Hradčanské povídky/Pozlacená bída
Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina | ||
Hnízdo skřivanů | Pozlacená bída | Pan Dominus |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pozlacená bída |
Autor: | Josef Leopold Hrdina |
Zdroj: | HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 127–152. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Smutné je to hradčanské náměstí.
Jako hřbitov mi připadá, a ti lidé, co tudy přejdou, tak tiše, mlčky se ubírají svou cestou, jako by poznali, že kráčejí skutečně po hřbitově zapadlé slávy jména českého.
Tiché je to náměstí hradčanské, mrtvé. Na západní straně liduprázdný palác toskánský s řadami oken, jež věčně záclonami jsou zakryta, k jihu klášter karmelitánek, podobný příšernému hrobu několika bytostí za živa pohřbených a vedle opuštěný mrtvý palác Švarcenberků, na východní straně osiřelý, němý hrad královský a na severu řada ubedněných domů církevních hodnostářů. Jediný jen dům v této řadě je domem soukromným, ač zase přece jen je domem nadačním. Je to dům mezi děkanstvím a biskupským domem. Poznamenán je číslem 61. Tam jedině jsou soukromné partaje, v přízemí je docela poněkud živo. Je tu kupec Blovský, má vedle dveří krámu poštovní schránku, několik oleandrů, kolem nichž na výsluní prohánějí se dvě šedá koťátka, — život sporý, ale přec mi to připadá vždy jako oasa v poušti. Uprostřed náměstí vysoký kamenný sloup, na němž socha bohorodičky, a jenž při zemi obemknut dvojím kruhem popraskaných, sborcených a rostouplých schodů. A ten park na náměstí kolem sochy — tak smutný a melancholický jako ty budovy kolkolem. Jsou tu stromy v alejích, kyprý trávník, i záhony květin, ale — na hřbitově jsou taky stromy, keře a květy.
A těch několik laviček kolem parku — někde sedí jeden, někde dva lidé, ale většina lavic je prázdna. Ti, jimž patří okolní paláce, nepůjdou si sem sednout, ti pak, kteří bydlí v postranních ulicích v malých těsných domcích, nemají času na podobné pohodlí. Leda nějaká chůva se tu usadí, nebo pensista s novinami v ruce.
Vloni po celý měsíc červen s malými jen přestávkami mělo tichounké náměstí hradčanské stálé návštěvníky. Téměř den co den. Dopoledne od deseti do půl dvanácté a odpůldne od pěti do šesti hodin. Z kteréhosi hraběcího paláce na Malé straně přijel vždy elegantní lesklý kočár, na dvířkách namalované drobounké erby s korunkou, uvnitř vše potaženo světlemodrým hedvábím, pár krásných bujných hnědáků, na kozlíku kočí oholený jak herec, vedle něho hezký čiperný lokaj plného obličeje s růžovými tvářemi, — nádherná ekvipáž.
Naproti paláci arcibiskupskému zastavil kočí koně, lokaj seskočil a otevřel dvířka kočáru. Vystoupila hezká mladá kojná, kyprých tvarů. Ať čítala osmnáct let. Ale vzrostlá jak jedle, silná. Oděna v kroj děvčat českého západu, pečlivě nesla v loktech svých děťátko, jež v samých závojích a krajkách zůstávalo zvědavcům neviditelným. Nějaká mladičká vrchnosť. Za kojnou z kočáru stará hubená matrona, od botek až k rukavičkám celá černě oděna. Nasadila skřipec na dlouhý špičatý nos, zahuhňala něco k lokajovi, hodila mu přes ruku svůj kabátek a rozevřevši černý slunečník, držela jej nad maličkým hrabátkem a kráčela volně vedle kojné. Lokaj zavřel dvířka kočáru a vydal se pěšky za nimi, nosatý kočí pobídnul koně a jel, přidržuje hnědáky ku kratičkému kroku, po dlažbě v uctivé vzdálenosti za tím malým průvodem, aby byl hned po ruce na zavolání.
Kojná byla Češka, její dohlížitelka Němka, nemohly hovořit při nejlepší vůli. Bylo-li třeba rozkazu neb upozornění, byl zavolán lokaj, aby tlumočil. Jinak šel sám a starý kočí jel taky samoten. Jako duchové, jako dřevěně loutky chodili kolem parku alejí. Když vypršela určená hodina procházky, obrátila se stará madam na lokaje, lokaj kývnul na kočího, koně zaklusali, stanuli, ženské s dítětem vsedly do kočáru, lokaj zavřel dvéře, skočil na kozlík, založil ruce dle předpisu a panstvo jelo domů.
„To je život, co? — takhle je snadno prodělat tu pozemskou pouť jako to mladé hrabátko!“ povídala obstárlejší venkovanka, jako by sama k sobě, ale na polovic platila ta duchaplná sentence starému člověku, jenž tu seděl na lávce a ústa maje dokořán, hltal trochu toho čerstvého vzduchu, aby plíce na chvíli daly pokoj. Snad dobře nerozuměl té poznámce, snad nedoslýchal, — pozoruje tedy, že ta venkovská žena něco povídá, kývnul dobrácky hlavou. A bylo tak dobře. Venkovanka, která měla zaměřeno někam za strahovskou bránu, postavila na lavičku povázanou nůši, jejíž proutí vrzalo pod tíží složeného tu zboží, utřela zástěrou zapocené čelo a těžce oddychujíc a tváře majíc vedrem, chůzí a břemenem rozpáleny, usedla vedle nůše, k starému pánovi, aby si odpočinula.
