Humoresky (Štolba)/Ponejprv a naposled

Humoresky Josef Štolba
Danajský dárek	Ponejprv a naposled	Čiperná hlava nade vše

Údaje o textu
Titulek:	Ponejprv a naposled
Podtitulek:	Upomínka na zvláštního člověka
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 343–370. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan Med. et Chir. Dr. Vážný byl roztomilý človíček, a paní jeho roztomilá panička. Pan doktor — ale dříve musím pověděti, jakým způsobem se vlastně oženil.

Seděl jednoho dne na pohovce a líně četl noviny. Oči bloudily sem tam, po chvíli počaly se mhouřiti a za půl hodiny spal, neboť musel spáti každodenně odpůldne po obědě. Aby pátral, proč musí, to mu ani nenapadlo, ačkoliv byl lékařem; „mám to ve zvyku,“ říkával, a to mu dostačilo, neboť jiným do toho nic nebylo.

Jak spokojeně vypadal v spánku svém! Dlouhé tělo jeho bylo nataženo, ruce nad volně oddychujícíma prsma sepjaty, a tvář měla tak klidný výraz, že zajímala, aniž by člověku napadlo, s nelibostí si všimnouti holé té klenby, jíž se v obyčejném životě říká pleš.

Pan doktor měl řádnou pleš; ale co záleží na pleši. Byl jedním z nejznamenitějších lékařů, a nemocní si na pleš ani nevzpomněli; jen když jim pomohl. Byl odměřený, ale přívětivý; nemluvil mnoho, ale co řekl, to vydalo, a ve svém Jednání býval velmi rychlým a odhodlaným.

Spal tedy. —

Náhle trhnuto venku zvoncem, a v okamžiku pootevřely se dvéře, propouštějíce Jana, sluhu doktorova.

„Milostpane,“ volal Jan šeptem.

Doktor se ani nepohnul.

„Milostpane,“ volal Jan silněji, ale opět bez úspěchu.

„Milostpane!“ zvolal nyní zcela hlasitě a zatahal jej při tom za rukáv županu.

Doktor otevřel oči, a ani sebou nepohnuv, pohlédl tázavě na Jana.

„Je zde vůz od bankéra Rosnického,“ pravil Jan.

„Co je mi do toho?“

„Přijel pro vás.“

„Já ho neobjednal.“

„Mají tam pacienta.“

„Ať počká.“

„Ale je mu zle.“

„Zle? — Mně je taky zle.“

„Milostpane, sluha, můj starý kamarád, prosil velmi.“

„Hrom do toho, ani vyspat se člověk nemůže!“ Vstal, počal se oblékati, a nepromluviv více slova, vstoupil za nedlouho do vozu.

Dojel domu, jenž vypadal jako palác, a sluha poukázal jej k hlavním schodům. Přišel do prvního poschodí a ohlížel se, do kterých dveří by měl vejíti; v tom otevrou se jedny na levo, a komorná zve jej, aby vstoupil.

Nevšiml si jí a vešel.

Nalezl pacienta povážlivě, ale ne nebezpečně nemocného. Předepsal, čeho bylo třeba, slíbil, že přijde druhého dne zase, a odešel, nepoděkovav ani komorné za pozdrav. Hlavou vrtíc hleděla za ním.

Druhého dne přišel ráno v rozmaru lepším nežli včera. Poděkoval za pozdrav, pohlédl na komornou a jako zaražen hleděl na ni chvíli. Pak šel k nemocnému. A když se vracel, upřel opět zrak svůj o její obličej, až se začervenala. Usmála se líbezně, čehož on takřka ani neviděl, a doprovodila jej až na schody.

Zmizel, a stále se usmívajíc, předstoupila komorná před zrcadlo, jež viselo v předpokoji. Zrcadlo viselo nakloněné na zdi, a proto, přistupujíc, viděla nejprv své malé nožky v roztomilých střevíčkách, jednoduchou ale pěkně upravenou krátkou sukničku, jež nahoře přiléhala k tílku, kteréžto jí sama domácí slečna v duchu záviděla, přiléhající živůtek, vystřižený cudně sice, ale přece tak, že jen trochu živá fantasie mohla se rozohniti, bělostný krk se zlatým křížkem, kulatou bradičku, malá plná ústa — v tom uskočila zpět. V zrcadle byla se objevila celá její tvář, a s tváří objevil se také ten šeredný výrůstek, jejž měla na levé straně již od narození.

O ten výrůstek! Fanynka se mohla zblázniti, když koukala na to „znamení přírody“, jak nebožka matička tomu říkávala. Bylo veliké jako krejcar, tmavé barvy, a hyzdilo úplně příjemný obličej Fanynčin. Co se naplakala k vůli tomu! „Proč to nemám, když již to míti musím, na ruce nebo na zádech nebo někde jinde — musí to býti zrovna tam, kde jest to nejnápadnější!“ naříkala často a byla v takových okamžicích plna výčitek proti osudu a přírodě.

