Hudba v Čechách/První polovice XIX. století
| Hudba v Čechách Otakar Hostinský | ||
| XVII. a XVIII. století | První polovice XIX. století | Druhá polovice XIX. století |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | První polovice XIX. století |
| Autor: | Otakar Hostinský |
| Zdroj: | HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Praha : Fr. A. Urbánek, 1900. s. 37–56. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
První krok měl vésti k zlepšení a zabezpečení sociálního a hmotného postavení hudebníků z povolání. Jejich nejčelnější zástupci založili pod protektorátem hraběte Jana Václava Sporcka dle vzoru „Society“ vídeňské „Jednotu hudebních umělců“ ještě dnes trvající a blahodárně působící, jejíhož vlastního účelu, podporování členů v stáří a zaopatřováni vdov a sirotků jejich, hlavně provozováním oratorií a koncertů dosahováno býti mělo. O velikonocích r. 1803 dáváno Haydnovo „Stvoření“, po němž pak o vánocích následovalo „Čtvero ročních počasí“ a v příštím roce Handlův „Mesiáš“. Jako ve Vídni tak i v Praze osvědčila se Haydnova oratoria jako nejvydatnější pramen, a nebyl to než čin povinné vděčnosti, když padesátileté jubileum Society 1853 po pestré směsici děl velkých mistrů a efemerních módních skladatelů oslaveno bylo provozováním „Stvoření“.
V „akademiích“ Jednoty — tak nazývány původně její koncerty, jichž později zanecháno — byli sice dosti často zastoupeni domácí skladatelé díly kostelními i světskými, k vydatné činnosti v oboru oratoria však necítili se povzbuzeni.
Hned první oratorní produkce „Society“ křiklavě osvětlily hlavní jeden nedostatek: Praha nedisponovala žádným orkestrem, který by byl stál na výši doby. I bylo to také nepokrytě řečeno shora uvedenými slovy v provolání, kterým se hrabata Frt. z Wrtby, Jan a Bedřich Nosticové, Kr. Clam-Gallas, J. Pachta, Fr. Klebelsberg a K. Firmián 25. dubna 1808 obraceli ke všem přátelům hudby, aby založili „Spolek ku zvelebení hudebního umění v Čechách“, jehož účelem mělo býti v první řadě pořízení dobrého orkestru, v druhé řadě však zajištění dorostu hráčů, kteří by dokonale vyhověli požadavkům doby. Spolek utvořil se za předsednictví hraběte Jana Nostice a vládl brzy takovými prostředky, že již 1. května 1811 mohlo započíti vyučování v nové hudební škole, které se teprve příštího roku dostalo zvučnějšího jména konservatoře.
Všechny nástroje orkestrové zastoupeny byly řádnými učitelskými silami (oddělení pro zpěv počalo teprve r. 1815) a v čele tohoto ústavu stál jako řiditel Bedřich Diviš Weber. Tento (r. 1766 ve Velichově u Karlových Varů narozený) znamenitý paedagog již záhy v mládí dobře obeznámil se s většinou nástrojů, hudbě věnoval se však teprve, když po gymnasiu v Opavě odbylém byl se zabýval v Praze filosofickými a právnickými studiemi. Jako skladatel nedovedl se sice k většímu významu vyšinouti, ale jako učitel a theoretický spisovatel zasluhuje plnou chválu, jako obezřelý, všechny poměry přesně uvažující organisátor nového ústavu výborně se osvědčil. Již r. 1816 bylo viděti ovoce: první absolventi, mezi nimiž vynikal známý houslista a skladatel Jan Kalivoda (Pražan, 1800—1866), dokonale splnili to, co bylo očekáváno.
Když Weber o vánocích roku 1842 zemřel, zvítězil nad četnými spoluuchazeči o místo jeho Jan Bedřich Kittl. Nadaný, ještě mladý (r. 1809 v Orlíku narozený), ale tehdy již svou jarou „loveckou symfonií“ také v cizině známý skladatel teprve, když zvolen byl za řiditele konservatoře, rozhodl se opustiti státní službu právnickou. Nová paedagogická činnost jeho nebyla ostatně na úkor horlivosti jeho skladatelské. Kromě písní, ouvertur, symfonií atd. psal pak též opery. „Bianca und Giuseppe oder die Franzosen vor Nizza“, jejíž text poskytl mu Richard Wagner, vydobyla si r. 1848 rozhodný a trvalý úspěch, jímž se pozdější dvě opery „Die Waldblume“ (Lesní kvítek) a „Die Bilderstürmer“ (Obrazoborci) již nemohly honositi.