„Aby člověk dech ztratil, než vyleze na zámecké schody!“ stěžovala si, a člověk jí mohl bez dlouhého přemýšlení přisvědčit. Soused kývnul zase vlídně hlavou.
„Když člověk jde s prázdnem, ještě to ujde, ale nésti takovouhle tíži — —“ nahnula se k starému pánovi a shodila kartounový šátek z hlavy na záda, aby lépe užila chladu a odpočinku. A zas přejela zástěrou horký obličej.
„Nu, snad už nemáte daleko domů?“
„Od brány ještě dvě hodiny.“
„Dvě hodiny!“ divil se starý pán, „v tom vedru a s takovým břemenem. A přec už taky nejste mladá — —“
„A pak se říká, že nebe je pro všecky stejné. Když já povážím, co já jsem se dosud nadřela, a vím, že dřiny se nezbavím, dokud mne nezahrabou, a když vidím — —“
„Míníte to panské děťátko v závojích a krajkách. Má zlatá, taky se stane všelijak a osud někdy si divně zahraje. Já znám jednoho hraběte. Když se narodil, dostal do vínku několikeré panství a miliony peněz a dnes — není mu z úplna padesát let — je vrátným v cukrovaru. Dokud byl sám, nemohl vyjíti s ohromným jměním, nyní má ženu a pět dětí a musí vyjít s třiceti zlatkami měsíčně. Takovému robátku, které dosud neví o sobě, nezávidím.“
„To mi taky nenapadá, ale to panské služebnictvo, ta kojná, lokaj — jaký život mají pohodlný.“
„Těm už docela nezávidím. To je pozlacená bída.“
„Hned bych vyměnila svůj život za takovou pozlacenou bídu.“
„Já nevím, matko, co byste tím získala.“
„Dobré živobytí.“
„Dobře. Já jsem býval taky v panských službách a mně snad budete věřit. Je to krušný, hořký chlebíček. Jako to mladé děvče, jež mlékem svým pomáhá udržeti mladičké hrabátko při životě. Jezdí v kočáře, má elegantní pokoj v paláci, stravu, jakou hrdlo ráčí, ale — jak dlouho to bude trvat? Vezmou jí dítě z náruče, poručí, aby svlékla krásný kroj Plzeňačky, který dala vrchnosť pro ni ušiti, aby oblékla své klůcky, v nichž přišla a jež má někde v koutku v ranečku, dají jí mzdu a řeknou, aby šla. Kam, — do toho jim nic není. A ten hoch v livreji lokajské? — zamyslí se někdy nad svým osudem, přeslechne daný rozkaz, neotevře dosti rychle dvířka kočáru, zapomene smeknout, a je propuštěn. Kabát s erbovými knoflíky dolů, — tam si vezmi svoji halenu a jdi. Já nevím, zdali byste chtěla měnit, a zdali by nejisté dobré sousto a půjčená lesklá livrej dovedla vám pouze nahraditi dosavadní život. To je samá pozlacená bída, z celého lesklého úboru jediná nit by vám nepatřila. A pozlacená bída je daleko krutější, než bída skutečná, zjevná.“
Venkovanka se zamyslila na chvíli. Pak sáhla do hluboké kapsy, vysypala na klín peníze a přepočítávala. Mnoho-li dostala z domova, co zač koupila a dostala-li dobře nazpět. To dělají ty venkovské ženské tolikrát, kolikrát si kde odpočívají. Bylo to správné na krejcar. Tohle vrátí, to dostane od cesty — — Schovala peníze, přičísla rukou vlasy, uvázala šátek a navlékla popruhy nůše na ramena.
„Nu, když je to takové, nechám si tedy přece raději bídu svoji, než cizí, pozlacenou. Pozdrav vás tu pánbůh!“
A zaměřila do Loretánské ulice, přemýšlejíc o pěkném vesnickém domku, svém domově, kde pět její dětí rozdělivše se o práci, vedou zatím celou domácnosť. Každému něco nese z Prahy. To bude obskakování a radosti.
A bude-li myslit stále na svůj domeček, na hodné děti, uběhnou jí ty dvě hodiny cesty jako voda.
„Pozlacená bída!“ řekla si často, zakývala hlavou a s tím vetší touhou spěchala k chudičkému domovu. Pozlacená bída.
Výraz ten zdál se mi vždycky přísným, přehnaným, ale přesvědčil jsem se, že byl zcela místným a přiměřeným životu těch dvou mladých lidí na oné ekvipáži šlechtické.