„Jak ten pan doktor na mne koukal!“ myslela si, vracejíc se k nemocné. „Kdo ví, co by se nestalo, kdyby nebylo té nešťastné ‚čočky‘!“ —

Třetího dne čekala v určitou hodinu na pana doktora. Přišel, pohlédl na ni a poděkoval vlídně za pozdrav.

„Jakpak se jmenujete dceruško, co?“ tázal se.

„Fanynka, pane doktore,“ odvětila oslovená plna radosti.

„Aha, Fanynka,“ opakoval doktor s úsměvem.

Následujícího dne pozdravil ji dříve.

„Fanynko,“ pravil a vzal ji za bradu, „vy se mi líbíte, hehehe!“

„Ale pane doktore, nedělejte si žerty z chudého děvčete.“

Neodpověděl na to a šel.

Pátého dne přistoupil k ní vážně.

„Fanynko,“ oslovil ji, „já bych — si vás vzal za ženu.“

Fanynka se zapýřila až po vlasy a počala se nucené smáti. „Vy — mne?“ zvolala.

„Rozmyslete si to.“

Rozčilení, v něž uvrhlo Fanynku několik těch slov doktorových, bylo nesmírné. Ona, pořádné sice ale přec jen chudé, nepatrné, nevzdělané děvče měla se státi paní jednoho z nejpřednějších lékařů v městě, arci ne více mladíka ale muže v nejlepších letech, váženého, oblíbeného? Hlava jí vířila, když na to pomyslela, ale slzy jí vstoupily do očí, když důkladně o tom přemýšlela. Jak by si ji mohl vzíti, on, takový pán! Byl to jen žert, ach ošklivý žert. Nespala celou noc; plakala, že tak hodný pán dělá si z ní tak nehodné žerty. Ráno vstala, přistrojila se pečlivě a s tlukoucím srdcem hleděla na hodiny. Byla přesvědčena, že to byl žert, a přece ji neopustila docela naděje; zoufala si, ale doufala přece.

Doktor přišel.

„Nu Fanynko, rozmyslela jste se?“

„Ach, pane doktore,“ odvětila s pláčem, nežertujte se mnou tak ukrutně.“

„Nežertuji — dávám vám své čestné slovo. — Chcete tedy —?“

„Vy byste to myslel do opravdy?“ zvolala Fanynka plna radosti.

„Ano neb ne?!“

„O ano — s radostí.“

„Dobrá.“ Vzal ji okolo krku. „Zůstanete zde v domě, až všechno uspořádám.“ Pak šel k nemocné.

Fanynka byla radostí jako blázen. V krátké době to věděl celý dům, a celý dům se tomu smál.

Druhého dne přišel doktor jako obyčejně.

„Fanynko,“ pravil, „já si vás vezmu, ale to nejde jen tak. Mám své podmínky.“

„A ty jsou?“ tázala se Fanynka všecka uleknuta.

„Musíte si dříve dáti ode mne operovat tento výrůstek na levé tváři.“

Kámen jí padl se srdce. „O s radostí!“ zvolala.

„Dobrá,“ odvětil a odešel.

Následujícího rána ulekl ji znova slovy, že má ještě jednu podmínku.

„Copak ještě?“

„Než vás operuji,“ odpověděl, „musíte se dáti malovat, abyste viděla, jak vás udělal pánbůh a jak já.“

„Třeba hned,“ zavýskla Fanynka.

„Dobrá. Mluvil jsem již s bankérem; pacientovi jest lépe, a od zítřka budete choditi k malíři, k němuž vás dovedu.“ —

A tak se stalo. Výtečný malíř vymaloval Fanynku výtečně, arci ale tak, že osudná „čočka“ v plné své kráse a dokonalosti na plátně se skvěla; pak přišlo k operací, kterou podniknul doktor se skutečnou vášní a provedl s neobyčejnou svědomitostí, a sice s takovým úspěchem, že v několika nedělích Fanynka měla tvář čistou. Jen začervenalé místečko značilo bývalé sídlo nebožky čočky.

Lidé se přestali smáti, neboť měsíc na to byla Fanynka paní doktorovou.

Tak zvláštním způsobem oženil se pan doktor Vážný. Rychlá taková manželstva nebývají obyčejně velmi šťastna; zde byla výminka. Fanynka byla řádné děvče, jež naučilo se v bankéřově domě dobrým způsobům, od přírody velmi nadána, a protož nemusel se pan doktor nikde za ni styděti. Každý, kdo ji viděl v hedbávném a velmi vkusném obleku kráčeti po boku doktorově, byl by přísahal, že je z „výborné“ rodiny, a mnohý se závistí ohlédl se za spanilým zjevem, jehož bylo dle náhledu jeho škoda pro toho „plešatého pilulkáře“. Doktor věděl, že paní jeho každému se líbí; on slyšel, jak jí lidé pochlebují, a viděl, jak se za ní ohlížejí.“ Měl z toho radost, ale radost ta nebyla docela čista. Jako v dalekém pozadí vznášel se nad ní mráček, jemuž říkáme v obyčejném životě strach — měl o ni strach, a z takového strachu k žárlivosti jest jen malý, nepatrný krok.