Byla to věru dobře zasloužená odměna jeho prospěšné činnosti řiditelské, když Kittlovi bylo dopřáno říditi šumnou pětidenní hudební slavnost, která v červenci 1858 pořádána byla na památku padesátiletého trvání spolku konservatoř vydržujícího. Cizí umělci, mezi nimi mnohé celebrity s Ludvíkem Spohrem v čele, přišli tehdy v značném počtu do Prahy, aby její konservatoři — jak známo nejstarší v střední Evropě — přinesli holdovací pozdrav, čeští hudebníci však hrnuli se z blízka i z dáli, aby přispěli k názornění bilance celého půlstoletí (zejména v obrovském čtyrhodinném koncertu bývalých žáků ústavu) a z ní se radovali. Slavný pianista a paedagog Ignác Moscheles (1794—1870), sám rodilý Pražan, jehož učitelem býval kdysi Diviš Weber, společné s Ambrosem byl výmluvným tlumočníkem těchto citů.
Roku 1865 vzdal se Kittl řízení konservatoře, a uchýliv se do Lešna v Poznani tři roky na to zemřel. Za nástupce jeho povolán byl tehdejší řiditel varhanické školy Josef Krejčí (1822—1881), který však ústav Kittlem do moderních proudů uvedený zase povážlivě do kolejí konservativních zatahoval; po jeho pensionování pak svěřeno řiditelství bývalému chovanci ústavu a od r. 1865 professoru houslí Antonínu Bennevicovi (narozenému r. 1833 v Přívratech u Litomyšle), jenž především koncerty opět přivedl do náležitých styků s časovými potřebami a místními poměry a za jehož správy konservatoř v domě umělců „Rudolfinum“ nové přístřeší našla a také celou organisaci svou dle časových požadavků obnovila a (hlavně klavírní školou) rozšířila.
Nad míru velké množství dobrých, namnoze vynikajících hudebníků, jež konservatoř během více než osmdesáti let odchovala, může zde býti jenom naznačeno několika nejznámějšími a nejzvučnějšími jmény, při čemž samo sebou se rozumí, že obmezíme se jen na umělce domácí. Řadu zahajuje shora již jmenovaný donaueschinský kapelník Jan Kalivoda. Jeho vrstevník František Gläser (z Horního Jiřetína, zemřel 1862 jako dvorní kapelník v Kodani) byl pilným skladatelem divadelním, jehož opera „Des Adlers Horst“ (Orlí hnízdo 1830) kdysi mnoho se dávala. Také jméno Josefa Labitzkého (z Schönfeldu u Chebu 1802 až 1881) nesmí zde scházeti: vždyť tvůrce chvalně známé lázeňské kapely karlovarské v době prvního rozkvětu taneční hudby v Rakousku jako třetí jmenován byl zároveň se Straussem a Lannerem. Největšími však úspěchy uměleckými mohl se bez odporu vykázati Jan Josef Abert (nar. v Kochovicích u Litoměřic), náležející k nejváženějším německým skladatelům posledních desítiletí. Hned po absolvování konservatoře dostal se 1852 jako kontrabasista do stuttgartské dvorní kapely, jejíž kapelníkem jmenován r. 1867. Pověst jeho v instrumentálním oboru zakládala se především v jeho symfoniích C-moll a „Kolumbus“; svými operami „Anna von Landskron“ (1859), „König Enzio“ (1862), „Astorga“ (1866) a „Ekkehard“ (1878) osvědčil se Abert též jako zkušený znalec jeviště a měl zvláště se svým „Astorgou“ štěstí, kteréžto dílo udrželo se také delší čas na operním repertoiru pražském.
