Hudba v Čechách/XVII. a XVIII. století
| Hudba v Čechách Otakar Hostinský | ||
| Doba české reformace: 1420—1620 | XVII. a XVIII. století | První polovice XIX. století |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. a XVIII. století |
| Autor: | Otakar Hostinský |
| Zdroj: | HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Praha : Fr. A. Urbánek, 1900. s. 16–37. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V XVII. století, tedy právě v době, když dvorní kapela doznávala italského vlivu a pomáhala šířiti na severu novou hudbu, hlavně r. 1600 vyskytnuvší se operu a oratorium, situace na dobro se změnila. Předně sídlo císařské ještě před vypuknutím třicítileté války přeloženo do Vídně, tak že potom dvorní kapela jenom v případech výjimečných, jako při korunovacích neb svatebních slavnostech, do Prahy zavítala. Následkem Bělohorské bitvy pak nenáhlý postup veškerého rozvoje země přetržen a nové řády brzo na to zaváděné z počátku značnějšímu nějakému rozkvětu hudebního umění ve smyslu tehdy moderním nehrubě přály.
Chrámová hudba také po třicítileté válce a po protireformaci dosavadní svůj lidový ráz musila si zachovati, především nesměl postrádati lid svého kostelního zpěvu obecného, jejž si byl tak oblíbil. Zůstalo mu tudíž vedle latinské liturgie široké působiště; ba do katolických zpěvníků přijímány dokonce nejoblíbenější melodie kališníků, Bratří i protestantů. S druhé strany však nemohlo se církevní umění vyhýbati velkým hudebním novotám doby té, a zejména nemohlo — také v zájmu žádoucí, stále se stupňující přitažlivosti uměleckých výkonů — odmítati přispění hudby instrumentální nyní čile se vyvinující, jakož i zpěvu bravurního. Prozatím arci nedocházelo ještě ani k vyššímu uměleckému vývoji toho, co XV. a XVI. století přineslo, ani k účinnému, skvělému pěstování směru nového. Figurální zpěv a instrumentální průvod hleděly lidu zůstati srozumitelné, přizpůsobovaly se jeho vnímavosti tak, že umělá hudba v Čechách, přes množství talentů, jimiž země se vykazovala, až do začátku XVII. století celkem nejeví se na stupni zvlášť vysokém. Ale jednu neocenitelnou výhodu měla tato — smíme-li tak říci — popularisující pouta, která původně z důvodů náboženských české chrámové hudbě byla uložena na celá tři století: zpěv i hra nástrojová nyní tím dokonaleji vnikaly do krve lidu beztoho již o sobě hudby milovnému, staly se jeho nezcizitelným majetkem pro všechny časy.
Pražský kanovník Jan Ignác Dlouhoveský nám líčí, kterak v jubilejním roce 1674 zpěv českých poutníků v Římě při procesí jím vedeném všeobecně budil pozornost a zájem. Zajisté, že tito čeští poutníci nemohli závoditi s výkony a repertoirem papežské kapely: ale znamenitý, každému přístupný, při tom beze vší pochybnosti také zdařile přednášený lidový zpěv již sám sebou musil imponovati, zvláště tam, kde lid byl zvyklý naslouchati raději umělým pěvcům, nežli zpívati sám. Jakési ponětí o spůsobu, kterým tehdy v Čechách kostelní zpěv, v němž lid se účastnil, upravován byl prostou harmonisací a prostým průvodem instrumentálním, tu i tam ozdoben skromnou polyfonií, podává nám český kancionál vyšehradského kapelníka Václava Karla Holana Rovenského, vydaný r. 1694 (pod dvojím názvem „Capella regia. Kaple královská zpěvní a musikální v řeči a jazyku českém a svatováclavském“), v jehož předmluvě právě Dlouhoveský sděluje onu římskou vzpomínku.
Poměry se ostatně zřejmě lepšily. Zajímavý doklad snaživosti hudebních kruhů pražských nalezáme v oboru literárním. „Čech, kutnohorský patricius, magister filosofie a varhaník při staroměstském Týnském kostele“, jak sám sebe na titulním listě nazývá Tomáš Baltazar Janovka, dal vytisknouti v Praze 1701 první věcný slovník hudební nové doby, latinsky psaný „Clavis ad thesaurum magnae artis musicae“.