Byl žárlivým. Ubohá Fanynka! Byla tak šťastna v novém svém postavení. Z úcty, již chovala s počátku k doktorovi, a z vděčnosti, již cítila k němu za vše, co pro ni, pro to chudé, nepovšimnuta děvče byl učinil, jakož i z pýchy, že muž, jenž ji právě vybral si z tisíců děvčat, kteréžto rády by jej byly vzaly, požívá všude takové vážnosti, vyvinula se znenáhla láska, láska to upřímná a vřelá. Dělala, co viděla mu na očích, a byla šťastna, pozorovala-li, že mu učinila něčím radost.

Praví se často, že žárlivost je vlastně urážkou milované osoby, jelikož chová vždy více méně nedůvěry v sobě. Fanynka žárlila také trochu na doktora, ale žárlivost ta nezakládala se na nedůvěře k doktorovi, nobrž na nedůvěře k sobě samé. Bála se, že není snad co do ducha a vzdělání takovou ženou, jakou muž jako doktor potřebuje, že není ženou, která by dovedla jej trvale upoutati. A proto bála se také, jestliže snad se jí už nenabažil, zda nevšímá si již jiných více než jí — a proto žárlila. Dvojí strach a tatáž z něho žárlivost! Ale což na tom zvláštního? Vždyť čerpáme také tutéž vodu z rozličných studánek.

Kdo by si pomyslel dle způsobu, jakým se byl doktor oženil, že dovede žárliti! Tak obyčejná věc u člověka tak neobyčejných zvyků! A neobyčejné byly — přisvědčí mi zajisté každý, kdo uznal také za dobré, přečísti začátek tohoto obrázku.

„Čočka“, přírodou na levou tvář děvčeti posazená, byla příčinou, že se oženil. Pochybuji velmi, že by si byl Fanynky bez této nápadné ozdoby, jež doktorský jeho apetýt vzbudila, povšimnul, „čočka“ byla zvěčněna. V bohatém rámu visela podobizna její — mohu říci tak plným právem — v salonku, a na vyvýšeném místě uprostřed psacího stolku v pracovně doktorově v lihu „čočka“ sama. Naproti obrazu byl ohromný vkusný stojan s celou výstavou nejrozličnějších dýmek, a tím jsme se dostali k nové zvláštnosti našeho doktora.

Na stojanu bylo narovnáno dýmek všech druhů, všech cen a všech národů, kteréž doktor shromažďoval s velikou péčí; mezi nimi pak vykukovaly nejvzácnější doutníky a tabáky ze všech zemí. Vášnivě sbíral vše, co padá do oboru kouření, ale co bylo nejpodivnější: ze žádné z nesčíslných těch dýmek nebyl posud zakouřil, žádného z těch výborných doutníků a tabáků nebyl posud okusil. Proč? — Zcela jednoduše proto, poněvadž doktor nebyl kuřákem, a nejen to, poněvadž kouření nenáviděl.

Leckomus bude se to zdáti divné, jinému směšné. Doktor to nalézal zcela v pořádku, ano pravíval často: „Jest to štěstím pro mne a pro sbírku mou, že nekouřím, či mohla by pak vypadati tak jak vypadá? Úplnost její by vzala nejprve za své; chtěl bych každý druh okusiti — a mám druhy, jichž zde absolutně nedostaneš — chtěl bych každou dýmku zakouřiti; v prvním případu by hubla sbírka a v druhém já. Obé je zcela zbytečné.“

Avšak souhlasila-li Fanynka s ním ve všem, nesouhlasila s ním v jedné kapitole, totiž v kouření. On říkal: „že je štěstím pro jeho sbírku, že nekouří,“ a ona, „že je nesmyslem míti takovou sbírku, když člověk není kuřákem.“ On pravíval, „že špatný výběr má cukrář, jenž je mlsný,“ a ona: „pak že by bylo nejlépe, dáti vše dobré za sklo a živiti se drtinami.“

Kdo měl pravdu? — Otázka ta nezdá se mi býti takové důležitosti, abych se trápil rozluštěním jejím. Doktor přišel k náhledu svému již na počátku svého zvláštního života a držel se ho zuby nehty, snad jen ze zvyku. A Fanynka vidívala bankéřovu slečnu, jež nemocí svou stala se vlastně příčinou jejího štěstí, každodenně po obědě kouřiti cigaretu, dostala nejednou od ní nějakou a přišla k tomu náhledu, že muž má vždy a mladé dámy že by měly často kouřiti, poněvadž jim to výborně sluší.