Lví podíl na slávě pražské konservatoře náleží houslistům. Na prvním místě budiž vzpomenuto geniálního Josefa Slavíka (z Jince u Příbrami), virtuosa nadání fenomenálního, který by byl jméno „českého Paganiniho“ bez odporu ospravedlnil, kdyby ho smrt nebyla vyrvala umění již v 27. roce věku jeho r. 1833 v Pešti. Raimund Dreyschock (1820—1869) účinkoval jako vážený učitel houslí na konservatoři a jako koncertní mistr Gewandhausu v Lipsku. Svou dlouholetou činností učitelskou především Moric Mildner (z Trmice u Teplic, 1813—1865) mnoho přispěl k dobré pověsti ústavu, jímž i sám kdysi byl odchován. Žák jeho Ferdinand Laub (nar. 1832 v Praze, zemřel 1875 v Griesu u Bozenu jako professor moskevské konservatoře), nade vši pochybnost umělec prvního řádu i jako solista i jako kvartetista, byl vůbec největší ozdoba pražské školy houslové. Málokdo přiblížil se Laubovi tou měrou jako Jan Hřímalý (nar. 1844 v Plzni), nástupce jeho na konservatoři v Moskvě. Budiž také vzpomenuto bratra Hřímalého Vojtěcha, nynějšího řiditele hudebního spolku v Černovicích, Václava Kopty, kdysi professora na konservatoři ve Filadelfii, Jana Sitta v stejném postavení v Lipsku, Floriana Zajíce v Strassburku, Karla Halíře ve Výmaru. Tímto výčtem arci nikterak není ještě vyčerpána řada houslistů, na něž pražská konservatoř může býti hrda; zde zakončíme ji jednak jmenováním umělce, jenž nepopřeně náleží mezi nejskvělejší zjevy nynějšího světa hudebního, Františka Ondříčka totiž (nar. 1857 v Praze), jednak poukázáním k nejmladšímu našich virtuosů, Janu Kubelíkovi. Z cellistů David Popper (nar. 1846 též v Praze) již v mladých letech svých byl virtuosem evropského jména. V poslední době pak „České kvarteto“ — houslisté Karel Hoffmann a Josef Suk, violista Oskar Nedbal a cellista Hanuš Wihan — obdivuhodnou dokonalostí souhry zaujalo jedno z prvních míst v současném umění výkonném, šíříc zároveň světem i komorní díla našich skladatelů.
Ústav, který pro církevní hudbu v Čechách časem nabyl velkého významu, otevřen byl asi dvě desítiletí po konservatoři. Je to „Ústav pro hudbu chrámovou“, obyčejně krátce varhanickou školou zvaný. Spolek ku zvelebení chrámové hudby v Čechách zřízen již r. 1826, ale teprve r. 1830 započato s vyučováním. První řiditel byl kapelník Svatovítského chrámu Jan Nepomuk Vitásek (nar. r. 1771 v Hoříně u Mělníka), jeden z nejlepších pianistů a varhaníků školy Duškovy, jenž několik let před tím povolání za kapelníka (na místě Salieriho) do Vídně byl odmítnul. Po Vitáskově smrti byla krátký čas osobní unie mezi varhanickou školou a konservatoří ještě za Diviše Webera, po něm následovali pak jako řiditelé školy Karel Pitsch (z Batzdorfu u Roketnice, 1786—1858), již zpředu uvedený Josef Krejčí a po jeho povolání na konservatoř konečně František Zdeněk Skuherský (nar. 1830 v Opočně, zemřel 1892 v Budějovicích). Posledně jmenovaný paedagog a theoretický spisovatel, také jako důkladný a všestranný skladatel činný, byl před tím po několik let též kapelníkem hudebního spolku a řiditelem kůru v Innsbrucku; zakončuje ostatně řadu řiditelů varhanické školy, jelikož tato po jeho pensionování (1890) s konservatoří trvale byla spojena.
Prospěšnost tohoto ústavu dokazuje ostatně, nehledě k značnému počtu řádných varhaníků a řiditelů kůru, kteří z ní vyšli, nejlépe to, že vychovala řadu paedagogů a theoretiků, kteří potom sami k nejosvědčenějším jejím silám učitelským náleželi, tak zejména: J. Krejčí, Fr. Blažek, Josef Leopold Zvonař a nynější kapelník Svatovítského chrámu Josef Förster st. Také mnozí vynikající skladatelé děkují tomuto ústavu za své hudební vzdělání: zde buďtež jmenováni jenom Karel Bendl, Antonín Dvořák a Eduard Nápravník (kapelník carské opery v Petrohradě).
