ne? Ale to není ještě vše. Víš, co dále?“

„Slavný pohřeb s vojenskou hudbou, zaplatí-li ji někdo,“ usmál se trpce Zázvor.

„A ty bys nám chtěl spůsobit zas tu mrzutost, museti jít v tom parnu v plné zbroji na pohřeb — nevíš, jak jsi se sám vždy hněval, když jsi musel někoho k hrobu provázeti?“

„Je to vše, cos mi chtěl říci?“

„Ale Zázvore — střílet, to je nápad a k vůli ženě!“

Těžký vzdech vyvinul se Zázvorovi z prsou.

„Broku,“ pravil bera jej za ruku, „víš, co je láska?“

„Bože, jakpak bych toho nevěděl — vždyť jsem už tolikráte miloval.“

„Nerouhej se. Ty to ještě nevíš, ale já to vím. — Ty znáš Rózu!“

Brokoví bylo náhle jako kdyby jej horkou vodou polil.

„Ano, znám,“ pravil.

„Nuže, Rózu miluju více nežli svůj život, miluju ji jako s počátku, když jsem ji seznal, a ona milovala také mne.“

„To není možné!“ zvolal Brok prudce.

Udiven pohlédl na něj Zázvor. „Proč ne?“ tázal se.

Brok byl v rozpacích. „Proč?“ odvětil. — „Dokaž to.“

„Důkaz je velmi snadný. Seznal jsem ji a již jsem ji miloval. Zjevil jsem jí svou lásku, a ona ji přijala.“

„Ona že ji přijala?“

„A nejen to, ona ji opětovala. Ach, byly to rajské doby, když jsem, drže ji v objetí, hrál si s jejími kadeřemi a líbal ta koralová ústa,“ blouznil Zázvor, a jemný úsměv zahrál ústy.

„Lžeš,“ vzkřiknul prudce Brok, „to není pravda!“

„Že lhu? — Což lže se na prahu hrobu?“

„Ty že’s ji líbal a objímal?“

„Nesčíslněkráte!“

„To není možné, to je pomluva.“

„Nemám ve zvyku pomlouvali.“

„Ale vždyť jsme teprv dva měsíce v městě.“

„Od prvního okamžiku jsem ji milovali a byl jsem milován. Kdo by si byl v pátek pomyslil, že ji líbám naposled.“

„Ty že’s ji líbal v pátek naposled?“

„Ano, minulý pátek.“

„Zadrž, ty utrhačný jazyku —“

„Broku!“

„Jak můžeš se opovážiti,“ zvolal Brok zuřivě, „dotknouti se takovým spůsobem anděla, jenž stojí nad tebou tak vysoko jako jasné slunce nad kusem bláta!“

„Broku, to je urážka.“

„Tys urazil ji a já urazil tebe, můželi se pravda nazvati urážkou.“

„Urazímli ji, ať vyrovná se sama se mnou. Jakým právem činíš to ty?“

Brok chtěl kvapné něco odpověděti, ale v tom se zarazil. „Jest to dáma, které se musí každý řádný muž ujmouti naproti nestoudníkům.“

„To odvoláš!“ vzkřiknul Zázvor rozčilen.

„Neodvolám ničeho — přidal bych spíše.“

„Že ne?“ odvětil Zázvor pojednou s chladnou odhodlaností. „Pak nezbývá mi než předpokládati, že znáš odpověď, jaká je na takové věci mezi muži jedině možná.“

„Znám ji a stojím ti úplně k službám.“

„Určení času a místa ponecháme zcela našim sekundantům.“

„Dobrá. A zbraň?“

„Vol sám.“

„Bambitky?“

„Jsem spokojen.“ —

Rozešli se a každý udiven uvažoval o tom sejití se, jež vzalo tak neočekávaný konec. Zázvorovi to bylo skoro vítané; věděl, že Brok náleží mezi nejvýtečnější střelce celého pluku, a doufal, že mu uspoří takto práci, aby se sám zastřelil. Ale vytrhlo jej to přece trochu ze zádumčivosti jeho, a čím více o tom přemýšlel, tím nerozumnějším připadal mu jeho úmysl. A při tom přišel opět na pravou příčinu všeho toho, na Rózu, a mimovolně napadla mu otázka, proč asi Brok tak se jí ujímal? Bylo mu to podezřelé, či ujímáme se lidí, po kterých nám nic není? Ne. Ujímáme se jen takových, na kterých nám záleží, a když jsou ti, na kterých nám záleží, dámy a sice dámy roztomilé, mladé, zdaž leží to příliš daleko dojíti té závírky, že dámy ty — milujeme?