Co byla provdána, nezakouřila si více. Neustále v takovém pokušení a netroufala si — bála se chotě, jenž ani neměl tušení, že by to mohla dovésti. —

Jednoho dne přinesl doktor překrásný malý čibuk. Přítel jakýs přivezl mu jej z Cařihradu; a doktor nemohl se dosti vynadiviti ozdobnému zevnějšku.

„Z toho by se to muselo kouřiti!“ zvolala Fanynka, žádostivě pohlížejíc na dýmku.

„To si myslím,“ odvětil doktor, „ale neškodí, zčernal by a znečistil by se.“

„Za sklo s ním!“ zvolala Fanynka nevrle.

„Ne, tuhle bude také dobře státi,“ zněla mírná odpověď doktorova. Postavil jej asi do prostřed, uspořádal ostatní symetricky okolo něho a chystal se ku svým obvyklým návštěvám.

Odešel, a nedočkavě pohlížela Fanynka oknem za ním, až zmizel za nejbližším rohem. A sotva že se to stalo, přiskočila k stojanu a chopila nový čibuk. Spěšně přehlédla druhy tabáku, vztáhla ruku po jednom, jenž se jí nejlépe líbil — ale zarazila se náhle. Vzpomněla na doktora, jak nenávidí kouření, jak úzkostlivě střeží své poklady; trvalo to však jen chvíli. „Jsem jeho ženou,“ myslela si, „co jeho, to je též mé,“ a již nacpala čibuk do polovice, vzala sirku, škrtla a počala kouřiti. Jak chutnaly jí ty první tahy — krásně modrý kouř vinul se v bohatých kotoučích po pokoji, vydávaje jemnou vůni, a Fanynka kráčela po pokoji pyšně jako sultánka. Slušel jí ten čibuk. Držela jej pravicí a kypré pysky jemně tiskly se na kalný jantar — však teď to trochu štíplo; první tahy byly velmi dobré, ale ty druhé počínaly štípati a měly pojednou tak trpkou příchuť. „Jak to možné?“ divila se Fanynka, ale bafala dále, nepomyslivši na to, že dávno tomu již, co někdy kouřívala, a že velmi silný to byl tabák, jejž náhodou uchopila. Však pojednou stávala se hlava těžkou, tvář bledla — a Fanynka kvapně přestala kouřiti. Položila čibuk na stůl a musela usednouti na pohovku. Bylo jí náhle úzko, nevýslovně úzko. Lítost se jí zmocnila, že vyvedla takovou „hloupost“ — byla by nevím co za to dala, kdyby se to nebylo stalo. „Co řekne doktor, dozví-li se to? — Nesmí se dozvěděti!“ zvolala náhle, vyskočila a otevřela okno. A aby kouř rychleji vyšel, vzala ručník a mávala ním v povětří. Tu padl zrak její na čibuk. Rychle ho popadla a vyšla ven do kuchyně. Vyškrabala opatrně tabák; ale o běda, čibuk byl vypálen; krásná červená jeho barva stala se asi v polovici začernalou.

Vzala kartáček na zuby a kus mýdla a počala ho mýti — trochu to pomohlo, ale ne mnoho. Dlouho se namáhala, posléze však viděla, že vše je marné, a smutně vracela se do pokoje. Jak zapáchal tam ještě kouř! Uložila čibuk a mávala zase ručníkem a sice tak horlivě, že zapomněla na bolení hlavy. V tom náhodou zahlédla se v zrcadle — lekla se sama sebe, bledého svého obličeje.

Musela ustáti od svého namahání. Cítila mdlobu v celém těle. Přistoupila k oknu, ale kvapně zas uskočila, neboť spatřila doktora, jenž nenadále vracel se domů. Zavřela rychle okno a přisedla k své obyčejné práci.

Za chvíli doktor vešel. Vstoupil patrně velmi zaražen a pátravě rozhlédl se po pokoji. Nozdry jeho se rozšířily, a stejnou dobou skoro svraštilo se čelo: doktor čil tabák.

„Tys měla okno otevřené?“ tázal se.

„Ano — bylo zde horko,“ odvětila Fanynka slabým hlasem.

Zahleděl se na ni. Pozoroval, že je u velikých rozpacích, rozčilena, bleda, viděl patrný její strach — a v pokoji musel nedávno někdo býti, jenž kouřil — píchlo jej u srdce a stáhlo mu to prsa pojednou tak, že mimo volně těžce vzdychnul.

Starostlivě pohlédla na něj Fanynka.

„Schází ti něco?“ tázala se. Napadlo jí, že je snad churav a proto že tak náhle se vrátil.

„Ne. Ale ty, zdá se, nejsi jak býváš obyčejně,“ odvětil a opět zahleděl se pátravě do jejího obličeje.

„Jsem vždy stejnou,“ zněla krátká odpověď.

