Hradčanské povídky/Hnízdo skřivanů

Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina
Zvonky loretanské	Hnízdo skřivanů	Pozlacená bída

Údaje o textu
Titulek:	Hnízdo skřivanů
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 102–126. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vedle vrat pochmurné nemocnice vojenské na Hradčanech, jež natřena protivnou barvou žlutavou jako nejlacinější rakev určená pro chuďasa, usadil se za teplého jarního dne dragonský důstojník, nadporučík, na staré dubové lavici, již patrně k jeho přání vynesli dva vojáci sboru sanitétního odkudsi z průjezdu neb ze strážnice, a postavili těsně při zdi na chodník pod okny inspekční kanceláře. Důstojník patřil k pluku dragonů, již dislokováni byli v polabských městech Nymburku, Lysé, Brandýse, Kolíně a jinde, a ve zdejší nemocnici trávil ten suchopárný, trudný čas od října loňského roku. V nemocnici byl ubytován v prvém poschodí, měl pokojík sám pro sebe, pokojík hezký, útulný, prostranný, ale — jediný den je tu věčností, což ta doba od října do dnešního dne. Zúplna půl roku. Pokojík měl dvě okna, jedno ve stejné výši se zdí, jež ohraničuje smutnou, tichou a věčně vlhkou zahradu nemocnice, okno druhé viselo již nad zahradou a ovinuto suchými haluzemi divokého vína. V létě tu může býti pobyt dosti příjemný, ale v zimě! — Nadporučík Borihar přišel sem v čas, kdy už jen sporé žluté listí viselo na větvích kaštanů, kdy zahrada nemocnice již pustá, záhonky lepších květin přikryty slámou, rohožemi a shrabaným listím, trávník sežloutlý, cestičky rozmoklé a pně stromů, jinovatkou a mlhou zvlhlé, čpěly plísní jako dřevo zpuchřelé rakve. Důstojník tu měl všecko pohodlí, v kamnech celý den nevyhasnul oheň, měl tu k disposici malou knihovničku, kuřácké náčiní, malý hrací stroj a směl jíti po všech prostorách nemocnice, ba na nějakou hodinku i do města, což vše obyčejnému vojákovi odepřeno. I jídelní lístek si směl sám ustanoviti na každý den. Vše mu povolili, všeho používal, jen ne vycházek. Před vrata nemocnice si občas vyšel, postál tu chvíli a šel zase. Aspoň společníka kdyby tu měl! Vojáků tu bylo dosti od všech pluků, ale — těm se říká „kamarádi“ jen v ohni, když je zle, — ve vojně. Na pozdrav vojínů poděkoval, více však si nikoho nevšímal. Kdyby tu byl ještě nějaký důstojník, byla by společnost — na vojně i „duo faciunt collegium“. Důstojník sboru sanitérního, správce nemocnice, byl starý mrzout, a vojenští lékaři po odbyté službě raději šli dolů do Prahy, tam je lepší zábava než zde by byla s tím marodem. Nadporučík Borihar trávil většinou čas ve svém pokojíku. Zpíval si tu, klel na počasí a poměry ve své mateřštině — byl Rumun, a pak zapáliv dýmku, přecházel po podlaze pokojíku hřmotně, až zvuk ostruh býval slyšitelným v místnostech sousedních.

Smutný čas! Byl smutný ten podzimní a zimní čas pro vojáky skutečně nemocné, jak nemá býti každý den věčností člověku mladému, jenž úplně zdráv, jen pod rouškou smyšlené nemoci žije nečinně takovou dobu v nemocnici. Borihar nebyl nemocen, leda v poslední době, že měl pleť zažloutlou, tváře propadlé a pokašlával, ale to je dávným příslovím, že v blázinci nemocný se vyléčí, zdravý člověk se tu nejspíše zblázní. Borihar měl nad postelí na černé tabulce křídou napsáno, že churaví chronickým katarhem plic, ale ten nápis byl tak starý jako vedlejší datum, od loňského října. To jen tak pro možný případ nějaké nepředvídané inspekční návštěvy.