Měl jsem přítele. Byl účetním úředníkem při centrální správě jistého kavalíra, jejíž kanceláře umístěny byly v jednom z opuštěných paláců hradčanských. Míval úřední hodiny i odpoledne, proto jsem mu chodíval k večeru naproti a pak jsme spolu zašli na večeři „do města“, do Prahy. Úřední hodiny trvaly do šesti, ale viděl-li mne oknem, zavřel pult i o půl šesté. Tak bylo i jednoho dne loňského června. Kráčíme po náměstí hradčanském alejí podle parku a proti nám volným krokem maličký průvod, mně již známý. Napřed kojná v kroji Plzeňačky nese na rukách nemluvně tak opatrně, jako by bylo z marcipánu a vedle stará dohlížitelka drží nad dítětem rozepjatý slunečník jako baldachýn, ač v těch místech odpůldne není již po slunci ani památky. Za nimi lokaj s bílou kravatou, v černém dlouhém šosáku, lesklý „válec“ na hlavě a bílé rukavičky na rukách a opodál po dlažbě coural se starý kočí Jakub s ekvipáži, v níž byl celý sklad plášťů, pláštíků, šálů a pokrývek a kaseta s dětskou lékárnou.
Při setkání se podíval se můj známý trochu směle do hezkých tváří mladé kojné, a zdálo se mi, že proto sklopila oči a zčervenala. Pak asi po deseti krocích jsme se setkali s lokajem. Taky se na sebe podívali s mým soudruhem, ale nebyl to pohled ledabylý, nahodilý. Lokaj nesklopil sice očí, ale zato taky zrudnul ve tváři a uctivě, mlčky se uklonil a sejmul klobouk. Přítel můj opětoval pozdrav a šli jsme dál.
„Je vidět, že obcuješ s kavalíry, — pozdravuje tě lokaj.“
„K vůli tomu ne!“ povídá přítel tonem přesvědčujícím.
„Proč tedy?“ ptám se, ponuknut jeho slovy.
„Je to taková zcela všední věc.“
„Hm. Všední věc. A že to děvče se tak zardělo před tebou!“ škádlím soudruha.
„Ale prosím tě! kdybys byl z téže vesničky, co ona, kdybys znal jednotlivé kapitoly jejího života, nezůstala by taky klidnou, kdyby tě potkala náhodou, známého, krajana.“
„A tak! — A ten lokaj je taky tvým krajanem?“
„Ne, býval mým spolužákem.“
„Ale už dávno!“
„Ještě na gymnasiu.“
„A k vůli tomu se musí rdít a snad hanbit před tebou jako spolužákem, že ty jsi malým úředníčkem a on dobře placeným lokajem?“
„To je jiná záležitosť, kamaráde.“
„Jaká?“
„Jakživ jsem neviděl tak zvědavého člověka jako jsi ty. Jako by ti tak na tom záleželo.“
„Jen to pověz. Máme si cestou zdělovati nějaký všední klep, to přec mi bude milejší dozvěděti se něčeho o tom mladém lokaji.“
„To musím pak vyprávět taky o tom děvčeti.“
„Proč? Toho přec není třeba.“
„Jsou milenci, a řeč o jednom musí zavadit o druhého.“
„Milenci? A vrchnosť by to trpěla pod střechou svého paláce?“
„Vrchnosť o tom neví.“
„Aspoň služebnictvo?“
„Docela nikdo.“
„Tak to jsou milenci, — a dle všeho hříšníci.“
„O hříchu nějakém nevím. Ten lokaj — jmenuje se Loskot — chodil se mnou na venkovském městě do latinských škol. Mel rodiče a dvě sestry starší. Ty se vystěhovaly s rodiči do Ameriky. Hošík živou mocí nechtěl se odloučiti od domova. Nu, s domovem se sice musil rozloučit, když rodiče celý domov prodali a odjeli za moře, ale zůstal tu přece. U dědečka. Ten byl nějakým šafářem při panském dvoře, vzal ochotně malého tvrdohlavce k sobě a posýlal do blízkých latinských škol. Až do čtvrté třídy se dostal. Dál byla pro něho cesta náhle zatarasena. Dědeček zemřel, babička se stovkou roční pense musila se vystěhovati ze dvora, po rodičích a sestrách ani památky. Každé psaní, poslané pod adresou, již rodiče kdysi sami udali, přišlo zpět s poznámkou, že adressát odešel, neznámo, kam. Jako zmizeli ubohému hošíkovi rodiče, tak zmizel on nám. Po dvou, po třech letech už si naň z bývalých spolužáků nikdo ani nevzpomněl.
Vyšel jsem z latinských škol, odbyl si rok vojančiny, absolvoval jsem dva ročníky právnické fakulty, a vida, že je právníků jako much, že těžko mi bude dosíci toho, co za mladých let bylo mým ideálem a čeho dosíci zdálo se mi hračkou, zanechal jsem dalších studií, dokud by nebylo pozdě, a počal jsem se ohlížeti po nějaké službě. Na panství, jehož zámek stojí nad naší vískou, uprázdnilo se zrovna místečko praktikantské s několika stovkami ročně. Byl jsem přijat a přidělen úřadu důchodenskému. A místo ono tím ochotněji mi bylo uděleno, že jsem se vzdal předem naturálního bytu ve prospěch pana důchodního. Bydlil jsem u rodičů ve vsi a do zámku jsem chodil jen v úředních hodinách. Takového úředníka má pan důchodní rád, který nebydlí s ním pod jednou střechou. Zvláště já, mladý člověk — nemusím všecko vidět, jak se provádí účetnictví v neúředních hodinách.
