Hudba v Čechách/Od dob nejstarších do začátku XV. století
| Hudba v Čechách Otakar Hostinský | ||
| Předmluva | Od dob nejstarších do začátku XV. století | Doba české reformace: 1420—1620 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Od dob nejstarších do začátku XV. století |
| Autor: | Otakar Hostinský |
| Zdroj: | HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Praha : Fr. A. Urbánek, 1900. s. 1–6. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Dějepisné prameny ničehož nevypravují nám o hudbě pohanského pravěku v Čechách. Některé příležitostní zmínky z dob pozdějších však nepřipouštějí pochybnosti o tom, že zpěvnost Čechů nedostavila se snad teprve po jejich obrácení na víru křesťanskou; ba hudební život onoho nejstaršího období zanechal dokonce i jakési stopy, třeba jen skoupé. Ačkoli totiž církev hned od samého pokřesťanění země zajisté s největší horlivostí potírala všechno, cokoliv připomínalo pohanství, a zejména opětně zapovídati musila zpívání „ďábelských písní“, přece zachovaly se v lidu, zvláště mezi jeho koledami, podnes některé popěvky, co do vzniku svého ne bez důvodů časům předkřesťanským přičítané, již dávno však v příležitostné písně křesťanské přetvořené. Prosté jejich nápěvy tvrdému rodu náležející vyvinuly se patrně přímo z rythmických říkadel.
Jako všude se dělo u národů pro novou víru získaných, tak i v Čechách především imponující nádhera křesťanské bohoslužby přispívati měla k tomu, aby se co možná brzo zapomínalo na staré řády. Již v době zřízení biskupství Pražského (973) byla asi obecně cítěna potřeba skvělé liturgie. Arci nedalo se tak snadno obci zakázati účastenství v zpěvu kostelním: ale z počátku obmezovalo se na slova „kyrie eleison“, z nichž v ústech lidu našeho stalo se „krleš“, jako v Německu „kirleis“. I jest také překladem a rozvedením těchto slov nejstarší česká píseň duchovní: starobylé, ctihodné „Hospodine pomiluj ny“, jehož autora tradice, proti níž nelze nic závažného namítati, pokud zachované nám úpravy písně se týká, spatřuje v druhém pražském biskupovi a patronu české země, sv. Vojtěchovi († 997). Tato velice vážná, rázná „píseň sv. Vojtěcha“, modlitba to za vykoupení, blahobyt a zemský mír, zpívána byla již roku 992, následkem zvláštního papežského povolení, při mši jako kyrie; později zaznívala i mimo bohoslužbu při nejrůznějších příležitostech jak duchovních tak světských, zvláště při korunovacích, ba česká vojska notovala ji ráda i jakožto nadšený zpěv válečný. Časem přidružila se k ní druhá píseň stejné síly a nemenšího významu: píseň Svatováclavská, bezpochyby v XIII. století vzniklá, prosba to o přímluvu a pomoc obracející se k „vévodovi a dědici české země“. Také tento chorál, jako „Hospodine pomiluj ny“, stal se časem slavnostním zpěvem obřadným, ba téměř písní státní.
Pochopitelným spůsobem soustřeďovala se péče o kostelní hudbu, jejíž základ a jádro byl latinský zpěv rituální, především v Praze, a zde zase hlavně v kostele sv. Víta. Zvláštní rozmach pozorujeme tu okolo polovice XIII. století: kathedrala dostala nově varhany, r. 1259 založen sbor chlapců (12 hochů boni pueri, též „bonifantes“ zvaných), staré opotřebované zpěvníky nahrazeny novými.
Co se týká světského umění hudebního nejstarší této doby, dosvědčují kroniky, v nichž dosti často sice, ale skoupými slovy dočítáme se o účasti hudby při velkých slavnostech národních, alespoň tolik, že hudba, zpěv a tanec považovaly se za nezbytný požadavek při všech lidových radovánkách, ba bývaly vlastně jejich vrcholem. Bylť — abychom uvedli třeba jen několik příkladů hudby nástrojové — Břetislav II. r. 1092 při svém vjezdu do Prahy radostné uvítán skupinami dívek a jinochů při zvucích píšťal a bubnů tančících. Při vjezdu královny Markéty 1255 zněla hudba „různých nástrojů“, jichž uvádí se při korunovaci Václava II. 1297 osmero druhů latinskými jmény (…tympana, nabla, chori, tuba sambucique sonori, rota, figella, lira…). Při válečném tažení proti Milánu r. 1158 nalezaly se v českém voji píšťaly a bubny.