Borihar byl zdráv, pobyt v nemocnici byl mu jen místem jakéhosi pokání, odříkání se, postu, dobrovolného vězení nebo tak něco.

Borihar měl v loni souboj. Bylo po manévrech, málo práce a volného času nazbyt. Dali si se soudruhem osedlati koně a vyjeli na zdařbůh do okolí. Nadporučík Borihar upozornil poručíka Svojkovského, že jeho kůň unaven dřív než kůň Boriharův. To ovšem byla urážka, jež nesměla zůstat bez odvety. Rumun prý nemůže informovat Poláka o vlastnostech vojenského koně.

Tak?

Borihar obrátil koně a jel zpět, nevšímaje si poručíka a za hodinu poslal mu své svědky. Vyzvání druhou stranou přijato a druhý den o šesté hodině ranní již křižovaly se šavle obou soků v jízdárně pluku. Borihar nepatrně zraněn na rameni hned při prvém výpadu, na to zahvízdla šavle jeho vzduchem jako blesk a poručík Svojkovský skácel se k zemi. Hlava jeho rozpoltěna. Po chvíli přiveden k vědomí, počal zase pravidelně dýchati, ale pomoc byla tu nutna. Hned odvezen do Prahy, do vojenské nemocnice na Hradčanech, ale již druhý den zemřel. Přijeli mu na pohřeb soudruhové, přijel i Borihar. Šel klidně za rakví, jakoby se nic nebylo přihodilo, jakoby byl Svojkovského zavraždil někdo jiný. Co, zavraždil? — vždyť podobné prolití krve se dovoluje, schvaluje, přikazuje — — —

Za několik dní dozvěděl se Borihar, že matka Svojkovského, chudičká polská šlechtična, přijela si pro pozůstalost po svém nejstarším synovi. Nemeškal a představil se jí. Nečinila mu výčitek.

„Pane, jsem vdova, mám jen malý stateček a ještě osm dětí, samé syny, — ten nejstarší mrtev. Měl býti naším živitelem, ale — opykám vše u vědomí, že padnul v povinnosti. Jen měl žíti ještě aspoň půl roku. Byl by se oženil bohatě a docela uplatil dluhy naše. Takhle prodají nám věřitelé náš stateček, to „hnízdo skřivanů“, jak říká lid. Je to opravdu hnízdo. Dřevěný, starodávný stateček, v něm matka vdova s osmi dětmi, a že máme v rodinném znaku skřivana, jmenují nás podle erbu, a dohromady „hnízdo skřivanů*. Jen měl žíti aspoň půl roku ještě můj nejstarší hoch. Podporoval nás jak mohl — — — “

„Půl roku života vašeho syna — —“ zamyslil se Borihar, „což kdybych já na půl roku umřel, — aspoň pro svět — —“

„Nerozumím vám, pane!“

„Jsem vám něčím povinen za to, že jste vychovala prvního syna pro moji šavli. Pro mne byl by nikdo neplakal. Jsem od mládí osiřelým, bez příbuzných — — smím vám nabídnouti pomoci za vašeho syna?“

„Nepřijmu žádných darů, pane!“

„Prodají vám domov, rozederou to skřivana hnízdo — —“

„Ať!“

„Aspoň to, čím vám chci vypomoci, přijměte jako půjčku!“

Po dlouhém smlouvání svolila. Borihar odešel z kasáren, zašel do jednoho krámku v postranní uličce, na čestné slovo vypůjčil se několik stovek na půl roku a vrátiv se, vložil do ruky matky nešťastného soudruha jako „částku svých úspor“.

A když odjela, ustrojil se a hlásil se u velitele škadrony.