Mimo úředníky vyšší — byli tři — nebydlel v zámku nikdo. Pan hrabě, mladý vdovec, v zimě byl v Praze nebo ve Vídni, v letě jezdil po světě. Jen na podzim se tu vždy ubytoval na několik neděl. K vůli honům v rozsáhlých revírech a oborách. Nastoupil jsem na jaře ve službu, uběhlo leto a s nastalým podzimkem přijel pan hrabě na zámek s několika šlechtici a četným služebnictvem. Lokaji, kuchaři, štolbové, myslivci — to znáš, co lidu potřebuje takový pán kolem sebe, vyjde-li si zastřelit srnce.
Tu jsem se setkal s bývalým spolužákem Loskotem. Když jsem si někdy naň vzpomněl, litoval jsem ho, předpokládal jsem, že asi trudný osud jeho už ho z drápů nepustí, ale — Loskot nepotřeboval, aby ho kdo litoval. Proti němu spíše já byl k politování. Loskot byl jinší chlapík než já. Vzrostlý, v mysliveckém oděvu, hezké zdravé a růžové tváře vroubeny plným vousem, zlaté hodiny s řetězem, několik pěkných prstenů na rukou, zelený klobouk k levé straně, drahou pušku přes rameno, krásného psa vedle sebe, — jakživ bych ho byl nepoznal, kdyby se byl sám nepřihlásil.
Byl tělesním myslivcem hraběte.
Rázem jsme obnovili bývalé přátelství a ve volné chvíli, kdy Loskot nebyl s hrabětem právě na honech, přicházel ke mně do začazené kanceláře, kde jsem seděl sám a zapálili jsme si dýmky, sedli proti sobě a vyprávěli, co a jak bylo za těch let, kdy jsme se neviděli. Můj životopis byl jednotvárný, rok od roku skoro stejný, byl jsem s tím brzy hotov. Loskot pověděl již věci zajímavější. Nějaký čas byl u babičky, ale když tato si stále naříkala, že je chudá a stará, že sama neví, jak se uživí, sebral se opuštěný vnuk, políbil jí ruku, poděkoval jí za všecko dobré a odešel. V nějaké továrně obdržel místečko písařské. Mnoho za práci nedostal, ale přec tolik, aby neumřel hladem. Po krátké době se dozvěděl, že babička mu umřela. Na pohřeb jíti nemohl, — babička byla již dávno pochována, ale přece se vydal na cestu v rodný kraj. Musil. Obdržel obsílku od soudu, aby se přihlásil o své dědictví. Nevěděl, že by měl kde nároky na dědictví, leda na dědictví po babičce. Co mohla zanechat? Několik spuchřelých almar a v nich trochu staromodního oděvu. Ale na úřadě bylo mu řečeno, že babička zemřela bez pořízení poslední vůle, že se nalezlo po ní několik tisíc zlatých a poněvadž úředně zjištěno, že Loskot je synem šafářčiny jediné dcery, že jiných dědiců není mimo něj, rodiče jeho a sestry, aby tedy udal, kde příbuzní jeho se zdržují, aby mohli býti vyzváni k přihlášení se o dědictví. To bylo těžko. Loskot zdělil, že o rodičích a sestrách neví. Pátral po nich, ale každé psaní přišlo z Ameriky zpět s poznámkou nedoručitelnosti. Úřad ustanovil Loskotovi poručníka, soudce uložil nalezené jmění do depositní pokladny na tak dlouho, dokud Loskot nebude plnoletým a dokud se nevypátrají jeho rodiče a sestry. A poněvadž spoludědici byli rodiče a sestry, dalo se souditi, že nepovedou process se svým nejmladším synem a opuštěným bratrem, shledají-li, že užíval zatím úroků z dědictví. A kdyby přece činili námitky, nu, bože! — Loskot se zavázal, že užité úroky nahradí jim pak ze svého podílu. A tak se stalo, že Loskot došel, po čem toužil, že ze skrovných úroků babiččina dědictví mohl uskutečniti přání své a vstoupiti do lesnické školy.
Po absolvování přišel na panství jistého knížete, když pak tento pronajal všecky své dvory a lesy, a úřednictvo rozpustil, přijat byl Loskot do služby našeho hraběte. V onom čase, kdy jsme se zase setkali, dlel Loskot už dva roky ve službě hraběcí. Projel s hrabětem celou Evropu, byl tu vloni na podzim při honech a taky mi to dokázal. Znal celé naše okolí, jmenoval nejhezčí děvčata zdejší i vůkolní, šelmovsky zmiňoval se o jednotlivých, jak se s nimi sešel a rozešel. Ale když se mne ptal, zdali Julinka hostinského Ptáčníka dosud tak hezká, jako byla vloni, zmizel úsměv lehkomyslnosti a zdálo se mi, že otázku svoji, na niž si mohl dáti sám snadno odpověď, pronesl s největší šetrností a úctou.
O tom jsem slyšel, že vloni tu byl s hrabětem mladý myslivec, který pobláznil zjevem svým všecka zdejší děvčata. A taky to jsem zaslechl, že ze všech jediná se mu opravdu líbila Ptáčníkovic Julinka. Rád věřím.
A Julinka prý byla celá šťastná, když se na ni podíval.
To se dá mysliti.
Že by tím myslivcem byl starý můj soudruh Loskot, ani ve snu mi nenapadlo.