Již v XVII., nepoměrně více pak v XVIII. století vedly dílem nahodilé poměry životní, dílem vědomé záměry vynikající hudebníky domácí za hranice zemské. Zde buďtež jmenováni tři znamenití umělci z první polovice tohoto období, na něž Čechy s pýchou poukazovati mohou. První z nich je Ondřej Hammerschmidt. Roku 1611 v Mostě narozen stal se r. 1635 varhaníkem u sv. Petra ve Freiberku (v Sasku) a dostal se r. 1639 v tomto postavení k chrámu sv. Jana v Žitavě, kdež dosáhnuv vážnosti a blahobytu 29. října 1675 zemřel. Z jeho mnohých tištěných děl hlavně pět dílů „pobožných zpěvů“ (Musikalische Andachten). „sváteční, kajícné a děkovací písně“ (Fest- Buss- und Danklieder), především pak „rozmluvy mezi Bohem a věřící duší“ (Dialogi oder Gespräche zwischen Gott und einer gläubigen Seele) zjednaly mu jedno z nejčestnějších míst mezi současně žijícími německými skladateli kostelními. Psal koncertantním slohem pro 1 až 12 hlasů, namnoze s instrumentálním průvodem, vplétal do skladeb svých melodie chorální. tak že se může počítati netoliko mezi předáky novější hudby protestantské, ale jeví se nám svými „Dialogy“ také jako důstojný předchůdce Händlův a Bachův.
Virtuosem houslistou prvního řádu, jenž za své umělecké výkony hudby milovným císařem Leopoldem I. povýšen byl do říšského stavu šlechtického, jest Jindřich František Biber. Roku 1644 ve Vartemberku v severních Čechách narozen žil přes dvacet let v Salzburku, zastávaje místo arcibiskupského kapelníka a postolího a zemřel tam mezi rokem 1707 a 1710.
Třetí umělec, o kterém zde činiti sluší zmínku, byl Jan Dyzmas Zelenka, svým působením již první polovici XVIII. století náležející. Narodil se jako syn varhaníka v Louňovicích u Tábora, obdržel po krátké službě u hraběte Hartiga 1710 místo kontrabasisty při drážďanské kapele a tím nabyl i šťastné příležitosti zdokonaliti se v hudbě u Lottiho v Benátkách a u Fuxe ve Vídni. Kurfiřt zakládal si na tom, že on jediný měl Zelenkovy skladby a že kdykoli se mu zachtělo, mohl si je poslechnouti, a to vším právem; vždyť sám Sebastian Bach prý se tím netajil, že kostelní skladby Zelenkovy klade nad Hassovy, a od mnohých český umělec, kterého i v instrumentálním oboru jen málo kdo z jeho současníků předčil, považován za nejpřednějšího zástupce katolické hudby chrámové v Německu. Navzdor tomu však marně ucházel se o místo kapelnické i musil se konečně spokojiti s titulem kostelního skladatele. Zemřel v Drážďanech 23. prosince 1745 66 let stár.
Velikou, důležitou novotu přinesly hudebním poměrům v Čechách léta dvacátá XVIII. století. Byla to hudba operní. „Arte nuova“ Florenčanů, doprovázený to jednohlasý zpěv, dostala se již ke dvoru Rudolfa II., první však divadelní představení v novém slohu byla asi pastorální komedie v Praze 1627 při korunovaci Ferdinanda II. na Hradčanech zpívaná. Po třicítileté válce přicházela sice dvorní kapela občas do Prahy a zajisté, že zde provozovala i opery. Ba, výjimečně r. 1703—1704 dokonce také kočující společnost (impresaria Giov. Ferd. Sartoria) dávala několik italských operních představení. Avšak tyto ojedinělé případy nemohly v pražském obecenstvu vzbuditi takovou žádostivost hudebně-dramatických požitků, která by sama sebou nutila k svému ukojení; to dokázalo teprve představení Fuxovy opery „La costanza e fortezza“ 31. srpna 1723, představení to svého druhu ovšem jediné. Toto dílo slavného vídeňského dvorního kapelníka totiž při korunovaci Karla VI. na krále českého ve velkém, nad míru nádherném divadle k tomuto účelu Guiseppem Galli-Bibienou zvlášť vystavěném provedeno asi 100 zpěváky a dvojnásobným počtem hráčů v orkestru za Caldarova řízení — skladatel sám byl churav, ale přece přítomen — a to se vším možným uměleckým přepychem. Výtečné síly dvorní kapely, která tehdy měla právě svou nejskvělejší dobu, byly rozmnoženy nejen nejlepšími sborovými zpěváky a instrumentalisty pražskými, ale i řadou virtuosů prvého řádu, kteří ze všech končin Evropy se sešli, za česť a potěšení sobě pokládajíce osobní účastenství při tomto obrovském představení, v letopisech italské opery nepřekonaném.