„Podivný člověk!“ bručel si major po jeho odchodu, „vydluží se peníze, rozdá je, a aby mohl dostáti lhůtě platební, jde dobrovolně do nemocnice na půl roku. Na půl roku! Nu, třetinu služného tam utratí, ty se mu mají zasýlati poštou, zbylé dvě třetiny mají zůstat nevyzvednuty, až se vrátí. Vezme je a zaplatí dluh.“

Už půl roku tu byl Borihar, — ještě do prvního května, ještě půl měsíce. Pak tu nevydrží již ani hodinu. Nemocný člověk by se tu byl již utrápil, což mladé, zdravé tělo důstojníka dragonů! Stále otvíral nedočkavě okna svého pokojíku, je-li už venku citelno teplo, prohlížel větvičky planého vína, brzo-li už budou pučet, ale vždy zas musil okna zavříti. Slunce vyběhlo, zasvitlo, zahřálo, ale za chvilku počal poletovat vlhký sníh.

Až dnes. Obloha od rána jasna, slunce příjemně hřeje, — zotvíral okna svého pokojíku, prošel si zahradou, kde našel v koutku jeden kvítek fialky, zastrčil do dírky vedle žlutého kovového knoflíku a poručil vojákům, aby mu dali lavičku ven na chodník, na výsluní. Tak! A bude slavit první jarní den.

To věřím, — to je jiný vzduch než v těch dusných chodbách.

Přinesl si nějakou knihu, že tu bude číst, ale položil ji vedle sebe, a shodiv plášť, jejž nesl jen tak přes ramena, opřel se o zeď a založiv ruce přes prsa, vesele si prohlížel okolí a lidi tu kolem jdoucí.

I ostatní obyvatele nemocnice vylákalo sluníčko. Ven sice ne, ale směli dnes poprvé otevříti okna, a zahaleni v pláště vyložili se vojáci ze všech oken na teplé paprsky. V každém okně dva, někde i tři. Víc se jich sem nesměstnalo. Různé čepice na hlavách, výložky různých barev, každý z jiné končiny, — Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Rusíni — — všichni v přátelské shodě, každý svému soudruhu vděčen za kousek místečka na výsluní. Jeden z nich zahleděl se smutně v tu stranu, kde domov jeho, hádal, co asi nyní doma dělají, — ani jim nepsal, že byl poraněn koněm do prsou, aby je nepolekal, druhý těšil se, že za dva dny už se vrátí k pluku, jiný se obával toho návratu. Je nemocen, nikdo mu však nevěří a slibovali mu, než odešel do nemocnice, že ho „uzdraví“, až přijde zpět. Opět jiný, hledě přes hřebeny protějších střech, zpívá si potichu veselou písničku a počítá, jak daleko ještě do září. V ten čas bude míti tři roky odbyty, vezme vojenský pas, čepici na stranu, nakoupí pro každého doma nějaký dárek — — Oh, už kdyby to tu bylo! Tu zas dva uvažují, kde je lepší služba, u dragonů či u myslivců.

„Vojáci, pozor!“ povídal jeden ošetřovatel, Slovák.

„Co je?“

„Někomu přijde návštěva. Nějaký mladík v elegantních šatech tu obchází a dívá se po oknech nemocnice.“

„Kde je?“

„Nyní stojí před vraty, vidíte? — hovoří s dragonským nadporučíkem. Po někom se nejspíše ptá. Není nikomu z vás znám?“

Za ohlášení návštěvy míval Slovák od vojenských marodů šesták, někdy i víc.

Vojáci hned začali se nahýbati s oken. Nikdo ho neznal.

„Buďte zticha, ať slyšíme, o kom je řeč!“

Vojáci nastavili hlavy, aby porozuměli něčemu z té rozmluvy. Mluví se tam dole polsky. „Kdo umí polsky?“ — Jeden dělostřelec se přihlásil a ti druzí ho pustili do okna nad vraty. — —

„Ptal jsem se již u pluku a tam řekli, že nadporučík Borihar jest už půl roku v nemocnici vojenské v Praze následkem rány, již utrpěl v souboji s mým bratrem!“ pravil cizinec.