„Tak tys už tu známým!“ povídám. „A já se těšil, že po kancelářských hodinách tě provedu po našem okolí.“
„Všecko znám, příteli. Máš pomalu šest hodin, zavři tu lidomornu a pojď.“
„Kam?“
„K Ptáčníkovi do hostince. Už se nemohu dočkat. Vypadá to přece jinak, když zdejší panský úředník mne tam uvede.“
„Což jsi tam nikdy nebyl?“
„Byl, a budu tam chodit ještě pilněji než vloni, ale na poprvé — —“
„Tak pojď.“
Hostinský Ptáčník býval celý šťasten, když jediná jeho dcera Julinka vykonala kus potřebné a užitečné práce v hospodářství. Bylo jí něco přes šestnáct let — v té době jiná děvčata ještě si hrají s loutkami, ale na Julince spočívaly všecky starosti pořádného vedení domácnosti. Matku už neměla. Místo její zastupovala nějaká stará mrzutá teta. Jen že se tak pletla při práci jiných. Ptáčník měl něco polí. To a hospodu řídil si sám, domácnosť měla v přidělení Julinka.
Celý den se nezastavila, a Ptáčník rád viděl, jak práce jí plyne pod rukama, jen to nerad viděl, když Julinka tu a tam vypomáhala i v šenkovně. Jiný hostinský by se chlubil svou hezkou dcerou, ale Ptáčník pro to nebyl.
„Ty buď v kuchyni, — tady je zase místo pro mne.“
Snad měl pravdu. Při pivě se ledacos povídá, co mladé děvče nemá slyšet.
Bylo to pozdvižení ve vesnici, když jsme zaměřili s Loskotem k Ptáčníkově hospodě. V ten čas ještě bývá vesnická hospoda prázdna. Byla i dnes. My byli první hosté.
Ptáčník přišel, vítal nás, podal Loskotovi přátelsky ruku, že ho to jako těší, že si naň vzpomněl hned první den, a že doufá, že i druzí páni, co přijeli s panem hrabětem, budou jej po čas honů navštěvovati.
To se rozumí, že Loskot slíbil, že přivede všecky.
„A co dělá slečna Julinka?“ ptal se nedočkavě Loskot.
„A neříkejte jí tak, — slečna! Darmo by se jí pak smáli.“
„Je zdráva, hezká, čiperná, jako vloni?“
„To je, mladý pane!“
„Ani se nedá vidět.“
„To ne. Dnes ráno odjela.“
„A kam?“
„K tetě, mé sestře.“ A Ptáčník jmenoval tu vesnici, něco přes dvě hodiny odtud vzdálenou. „Teta si pro ni přijela. Za týden tam mají posvícení, a po posvícení prý tam musí zůstat u sestřenic ještě nějaký čas.“
„To je škoda!“ vzdychnul si smutně Loskot.
„I proč pak. Julinka se napracuje za celý boží rok dost a dost. Ať si oddechne. Doma by si neodpočinula. Je po práci, my už to tu s chasou zastaneme. Já jí to ze srdce přeju, ať se obveselí mezi děvčaty mé sestry, doma má beztoho jen samé starosti.“
Loskot byl celý večer zamlklý. Hostinský Ptáčník šibalsky mžoural po straně okem.
„To ty bys takhle! — přijeti, pobavit se na útraty cti mé dcery a zase lhostejně odejít jinam!“
Ani pivo Loskotovi nechutnalo. Snad proto, že nebyl na ně zvyklý. Asi hodinu jsem se tu zdržel. Vstal jsem a chystal se k odchodu. Loskot se taky zvednul, — je prý nevyspalý po cestě.
Útrata byla malá, ale hostinský si po odchodu Loskotově přece mnul radostí ruce.
„Ať, třeba jsi vypil jen dvě sklenky. To je mi milejší, než kdybys k vůli mé Julince tu seděl do půlnoci a pil jednu přes druhou. To známe, panáčku v půjčené uniformě. To já jsem chuďas, ale aspoň o tom vím, ty pozlacená bído! Takovému bych dal svoji dceru? To se o ni ucházeli jinší chlapíci, přijeli sem v kočáře, ale poněvadž jsem věděl, že to kočár panstvem milostivě půjčený, — ne! Moje dcera si vezme toho, jehož by za poctivě odvedenou práci dovedla moje hospůdka uživit.“
Ptáčník myslil, že Loskot vícekrát nepřijde. Ale mýlil se. Druhý den večer přišel Loskot, jako by se nebylo docela nic přihodilo, pohovořil se sousedy o honu, zahrál si i mariáš, když to musilo být, vypil dvě, tři sklenice piva, zaplatil a šel. A tak to bylo den co den, ať přišel sám, nebo ať se dostavil v průvodu všech lokajů a štolbů ze zámku. Podíval se na hodinky, dopil, zaplatil a sám odešel.
„Někde ulovil nějakou kosť!“ šeptal Ptáčník vesnickým sousedům a smál se s nimi nad tím důmyslem.