Tato hudební událost dala vznik myšlence poskytovati Pražanům častěji podobná představení, třeba že ovšem nemohlo se pomýšleti na závodění se zevnějším leskem a uměleckým provedením korunovační opery. Účinný krok od myšlenky k uskutečnění brzy podniknut. Šlechetný lidumil a umělecký mecenáš hrabě František Antonín Sporck (1662—1738) vůbec podporoval hudební umění se zvláštní horlivostí; on na př. ke konci XVII. století uvedl k nám lesní roh jakožto hudební nástroj tím, že dva své služebníky dal v Paříži vzdělati na řádné trubače; lidu pak zavděčil se vydáním českého kancionálu, a známou jeho zálibu v dudách mezi lidem obvyklých připomíná národní píseň více než sto let po jeho smrti ještě zpívaná. Hrabě Sporck povolal tedy impresaria Antonia Denzia se společností jak se zdá dobrou, jež brzo zahájila představení zprvu v divadle prozatím upraveném, od podzimku 1725 však již v novém příhodném domě operním, jenž otevřen Bioniovou „Armidou“. Časem odvážil se Denzio dokonce i na opakování Fuxovy korunovační opery „La costanza e fortezza“ a 1734 vyhojil se prý z jakýchsi finančních neúspěchů provozováním díla neznámého autora: „Praga nascente di Libussa e Primislao“.
Repertoir italských společností operních, které od r. 1739 v novém, pražským magistrátem vystavěném divadle v „Kotcích“ hrály, povznesl se teprve v polovici XVIII. století impresariem Giov. Batt. Locatellim k většímu uměleckému významu. On zejména Glucka a Hasse postavil do popředí a Pražané mohli se dokonce chlubiti dvěma zajímavými premiérami: r. 1750 dožil se Gluckův „Ezio“ a r. 1752 téhož mistra „Issipile“ prvních provozování. Že Gluck, jenž tehdy ovšem ještě nebyl oním velkým reformátorem, u pražského obecenstva spoléhati mohl na docela zvláštní sympathie, stráviv jak známo své mladí a první učennická léta hudební v Čechách, hlavně v Praze, zajisté bylo jasné čilému podnikateli. Pozdější impresariové pokračovali v seznamování hlavního města českého s módními operami doby a uváděli na jeviště občas též italské opery domácích skladatelů, jako Gassmannovy, J. Ev. Koželuhovy, Myslivečkovy.
Již 1783 provozován byl německou činoherní a operetní společností Wahrovou, v „Národním divadle“ hrabětem Nosticem právě vystavěném a později (1798) od stavů českých převzatém, Mozartův „Únos ze Serailu“ a obecenstvem přijat s takovým nadšením, že Mozartův životopisec Němeček z vlastní zkušenosti mohl říci: „Zdálo se, jakoby to, co dosud zde slýcháno a známo, nebylo bývalo ani hudbou!“ Když pak na konci r. 1786 Bondiniho italská operní společnost „Figarovou svatbou“ dobyla úspěchu jak umělecky tak hmotně skvělého, přijal Mozart pozvání, jež ho došlo, a objevil se v lednu 1787 v Praze, tak že se mohl osobně přesvědčiti o bezmezném enthusiasmu.
Přítomnost velkého umělce stala se mezníkem v dějinách české hudby, a sice ne pouze proto, že následkem toho Mozart své mistrovské dílo „Don Giovanni“ pro Prahu napsal a zde 29. listopadu 1787 poprvé provozovati dal, nýbrž také tím, že úcta k tomuto mistrovi a jeho dílům stala se odtud vůdčí hvězdou, jíž řídily se dráhy několika hudebních pokolení. Oddaloť se obecenstvo Mozartovým výtvorům s naivní, důvěřivou nepředpojatostí posluchače hudby milovného, strannickými pletichami vídeňských kruhů hudebních nedotknutého, i nabyla tudíž Praha na sklonku minulého století pověsti města netoliko hudebně vzdělaného, nýbrž i pokroku přejícího.