Doktor odložil kabát a klobouk a usadil se. Fanynka seděla u okna naproti pohovce. Hleděl na ni neustále, a nejrozličnější důmněnky křižovaly a honily se mozkem, až mimovolně soustředily se znenáhla v jediné, jíž dotýkaly se z počátku jen tak mihnutím, v myšlence, jež valila se ze zdálí jako bouřlivý mrak, vždy větším a černějším se stávající, až zakryje celé nebe a zatemní zemi.

Fanynka vykládala si zamyšlenost jeho zcela jinak. „Nevšiml si toho kouře,“ myslela u sebe, a přemítala, proč asi je tak zamyšlen.

„Nepřihodilo se ti opravdu nic?“ tázala se po chvíli.

Zahleděl se na ni tak, že nemohouc pohledu jeho snésti, sklopila oči k práci, mezitím co vystupoval jemný ruměnec na bledých jejích tvářích.

„Ne,“ odvětil skoro drsně. Drsně proto, poněvadž nemohla snésti jeho pohledu — jeho pohledu nemohla snésti; jak sevřelo mu pomyšlení to srdce! Tak, že zase vzdychnul.

„Ty vzdycháš?“ prohodila Fanynka.

„Nesmím snad?“ tázal se zamračen.

„Smím věděti, proč vzdycháš?“ odvětila kvapně, neboť jako blesk projela jí mozkem myšlenka, která jí padla na srdce jako cent.

„Vzdychati může člověk za rozličnými příčinami,“ odpověděl.

„Právě proto se tě tážu, neboť vzdychati může člověk také k vůli ženě.“

Pohlédl na ni zamračeně. „Ano,“ řekl krátce.

Fanynka vyskočila. „Ty vzdycháš k vůli ženě?“ zvolala uleknuta.

„Ano,“ zněla chladná odpověď.

Neodvětila ničeho, oči zůstaly upřeny na něj s výrazem nevýslovné hrůzy, a jako bez vlády sklesla do svého sedadla.

Doktor opřel hlavu o obě ruce. Bylo mu tak teskno; celý svět zdál se mu pojednou tak malicherným, tak bídným, a sám sobě připadal směšným, že honil se v tak bídném světě po jakémsi postavení, že v bídném tom světě hledal a domníval se nalézti něco, co bylo jiné než to ostatní. V tom zaslechl tiché štkání, obrátil se — Fanynka byla v slzách.

Přiznání se doktorovo, že vzdychá k vůli ženě, ji zdrtilo. Nastal tedy okamžik ten, jehož se byla vždy tak děsila — a on řekne to bez obalu, chladně, beze všeho ohledu na vlastní ženu.

Hněvivě hleděl na ni doktor. Byl by rád otázal se po původci kouře, byl by rád zvěděl příčinu té veliké její zaraženosti a jejího rozčilení, ale nemohl k otázce se odhodlati. Předsevzal si, že vyptá se dříve opatrným způsobem služebných, kdo za jeho nepřítomnosti Fanynku navštívil. Vstal, oblékl se mlčky a mlčky odcházel. Napnutě pohlížela na něj Fanynka. Několikráte otvírala již ústa k otázce, kam jde, ale nikdy nemohla ze sebe slova vypraviti. Nyní blížil se již dveřím a blížil se jim velmi zvolna, čekalť, aby jej oslovila; již chápal se kliky — posud nic; otevřel — váhavě stál ve dveřích, pomalu zavíral, zavřel — a na novo spustila Fanynka takový pláč, že ani neslyšela, jak v předsíni opět čeká a za chvíli teprv odchází. Přistoupila k oknu, hleděla za ním, a v tom si vzpomněla, že by jí procházka mohla posloužiti. Ustrojila se rychle, zavěsila hustý závoj a vyšla rychlým krokem z pokoje, jenž připadal jí strašlivě těsným.

Doktor nevydržel dlouho venku. Vrátil se záhy a zaměřil rovnou cestou k Rezi, komorné své paní.

Rezi byla by málem omdlela podivením, když viděla milostpána, jenž si jí byl posud takřka ani nevšimnul, vcházeti do své komůrky u kuchyně, kdež právě šila. A nejen to; milostpán se slaďounce ač trochu rozpačitě usmíval, usmíval se na ni, a to vůči sobě neměla u něho za možné.

„Dobrý den, Rezi,“ pravil sedaje na nízkou stolici bez lenochu.

„Poníženě ruku líbám —“

„Jen seď, seď, šij dále,“ vybízel doktor.

„Poroučíte něco, milostpane?“ tázala se Rezi.

„Hm —“ doktor nevěděl jak začíti. „Jakpak se máš, milá Rezi?“ pravil po chvíli.

„Dobře, milostpane,“ odpovědělo děvče upřímně, „když dá pánbůh zdraví a panenka Maria spokojenost —“

„Spokojenost!“ vzdychl doktor.