O hudebnících samotných víme arci málo; pouze náhodou z právních listin poznáváme tu a tam nějaké jméno. Jedno těchto jmén z počátku XII. století budiž zde přece zaznamenáno, ano náleží nejstaršímu historicky doloženému hudebníku českému: je to Dobrata, „joculator“ (jongleur, t. j. hudec a zpěvák, snad zároveň i šašek) vévody Vladislava I., který se mu za jeho služby doživotním užitkem jakéhosi pozemku nedaleko Vysokého Mýta odměnil.
Poloha Čech a rozmanité vztahy jejich politiky zahraničné spůsobovaly, že cizí vlivy, které také v hudebním světě stávaly se platnými oproti živlům domácím, plynuly z různých zdrojů, a že brzy ten, brzy onen zdroj hojnější býval než ostatní. Za doby Přemyslovců, zvláště posledních, bez odporu převládaly vlivy německé; jeť známa přízeň, kterou čeští králové od Václava I. věnovali dvorské poesii německé. Nastolením Jana Lucemburského pak vliv francouzský počal nabývati vrchu. Blízké příbuzenské svazky, které krále Jana pojily s dvorem francouzským, stále živé styky s dvorem tímto jako i s papežským dvorem v Avignonu i vychování korunního prince v Paříži označují cesty, kterými vůbec ony francouzské vlivy do Čech se dostávaly, k nimž pak přistupovaly ještě u Karla IV. styky s Italií. V oboru hudebním možno zejména uvésti jednu vynikající osobnost, která beze vší pochybnosti k rozšíření francouzské hudby v Čechách mnoho přispěla: je to známý trouveur Guillaume Machaut (1284 až 1377), který plných třicet let zastával úřad tajemníka krále Jana. Odlesk, jenž z umělého zpěvu troubadourů a minnesingrů, jakož i z prvních pokusů skladby vícehlasé na náš hudební ruch domácí padal, doložiti lze památkami ne sice četnými, přece však dostatečnými na důkaz jak vnímavosti pro takovéto zjemnělé hudební požitky, tak i vlastní tvořivosti v oboru tom.
Cokoliv v dřívějších časech knížata a duchovenstvo činívali pro hudbu chrámovou, bylo překonáno otcovskou péčí a v skutku královskou štědrostí, s níž Karel IV. se k ní obrátil. Povýšení Prahy na arcibiskupství, zakládání nových klášterů, nová stavba metropolitního chrámu, současný rozkvět kultu mariánského, vše to poskytovalo mnohonásobnou příležitost k skvělému rozvoji hudby bohoslužebné.
Roku 1343 založil Karel IV. při Svatovítském chrámě pěvecký sbor 24 duchovních „mansionářů“, jimž spolu s „bonifanty“ slušelo působiti hlavně při denní bohoslužbě mariánské. Aby se pak vyplnily přestávky, které zbyly mezi zpěvy kanovníků a „mansionářů“, založil 1360 druhý sbor 24 „psalteristů“, rovněž to kleriků, k nimž konečné připojilo se ještě 30 choralistů s kantorem v čele, tak že veškerý počet osob výhradně pro zpěv určených činil asi 100, nehledě k ostatnímu zpívajícímu kněžstvu (úhrnem téměř 400).
Jedna zvláštnost duchovního zpěvu lidového v Čechách zdá se míti původ svůj v době Karla IV.; ba její zařízení přičítá se přímo prvnímu arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic. Jsou to zpěvy rorátní, které k ranním mším v adventu zpívány byly nejdříve po latinsku, brzo však (na jisto již v XV. století) po česku a podnes v lidu se zachovaly. Skládají se hlavně ze střídajících se chorálů a písní, jejichž nápěvy dílem z mešní liturgie a z latinských mariánských sekvencí, dílem pak, zejména pokud písní se týká, ze světského zpěvu lidového jsou čerpány.
Hudbymilovnost Karla IV. ostatně neobmezovala se zpěvem duchovním. Sám doznal, že po denní námaze rád zotavoval se nasloucháním libozvučnému kousku trubačskému, a dbal o to, aby i hosté jeho z blízka a z dáli mohli se pobavili hudbou. Při dvoře jeho nebyl nedostatek ani hudebních nástrojů ani hudebníků: k těmto posledním choval se právě tak blahosklonně jako štědře.