„Tedy vy jste bratr zemřelého poručíka Svojkovského?“ ptal se Borihar, a jakoby mu najednou počalo býti mrazivo, oblékal se ve vojenský plášť.

„Ano, bratr, pane nadporučíku. Pátral jsem po nadporučíku Boriharovi v garnisonní nemocnici, ale poslali mne sem.“

„Jak pravím, nadporučík Borihar zemřel a včera měl pohřeb. Kdybyste si přál, dovedl bych vás ku hrobu jeho. Vojenský hřbitov je tu nedaleko, za strahovskou branou pod hradbami.“

„Tím mi není pomoženo. Ale divím se, že u velitelství pluku nevědí o jeho smrti a pošlou mne do Prahy!“

„Jak říkám, — včera měl pohřeb a dnes ráno šla o tom písemní zpráva k pluku. Dnes večer bude depeše na místě, a kdybyste se ptal zítra ráno, už vám povědí totéž, co já nyní.“

„Máte tutéž uniformu, jako nosíval bratr můj!“ podotknul uhlazený mladík a se zálibou si prohlíží uniformu Boriharovu, jež byla na těle jeho jako ulita.

„Jsem u téhož pluku dragonů. Od husarů byl jsem přeložen a přišel na prázdné místo po nešťastném vašem bratrovi. Zde jsem ne celý měsíc. Ale znám celou tu truchlivou událost a Borihar mi sám o ní denně vyprávěl. A co se týče peněz, jež přinášíte, musil bych vám opakovati jen slova dřívější. A slova moje jsou slova Boriharova.“

„Matka na smrtelné posteli mne tolik prosila, abych peníze hned oplatil!“ pravil smutně cizinec, obraceje červenou tobolku v ruce, „dříve jsem se nemohl hnouti od lože nemocné, pak jsem musil obstarávati pohřeb, potom jsem sháněl peníze, a následkem toho jsem přijel pozdě. Měl jsem jeti hned, jak matka poručila. Zapřisahala mne, že z našeho rodu nikdo nezemřel, aby šel s dluhem do hrobu, a že by nemohla pokojně spáti.“

„Myslíte, že by byl Borihar přijal od vás ty peníze? — on jich nepůjčil — —“

„Půjčil, — vždyť mi tak vyprávěla matka!“

„Ovšem, aby vaše matka spíše podporu přijala a udržela pohromadě to hnízdečko skřivanů, — ale Borihar nikdy na vrácení svých peněz nepomýšlel. Byl sám, úplně sám, bez rodičů, bez přátel, — peněz tu zanechal ještě dosti a ty dle všeho připadnou eráru. Pamatoval na vše, a připomenul mi, kdyby snad přece někdo z rodiny vaší pokusil se peníze jím darované vraceti, abych jménem jeho se tomu vzepřel. Činím jen svou povinnost, sděluje vám jeho vůli. Vaše matka mrtva, Borihar se tam s ní sejde, vyhledají vašeho bratra a vezmou si nejvyššího soudce za rozhodčího, je-li možno, aby několik stovek vyvážilo v srdci matky nejmilejší její dítě. Uschovejte peníze, mladý příteli, pomozte mi vyplnit poslední vůli Boriharovu, hněval by se, že jste se peníze vydlužil, abyste mu je splatil, jeďte přímo domů, peníze oplaťte a chraňte se dluhů. Věřitelé jsou krahujci, a kde ti krouží, tam běda mláďátkům hnízda skřivánčího.“

Mladík rozloučil se srdečně s nadporučíkem Boriharem, jenž usednuv na lavičce, díval se za ním, dokud nezmizel v oblouku staré radnice.

Dělostřelec, rodem Polák, vstal z okna a vyprávěl vojákům, co slyšel.

„To že hovořil nadporučík?“ smáli se mu. „Vždyť to nemá ani paty ani hlavy.“

Polák se dušoval, že nevynechal ani slovíčka.