Definitivního zrušení italské opery bylo již vzpomenuto jako jedné ze tří rozhodujících událostí na začátku našeho století; mělo však pro první okamžik pouze ten vliv na německý repertoir operní 3. května 1807 Cherubiniovou „Faniskou“ zahájený, že vedle dosud dávaných německých singspielů a italských oper (těchto posledních nyní arci do němčiny přeložených) také francouzská literatura docházela větší platnosti. Ale veškerá vážnější snaha musila podlehnouti neplechám, které na jevišti tropily nejpošetilejší operety a frašky i od prvního kapelníka Václava Müllera samotného psané. Jenom neunavnému snažení umělecké povahy tak ryzí a energické jakou byl K. M. Weber, jenž po krátkou dobu (1813—1816) zastával úřad „řiditele operního“, podařilo se povznésti opět německou operu pražskou. Její osudy sice rozmanitě se měnily za nástupců Weberových, ale ona nejdůležitější časové zjevy hudebně dramatické přece obecenstvu záhy činívala přístupny a v létech čtyřicátých a padesátých vykázati se mohla i skvělými úspěchy. Podíl, který měli domácí skladatelé na německém repertoiru operním, obmezoval se na snahy ne pravé řídké, ale přece ojedinělé, nesouvislé, které jen v nemnohých výjimečných případech nabyly více než pomíjejícího významu. Hned z počátku cítili se povzbuzeni Vitásek a Tomášek k divadelním pokusům; později vystoupil teplický purkmistr Josef Maria Wolfram (1789—1839) s řadou oper z části také v Německu provozovaných, mezi nimiž „Der Bergmönch“ (Horský mnich) značnějšího úspěchu došel; dále pak Kittl předčil všechny ostatní.
Ačkoliv umění dramatické již na konci minutého století velmi čile bylo pěstováno po česku a také některé pokusy s fraškami se zpěvy a operetami se děly, lze přece teprve od r. 1823, když věci se ujali ochotníci, jimž ostatně divadlo přicházelo přívětivě vstříc, mluviti o operních představeních v jazyku českém. První z představení těch předvedlo 28. prosince právě jmenovaného roku Weigelovu „Švýcarskou rodinu“ a bylo od obecenstva přijato s takovým nadšením, že pro národní snahy české mělo význam památné události umělecké. Jelikož brzo na to další pokusy za rostoucího spoluúčinkování operních pěvců neméně se dařily — byly dávaný česky mimo jiné „Vodař“, „Čarostřelec“, „Josef a jeho bratři“, „Don Juan“ a dokonce i opery Rossiniho — odvážili se básník J. K. Chmelenský a právník a hudební diletant František Škroup (nar. 1801 ve Vosici u Chrudimi, zemřel 1862 v Rotterdamě) napsati původní českou operu. Touto prvotinou byl 2. února 1826 s jásotem přijatý „Dráteník“, komická to opera s mluveným dialogem, jejíž skromná, ale přece jistou divadelní zkušenost prozrazující hudba tíhne především k Mozartovi, Cherubinimu a Méhulovi, aniž ostatně jeví nějakou vyslovenou individualitu uměleckou nebo přesný ráz národní.
Škroupovi, jenž sám zpíval titulní úlohu a vůbec byl duší celého podniku, následkem toho brzo ukázala se příjemná možnost, zříci se právnické dráhy, an r. 1827 stal se druhým a o deset let později prvním kapelníkem stavovského divadla, jež v něm získalo jednoho ze svých nejlepších dirigentů na dobu plných třiceti let. Úspěchu „Dráteníka“ však až do let šedesátých nedosáhl již a ovšem také nepřekonal ani Škroup sám s dvěma českými zpěvohrami ani kdokoliv z jeho ojedinělých následovatelů, mezi nimiž nalézal se též mladší bratr jeho — pozdější kapelník Svatovítského chrámu Jan Nepomuk Škroup (1811—1892). Trvalý užitek z toho všeho neměla sice národní literatura hudební, dozajista však české obecenstvo, jemuž nyní alespoň občas předváděly se cizí opery v jeho mateřštině. Ostatně také německé opery Škroupovy, z nichž svého času jediný „Meergeuse“ nejen v Praze ale i v Rotterdamu dodělal se úspěchu, dávno již zmizely z repertoiru; ale jedna z jeho skladeb žije podnes v ústech všeho českého lidu přímo jako jeho hymna národní a zaručuje svému původci navždy čestnou památku: je to „Kde domov můj?“ zpívané poprvé 21. prosince 1834 výborným basistou K. Strakatým v Tylové frašce „Fidlovačka“ jako píseň slepého houslisty — zajisté nejkrásnější melodie, kterou Škroup vůbec stvořil, třeba dokonce ne národně česky zbarvena.