Partitura „opery všech oper“ ostatně dokončena byla teprve v hlavním městě českém, a sice na ville „Bertramce“,[1] letním sídle umělecké dvojice manželů Duškových, kteří Mozartovi pražský pobyt nejroztomilejším způsobem dovedli zpříjemniti. František Xaver Dušek, výborný to virtuos klavírní (nar. 1731 v Chotěborkách u Hradce Králové, zemřel 1799 v Praze), hrál jednu z prvních úloh v hudebním ruchu pražském a jeho manželka Josefa rodem Hambachrova, Pražka, od mnohých — také od velkého mistra, s nímž se v Solnohradě byla spřátelila — považována za zpěvačku prvního řádu.
R. 1791 následovalo opětně představení nového Mozartova díla: byla to „La Clemenza di Tito“, která jako slavnostní opera pro korunovaci Leopolda II. byla psána, a 6. září řízením mistra zárodek smrtelné nemoci v sobě již nesoucího provedena. Brzo na to seznámili se Pražané s operou „Cosi fan tutte“, ale ještě než jim bylo dopřáno slyšeti poslední dramatické dílo Mozartovo „Kouzelnou flétnu“, došla zpráva o jeho smrti.
Po pohnutých a skvělých dnech a létech Mozartových nezmizela sice díla mistrova, zvláště „Don Juan“ a „Figarova svatba“, z jeviště italské opery, ale její repertoir ovládaly brzo modní opery Paërovy, až po opětných marných žádostech samotných podnikatelů divadelních konečně upuštěno od italských stagion, jež tak rychle klesly k bezvýznamnosti. Poslední z nich a s ní zároveň důležitá kapitola v hudebních dějinách pražských skončila 24. dubna 1807 provedením Mozartova „Tita“.
Německé společnosti herecké, jimž dle tehdejšího zvyku náleželo také pěstovati „singspiel“ (zpěvohru s mluveným dialogem), přinášely vedle spracovaných italských intermezz a francouzských operet též díla od Mozarta, Hillera, Dittersdorfa, rovněž pak od některých domácích skladatelů i na zahraničných německých divadlech známých, především arci od Jiřího Bendy, dále od Ondřeje Holého, Františka Tučka, B. Žáka (Schak), od Moravana Václava Müllera a jiných. Také moderní tehdy melodramata občas provozována, na př. Rousseauův „Pygmalion“, Bendova „Medea“.
Obraz, jejž nám poskytuje pražská opera XVIII. století, doplniti sluší zmínkou o oratoriu a o hudebních dramatech školských. Zprávy o provozování některých oratorií, ba i o domácích skladatelích v oboru tom datují již z dřívější doby; ale vydatnějšího pěstování dostalo se této umělecké formě teprve po r. 1700, a sice se stran čelnějších chrámů města, ve kterých, hlavně okolo velikonoci, taková provedení stala se přímo pravidlem. Při tom měli zprvu Vlaši ovšem rozhodnou převahu, později však přece z nemalé části o italská a německá oratoria pečováno i pražskými skladateli — jmenujeme jenom J. A. Schlinga, A. M. Taubnera. F. W. Habermanna a Felixe Bendu. Tato provozování v kostelích, kdysi tak kvetoucí, vzala však za své skoro zároveň s italskou operou; neboť od 1803 nebylo již pomyšlení na soutěž s nové založenou „Jednotou hudebních umělců“, která na zevnějšek vystupovala především jako spolek oratorní. Naproti tomu latinské školské opery přestaly mnohem dříve, a sice následkem zákazu r. 1765 daného. Latinské totiž a řecké školské hry doby humanistické, při nichž druhdy i sborový zpěv (v rythmické úpravě domněle antikisující) brán na pomoc, nenáhle zastíněny byly hudebně-dramatickými potřebami nového slohu, které, jakož samy užívaly nazvu „melodrama“ (doslovně zpěvohra), skutečně přímo za latinské opery duchovní pokládány býti mohou. Jedno z nejpozoruhodnějších představení tohoto druhu, horlivě pěstovaného zejmena v kollejích piaristských a jezovitských, byla asi slavnostní hra v dnech korunovačních r. 1723 dávaná: „Sub olea pacis et palma virtutis conspicua regia Bohemiae corona“, jež předváděla příhodu z legendy o sv. Václavu a jejíž hudba pocházela od J. D. Zelenky nám již známého.