„Zajisté, to je hlavní věc.“

„Máš pravdu,“ pokračoval doktor. „Ty ji můžeš míti; hodné, hezké děvče —“

„Myslíte?“ usmívala se Řeži, červenajíc se při slovech těch.

„O ano — ty jsi opravdu — velmi hezké — děvče,“ vynutil ze sebe doktor.

„O pak to musí být pravda,“ smála se komorná. „Milostpánova slova jsou jako evangelium.“

„Taková děvčátka mohou najíti snadno vše a tudíž i spokojenost.“

„Vše?“ tázala se Rezi. „Copak ku příkladu, milostpane?“

„Nu, ku příkladu milovníka, švarného —“

„Milostpane, laciné zboží — těch je dost.“

„Hehe,“ smál se doktor, arci velmi nuceně, „to si myslím, že nějakého máš. — Chodí k tobě, co?“ A vzal ji za bradu. Rezi myslela, že omdlí překvapením.

„I ba ne,“ odvětila Rezi plna rozpaků.

„Což nebyl dnes u tebe?“

„Ne — vždyť já vlastně žádného nemám,“ a sklopila stydlivě oči.

„Dnes jsi s ním tedy nemluvila?“ tázal se doktor, nevěda takřka již ani co povídá.

„Milostpane, snad nemyslíte, že ten hezký mladík, s nímž jsem rozprávěla dnes v průjezdu, je mým milovníkem.“

„Kdy jsi s ním rozprávěla?“

„Když byl milostpán odešel.“

„A co?“

„Ptal se mne, kde bydlí pan doktor Vážný. Řekla jsem kde, a on šel nahoru navzdor mému podotknutí, že nejste doma.“

Doktor zbledl jako stěna. „Jakže?“ zvolal, „on šel nahoru?“

V tom bouchlo něco do dveří, ty se rozlétly a mezi dveřmi válel se Jan. Rezi vykřikla leknutím, doktor zaklel a několika kroky byl ve svém pokoji.

„Blázníš?“ zvolala Rezi.

„Ne,“ odvětil zlostně Jan, „ale mám tisíc k tomu chutí.“

„Teprv chutí?“

„Ano. Poslouchal jsem u dveří a koukal klíčovou dírkou. O jak jsem rád, že jsem ztratil rovnováhu a že zámek u těch dveří špatně chytá; bůh ví, čemu jsem zabránil! Ty — ty nevěrná!“ řval Jan jako vzteklý.

„Pánbůh ví, tobě přeskočilo.“

„Tobě nebo mně, ale spíše tobě, neboť nechášli se od milostpána bez odporu za bradu bráti a musíšli se při jeho slovech červenati, nemůžeš míti zdravý rozum.“

Než mohla Rezi odpověděti, ozval se temný výkřik. Oba se ohlédli. Fanynka, vešedši tiše mezi hádkou touto, stála před nimi bledá, se slzami v očích.

„Jest vám něco, milostpaní?“ zvolala Rezi běžíc k ní.

„Nic,“ odvětila kvapně Fanynka, vzpamatujíc se záhy, a odstrčila Rezi prudce stranou. S namáháním kráčela do pokoje, ale sotva že za ní zavřely se dvéře, sklesla beze síly na pohovku. — Již tedy věděla, k vůli komu doktor vzdychal. Nebyla to vznešená, vzdělaná, duchaplná dáma, jak se byla obávala, která oloupila ji o jeho srdce, vynikajíc nad ní duševně i tělesně, ne, prosté děvče, nevzdělané, hloupé, služka, vlastní její komorná — v tom zarazila se náhle. Což jiného byla dříve ona sama, než se stala paní doktorovou? Také komornou; ó kdo ví, nemáli doktor vrozenou náklonnost ku komorným vůbec. Zoufale plakala na své pohovce — a doktor? Ten počínal si ve svém pokoji velmi podivně.

Byl opustil Rezi zuřiv. Měl to již, neklamal se tedy — ó, to zasluhovalo trest, strašlivý trest. Z prachu ji pozdvihl, a ona mu takto splácela. Chytil se za hlavu, ale jako hadem uštknut odtrhnul ruku: nahmatal svou pleš, a těžký vzdech vyvinul se mu z prsou. Vyzdvihl ji z prachu, pravda, ale nyní mu napadlo, že vyzdvihl mladou, hezkou dívku, on, muž o mnoho starší. Ruce mu sklesly, jakási duševní mdloba se ho zmocnila, ale ne na dlouho. Chvíli jen a jako zuřiv skočil k lahvičce s „čočkou“, vyndal ji, vzal nůžky a vztekle rozstřihal ji na drobné kousky. „Teď to máš, ty příčino mého neštěstí,“ zvolal a hněvivě šlapal po skromných zbytcích dvojnásobné nebožky „čočky“. „Tebe jsem zničil, teď zničím také strom, jenž nese tak strašlivě svůdné ovoce.“

Otevřel rychle dvéře a stál Fanynce naproti. Hněvivě spočinuly oči jeho na ní, ale jako elektrickou jiskrou dotknuta vzchopila a odvrátila se pyšně.