Ale kdyby byl věděl hostinský Ptáčník, kdo je tou kostí Loskotem ulovenou, kdyby byl věděl, že Loskot večer co večer po odchodu z hostince ubírá se cestou známou a valně již vyšlapanou do vesnice dvě hodiny odtud vzdálené, že tam laškuje ve statku s děvčaty Ptáčníkovy sestry, a když odejdou spat, že dlouho do noci stojí u otevřeného okna, z něhož Julinka nahnuta a že — bůh milý ví, o čem si stále šeptají: já nevím, zdali by mu bylo do smíchu. — — —
Už začal poletovat sníh. Hony se panu hraběti přežily, dal rozkaz, aby se uchystalo vše k odjezdu do Prahy. Tam bude zatím nějaká jiná zábava.
Z rána přišel Loskot do vesnické hospůdky. Ptáčník zvěděl už včera, že „páni“ budou dnes již večeřet v Praze.
„Tak vy jdete se rozloučit, mladý pane? — No, to je hezké. Buďte zdráv a vždy vesel a přeji vám šťastnou cestu.“
„Chtěl jsem s vámi pohovořit ještě o něčem,“ nesměle se ohlížel Loskot po prázdné šenkovně.
„Co pak by to mohlo být?“
„Chci vás prosit, abyste mi dal Julinku za ženu.“
„Nic víc? Hm! — Nu tak dobře. Co pak byste dělal, kdybyste se oženil?“
„Staral bych se, aby Julinka byla šťastna — —“
„Jak byste to navléknul? — jmění sám nemáte.“
„Poprosím pana hraběte, aby mne zbavil dosavadní služby a dal mi nějakou myslivnu s revírem.“
„Což když pan hrabe řekne: ne!“
Loskot nevěděl na to odpovědi.
„Anebo když i pan hrabě vám vyhoví,“ mudroval dál Ptáčník, „co z toho kouká? Julinka bude bydlit v půjčené myslivně, vy máte pušku, psa a myslivecký kroj, to je pravda, ale jen na chvíli se s tím smíte těšit. Máte na klobouku erb, který vám nepatří. Takový erb nese každý mezník v panských polích. To není nic. Tomu se říká pozlacená bída — —“
„Tak jsou živi přece všickni panští zřízenci!“
„Ovšem, samá pozlacená bída. Té bídy je mnoho na světě. Já jsem taky chuďas, ale nikdo mne nemůže vyhnat z mé chalupy, leda bych ji darebně prodlužil. A mám přec kousek samostatnosti, nezávislosti, svobody. To je, co činí bídu moji snesitelnou. Ale u vás? Můžete býti svatým a vzorem poctivosti ve službě a obětavosti v práci: pan hrabě chybí na honu zajíce, vy to odnesete. A budete-li se hájit, že jste byl v tom čase na druhém konci revíru, vyžene vás. Anebo panu hraběti bude se líbit Julinka víc než vám, a půjdete dobrovolně ze služby. To není nic, mladý pane.“
„Což kdybych vám řekl, že vás přinutím k povolnosti!“ dodal si odvahy Loskot a tváře jeho hořely.
„Na to jste příliš mladým!“ odvětil klidně Ptáčník a utíral modrou zástěrou hostinské stoly.
„Anebo když vám Julinka sama vysvětlí, že každý odpor váš je marným!“
Ptáčník nechal uklízení, narovnal se, rozkročil se proti Loskotovi a složil ruce přes široká prsa. Chvíli si upřeně měřil švarného myslivce.
„Vy jste tedy nalezl cestu za mou dcerou, kterou jsem před vámi schoval?“
„Ano!“
„Pak začínám chápat smysl vaší vyhrůžky. Ale je-li to pravda, čeho se domýšlím, potom — — “ A Ptáčník zvedl hněvivě zaťaté pěsti, že se jimi dotýkal téměř stropu šenkovny.
„Mohu se tedy spoléhati, že mi dáte Julinku za ženu?“ ptal se Loskot beze vší bázně.
„Ne!“ zahřměl Ptáčník.
Loskot nasadil klobouk a šel.
V poledne odejel pan hrabě se vším služebnictvem na vzdálené nádraží a odtud do Prahy. Úředníci zámečtí si oddechli. Zas budou míti na rok pokoj.
Ale za týden již byla na zámku nová návštěva. Bez pana hraběte. Byli to páni od soudu. Plné tři dny tu byli. Všecko sepisovali a jen tak pod rukou jsme se dozvěděli toho příčinu. Věřitelé pana hraběte žádali za prodej našeho panství a hrabě svolil. Za druhý týden jsme se dozvěděli, že panství koupil jistý továrník s podmínkou, že hrabě dříve propustí všecky úředníky dosavadní, aby nový majitel mohl volně na uprázdněná místa povolati lidi „své“. V tu dobu, kdy podepisována v Praze kupní smlouva, přivezla nám všem pošta dekrety. Uhodneš, jaké. Tem vyšším úředníkům šlo se to snadno na zasloužený odpočinek, během let si tolik zahospodařili, že si každý mohl koupiti slušný statek. Kdyby to byli zahospodařili pro hraběte, nemusilo býti prodáno jeho panství. Já ovšem byl na holičkách. Doma jsem nemohl dlouho býti, po vánocích jsem zajel do Prahy a přijal místo mundanta v advokátní kanceláři. A protekcí šéfa, jenž byl právním zástupcem knížete X., dostal jsem se k tomuto do služby, kde jsem posud.“
„A jak to bylo dál s Loskotem?“ ptám se.