Italská opera beze vší pochyby obohatila hudební život pražský o nové požitky a blahodárně jej osvěžila, občas se stávala i ohniskem všeho veřejného zájmu uměleckého. Avšak exotická bytost její přece nedala se docela zapříti a trvalo to dlouho, než toho či onoho z našich skladatelů k sobě dovedla připoutati — nehledě ovšem k těm, kteří měli své působiště mimo zemi. Tím horlivěji a účinněji pěstována za to hudba instrumentální a chrámová.
Během XVIII. století ponenáhlu homofonní skladba nabývala vrchu i v oboru zpěvu chrámového, v němž dosud polyfonie byla se držela nejhouževnatěji. Tento postup nastal ovšem i v Čechách; přece však objevují se nám v první polovici onoho století ještě vynikající kontrapunktisté, jejichž blahodárný vliv v následujících pokoleních uměleckých dlouho působil. Nejpřednější zástupce jejich jest bez odporu minorita Bohuslav Černohorský. V Nymburce r. 1684 narozen jakožto syn varhaníkův, v Praze a později také v Italii hudebně vychován, byl dlouhý čas v Padově[2] řiditelem kůru; vrátil se však do Prahy, aby převzal vedení hudby v minoritském klášteře sv. Jakuba. Zde jako dirigent, varhaník, skladatel a učitel rozvíjel mnohostrannou činnost, která mu zjednala dobře zaslouženou slávu jednoho z největších hudebníků, jež země tato vůbec zplodila. Zemřel 2. července 1742 v Štýrském Hradci na cestě do Italie. Bohužel jen skrovné ukázky jeho tvoření svědčí o dokonalém mistrovství, s nímž kontrapunktické formy ovládal; neboť jeho pozůstalost r. 1754 při požáru Jakubského kláštera stala se obětí plamenů.
Z hudebních umělců v Praze účinkujících — mimo Černohorského — dlužno jmenovati mladšího jeho vrstevníka §§Josefa Antonína Schlinga (z Toužimi u Lokte), který 1756 jako kapelník Svatovítského chrámu ve svém 47. roce zemřel. Mezi žáky Černohorského pak, kteří svému mistru nejen vděčnou památku zachovali, nýbrž s uměleckým jeho dědictvím také vlastní svou pietu pro něho na mladší pokolení přenášeli, nalezáme řadu zdatných umělců, jichž někteří také v cizině dosáhli čestných postavení, jako Tůma a Zach; ale nejdůležitější pro domácí hudbu byl Josef Ferdinand Norbert Seger (1716—1782) v Řepíně u Mělníka narozený, však od svých školských let výhradně v Praze činný, kdež brzy, za nejlepšího virtuosa na varhany uznán, četný kruh žáků kolem sebe shromáždil.
Této umělecké skupině dlužno přiřaditi ještě Františka Habermanna, ačkoliv mnohá léta v cizině ztrávil, z počátku na studijních cestách, později v službách prince Condé a velkovévody toskánského. Avšak roku 1743 účinkoval výborný (roku 1706 v Kynžvartě narozený) umělec ve své vlasti jako kostelní kapelník, a sice po třicet let v Praze, potom v Chebu, kde roku 1783 zemřel.
Onen skladatel XVIII. století pak, jehož díla mohou se honositi nejtrvalejším úspěchem, jest bez odporu vysoce nadaný, obratný a nad míru plodný František Xaver Brixi, rozený Pražan, jenž svému uměleckému postavení jako kapelník Svatovítského chrámu v stáří 39 let předčasnou smrtí odňat byl. Jeho mše tvoří podnes valnou čásť repertoiru přemnohých kostelních kůrů v Čechách. Také ještě Brixiho nástupce musí býti jmenován, jenž před nyní 100 lety patřil mezi pražské umělce na slovo brané: Jan Ev. Antonín Koželuh (1738—1818), bratranec a ??? známého dvorního skladatele vídeňského Leopolda Koželuha, jemuž ho ostatně mnozí vrstevníci na roveň stavěli.
