Hudba v Čechách/Předmluva

Hudba v Čechách Otakar Hostinský
	Předmluva	Od dob nejstarších do začátku XV. století

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Otakar Hostinský
Zdroj:	HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Praha : Fr. A. Urbánek, 1900. s. III–VI. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když lonského roku vyšla francouzská knížka o české hudbě: „Histoire de la Musique par Albert Soubies. Bohême“, uváděno na omluvu některých nedostatků spisu toho i to, že dosud nestarali jsme se dostatečně o to, aby cizina kterýmkoliv světovým jazykem informována byla o celém dějinném rozvoji našeho hudebního umění, že tudíž francouzský jeho přítel jazyka českého neznalý měl nemalé potíže shledávaje potřebný materiál k práci své. Německé vydání Chválova „Čtvrtstoletí české hudby“ (1887) mohlo mu posloužiti jen při vylíčení jednoho krátkého období — arci období nad jiné důležitého a významného.

I poznal jsem u příležitosti té, že historický článek o hudbě v Čechách, který jsem před více než sedmi léty napsal do díla „Die oesterreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild“, zvěčnělým korunním princem Rudolfem založeného, u nás je takořka naprosto neznám i v kruzích, které jinak o věci takové se interesují. A přece text článku toho, přese všechnu nezbytnou stručnost přikázanou místem již napřed odměřeným, u porovnání s knížkou Soubiesovou — a ovšem se zřetelem k rozdílné úpravě typografické — má asi dvojnásobný objem. Doufám, že cizí odborníci češtiny neznalí, budou-li příště hledati nejsumárnější zprávu o dějinách české hudby, sáhati budou k této mé kapitole ve velkém německém díle o království Českém, pokud arci lepšího pramene nebude. Avšak věda, že ani v literatuře naší není dosud podobného stručného, každému přístupného historického náčrtku, odhodlal jsem se vydati nyní tuto svou práci o sobě česky pro ono čtenářstvo, které nechce nebo nemůže sáhnouti po Srbově značné objemnější knize „Dějiny hudby v Čechách a na Moravě“ (1891). Redakce díla „Die österreichisch-ungarische Monarchie“ k vydání tomu velice ochotně svolila, začež jí zde děkuji.

Podávám tedy českému čtenáři věrný překlad původního textu s nemnohými jen a nepatrnými opravami. Avšak rozprava má dopsána byla již na jaře r. 1892 a mezi tiskem přidána pak kratičká douška zmiňující se o úspěchu české hudby na vídeňské Mezinárodní výstavě hudební a divadelní téhož roku. Nastala tudíž otázka, nemělo-li by vypravování pokračovati až do posledních dnů. Nechtěl jsem však ani pronikavější změny podnikati na věci hotové a pro mne již odbyté, ani zase to, co v posledních sedmi létech se událo, naprostým mlčením pominouti; zvolil jsem tudíž střední cestu a doplnil pouze text na příslušných místech nezbytnými dodatky, zejména o působení těch starších mistrů a ústavů, o nichž bylo hned prvotně zevrubněji jednáno, a v zmíněném již závěru uvedl jsem alespoň jména několika skladatelů mladších, kteří během let devadesátých nad jiné vynikli. Jestliže pak zde, jakož vůbec v celé této rozpravě, z přirozených důvodů formálních při výčtu jmen a dat zachovával jsem míru co možná nejmenší, nebudiž to vykládáno na úkor těm, kdož jmenováni nejsou. Také věcných mezer některých dobře jsem si vědom: ale důsledná snaha po úplnosti kterýmkoliv směrem znamenala by zde netoliko zvětšení objemu spisu tohoto, nýbrž přímo jeho přepracování od samých základů, a kdybych k tomuto poslednímu se odhodlal, nechtěl bych již přestati na pouhém náčrtku, nýbrž zabral bych se do práce, která by vyžadovala léta. Proto naději se, že tato knížka, jejíž úkolem bylo především zpraviti cizinu o nejpodstatnějších zjevech veškerého hudebního ruchu v Čechách, tedy i o účastenství obou národností v něm, mnohému čtenáři nebude nevhod, třeba dostala se mu nyní do rukou v té celkem formě, ve které kdysi byla napsána.

Vyobrazení v originálu obsažená již pro veliký jeho formát (čtvercový) nemohla býti přejata do tohoto spisku, který by mimo to žádal snad i jiný poněkud výběr, zajisté však větší hojnost obrazů, zvláště pokud se týká doby novější. Neboť dílo „Die österreichisch-ungarische Monarchie“ jednak zásadně vylučovalo podobizny osob žijících, jednak další illustrace sem hledící obsahovalo i jinde, na př. v kapitole o divadle jednající, nehledě ani k tomu, že i české lidové písni a hudbě věnována byla stať zvláštní. Český čtenář konečně také nebude pohřešovati v originálu otištěné nápěvy u nás každému známé, kdežto obecenstvu cizímu byly snad vítané („Svatý Václave“, „Kdož jste boží bojovníci“).

V PRAZE, v prosinci 1899.

O. Hostinský.