„Loskot? — V službě hraběcí byl sice ponechán, ale byl degradován. Padlo panství, kácelo se všecko. Hrabě se musil uskrovňovati na všech stranách. Prodal ekvipáže mimo jednu, a koně — mimo pár běloušů a služebnictvo většinou propustil. Tělesného myslivce rovněž více nepotřeboval a chtěl-li Loskot zůstati při svém dosavadním pánovi, musil svléknout šedý myslivecký šat se zelenými výložky a obléknout černý šosatý kabát s řadami erbových knoflíků a na hlavu nasadit lesklý cylindr místo kloboučku s peřím tetřívčím.
Stal se lokajem.
Hrabě mu sice sliboval pro případ, že by chtěl opustiti službu, že mu dá vysvědčení krásné a tam uvede, že byl po tolik a tolik let ve službě jeho jako tělesní myslivec a pak lesnický příručí, o lokajství že se ani nezmíní, ale — hrabě byl náhle raněn mrtvicí a bylo po všem. Loskot propuštěn dědici hraběte ze služby, ani vysvědčení neobdržel. Nikdo prý se naň nepamatuje. A úředníci bývalí, již by mu mohli dosvědčiti, jak dlouho byl ve službách hraběte a v jaké funkci, byli rozprášeni po celém světě.
Svlékl panské pozlátko ze své bídy a šel jinam, kde by se zase uchytil.
Žádal k lesnictví. Vysvědčení školní měl, zkoušky — to je všecko hezké, ale kde prý byl v posledních letech.
„U hraběte N. tělesným myslivcem.“
„Kde máte o tom vysvědčení?“
„Hrabě náhle zemřel a vysvědčení není testament, aby se vyhotovovalo předem.“
Pokrčili rameny a poroučeli se mu.
Až u mladé hraběnky jisté obdržel službu. Ptala se taky v prvé řadě na vysvědčení, ale že se na Loskota pamatovala, že jej několikrát viděla vedle kočího na kozlíku ekvipáže jeho bývalého pána a pak že Loskot byl velmi hezký hoch, přijala jej milostivě za lokaje.
„Tam jsi jej viděl — před hraběcí dětskou ekvipáží.“
„Tak to je Loskot! A prosím tě, co se stalo s tou hezkou jeho Julinkou?“
„Něco jsem zaslechl, dokud jsem byl ještě doma, bez místa. Ale měl jsem jiné starosti, než abych byl zaujat vesnickou romantikou. Nedávno však jsem potkal Loskota na zámeckých schodech. Šel jsem dolů a on nesl nějaké psaní na Hradčany. Vyprávěl mi o svém osudu, o Julince. Hned po Loskotově odchodu šel Ptáčník ku své dceři přes pole, aby se přesvědčil, co pravdy na jeho domyslech, případně aby si ji zas odvedl domů, když je „panstvo“ pryč. Přesvědčil se, nemýlil se.
„Víš co? —“ povídal Julince, „nelál jsem ti nikdy, nebudu ani teď. Ale jedno si pamatuj. Odešla jsi poctivá z domova, domů se mi jinak vrátit nesmíš než poctivá. Ani jediné písmeny neslevím. Tak. A teď buď s pánem bohem!“
Kletba v tom nebyla, ale odsouzení k smrti. Julinka se domů více nevrátila. Nemohla. Ale ani u příbuzných nesetrvala. Ti se dozvěděli teprve nyní, co to vše znamená.
Julinka jednoho dne odešla nenápadně a od té doby marno všecko hledání. Otec se po dceři nepídil, druzí, jimž tak mnoho na ní nezáleželo, přestali taky pátrat.
Loskot psal Julince k příbuzným. Odpověděli, aby je neobtěžoval, že tam Julinka dávno již není. Poslal tedy dopis Ptáčníkovi. Marně čekal. Snad desetkrát psal a vždy se stejným výsledkem.
Paní hraběnce se narodil syn. Nositel jména, erbu, — budoucí majorátní pán. Hned povolán lékař, musil vsednout do připravené ekvipáže, dojeti na známé místo, tam vyhledat a přivézt hezkou, mladou a zdravou kojnou, s jejíž mlékem by mladý pán vssál v slaboučké tělo své základ zdraví, bujarosti a krásy.
Lékař se vrátil a přivezl kojnou dle přání vrchnosti.
Loskot ji poznal. Byla to jeho Julinka,
I Julinka poznala svého milence, ač plavý vous jeho oholen, ač spatřila jej v nevídaném obleku.
Zarazila se, potácela se, nebyla slova mocna.
Nu, nikdo se jí nedivil. Když takové mladičké venkovské děvče vkročí do paláce, kde je tolik nádhery, kde tolik očí na ni upřeno, není divu, že se chvěje.
Loskotovi se nevedlo jinak. Ale už by se to bylo jinak vykládalo. Aby tedy nevyzradil, co se v jeho duši děje, rychle se uklidil. Mlčet, přemáhat své pocity, nevyzradit Julinku — bylo pro něho svatým přikázáním. Julinka snad bude spokojenou v té pozlacené bídě, — kdyby slovem, pohledem prozradil jich tajemství, vyhnali by ji. A Julinka, vždycky poslušná každého pokynu svého milence, nehlásila se k němu, když on se nehlásil, nepohlédla naň, když si toho nepřál, vyhýbala se mu, když viděla, že se jí straní. Ač potají si často zaplakala a dětinská duše její vykládala si všelijak, proč se jí straní. Snad že má lásku jinou.