Vrozenému nadání pro hudbu instrumentální a všeobecnému pečlivému pěstování této děkuje obyvatelstvo Čech především za svou hudební pověsť. Mnoho českých virtuosů XVIII. století opouštělo svou vlast, aby v cizině hledalo své štěstí, a také dost často v hojné míře ho nalezlo. Jednoho z nejznamenitějších umělců v Praze žijících, Františka Xavera Duška, seznali jsme již; mezi jeho četnými žáky budiž vytknut znamenitý pianista a virtuos na harmoniku Václav Vincenc Mašek (1755—1831). Největší mistr hry klavírní však, jehož Čechy během předešlého století daly světu, byl Jan Ladislav Dusík, obyčejně Dussek psaný.[3] Jak za své vzdělání děkoval více než jednomu městu (Čáslavi, kde se 9. února narodil, Jihlavě, Kutné Hoře, Praze), tak vydobyl si i skvělé pověsti jakožto jeden z předáků moderní techniky klavírní, jehož skladby podnes ještě k nejcennějším, přímo klassickým prostředkům vyučovacím se počítají, na svých jen zřídka kdy delším odpočinkem přerušených cestách, jimiž zkřižoval celou Evropu. Dusík byl již velký, proslavený umělec, když roku 1802 navštívil svého otce, počestného to varhaníka a řiditele kůru, a při této příležitosti koncertoval nejen v Praze, ale i ve svém rodišti, a sice zde zároveň s virtuosem na lesní roh Janem Stichem, z téže krajiny pocházejícím, který jakožto Giovanni Punto získal si evropskou pověsť. Stich zemřel rok na to v Praze, Dusík dne 20. března 1812 v St. Germain de Laye. Ještě virtuosa na harfu, svého času proslulého, budiž zde vzpomenuto, jenž roku 1790 v Paříži ve vlnách Seiny hledal a našel smrt: byl to Jan B. Krumpholz (1745 v Zlonicích narozený a v hlavním městě Francie vychovaný), jemuž náležejí také velké zásluhy o zdokonalení stavby harfy.
Z valné řady virtuosů na housle buďtež jmenováni jenom dva Jan Karel Stamitz z Německého Brodu (1719—1761), první koncertní mistr slovutné kapely mannheimské, která slynula tehdy neslýchaným odstínováním přednesu, a František Benda ze Starých Benátek (1709—1786). Poslední tento umělec byl původně vycvičen na zpěváka, obrátil se však později k houslím, vyšinul se asi po desíti pohnutých létech cestovních z houslisty kočující společnosti šumařské na komorního hudebníka pruského korunního prince, konečně na koncertního mistra, jakožto nástupce Graunův, a zjednal si v Berlíně brzo pověst nejen jednoho z nejlepších žijících houslistů, který hlavně cituplným podáním kantileny vynikal, nýbrž i výtečného učitele. Jelikož František Benda byl nejstarší mezi svými veskrze hudebními sourozenci, snažil se, aby celou rodinu svou dostal do Berlína a tam ji zaopatřil. Podařilo se mu to; nejmladší jeho bratr Josef stal se dokonce jeho nástupcem v postavení koncertního mistra.
Ale nejznamenitější muž, jímž se tato široce rozvětvená umělecká rodina honosila, jest Jiří Benda (r. 1722 v Starých Benátkách narozený). Když byl několik let ztrávil v berlínské dvorní kapele, stal se r. 1748 vévodským kapelníkem v Gothě, v kterémžto úřadě po celých třicet let úspěšně působil všemi směry svého umění. Své čestné místo v dějinách hudby získal si však skladbami divadelními, jimž věnoval se od své italské studijní cesty na prvním místě. Řada Bendových zpěvoher patřila k nejoblíbenější součásti tehdejšího repertoiru německého, zvláště pak jeho „Romeo a Julie“ byla vynášena. Největší pozornost však vzbudila jeho melodramata „Ariadna na Naxu“ a „Medea“, k nimž později povzbuzen jejich rostoucími úspěchy (také v Italii) přidal ještě několik dalších. Benda v oboru tom měl hojně napodobitelů; sám Mozart tímto svým „miláčkem mezi luteránskými kapelníky“ cítil se pohnut k melodramatické skladbě (dvou scén v „Zaidě“), ba pojal dokonce myšlenku, nahraditi větší část operních recitativů melodramaty. Benda vzdal se svého místa v Gothě r. 1778, žil krátký čas v Hamburce, koncertoval ve Vídni, dirigoval svou „Ariadnu“ v Paříži a prožil zbytek svého života na různých místech v Durinsku, oddávaje se samotářství, které ho konečně od lidí i hudby na dobro odvrátilo, až zemřel 6. listopadu 1795 v Kostřici u Altenburku.