Tak kalkuloval Zázvor, a z toho pozná každý, že měl zdravý rozum a že dovedl dostati se věcem na kloub. Ale nezůstal jen při tom státi. Když došel toho, že Brok bezpochyby miluje Rózu, tu náhle připadlo mu na mysl, zdaž nedala by se mezi tím a mezi náhlým ochabnutím lásky Róziny k němu jakási souvislost sestrojiti. Brok byl hezký hoch, Róza ohnivá žena, jestliže Brok nalezl milosti před očima jejíma? — O ano, muselo tomu tak byli, zdálo se mu to pojednou tak přirozené a tak jasné, že nemohl pochopiti, proč nepřipadl na to ihned. A sotva že se v duchu tím ujistil, počala se krev v něm bouřiti, uražené srdce jeho volalo po pomstě, a souboj s Brokem byl mu nyní vítán, ne více proto, že doufal si ním uspořiti práci, nobrž že podá mu příležitost, pomstiti se na člověku, jenž oloupil jej o to nejdražší. A tak jako prvé myslel jen na to, že Brok je jedním z nejlepších střelců v pluku, napadlo mu nyní zas, že on sám nejednou při střelbě nad něj vynikl.

A to nepodceňoval také Brok. Dva nejlepší střelci měli si státi naproti. Brok byl přesvědčen, že alespoň jeden z nich padnouti musí. Jak vřelo to v něm! Tak uraziti jeho Rózu, která mu byla nesčíslněkráte přísahala, že miluje jen jej a před ním že lásky k muži nepoznala. Cítil v sobě neobyčejnou krvežíznivost a byl by Zázvora nejraději hned zastřelil. Ó s jakou láskou prohlížel své bambitky a jak přál si, aby jej aspoň tentokráte pravice a oko nesklamaly. Moci předstoupiti před Rózu a říci: „On tě urazil, ale já smyl urážku tu krví jeho,“ bylo by pro jeho hořící srdce slastí nebeskou. Maloval si v duchu, jak as by musela Róza přijmouti takovou zprávu, a toužebně roztáhl rámě, jako by ji na prsa přivinouti chtěl.

Ale přes to vše nepodceňoval svého protivníka. Věděl, že vůči tomu musí býti na vše připraven, a proto umínil si dříve uvésti všechny své věci a záležitosti do pořádku.

Rozhlédl se po pokoji, přelétl v okamžiku poklady své zrakem trochu zachmuřeným a sedl ku stolu, aby napsal několik listů. Neměl více rodičů. Měl jen strýce, jenž na něj nakládal, a provdanou sestru. Těm psal na rozloučenou pro případ, že by měl padnouti, a přemýšlel pak, co zbývá ještě udělati. A tu napadla mu velkolepá myšlenka. Což abys udělal testament, když již v tom postavení jsi? prolétlo mu mozkem, a již probíral své věci. Arci nenalezl toho mnoho, ale psal přece, a jakýsi šibeniční humor se ho zmocnil, když vzal pero do ruky. Psal takto:

„Má poslední vůle.