To jej zarazilo. Málomyslnost její byla mu důkazem špatného svědomí, a proto chtěl stihnouti ji plnou mírou svého hněvu. Nalezl ji však jinak než byl očekával — byla snad vskutku nevinna? Ale ten kouř? ten mladík, jejž byla Rezi potkala? — Krev se mu hrnula ku hlavě, zlost zmocnila se ho na novo.

„Nevděčná, nevěrná ženo!“ vynutil ze sebe, pln hněvu na ni pohlížeje.

Zvolna obrátila se Fanynka. Divná směsice nucené chladnosti a nelíčeného podivení obrazila se v tváři její. Tak byla zaujata výjevem mezi Janem a Rezi, že nemyslela na nic jiného než na jeho nevěru, že zdála se jí slova jeho jen obratným prostředkem, aby nezapočala s výčitkami ona. Přistoupila vážně k němu, pohlédla mu pevně do očí a pravila s důrazem: „Styď se!“

Doktor byl jako omámen. „Já?“ uvolal.

„Ty!“

„Ano, ale za tebe,“ dodal vzpamatovav se zase.

„Za mne, že mám takového muže!“ doplnila Fanynka kvapně.

„Nejsi s ním snad spokojena, co? Mrzí tě, že není slepý, hluchý a bez čichu?“

„To vše bych mu odpustila, ale to, co se stalo před chvílí, nikdy.“

Doktorovi napadla exekuce s „čočkou“. „To tě tedy mrzí, ostatní dobré vlastnosti by’s mi přála?“ zvolal pln vzteku. „Dobrá, půjdu o krok dále.“ Ohlížel se divoce po pokoji, pak skočil k stojanu s dýmkami, popadl dýmku s troubelem as sáh dlouhým, rozpřáhl se a jednou ranou — zmizela „čočka“ z obrazu Fanynčina a s ní celá takřka hlava. Místo hlavy byla v obrazu veliká díra, a pod obrazem ležely střepy rozbité krásné hlavičky zmíněné dýmky.

Fanynka hleděla na něj jako vyjevena. „Ty šílíš!“ zvolala.

„O kéž bych mohl také tebe tak zdrditi!“ byla jeho odpověď.

„Mne? Věřím, že bys rád to učinil — nuže, učiň tak, aspoň ti nebude pak nikdo překážeti, budešli bráti zase služku mou za bradu a mluviti s ní tak, že se musí červenat.“

Poslední slova pronesla již nejistým hlasem, nyní spustily se jí slzy plným proudem.

„Ale teď toho mám dost,“ rozkřiknul se doktor. „Já? tvou služku? Chceš mne takto dostati s krku? Ne, to se ti nezdaří. — Kdo byl ten mladík, jenž tě navštívil, když jsem nebyl doma?“

„Zde nebyl nikdo, ale u Rezi byl někdo, a ten někdo jsi ty.“

„Tážu se tě opětně, kdo byl dnes u tebe, zde, v tomto pokoji?“

„Nikdo.“

„Proč jsi byla tedy celá bledá, proč jsi nemohla mi pohlédnouti do očí, když jsem se nenadále vrátil, co? A nejen to. Ten ničema, jenž tě dnes navštívil a jehož návštěvu tak tvrdošíjně zapíráš, byl tak neprozřetelným a nestydatým, že zde kouřil. Osud sám chtěl tomu, aby se prozradil.“

„Já to byla, jež zde kouřila.“

„Ty? — Není možná!“

„Tam máš důkaz.“ Ukázala na nový čibuk.

Doktor zůstal, jakoby jej opařil. Takového vysvětlení toho záhadného kouře se nenadál; že by byla Fanynka mohla kouřiti, to mu nenapadlo ani ve snách, a najednou zdál se sám sobě náramně hloupým, že mu to nenapadlo hned a nejdříve. „Ty sama že jsi kouřila?“ zvolal.

„Ano, já sama; chtěla jsem zkusiti trochu věcí, jež tu stojí pro nic a za nic. Ale to není takové provinění, jako je provinění tvé.“

Slova ta padla doktorovi na prsa jako skála. Jednání jeho připadalo mu pojednou tak bezhlavé a směšné, že styděl se sám před sebou a rozpačitě ohlížel se po obraze. Nemohl najednou ani pochopiti, že mohl tak neprozřetelně jednati, tak nesmyslně se rozpáliti.

„Tedy zde nebyl opravdu nikdo?“

„Nikdo,“ odvětila Fanynka pyšně tonem, jenž netrpěl odmluvy.

Nyní mu napadlo, že zuřil vlastně, aniž by měl podstatné k tomu příčiny, že podezříval Fanynku, aniž by měl důkazů. Jak musí ji to boleti, jeli nevinna, a nevinna jest, neboť viděl, jak ji to bolelo. Nahlédl, že musí jednání své napraviti, že musí Fanynku odprositi. Vysvětlení toho kouře vyjasnilo mu vše jednou ranou. Viděl teď jasně, jak Fanynku velice urazil podezřením svým.