„Vojáci, včera prý vyšel odtud pohřeb, — a čí pohřeb k tomu!“

Dělostřelec pokrčil rameny.

„Až budeme potřebovat polského tlumočníka, kanonýre, zavoláme tě zas. Nech nám tu adresu!“

A smějíce se, jak vyklouzli z Polákovy léčky, jenž je chtěl bezpochyby vyvésti aprílem, rozcházeli se. Jedni zase na výsluní, druzí do zahrady. Nic tam dosud není, ale soudruh jim propašoval do nemocnice několik doutníků, v zahradě někde za stromem bezpečně si každý zakouří.

Borihar zastrčil knihu, již ani neotevřel, do hluboké kapsy pláště a šel dlouhým koridorem také do zahrady. Vojáci vzadu v koutě za stromy ukrytí zasalutovali mu, když šel kolem, ale pak mohl tudy jíti tisíckrát, už si ho nevšimnuli. Co jim po něm? Je marod zrovna jako oni, jen že se tu má trochu lépe, že má vše dovoleno. Nijak jich neobtěžoval, jejich kouření zakázané bylo mu lhostejno, — naopak byl tu jaksi záštitou, omluvou pro jich zapovězený požitek. Kdyby přišel některý poddůstojník sboru sanitérního a postřehl kouř z doutníků, vojáci hodí své doutníky do rozblácené půdy, šlápnou na ně a — „prosím, to patrně tu cítit kouř doutníku pana nadporučíka Borihara.“

I k jich podloudnictví Borihar mlčky přihlížel.

Podloudnictví dosti smělé.

Vojáci totiž, již dodáni do zdejší nemocnice, v tehdejší době bývali léčeni zvláštním způsobem. Ať přišel s kteroukoliv nemocí, po čtyři i pět dní nedostal nic, než co nařizovaly tři písmeny „S. P. S.“ napsané na tabulce v hlavách jeho postele. Vojáci měli pro to celou řadu výkladů, — ale význam byl jen jediný. Ráno, v poledne a večer malý talířek krupičné polívky a k tomu krejcarovou housku. Mnohý toho měl dost, jiný by byl snědl desetkrát tolik. Měl poraněnou nohu neb ruku, — k čemu ještě mořiti žaludek? Ale — „S. P. S.“ Proto mnozí, než by trpěli hlad, raději hlásili se zdravými, ale jiní, již nemohli chorobu zalhati, vypomáhali si podloudně nasycovat žaludek. To bývalo k večeru, kdy vojáci z kasáren počali se trousiti po městě. Jeden z marodů stál u okna nemocnice a viděl-li známého, zavolal ho. Voják na návštěvu smí do nemocnice. Někdy ani nevěděl, ke komu jde, když se ho ptali u vchodu, ale — to nevadí. Jen když s sebou nic nenese. Marodi se sběhnou, seberou peníze, na co si kdo chce dáti, jeden to sepíše na papírek, dá s penězi a nějakým šátkem vojákovi, a ten jde z nemocnice a vojáci do zahrady. A za chvíli tíhne od nejbližšího hokynáře voják podloudník s ranečkem pod paží do úzké tmavé uličky „u kasáren“, po jejíž obou stranách jen vysoké holé zdi, s jedné strany hradba káznice, se strany druhé vysoká zeď zahrady nemocnice. Vyčká, až je tu sám. Tady nemusí na ten moment dlouho čekati. Vezme kamínek se země neb uloupne kousek malty se zdi a přehodí do zahrady špitální. To je pro marody signál. Ohlédnou se, není-li nebezpečí na blízku, někdo vezme hrudku neb střípek a hodí přes vysokou zeď do ulice, na znamení, že vzduch čistý, že čekají. A v témž okamžiku letí z uličky ranec, přeletí zeď a dopadne k zemi, až to zaduní. Prosím vás — bochník chleba za dvacet, šestnáct housek, v papírkách máslo — desetkrát po čtyřech — doutníky — sirky — — —

Sotva uzel dopadne k zemi, chopí se ho jeden, schová pod plášť a s patřičnou opatrností tíhnou pak marodi do jizby, kde se bratrsky rozdělí.