Jsem před soubojem s výtečným střelcem, a ačkoliv nemám skoro nic, dělám přece testament, neboť uvyknul jsem využitkovati všeho. Sebral jsem vše svědomitě a takto o tom ustanovuji:

1. S mými zaplacenými účty ať si sestra zatopí, ale muselo by to býti ve vysokém letě, sice by mohla snadno zmrznouti.

2. Své nezaplacené odporučuji milovanému strýci na zimu: jsem jist, že jej hodně zahřejí.

3. Svou garderobu slavnému eráru, aby ti ubozí rekruti vypadali trochu lépe.

4. Svůj zouvák zdejšímu Israeli, aby, když už svléká poslední boty, aspoň to nedělal se špinavýma rukama.

5. Zástavní cedulku na mé stříbrné hodinky svému příteli Kostíkovi.

6. Ostatně již nemám nic, a to odporučuji svému Honzíkovi za to, že mi tak dobře cídil boty a prášil kabáty.“

Podepsal to, přečetl a dostal chuť to spáliti. Divil se sám sobě, že mohl tak žertovně psáti, vždyť nebylo mu do žertu. Ale bývá to již někdy, že v nejvážnějších okamžicích najednou jako bleskem prolétne nám hlavou nápad žertovný, jenž pominuv, nechává arci nás v rozpoložení tím tesknějším.

Uspořádal vše, oblékl se co nejpečlivěji a šel k Róze. Chtěl vyjeviti jí vše a pro případ nešťastného pro něj ukončení rozloučiti se s ní. Rozloučiti! — Jak píchlo jej při slově tomto u srdce.

Dříve ještě zastavil se u přítele Kostíka. Pověděl mu krátkými slovy, o co se jedná, a žádal jej, aby mu byl sekundantem. Kostík přijal a odebral se ihned k Zázvorovi.

Zázvor byl odevzdal vše svému svědkovi; odkázal Kostíka tedy na toho, a kdežto oba sekundanti vyjednávali o bližších okolnostech souboje, jenž s jistotou sliboval, že pohltí aspoň jednu oběť, uvažoval Zázvor, zdaž nebylo by dobře, aby té nevěrnici dal s bohem. A jako v dalekém pozadí vznášela se myšlenka, zda souboj, jejž chce podniknouti vlastně k vůli ní, nespůsobí nový obrat v lásce její, zda nevrátí se zase do jeho objetí. Rozvažoval dlouho, dlouho nevěděl, máli či nemáli; konečně jako násilně přikročil k své skříni a počal se rychle co nejpečlivěji strojiti. Brzy byl hotov a za chvíli bral se k — Róze.

III.

S tlukoucím srdcem klepal Brok na dvéř Rózina bytu, Bylo mu divně okolo srdce: nevěděl, jak jej přijme po včerejším nedostavení se k umluvené schůzce, a nevěděl, zda nejde snad k ní naposled. Naposled! Otřásl se mimovolně, zítra snad touto dobou není ho více. Ale vzmužil se brzy, pomyslel na to, jak štěstí posud jej neopouštělo, a zaklepal pevnou rukou.

Jakýsi šramot ozval se za dveřmi; slyšel kvapné kroky po pokoji, něco zavrzlo a pak bylo ticho. Zaklepal po druhé; někdo blížil se ku dveřím, klíč se v zámku otočil a dvéře se otevřely.

Brok stál naproti Róze!

„Ó Rózo!“ byla jeho první slova, když za sebou zavřel. „Ó drahá, jediná Rózo!“

Róza ustoupila o krok. „Vítám vás, pane,“ pravila chladně, a chladnost ta ryla se ubohému Brokovi do prsou jako nůž. To, čeho se byl obával, se stalo: Róza se patrně na něj hněvala pro včerejšek.

„Vy se hněváte, Rózo?“ tázal se smutným hlasem.

„Nemám proč,“ zněla odpověď stejně chladná.

„Tedy se nehněváte?“

„Jaké to divné otázky, pane.“

„To nazýváte divnými otázkami?“

„Nezdá se vám název ten snad vhodným?“

„Vždyť jste docela jinou, než jakou jste bývala.“

„Jsem si vždy stejnou.“

„Či mohlo by jediné nezaviněné nedostavení se tak krutě býti trestáno?“

„Nerozumím vám, pane.“

Brok hleděl na ni jako vyjeven. Nevěřil ani svým očím ani svému sluchu, a udiven rozhlížel se, zda nezmýlil se snad ve dveřích. Ale ne. Byl to tentýž roztomilý pokojík, v němž tolik krásných chvil již zažil — tu stála ta pohodlná pohovka, jež svědkem byla prvních políbení, tam ta velká skříň, do níž obyčejně věšíval svůj plášť, tamto stůl, jenž — u všech ďáblů, co to bylo? Na stole ležela vojenská čapka.

