Hudba v Čechách/Doba české reformace: 1420—1620
| Hudba v Čechách Otakar Hostinský | ||
| Od dob nejstarších do začátku XV. století | Doba české reformace: 1420—1620 | XVII. a XVIII. století |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Doba české reformace: 1420—1620 |
| Autor: | Otakar Hostinský |
| Zdroj: | HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Praha : Fr. A. Urbánek, 1900. s. 6–16. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Živým náboženským ruchem, jenž Čechy ku konci XIV. století ovládnul, rozmnožoval se značně i počet duchovních písní. Obsah textů však leckdy u hierarchie tak narážel, že arcibiskup, aby zamezil šíření se bludných učení, r. 1406 všechny písně zakázal, a ze starých zpěvů jenom čtyři dovolil, jež v srdcích lidu nad jiné byly chovány v lásce, mezi nimi ovšem „Hospodine pomiluj ny“ a píseň Svatováclavskou.
Neméně hledělo se ostatně také k umělecké ryzosti a k důstojnosti církevní hudby; opětně káráno zneužití nástrojové hudby prováděním rozpustilých nápěvů lidových a doporučováno spokojiti se hrou na varhany i odmítáno s rozhodností podloudné vnikání nových světských tvarů uměleckých, jako na př. „rondellů“. Patrně těšila se tehdy světská hudba vůbec veliké oblíbenosti, vyspělosti a rozšířenosti, jestliže sama církev, která přece vládla bohatou a skvělou hudební liturgií, nucena byla brániti se útokům jejím. Opatření však, jimiž církvi zdálo se býti potřeba obmezovati chrámový zpěv lidový, byla by zpěv ten a jeho další rozvoj ohrozila a v Čechách jako v jiných katolických zemích hudbu církevní jen jakožto umělý zpěv připouštěla, kdyby nebyl nastal pronikavý obrat na počátku XV. století hnutím husitským. Rys lidovosti, jenž reformační hnutí v Čechách vůbec vyznačuje, také v hudbě nabyl platnosti a vtiskl pečeť svou počínajícímu právě dvoustoletému období (1420—1620).
Zásadnou prudkou opposicí, která obracela se proti zevnějšímu lesku a okázalému přepychu katolické bohoslužby, nemohla sice zůstati nedotknuta ani hudba. Avšak jen latinský zpěv kněží a do jisté míry hudba instrumentální, zde onde dokonce i použití varhan byly tím skutečně zasáhnuty; obecné písni v řeči lidu pak, dle příležitostně citovaného přísloví „qui canit, bis orat“ dostávalo se nejpečlivějšího pěstování. Především byl uvolněn celý poklad dosavadních původně katolických zpěvů českých; ovšem, že texty, kdekoliv zdála se toho býti potřeba, přizpůsobovati se musily novým dogmatickým názorům a všem jejich odstínům a proměnám. K tomu pak vystoupením Jana Husi počalo horlivé tvoření nových písní, které asi v polovici XVI. století, zvlášť v kancionálech Českých bratří dosáhlo svého vrcholu. Nápěvy plynuly z trojího pramene: především bohatý výběr poskytoval dosavadní latinský i český zpěv chrámový, ale pak rády čerpány také ze světské písně lidové a někdy konečně bývaly i volně vynalézány od básníků písní, v duchu tehdejší doby zároveň hudebně vzdělaných.
Nejstarší, asi v první polovici XV. století psaný husitský kancionál obsahuje slavný válečný zpěv: „Kdož jste boží bojovníci“, jehož autor bezpochyby přímo v družině Žižkově se nalézal. Dorický nápěv úplně odpovídá povaze tehdejšího církevního zpěvu, ale i v melodii i v rythmu jeho spočívá elementární síla, nezlomná odhodlanost, která pochopitelným činí mohutný, v nejedné bitvě osvědčený dojem jak na ty, kdo píseň tu sami zpívali, tak i na ty, kdož jí naslouchali.