Jiný skladatel českého původu, Josef Mysliveček, sloužil uměním svým italské opeře. V Praze narozený a zde u Habermanna a Segra hudebně vzdělaný mladý muž zaměnil hned po svém prvním vystoupení jako symfonik otcovské povolání, mlynářství, s uměním a vydal se dobré mysle do Italie; zde nazýván Venatorini (italisování jeho českého jména rodinného) anebo Il Boemo; brzy se stal jedním z nejoblíbenějších skladatelů dne, jehož opery v mnohých městech, zvláště v Neapoli vždy spoléhati mohly na největší pochvalu. R. 1777 také do Mnichova byl povolán, kde o masopustě následujícího roku dával se jeho „Ezio“; zemřel však již 1781 v Římě, teprv 44 let stár, vzdor všem svým úspěchům v trudných poměrech.
Jestliže čeští hudebníci jako virtuosové a skladatelé putovali celou Evropou nebo daleko za hranicemi vlasti dobře opatřená místa kapelníků zaujímali — k uvedeným již buďte přidáni ještě Jan Zach v Mohuči, František Antonín Rössler (Rosetti) v Zvěříně. Jan Stefani ve Varšavě, Václav Pichl v Miláně — musila tím více Vídeň, sídlo to dvora umění přejícího a občasné středisko hudby milovné šlechty, zvláštní přitažlivostí působiti na snaživé hudebníky. Nechť postačí několik málo jmen: František Tůma z Kostelce n. Orlicí jako Černohorského a Fuxův žák vyspěl na výtečného varhaníka a váženého skladatele kostelního a r. 1741 jmenován komorním komponistou císařovny-vdovy Alžběty Kristiny; těžkomyslností sklíčen dokončil sedmdesátiletý život svůj r. 1774 ve Vídni. Činností zvláště mnohostrannou vyznamenával se Florian Leopold Gassmann. Narozen byv 3. května r. 1729 v Mostě zbavil se útěkem stavu kupeckého, jenž mu byl vnucen, protloukal se nejdříve jako harfeník, až se mu podařilo svá hudební studia dokončiti v Italii a získati si takové jméno, že r. 1763 císařem Josefem II. povolán za baletního skladatele do Vídně, kde 22. ledna 1774 v postavení dvorního kapelníka zemřel. Složil řadu děl pro operu i balet, pro chrám i komoru, která jej řadí k nejplodnějším a nejoblíbenějším skladatelům oné doby. O Vídeň a vídeňský život hudební získal si však trvalou zásluhu tím, že r. 1771 založil „Pensijní spolek pro vdovy a sirotky rakouských hudebních umělců Haydn“, jenž podnes ještě jakožto „Tonkünstlersocietät“ rozvíjí blahodárnou působnost a jméno svého šlechetného původce pro vždy zachránil před zapomenutím. Leopold Koželuh (z Velvar, 1752—1818) uvedl se ve Vídni především jakožto brillantní pianista a učitel, až konečně se stal nástupcem Mozartovým v úřadě dvorního skladatele a komorního kapelníka. Také Jan B. Vaňhal (1739—1813), jenž dokázal toho, že již výtěžkem svých prvních uměleckých snah vykoupiti se mohl z nevolnictví, a abbé Josef Jelínek (1757—1825), jehož krotké klavírní kousky v nejširších diletantských kruzích takové obliby docházely, že „Jelínkovy komposice“ v Paříži takřka po živnostensku se vyráběly, náleželi před nyní asi 100 léty do kruhu módních pianistů vídeňských. K nim může býti také ještě čítán budějovický rodák Vojtech Jirovec, ačkoliv tento, kdysi tak oblíbený, mnohostranný a plodný „božský šosák“ teprve r. 1850, proudem nového umění úplně do pozadí zatlačen, jakožto sedmaosmdesátiletý kmet zemřel.
Musili jsme se porozhlednouti za hranicemi Čech, aby hudební význam země, která nebyla pouze kolébkou, ale i školou tak mnohých zdatných umělců, postaven byl do pravého světla. Ale vraťme se zase do země samotné, jejíž čilý a bohatý hudební život XVIII. století zajisté nezbytně podmíněn byl vrozenou hudebností lidu, ale i ve svém bujném rozvoji a zejména v oné hyperprodukci hudebníků z povolání bez odporu zároveň určován byl i jinými ještě příčinami.