Brok zahleděl se na ni tak, že Róza upozorněna pohledem tím se ve směru tom též ohlédla. Lehký ruměnec polil milostnou její tvář; přistoupila kvapně ke stolu, vzala čapku a hodíc ji na skříň pravila poněkud v rozpacích: „Památka po mém nebožtíkovi.“

„Vždyť nebyl vojákem,“ namítnul Brok.

„Ale jeho bratr jím byl,“ zněla hněvivá odpověď.

Brok nahlédl, že dnes překáží. Měl ještě něco v zásobě, o jehož účinku nepochyboval. Toho chtěl ještě upotřebiti, než by odešel.

„Milostpaní,“ pravil, nutě se k chladnosti, „přicházím vám dáti s bohem.“

„Tak?“ odvětila Róza nedbale.

V Brokovi počalo vše vříti. „Zdá se, že jest vám to velmi lhostejné.“

„Inu, pročpak právě lhostejné.“

„Možná, že se více neshledáme,“ dodal Brok hlasem trochu stísněným.

Blesk radosti zazářil z očí Róziných. „Opustíte snad pluk?“ tázala se kvapně.

„Snad,“ odvětil pátravé na ni hledě, „snad pluk, snad vás, snad svět.“

Pohlédla na něj plna udivení. „Jak tomu mám rozuměti?“

„Mám zítra — souboj.“

„Vy — souboj?! — A proč?“

„Proč? — K vůli vám.“

Chtěla něco říci, v tom ozvalo se klepání. Obrátila se skoro radostně ku dveřím a zvolala „dále“. Dvéře se otevřely a na prahu objevil se — Zázvor.

Róza i Brok byli stejně překvapeni při pohledu tom, jako Zázvor, vida svého soka u Rózy. Tedy se neklamal! Důmněnka jeho byla pravá! Avšak opanoval se záhy a ani na Broka nepohlédnuv přistoupil k Róze.

„Milostpaní,“ pravil, „přicházím abych vám dal s bohem.“

Róza pohlédla na něj tázavě.

„Mám zítra — souboj.

„Vy také?“

„Ano.“

„Ale proč?“

„K vůli vám.“

„Také k vůli mně?“

Zázvor rozhlédl se s bolestným srdcem po pokoji, v němž byl tolik krásných chvil zažil. Doby ty předstoupily před duši jeho v plné své kráse, bylo mu pojednou tak divně okolo srdce, že až slza do oka se vkrádala — odvrátil se pohnut, aby ji nikdo nespozoroval. Ale jak se pojednou zarazil, když spatřil náhle v protějším koutku státi — šavli.

„Šavle!“ zvolal polohlasitě.

Róza byla u velkých rozpacích. „Jest to památka po mém nebožtíku,“ pravila.

„Ale ten nebyl vojákem.“

„Jeho bratranec však,“ odvětila prudce, a jako by chtěla věc tu zamluviti, obrátila se k Brokovi, jenž tu stál jako na trní, s otázkou, čím se provinila, že k vůli ní má býti souboj.

„Vy ničím, ale někdo jiný provinil se na vás,“ odvětil Brok, pohlédnuv na Zázvora.

„Na mně? A čím?“

„Pomluvou!“

„To není pravda,“ vzkřikl Zázvor prudce. „Co jsem pravil, je pravda.“

Róza se hněvivě vztyčila. „Vy jste něco pravil?“ zvolala, „či dovedete držeti tak svůj slib?“

Překvapen hleděl na ni Brok, ale v tom již také Róza se vzpamatovala. Zbledla, neboť nahlédla, že zlostí svou dala se unésti příliš daleko, že se prozradila.

„Musel vám tedy také slíbiti mlčení?“

„Ano,“ prudce odvětil Zázvor; „stojím snad na prahu smrti a nechci, aby se řeklo, že zemřel jsem co lhář. Vy to musíte Brokovi dosvědčiti, zda nešeptala jste mi v náručí mém lásku.“

Róza ustoupila o krok a pysky její se třásly následkem vnitřního rozčilení.