Tištěné sbírky písní duchovních můžeme stopovati od zpěvníku Jednotou bratrskou r. 1501 vydaného. Starší z nich spoléhajíce na ústní podání melodií uspokojují se tím, že nápěvy označují začátečnými slovy obecně známých písní duchovních neb světských a jenom výjimkou podávají je notami. Veliký pokrok u věci té přičísti sluší Jednotě bratrské. Pohlíželať vůbec na duchovní zpěv jako na podstatnou součástku vychování a následkem toho přísně střežila a posuzovala publikace písní náboženských i považovala to tudíž za svou povinnost, starati se sama o potřeby věřících a neponechávati to libosti jednotlivců, jako v jiných vyznáních se dělo. Tak shledáváme na př. že v lůně Jednoty bratrské objevují se i počátky německé duchovní písně v Čechách: r. 1531 tiskl v Mladé Boleslavi Michal Weisse (rodem Slezan z Nisy. zemřel v Lanškrouně 1534) první německý zpěvník bratrský (157 písní s notovanými nápěvy) za souhlasu Starších, Jednota sama pak spůsobovala další vydání. Monumentálním podnikem bylo však vydání velkého českého kancionálu „Písně chval Božských“ zvaného se 744 písněmi a notovanými nápěvy, jehož tisk dokončen r. 1561 v Šamotulech (v Poznani). Četná vydání, jakož i menší výtahy bez nápěvů rychle po sobě následovaly, mezi nimi i přímo nádherné tisky, jako Evančický r. 1576 a Kralický r. 1581. Pět let na to staví se českému kancionálu po bok německé „Kirchengesänge“ (s 456 písněmi), které také opětně vydány byly.
Největší zásluhu o pořízení velkého Šamotulského kancionálu měl Jan Blahoslav, pozdější biskup Jednoty (1524—1571), který společně s Janem Černým byl pověřen redakcí. Blahoslav, rodem Moravan z Přerova, v dějinách české hudby i jinak ještě působil: Bylť on první, jenž v českém jazyku napsal theoretické dílo o hudbě. Tato příruční knížka, podávající přehled nejnutnějších vědomostí o soustavě hudební, o solmisaci, o tonech církevních, o písmě mensurálním a o taktu, vyšla r. 1558 v Olomouci s titulem „Musica“ a již r. 1569 po druhé vydána v Evančicích, rozšířena „regulemi“ pro zpěváky, k jejichž prospěchu, pokud latiny nebyli mocni, spisek ten především byl sepsán, a pojednáním o poetice písně a o prosodii. Blahoslavův příklad patrně povzbuzoval; již roku 1561 vyšel druhý spis tohoto druhu v českém jazyku, jehož spisovatel Jan Josquin (dle všeho pseudonym Václava Solína) výslovně se dovolává novým bratrským kancionálem vzniklé potřeby, šířiti mezi lidem znalost notového písma a nauky hudební vůbec.
Příklad Jednoty bratrské účinkoval záhy na ostatní vyznání v Čechách, ze všech stran požadováno nyní bohatých zpěvníků s nápěvy notovými a poskytováno jich také, tak že na sklonku XVI. století utrakvisté a luteráni měli již své objemné kancionály, jimiž poněkud vyrovnáno bylo značné ono předstihnutí se strany Bratří. Zajímavá věc jest, že ve zpěvu žalmovém, jejž všechna evangelická vyznání se zvláštní zálibou pěstovala, během času zdomácněly nápěvy francouzských kalvinistů původně od Bratří (v překladu Jiřího Strejce) přejaté, namnoze i v čtyřhlasé úpravě A. Goudimela.
Tomu všemu arci ani katolíci nemohli se uzavírati. Příkře odmítavé stanovisko, jež proti připuštění lidové řeči při zpěvu bohoslužebném byl zaujal sněm Bazilejský r. 1435, bylo v Čechách neudržitelné, ba zde dokonce zdálo se býti spíše záhodno, povznésti vydáním velkého kancionálu kostelní píseň lidovou jakožto nejlepší „protijed proti kacířství“. Tato myšlenka byla podporována zvláště na Moravě, i vyšel tudíž r. 1601 v Olomouci zpěvník Šternberského probošta Jana Rozenpluta ze Švarcenbachu, který na 866 čtverečných listech, mimo malý výběr nejznámějších latinských zpěvů, obsahoval množství českých duchovních písní, jež tvořily vlastní základ všech pozdějších zpěvníků katolických.