Nadporučík Borihar znal tu manipulaci, ale mlčky k tomu přihlížel. Má to udat? — Má zastávati nepovolaně cizí povinnosti? — zdali pak za něho zastávají u pluku jeho povinnosti? „Najezte se, vojáci!“ Kdo za vlastní výdělek musí ještě takhle se obětovati, aby se nasytil, ten zasluhuje té skývy. Mnohdy se i usmál jich nápadům, jich strachu, když na příklad proviant zůstal vězet mezi větvemi kaštanů. A když jednou těsně k jeho nohám sletěl veliký bochník chleba v červeném šátku, zarazil se, ale neřekl ani slova, a procházel se pak vždy jen na opačné straně zahrady. Aby nepřekážel.

Jedni odešli a přišli druzí. Tentýž manévr.

Onoho večera vystřídaly se tři družiny hladových marodů-podloudníků, čtvrtý oddíl — nejčetnější ze všech — číhal, až dopadne umluvený signál, a nenápadně se procházeli podle zdi a občas zvedli hlavy vzhůru.

Na schodech vedoucích z koridoru do níže položené zahrady objevil se správce nemocnice, bručivý hubený hejtman pluku zdravotnického a s ním několik poddůstojníků téhož sboru. Starý šikovatel postavil se těsně vedle setníka, něco mu povídal a dlouhým troubelem své hliněnky ukazoval na vysokou zeď zahrady nad uličkou. Druzí pátrali týmže směrem a potvrzovali slova šikovatelova.

„Hoši, jsme prozrazeni!“ povídal jeden z marodů čekajících tu na proviant.

„Ukazují na zeď, — někdo vyzradil, kudy nám sem kamarádi házejí chleba.“

Jeden sem, druhý tam se rozcházeli a jediným přáním jejich bylo, jen aby se dostali ze zahrady. Pak už se zapře všecko. A jeden po druhém tíhnul ku dveřím a chodbami do své jizby. A honem šaty dolů a do postele, než přijde poptávka, kdo byl dnes posledně v zahradě.

Ani hejtman, ani poddůstojníci nevšímali si úzkosti marodů, jen stále upírali oči na jedno místo na vysoké zdi.

Co tam mají? Nejspíš někdo hodil marodům uzel s chlebem a ten uváznul na zdi.

A nadporučík Borihar přiblížil se k tlupě a vyměnil pozdrav s hejtmanem, jehož obličej stále tak mrzutý nyní zářil neznámým blahem, že mu to až neslušelo.

„Abych nezapomněl,“ obrátil se hejtman s úsměvem ku svým podřízeným, „který z vás ho letos objevil?“

„Já, pane hejtmane!“ hlásil se starý, hubený šikovatel se třemi žlutými proužky na levém rukávě, a vyňal dýmku z úst. Vzadu se usmíval mladý desátník, chtěl se také hlásit, no — když to vzal již na sebe pan šikovatel — —

„Přihlaste se zítra, šikovateli, dostanete dvě láhve vína, deset doutníků, zlatku a do rána ‚přes čas‘. Odměna každý rok stejná.“

Šikovatel salutoval a šel. Co by tu ještě dělal? Nyní teprv obrátil hejtman svoji pozornost k Boriharovi.

„Servus, pane kolego, — servus! Měl jsem namířeno do města, jak vidíte — —“

Borihar mrknul na účes, novou čepici a vyprané rukavice a povinně se uklonil.