Viděli jsme, že potěšitelný převrat hudebních poměrů v Čechách připraven byl především obětavostí šlechty a pak uskutečněn poctivou horlivostí hudebníků hlavního města. Než mýlili bychom se, kdybychom „malému muži“ na venkově upírali všechen podíl a všechen interes na něm. Tímto „malým mužem“ byl především učitel a varhaník, jehož mnohostranné snažení v skromném působišti udržovalo chvalné tradice starších dob. On hrál, zpíval a komponoval někdy u velikém množství chrámovou hudbu a pěstoval horlivé skladbu komorní, ba odvažoval se i na opery a oratoria; abychom jeden příklad uvedli za mnoho jiných, jmenujeme učitele Jakuba Jana Rybu, jenž pokusil se také jako hudební spisovatel — první to v novém období české literatury — a dosáhl dokonce za složení slavnostní mše r. 1805 měšťanského práva v obci Plzeňské. Za takových poměrů arci nepřekvapuje ani stálý hojný přítok namnoze dobře připravených hudebních talentů z venkova do Prahy, zvlášť do konservatoře, ani odhodlanost, s níž i malá města přistupovala k velikým úkolům; v Sušici na př. r. 1827 dáván Gluckův „Orfeo“, tři léta na to ve Warnsdorfě Beethovenova velká mše D-dur (s 92 hudebníky) a v Rakovníku Mozartovo Requiem, kdežto Haydnova oratoria na venkově ani v sebe nepatrnějších místech nebývala žádnou vzácností.
Také mistr, jehož jméno v hudebním životě pražském stalo se signaturou první polovice tohoto století, Václav Jan Tomášek, přišel z venkova; bylť 17. dubna roku 1774 v Skutči narozen jako syn prostého tkalce a pláteníka. Nelze o něm právě říci, že by postup jeho vývoje byl příliš rychlý. Když devítiletému chlapci základy hudebního vzdělání byl poskytnul zkušený regenschori chrudimský, potřebnou pak znalost němčiny jakýsi starý vysloužilec, poslán do Jihlavy; tam přijat za vokalistu u minoritů, kteří si ho hlavně pro jeho koloraturu velice vážili, a započal zároveň svá gymnasijní studia, jež pak v Praze dokončil, aby se obrátil k právům. Představení „Dona Juana“ však rázem učinilo z dosavadního ctitele Pleyelova jednoho z nejnadšenějších Mozartianů a od toho okamžiku byla hudba životním úkolem a nejvyšším cílem jeho tužeb. Theorii osvojil si Tomášek z knih — vyučování u Jana Koželuha bylo příliš drahé — a hru na klavír, v níž brzo dospěl k virtuositě, naučil se vlastně sám od sebe, ovšem po zoufalém zápasení s prstokladem. Ku konci devadesátých let vystoupil konečně s první svou tištěnou komposicí (klavírními variacemi) před veřejnost a brzo na to podařilo se mu dokonce mystifikovati znalce tak zkušeného, jakým byl Forkel, „Scarlattovskou“ fantasií, takořka improvisovanou. Avšak teprve pronikavý úspěch jeho ballady „Leonore“ dovedl ho k vytouženému cíli: hrabě Jiří Buquoi jmenoval ho r. 1806 svým skladatelem a poskytl mu tím možnost věnovati se nadobro umění.