Celá kancionálová literatura v Čechách byla určena především k potřebě lidu. V katolickém světě však během XVI. století latinský umělý zpěv vícehlasý, zvláštním výborně školeným pěveckým sborům svěřený, dospěl k největšímu rozkvětu svému; je to nad míru slavná doba od Josquina až na Palestrinu, Orlanda di Lasso a Giovanna Gabrieliho. V tomto celém uměleckém hnutí mohly tudíž Čechy míti podíl u porovnání s hudebním nadáním svého obyvatelstva jen skrovný, jelikož zde katolicismus a s ním i latinský zpěv chrámový stál teprve v druhé řadě, ba částečně docela v pozadí, kdežto zase duchovní píseň lidová stala se činitelem rozhodujícím a vedoucím.
Ovšem že tím touha po výše stojících uměleckých výkonech v oboru kostelní hudby nebyla nijak odstraněna, tím méně však ukojena. K ukojení této touhy přispěl opět lid sám, ovšem že svým spůsobem. Denní potřebu bohoslužby měli sice na starosti kantoři škol a varhaníci, jimž obyčejně i placení zpěváci byli k ruce; ale to, co kostelnímu zpěvu v Čechách zvlášť v XVI. století dodávalo rázu docela zvláštního, ba co dokonce specialitou země se stalo, byly tak zvané kůry literátské, t. j. spolky vážených občanů, kteří v neděli a ve svátek, nebo při jiných stanovami určených příležitostech o umělecké, důstojné provedení zpěvu kostelního pečovali. První stopy takových bratrstev zavádějí nás snad až do XIV. století cechovním organisacím zvlášť příznivého: zajisté však rozšíření a popularisace těchto literátských spolků patří na účet náboženského hnutí od husitských válek a její rozkvět náleží zejména XVI. století.
Dle vyznání byly literátské sbory katolické, kališnické, později také protestantské, dle řeči latinské, české a smíšené. Původně zvláště tam, kde se pěstoval latinský zpěv, bývalo podmínkou přijetí vyšší školské vzdělání nebo alespoň vynikající společenské postavení v měšťanské společnosti, odtud také jméno: literát (civis literatus). Umělecké výkony od zvláštních kantorů řízené spočívaly především v jednohlasém zpěvu, mimo to však mnohé literátské spolky pěstovaly vícehlasou hudbu vokální, t. j. zpívaly své kostelní písně v úpravě čtyř- nebo pětihlasé, někdy i tříhlasé a dle toho dělili se ve dva zvláštní sbory: zpěváků chorálních a figurálních. Hojné tištěné kancionály konaly zvlášť při jednohlasém chorálu dobré služby; než krásně psané, iniciálkami a miniaturami umělecky vyzdobené zpěvníky bývaly vždy zvláštní pýchou literátských spolků českých a z doby rozkvětu těchto bratrstev zachovala se valná řada opravdu nádherných děl, k jejichž druhdy značnému nákladu štědrost městských obcí nebo jednotlivých příznivců ráda přispívala. Až do polovice XVI. století byly tyto skvostné kancionály psány jazykem latinským, od té doby pak českým.
Po třicítileté válce byly kůry literátské ovšem vesměs katolické; ostatně organisace jejich zůstala, jaká bývala před tím, jen že duchovenstvo mělo nad nimi dozor; a jelikož zponenáhla stalo se zvykem přijímati každého prostého měšťana, ač byl-li bezúhonný a zpěvu znalý, klesala ovšem společenská a vzdělanostní úroveň jejich členstva. Konservativní ráz těchto bratrstev způsoboval, že po starobylém zvyku také tam ještě zpívala česky, kde během času národnostní poměry tou měrou se změnily, že německý živel mezi měšťanstvem a tudíž i mezi členstvem nabyl rozhodného vrchu. Tak na př. literátský kůr v Prachaticích, městě to nyní převahou německém, až do našich dnů zachoval si obvyklý český zpěv. Tento sbor, jehož bohoslužebnou činnost zajímavým způsobem znázorňuje obraz děkanského chrámu Prachatického r. 1604 věnovaný, jest ostatně jediný dosud zbývající zástupce literátstva kdysi tak kvetoucího. Za panování císaře Josefa II. r. 1785 veškeré ještě trvající literátské spolky (přes 100) rozpuštěny a jejich nikoliv nepatrné jmění přikázáno náboženské matici jakož i dobročinným a školským účelům; když pak po nějaké době některé z těchto spolků k novému životu se probouzely, neměl již mimo sbor Prachatický žádný z nich tolik životní síly, aby znova a trvale se byl ujal.