A Loskot sedával za noci ve svém pokojíku u okna, k němuž dosahovaly listnaté větve akátů ze smutné tiché zahrady, a přemýšlel o zlomení ostnů na rubi pláště té pozlacené bídy. Je otcem. Julinka je matkou. Což jejich dítko? — je to hošíček či děvčátko? Po kom mu dali jméno? Zemřelo snad? — to by bylo Loskotovi věčně líto. Je na živu? — Kde je? Nejspíš přijela nějaká venkovská žena z okolí Tábora — tam tak ti broučkové obyčejně po svém narození putují — a za nějakou zlatku měsíčně je bídně, nuzně vychovává.
A Loskot se rozplakal jak malé dítě.
Druhý den ovšem v určenou hodinu stál s vážnou tváři v plné parádě s nastudovanými tahy plné spokojenosti u ekvipáže v průjezdě paláce u schodů. Když přišla kojná s mladým hrabátkem, smeknul uctivě klobouk, otevřel dvířka a zavřev zas opatrně, vyskočil hbitě na kozlík, kočí pobídnul koně a vůz jel na hradčanské náměstí.
Tak to máš každý den.
Ve dne musí se oba stavěti, že jeden druhému cizím, že osud jednoho je druhému úplně lhostejným, že vrcholem blaha jich obou, mohou-li všecky služby, sílu a krev věnovati mladému hrabátku, a za noci — jeden tu, druhý tam sami nad sebou, jeden nad druhým a oba společně nad svým dítětem pláčí.
To máš to, čemu se říká pozlacená bída.
Ale teď už nech všeho ptaní,“ doložil soudruh jaksi mrzutě, „zajdeme ke „krčmáři“ Zelenkovi na večeři.“
Celý týden jsem nebyl „nahoře“.
Soudruh mne upozornil, že má v práci pololetní závěrku účtů, já měl zas nějaké „psaní“ a tak jsme se nesešli celý týden. Já byl s „psaním“ hotov a proto jsem si vyšel na Hradčany, abych se zeptal přítele od „knížecí účtárny“, jak dalece pokročil v sestavování cifer. Hradčanské náměstí tiché, prázdné. To jako když člověk přejde na jiný svět.
Proti mně šel známý průvod. Musím se dnes řádně zakouknout do tváří těch mladých lidí. Tak hezky volným krokem, — už jsou na blízku.
Chtěl jsem si prohlédnout důkladně tvář odchovatelky mladého velmože i tvář lokajovu, ale zadíval jsem se na ně upřímněji, než jsem myslil, než snad jim bylo vhod. Madam nasadila lornět, skrčila nos, přeměřila mne, stejně učinila buclatá kojná, jenže bez lornětu a vzadu kráčející shrbený hubený lokaj nemohl si rovněž vysvětliti mé udivené pohledy.
Přešel jsem je a ohlídnu se. Taky se ohlíželi. Šel jsem tedy svou cestou dál, abych se vyhnul zasloužené poznámce.
Co to je? Madam je táž, kočí na kozlíku ekvipáže týž, co býval, ale kojná hraběcí — to není Julinka, a ten lokaj — to není Loskot. Co se to stalo? Tu novinu musím sděliti příteli. Ale záhy. Ten se bude divit.
Jako by stálo půl Prahy v ohni, s takovým chvatem jsem vrazil k němu do kanceláře. Zrovna si myl ruce, byl na odchodu. Chtěl jsem mu honem povědět tu novinu, ale v té chvíli jsem nechal zas novinu novinou a udiveně patřil na jeho zevnějšek. Byl oděn v nový černý šat salonní, hluboce vystřiženou vestu, ve vyžehlené náprsence zlaté knoflíčky, bílou kravatu, na nohou lakýrky — —
„Kam půjdeš?“ ptám se.
„Domů se převléknout. Jsem v tom od rána.“
„A kdes byl tedy?“
„Na svadbě za svědka. Byla to chudičká svadba, ale srdečná. Ženich, nevěsta, dva svědci a dost. Vyhledali mne, požádali mne za tu službu, tak jsem šel.“
„Kdo se to ženil?“
„Loskot. Julinka už je jeho ženou. Divíš se, viď? Jejich panské šaty už nosí jiní.“
„Zrovna jsem ti to chtěl sdělit. Tak Loskot s Julinkou už jsou svoji. A tys byl za svědka. No, to je hezké od tebe. A kdo byl druhým svědkem?“
„Julinčin otec.“
„Odpustil jí?“
„Odpustil. Řekl, že od daného slova neupustí, ale pověděl, jakým spůsobem umožní si Julinka návrat do svého rodného statečku. Když si vezme Loskota. Pak má právo přijít jako poctivá žena. A svou hospůdku s hospodářstvím jim dal věnem. A Loskot taky dostal své věno. Po letech nyní se vypátralo, že rodiče jeho zemřeli, sestry jsou provdány a zámožny a vzdaly se nároků na své podíly z dědictví po babičce. Těch několik tisícovek mu přijde jako dar s nebe. Ráno byli oddáni, a hned se vydali na svadební cestu, — do jedné vsi u Tábora, aby si přivezli svého synáčka.“