Na prvním místě bývají zde vždy — a to plným právem — uváděny tehdejší naše venkovské školy. Každý učitel zároveň vyučoval i hudbě a poněvadž v menších místech většinou také řídil hudbu chrámovou, záleželo mu na tom, aby postaráno bylo o patřičný dorost výkonných sil, zpěváků a instrumentalistů. Ve vyučování hudbě pokračovalo se i na latinských školách neméně horlivě; vždyť klášterní duchovenstvo samo, v jehož rukou školy ty spočívaly, téměř naveskrz bylo hudebně vzdělané; na Pražské universitě studenti pak musili si výživu z valné části opatřovati pomocí hudebního umění. Jeť známo, že svého času i Gluck byl v této situaci.
Četné, někdy i dosti značné nadace a dotace prospívaly hudbě chrámové, a třeba dávno již bylo po době rozkvětu sborů literátských, přece zbývaly ještě nevyhladitelné stopy jejich kdysi tak blahodárné působnosti v mnohých venkovských městech. Světské hudbě zase byly cennou zálohou soukromé kapely bohatých rodů šlechtických: jimi leckterému talentu otevřela se skvělá dráha. Mnozí kavalíři totiž dávali na vlastní útraty důkladně vycvičiti své zvlášť nadané mladé poddané a žádali od každého, kdokoliv do jejich služby vstoupiti chtěl, také znalost hudby; i stalo se tak, že tyto kapely namnoze se mohly vykázati až čtyřiceti obratnými, dobře vyškolenými hráči s kapelníkem v čele. Také Josef Haydn počal svou uměleckou karriéru ve službách českého šlechtice a známého dobrého hudebníka, hraběte Františka Morzina (1759 v Dolní Lukavici). Rovněž kapely hrabat Thuna, Pachty, Nostice, knížat Lobkoviců a m. j. docházely chvály. Ne zřídka i záliba Čechů v cestování, zejména v krajinách, kde sklářství nebo plátenictví k tomu zavdávaly příležitosti, talentům ve venkovských školách připraveným otvírala širý svět a tím k uměleckému povolání je přiváděla.
Avšak mnoho pronikavých změn stalo se na sklonku XVIII. století. Za císaře Josefa II. hojně klášterů bylo zavřeno, nadace zredukovány, literátské sbory rozpuštěny. Ve válečných létech devadesátých nemálo šlechticů bylo nuceno zrušiti své soukromé orkestry, jiní dávali Vídni jakožto zimnímu sídlu přednost před Prahou a opět jiní činnost svého hudebního služebnictva obmezovali na letní zámky své, tak že kapely šlechtické v hlavním městě českém staly se vzácností. K tomu pak přišly jednak velké sociální převraty doby revoluční, jednak zvýšené požadavky technické, s nimiž současně zkvétající hudba klassická přistupovala k výkonným umělcům; dosavadní patriarchální mecenášství a diletanství kdysi tak blahodárné přežilo se a musilo ustoupiti veřejné organisaci ruchu hudebního, hudebník sám toužil po osobní a umělecké emancipaci.
Nemohlo býti jinak, než že takto hudební poměry Čech a Prahy zvlášť ve svých základech se otřásly a zjevně k úpadku spěti se zdály, což pravé přátele umění naplňovalo starostmi. Vždyť r. 1808 s povolané strany bylo konstatováno, „že hudební umění v Čechách kdysi tak kvetoucí, již tou měrou kleslo, že dokonce i v hlavním městě Praze je nesnadno sestaviti plný dobrý orkestr, a že ani v tom několik nástrojů není obsazeno řádně a jak by žádoucno bylo.“
Ale všechno vzalo dobrý obrat. Hudební tíseň neodolatelně vedla k svépomoci a do krátké doby několika málo let spadají tři velmi důležité události, jimiž hudbě v Čechách zjednány základy naveskrz nové: r. 1803 byla založena pražská „Jednota hudebních umělců“ čili „Societa“, roku 1807 na divadle stavovském zrušena italská opera a r. 1811 otevřena konservatoř.
- ↑ Villa ta od mnohých let je majetkem rodiny Popelkovy, která s pietou pečuje o nezměněné zachování pokojů Mozartem obývaných a také zahradu důstojným pomníkem ozdobila.
- ↑ Zdali Černohorský je totožný s oním varhaníkem „Padre Boemo“ v Assisi, jenž slavného houslistu Tartiniho r. 1716 vyučoval komposici a doprovázení, je otázka dosud nerozřešená.
- ↑ Obě umělecké rodiny Dusíků a Dušků (dle starého pravopisu českého arci také Dussků) dobře sluší rozeznávati.