Na první pohled zdálo by se, že literátské sbory české odpovídají německým „meistersingrům“, avšak přihlížíme-li blíže, celá podobnost tato spočívá pouze v organisaci měšťanstva k hudebním účelům, ze středověkého cechovnictví vzniklé. Čeští literáti věnovali se výhradně pěstování duchovního zpěvu a ve spolku působili jenom jako výkonní hudebníci, nezabývali se tudíž ani uměním světským ani básněním nebo skládáním, pročež také u nich nenalezáme oněch stupňů, jež bývaly mezi členstvem meistersingrů.
Vraťme se do XVI. století. Jelikož od volby Ferdinanda I. za krále (1526) císařové namnoze přebývali v Praze, Rudolf II. zde dokonce stálé sídlo své měl, nemohla ovšem dvorní kapela býti bez vlivu na hudební poměry v Čechách, třeba že kostelní zpěv lidový šel vlastní cestou. Císařská dvorní kapela tenkráte byla ještě především sborem pěveckým pro katolickou bohoslužbu určeným a to ponejvíce z Nizozemců se skládajícím, mezi nimiž ovšem nalezáme nejedno zvučné jméno, jako kapelníky Arnolta von Prughka, Filipa de Monte a Jakuba Regnarta, k nimž druží se ještě varhaníci Jakub Buus a Karel Luyton (poslední byl Angličan). Za Rudolfa II. ostatně hlavní město české vábilo k sobě i takové proslulé hudebníky, kteří nenáleželi císařské kapele; tak na př. Krajinec Jacobus Gallus (Handl, původně snad Petinek) z Olomouce, kde meškal v službách biskupských, přistěhoval se do Prahy, dal zde tisknouti některé svých slavných skladeb a zemřel 18. července 1591 jako kantor při kostele sv. Jana na Zábradlí.
Hudební život dvorních kruhů patrně povzbuzoval také diletantismus Pražanů. Byliť i mužové panského stavu, kteří dovedli složiti šestihlasé moteto, jako Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (1621 popravený) a r. 1616 založené „Collegium musicum“ bylo asi nejstarší spolek v Čechách, který hudbu pěstoval pro ni samotou, aniž by při tom náboženské účely vyhledával. Pozoruhodné vzhledem k oné bouřlivé době, která, jak se zdá, sama brzký konec spolku tomu připravila, a také významné pro nadšení, s nímž členové jeho hudbu milovali, je to, že se mezi nimi nalézali nejen přívrženci obou národností, nýbrž patrně také různých náboženských vyznání, jelikož stanovami každý politický i theologický rozhovor již předem byl vyloučen.
Ze světské hudby XV. a XVI. století nezachovalo se o mnoho více než z období předcházejícího, jen o světských lidových nápěvech jsme lépe zpraveni, ana v kancionálech se jich zachovala nemalá část — patrně nejznámějších a nejoblíbenějších, — totiž ty, dle nichž se zpívaly písně duchovní. Co se pak týká hudby instrumentální, tož jako všude jinde také v Čechách zejména trubači a pozaunéři v městech i na panských sídlech příležitostním slavnostem dodávali zevnějšího lesku. Jinak bylo v XVI. věku instrumentální umění, na vzdor velkému počtu a rozmanitosti běžných nástrojů, sotva ve svých začátcích. Jaká však pozornost byla mu věnována, vidíme na př. z toho, že inventář třeboňských kapelníků pánů z Rožmberka 1599 vykazuje skorem dvě stě nejrůznějších hudebních nástrojů a že titíž velmoži své trubače dávali do učení císařským dvorním hudebníkům.