Z jeho klavírních skladeb nejvíce pozornosti vzbudily „eklogy“, „rhapsodie“ a „dithyramby“ jakožto zajímavé pokusy „přenésti druhy básnické do říše tonů“ a tím obor ten rozšířiti, a rovněž jako vítaná čísla koncertní. Že pak Tomášek s porozuměním do textů Goethových vnikal, sám básník s pochvalou uznával, a jistý pathetický rys činil ho způsobilým i k hudební illustraci básní Schillerových; naproti tomu jeho opera „Serafína“, ač 1811 příznivě byla přijata, nemohla se udržeti. Orkestrální a komorní skladby Tomáškovy, jakož i jeho skladby chrámové ještě po smrti jeho byly váženy a některé dosud se provozují; jeho nejzralejší dílo však, vedle poslední sceny Schillerovy „Nevěsty messinské“ a mše korunovační, je veliké requiem (C-moll, 1820), jež svou ušlechtilou fakturou, thematickou jednotností a zaokrouhleností nabývá skoro moderního rázu.
Tomášek největší část svého života trávil v zátiší, ale obklopen věrně mu oddaným kruhem žactva a rád vyhledáván cizími umělci; zemřel ve vysokém stáří (3. dubna 1850) jako jedna z nejváženějších osobností pražských. Již r. 1811 poctila ho pražská universita udělivši mu „magisterium liberalium artium“.
Padesátiletá jeho činnost učitelská byla hojně požehnána. Z dlouhé řady pianistů, které vycvičil, buďtež zde jmenováni hlavně tito tři rozhodně nejpřednější: Jan Hugo Voříšek (z Vamberka, 1791—1825) zemřel ještě mlád jako dvorní varhaník ve Vídni; Alexander Dreyschock (narozen 1818 v Žakách, zemřel 1869 v Benátkách), mistrovi nejmilejší to žák, svou skvělou technikou, zvláště neslýchanou vyškoleností levé ruky tehdy jen málo kým předstiženou, brzo nabyl evropské pověsti, tak že r. 1862 povolán byl do Petrohradu za učitele klavíru na založenou právě konservatoř; Julius Schulhoff (nar. 1825 v Praze) získal si nejen jako virtuos, nýbrž svým vkusem také jako salonní skladatel čestné místo v hudebním světě. Jakožto zástupce všech ostatních budiž připojen ještě Josef Dessauer (nar. 1798 v Praze, zemřel 1876 v Mödlingu), který započav svou hudební dráhu jako diletant, časem stal se oblíbeným pianistou a skladatelem písní. Mezi komponisty ze školy Tomáškovy Bedřich Kittl bez odporu stojí na prvním místě. Žákem Tomáškovým byl také zpěvák a paedagog František Hauser (nar. 1794 v Krasovicích, zemřel 1870 ve Freiburku), někdejší řiditel mnichovské konservatoře, a rovněž i hudební spisovatel Eduard Hanslick (1825 narozen v Praze), jenž od konce let čtyřicátých působil ve Vídni; zde stal se záhy nejvlivuplnějším kritikem a 1856 professorem na universitě, když byl svým epochálním spisem „Vom Musikalisch-Schönen“ (O krásnu hudebním, 1854) způsobil blahodárné hnutí v stojatých vodách esthetiky hudební.
Čechy bývaly vůbec, a byly zejmena v této době domovem přemnohých výtečných paedagogů. Ze starších vrstevníků Tomáškových sluší uvésti zde také proslulého učitele zpěvu Jana Miksche (z Jiřetína, 1765—1845), ačkoliv vyššího hudebního vzdělání nabyl teprve v Drážďanech, v pozdějším to působišti svém. Jeden z prvních hudebních theoretiků a spisovatelů své doby byl však Antonín Rejcha (nar. 1770 v Praze), který r. 1836 zemřel jako professor komposice na pařížské konservatoři, když byl krátký čas před tím zaujal Boieldieuovo místo v akademii francouzské — jediný to dosud Čech, kterému se dostalo této cti. Ve Vídni byl dvorní varhaník Šimon Sechter (z Frimburku, 1788—1867) po Albrechtsbergerovi první paedagogickou autoritou v oboru přísné skladby, v Praze pak od svého třináctého roku osleply Liberečan Josef Proksch (1794—1864) tak blahodárně působil jako učitel, že hudebnímu ústavu jeho 1830 založenému a jeho (na Logierově soustavě spočívající) methodě vyučovací čestné místo v hudebních dějinách českých na vždy bude zabezpečeno. Z velikého počtu Prokschových žáku uvádím zde jen několik jmen také za hranicemi dobře známých: František Bendel, Pius Richter, W. Kuhe, Ch. Wehle, Vilemína Claussová-Szarvadyová, Augusta Kolárová-Auspitzová a m. j. Prokschova hudební škola ostatně docházela hojného nápodobení, tak že v Praze vzniklo množství ústavů, v nichž nejeden dobrý pianista s prvními základy svého umění se obeznámil. Alfred Grünfeld, Pražan r. 1852 narozený, dnes jeden z nejčelnějších mezi žijícími klavíristy, nejlepším je toho dokladem.