„A mně jste přísahala, že přede mnou nebylo muže, k němuž jste lásky cítila,“ ozval se Brok.

„Slib jste na mně žádala, abych nikomu neprozradil, že mne milujete,“ pokračoval Zázvor.

„Tak jako ode mne,“ dodal Brok v udivení.

„Ale nyní všechny ohledy přestávají, já žádám, abyste dosvědčila, že jste mne milovala.“

„Já vás nemilovala nikdy.“

„Tedy, že jste,mou lásku přijímala.“

Róza mlčela.

„A milovala jste tedy jen mne?“ zvolal Brok.

„Nemilovala jsem vás,“ odvětila prudce.

Proč jste tedy přijímala mou lásku?“ tázal se hněvivým hlasem.

V tom pojednou rozlétly se dvéře u skříně a ze skříně vyskočil — Kostík.

Brok a Zázvor uskočili uděšeni.

„Hahaha,“ smál se Kostík, „tu to máme. Na této pohovce mi přísahala lásku a odejmula slib, že o tom slova nikomu nepovím. Mně se zdá, že se vedlo nám všem třem stejně?“

Róza sklesla zničena na pohovku, kdežto Brok a Zázvor jedním dechem vzkřikli: „Tobě také?“

„Ano,“ smál se Kostík; „byli jsme právě v nejlepším, když Brok zaklepal. Ale byl již nejvyšší čas, abych z té almary vyšel; bylo tam po čertech dusno.“ Chopil se šavle a připínal si ji.

„Což ty jsi bratrancem milostpanina nebožtíka manžela?“

„Ty blázníš, příteli.“

Róza zakryla si tvář, a Kostík chopil se čapky, již musel se skříně sundati.

„Ale jeho bratrem jsi tedy byl?“ prohodil Brok.

„Hahaha,“ smál se Kostík, „paní Róza je obratná dáma. Nu a co se týče souboje — teď je přece po všem?“

„Co se mne týče,“ pravil Zázvor.

„Tu je má ruka, Zázvore,“ odvětil Brok. tiskna mu pravici.

„A nyní, milostpaní,“ pravil Kostík zdvořile, „mějte se dobře. Přijměte ujištění, že máte skutečně velké vlohy k divadlu, a dovolte, abychom slávu prvního vašeho vystoupení v oboru francouzské salonní veselohry náležitě roznesli.“ Poklonil se a se smíchem odcházel.

Pohrdlivě změřili ji Brok a Zázvor a odešli za ním rukou v ruce.

Róza zůstala sama a — plakala; ale plakala vzteky.

* * *

Naši přátelé šli rovnou cestou do hostince, kdež shromažďovala se každodenně většina důstojníků a kadetů.

Se smíchem vypravoval Kostík celou historii; ale jaké bylo podivení našich tří přátel, když pojednou počali hlásiti se i jiní, jimž se bylo vedlo zrovna tak. Nastalo všeobecné hledání a pátrání a za několik minut jich bylo pohromadě — patnácte. Patnácte mužů a jediná ženská vodila je dva měsíce za nos. Možná, že mnohý zlobil se v duchu, ale konečně smáli se tomu všichni. Souboj, to se rozumí, byl docela vyrovnán, a celá společnost dlouho do noci zapíjela.

A když se rozcházela, zdvihlo se jako dle úmluvy oněch „patnácte“, tiše brali se ulicemi, a zastavili před Róziným bytem. Náhle ozvalo se silné mňoukání, štěkot vmísil se do toho, nejpodivnější zvuky se rozléhaly, a to vše tvořilo hřmot, že se všech stran počala se otvírati okna. V tom otevřelo se okno v jejím bytu, bílá hlava se objevila, ale ihned se zase skryla, když pojednou jako z jedněch úst ozvalo se „pereat Róza!“ —

Druhého dne časně z rána odjela Róza do hlavního města, do Pešti, na delší návštěvu. Když se po měsících vrátila, nalezla již pluk jiný, ale pověst její se zachovala. Zlá fáma jí přiložila velmi negalantní jméno. Říkali jí všeobecně „průchodní dům“.