„Fanynko, hm,“ začal, „vidím, že nejednal jsem dobře; já myslel —“

„Hanebně jsi jednal.“

„Nu, konečně, byla to prchlivost —“

„Tak se zapomenouti!“

„Ano, zapomněl jsem se trochu.“

„Zapomněl se — trochu —“ naříkala Fanynka.

„Je zničena, ano bohužel, ale —“

„Zničena?“ děsila se Fanynka.

„Ale nehněvej se na mne, odpusť mi, napravím vše.“

„Ne, to nesnesu,“ naříkala Fanynka a nový pláč přerušil jí slova.

„Ale Fanynko,“ domlouval doktor, chtěje ji, ač marně, vzíti za ruku. „Já ji sešiju a dám ti vymalovat novou.“

Fanynka se ohlédla plna udivení. „Ty blázníš!“ zvolala.

„Půjde to těžce, ale půjde to přec. Kdopak bude k vůli mizerné „čočce“ dělat takový hluk.“

Fanynka vyskočila. „Netrop si ze mne šašky,“ pravila výhružně. „O „čočce“ nikdo nemluví.“

„O čem tedy?“

„O tvé schůzce s Rezi.“

„S Rezi? Té jsem se jen ptal, kdo byl u tebe.“

„Kdo byl u mne?“ opakovala Fanynka s trpkým smíchem.

Pracovalo to v ní, nevěděla, má-li zavolati Rezi neb ne. Zavolá-li, dokáže mu jeho vinu, arci bezohledně; ale bezohledným byl on k ní také, a rázné, bezohledné prostředky bývají nejúčinnější. Váhala chvíli, pak pokročila ku dveřím krokem odhodlaným a zavolala svou komornou. Učinila to hlasem pevným, neboť cítila v sobě pojednou zvláštní ráznost, ráznost to vyplývající z uražené ženskosti.

Rezi objevila se s Janem.

„Po čem se tě ptal prvé pán?“ tázala se jí Fanynka, zamračeně na ni hledíc.

„Po tom mladém pánu v průjezdě,“ odvětila Rezi plačtivě.

„Pořád to říkám Janovi, a on tomu nechce věřiti.“

„Ano,“ dotvrzoval doktor, „ptal jsem se jí po tom mladém pánu v průjezdě.“

„Ale kdo to byl?“ tázala se kvapně Fanynka.

„Poníženě prosím,“ ozval se Jan, „to byl as ten pán, jenž mne žádal, abych vyřídil panu doktorovi, že má na prodej několik znamenitých dýmek. Zde jeho adresa.“

„Ten ničema!“ vykřiknul doktor, nemoha snésti pohledu své paní. „Můžete jíti!“

Rezi a Jan odešli. Doktor přistoupil k Fanynce.

„Fanynko, kající hříšník k tobě se blíží — můžeš mu odpustiti, že pojal k tobě takové podezření? Ale hleď, ta pleš, ta nešťastná pleš to má na svědomí.“

Fanynka tu stála tiše beze slov. Při ujištění komorné, že doktor měl pravdu, přeletěl blažený úsměv celou tvář, tím blaženější, čím neočekávanější byla jí slova ta. Sklopila oči a bylo jí pojednou tak volno, ano blaženě okolo srdce, že by byla výskala; ale sama nevěděla, proč se přemáhá, aby doktor nepozoroval radost její. Při posledních však jeho slovech, jež pronesl hlasem tak jemným a tak prosebným, nemohla více odolati; pozdvihla oči, v nichž leskla se slza radosti, hleděla mu chvíli do tváře, jakoby čísti chtěla v jeho duši, a beze slov sklesla mu na prsa.

„Fanynko, má jediná, nejdražší Fanynko!“ zavýsknul doktor, líbaje jí vlasy, čílko, očka — celý obličej, „ó jak jsi dobra, a já ti tak ublížil! Ale nahradím ti to. Obraz dám vymalovat znova.“

„I chraň pánbůh, já jsem ráda, že je pryč; vždyť nebylo beztoho nic viděti, než tu „čočku“.“

Doktor se dal do smíchu. „Nuž tedy, chcešli, můžeš kouřiti.“

„Za celý svět ne,“ zvolala Fanynka. „Mně kouření neslouží v žádném ohledu.“

* * *

Rozřezanou „čočku“ doktor opatrně sebral a uložil zase do lihu. Obraz dali spravit, roztlučenou dýmku také, a kdykoliv pohlédnou na ty tři upomínky své první manželské bouřky, usmívají se mimovolně.

„Ponejprv,“ řekne jeden — „a naposled,“ dodá vždy druhý.

Jsou, možnáli, šťastnější nežli dříve.