V posledních létech Tomáškova žití vliv jeho ovšem doznal značné újmy. Nadšený onen kultus Mozartův, který ve tvůrci „Dona Juana“ spatřoval nedostižný vrchol umění hudebního, a v němž Tomášek s Divišem Webrem a s Vitáskem cítil se za jedno, znamenal ku konci minulého století zajisté směr pokrokový, avšak po plném rozkvětu Beethovenově stal se konservatismem, až během času dokonce klesl na politování hodné zpátečnictví, jež mladší umělecké pokolení vhánělo do opposice. Převratu tomu napomáhala změna v řiditelství konservatoře, an Weber byl nahrazen Kittlem, jenž přilnul k romantikům. Již r. 1846 hrála Praha úlohu města Berliozova. Nadšení, s kterým Pražané přijali šest koncertů francouzského mistra, bylo následujícího roku konservatoří samotnou jaksi officielně potvrzeno; v řadě nově jmenovaných čestných členů její nalézáme také jména Berlioz a Liszt.
Mimo Kittla, jehož přičiněním orkestr konservatoře při koncertech Berliozových spoluúčinkoval, měl velikou účast v skvělých událostech oněch dnů, také Lisztovou přítomností proslavených, August Vilém Ambros. Mladý ještě soudní úředník (narozen 17. listopadu[red 1] v Mýtě, nedaleko Plzně), který zaujímal již pevné postavení v pražském světě hudebním a s pseudonynem „Flamin“ náležel do kruhu Schumannovského „Davidsbundu“, uchopil se totiž příležitosti té, aby vystoupil jako výmluvný obhájce smělého novotáře. Ambros ostatně byl také důmyslný, k vážným cílům spějící skladatel; k plné platnosti však jeho umělecký jemnocit ve spojení s bohatým, mnohostranným věděním a báječnou pamětí docházel na poli literárním. Uvedl se jako hudební učenec r. 1856 duchaplnou esthetickou studií 1861—1878) na hudebního historika prvního řádu, který zejmena oceněním Nizozemců a Palestriny získal si nepomíjejících zásluh. Státní služba, kterou Ambros neopustil, ponechávala mu na štěstí tolik prázdně, že na pražské universitě a na konservatořích v Praze a ve Vídni mohl účinkovati též jako professor dějin hudby. Ve Vídni, kamž povolán byl r. 1872 k službě v ministerstvu spravedlnosti a zároveň jako učitel korunního prince Rudolfa, zemřel 28. července 1876.
Ohnisko vážného uměleckého snažení v pokrokovém smyslu byla „Ceciliánská Jednota“ 1840 Antonínem Aptem (1815—1887) založená a po plné čtvrtstoletí s neúnavnou péčí řízená. Zprvu byla určena pro sborový zpěv a komorní hudbu, brzo však vládla vlastním orkestrem, tak že — mimo klassický repertoir a skladby domácích autorů — časem mohla nejen pěstovati velká díla Mendelssohnova a Schumannova, nýbrž na počátku let padesátých také úspěšným předváděním úryvků z Wagnerových zpěvoher klestiti velkému reformátoru cestu na pražské jeviště.
Sborovému zpěvu konal výborné služby ještě jiný, skoro zároveň Aloisem Jelenem (1801—1857) v život uvedený spolek (dnes již jen jako hudební škola existující), totiž „Žofínská akademie“. Zakladateli jejímu, jenž byl i dobrým dirigentem, náleží též zásluha, že Pražanům poprvé předvedl Beethovenovu „Devátou“. Nejinak než Apt a Jelen také skladatel Václav Jindřich Veit nebyl hudebníkem z povolání, nýbrž úředníkem; zemřel jako president krajského soudu v Litoměřicích, v jejichž okolí r. 1806 byl narozen. Veit náleží k této skupině, jelikož i on doznal vlivu romantiků a mimo skladby instrumentální (zvlášť dobrou komorní hudbu) vytvořil též mnoho účinných sborů a písní.
V „Žofínské akademii“ a dílem v „Ceciliánské Jednotě“ dostalo se českému zpěvu poprvé opravdivého pěstování koncertního. První, jenž (1800) vystoupil s tištěným sešitem českých písni, byl známý nám již rožmitálský učitel Ryba. Prvotiny ty byly velice skromné; ale 1812 následoval příkladu jeho ve Vídni žijící pianista Jan Em. Doležálek, 1813 pak ujal se věcí sám mistr Tomášek, an — dle vlastního doznání, „aby svou mateřštinu na dobro nezapomněl“ a z povinnosti k ní — vydal šest českých písní, po nichž později následovaly ještě jiné. Brzo mladší hudebníci, mezi nimi Škroup a Jelen, jali se skládati české čtverozpěvy pro mužské hlasy a současné úspěchy prvních českých představení operních tak osvěžovaly a povzbuzovaly, že se teď kruh skladatelů českých písní mezi umělci a diletanty vůčihledě šířil, a když oba ony podniky koncertní činnost svou zahájily, přidružili se k jmenovaným ještě František Max Kníže, Josef Vorel, V. E. Horák, Kittl, Veit a j. v.
Ostatně také 300 českých nápěvů lidových roku 1825 Rittersberkem uveřejněných, ještě více pak část Erbenovy sbírky národních písní premonstrátem J. P. Martinovským od r. 1844 s klavírním průvodem vydávaná a záhy populárnosti došlá, obrátily pozornost a zájem k pokladu, jehož umělecké vyzdvižení a zužitkování arci nebylo ještě na čase, třeba již ku konci této přechodní a průpravné doby, zejména znamenitým paedagogem a pilným spisovatelem Josefem Leopoldem Zvonařem (1824—1865) leccos pro poznání a uznání jeho bylo učiněno. To vše dělo se ovšem v nejužším styku s celým hnutím literárním oněch dnů, a proto také pohled do minulosti, který učený spoluřeholník Martinovského Bohumír Jan Dlabač (1780—1820) již roku 1815 národu svému byl otevřel velikým životopisným slovníkem (Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen, zum Theil auch für Mahren und Schlesien), působil i na české hudebníky vlivem trvalým, jejž nikterak nelze podceňovati. Požívalť Dlabač úcty nejen jako jeden z nejstarších buditelů české řeči a literatury, nýbrž také jako praktický hudebník (mnoholetý regenschori Strahovského kláštera), a jeho slovník pomocí Stavů českých vydávaný je věru monumentální dílo na nejpilnější práci a na pramenech spočívající, které ještě dnes koná odborníkům nejlepší služby.
Oba dva živly, jejichž vzájemné proniknutí podmiňovalo vznik české hudby jakožto umění národního, v létech čtyřicátých a padesátých ležely úplně mimo sebe. Jednak sice nejčelnější z hudebníků tehdá u nás rozhodujících karakterisoval jistý moderní, pokroku přející ráz, jednak zase vábila je lidová píseň, o jejímž velkém významu pro budoucí českou hudbu byli pevně přesvědčeni; přece však jen nápěvy lidové buď v celé své prostotě s větším nebo menším zdarem pouze se napodobovaly anebo bylo jich samotných užíváno k transkripcím, směsím, variacím a harmonisovaly se pro zpěv sborový — tím však byla věc odbyta. Pravého jejich ducha, nejhlubší jejich povahu hudební postihnouti a také v nejvyšších hudebních útvarech organicky přivésti k plné platnosti, povznésti tedy živel prostonárodní na výši opravdu národního, tenkrát ještě nikdo nedovedl. K řešení tohoto velkého úkolu scházel zatím netoliko umělec tvořící, nýbrž nedostávalo se také leckterých ku zdaru nezbytných zevnějších podmínek. Podmínky tyto splňovaly se teprve na začátku let šedesátých, na štěstí v témž takřka okamžiku, ve kterém povolaný muž dostavil se na dějiště v plné zralosti svého umění.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Chybějící letopočet 1816.