„Ale musil jsem se vrátit. Všecko se přihnalo do kanceláře, že je tu skřivan. To ovšem je událost veliká, aspoň pro mne. —“

„Jaký skřivan, pane setníku?“

„Tam stojí na zdi, — nevidíte ho? — prosím, tímhle směrem, — račte!“

„Již vidím. Ale — skřivana v ulici velkého města jsem neviděl.“

„Nu, předně tohle není město, za druhé tu mezi těmi zdmi nelze ten průchod nazvat ulicí a za třetí to věcí toho ptáka, kde se usadí. Vidíte ho, jak se rozhlíží? — to je skřivan. Na místě, kde stojí, je vydrolena cihla. Tam má své hnízdo.“

„Snad je to skalník nebo chocholouš?“

„Ne, skřivan! Po celé zdi rostou netřesky, v létě je vše nahoru zarostlé metlicí a vrabčím žitem, je tam jako v poli. A jistějším než v poli. Nemá starostí, že mu hnízdo rozorají, že by kosa při sekání traviny mohla jeho mláďátkům utnout hlavičky.“

„On tu bývá tedy pravidelně domovem?“

„Ovšem. Na podzim táhne s rodinou k jihu a na jaro se vrací. Dnes se tu objevil — dnes už zde bude přenocovati, a zítra si přivede samičku a počnou opravovati hnízdo. Někdy samice ho opustí, — nemůže věřiti, že by tu mohl bydlit skřivan, ale on si přivede s polí jinou. Tři i čtyry mláďátka mívají a vždycky všecky vychovají. Kočka sem nemůže, dravý pták se sem neodváží a člověk jim tu ublížiti nesmí. Vždyť ten skřivan nemá na světě nikoho mimo mne, a já nemám přítele mimo něho. Všecko mne opustilo — — —“ Setník obrátil se k poddůstojníkům a ti mu rozuměli, aniž potřeboval slova promluviti. Odešli.

„Vše mne opustilo, žena, děti, — jen ten skřivan mi zůstal přítulným tvorem. Přál bych vám znáti jeho péči o svou rodinu! Celý den shání, a když nasytil děti své, vznese se vzhůru, krouží a krouží výše k nebesům, vysoko se vznese nad špici chrámu svatovítského, — jako malý bod, ale oko mé ho vidí a zvuky jeho neunavné písně snad jen na můj sluch účinkují. A kdyby i někdo jiný ho slyšel — co na tom? řekne, skřivan! — zabloudil z polí nad Prahu. Ovšem — skřivan. Ale ten skřivan je můj! Já jsem ho nalezl, já jsem se ho ujal, já ho vychoval. Po bitvě u Mostaru snášeli jsme mrtvé i raněné do vozů, abychom raněné dopravili do blízké polní nemocnice, mrtvým abychom ustlali ve společném hrobě na břehu Neretvy, a mimo četné mrtvoly lidské nalezl jsem v rozdupaném poli i rozšlapané hnízdo skřivanů. Tři mláďátka v něm a všecka mrtva, ušlapána. Noha koně neb vojáka je zničila. A na blízku třepotalo se mláďátko čtvrté. Peří mělo již, ale létati neumělo a na nožičkách sotva se udrželo. Chytil jsem je opatrně, — tam ho vidíte na zdi, toho chlapíka. Už se krčí, ukládá se k noclehu. Však je asi po daleké cestě. Dva roky jsem ho choval v kleci, až jsem byl přeložen sem, a zde mi uletěl. Už jsem myslil, že se s ním neshledám, ale přišel brzy. A nyní přichází pravidelné. Nu, domnívá-li se, že se má na svobodě lépe než v kleci, nejsme oprávněni mu vštěpovat zásady opačné. Jen když přišel. Hned tu bude veselejší život. Můj praděd byl zbrojnošem vysokého knížete, jenž choval v kleci četně skřivanů. Jednou uletěl jeden z nich, zvlášť znamenaný a měl padnouti život toho v náhradu, jehož vinou skřivan uletěl. Praděd můj nespustil skřivana, jenž kroužil v povětří, z dozoru a vydal se za ním. Celý den jej honil, až večer pták znavený byl mezi stébly obilí chycen. A kníže vyprosil u krále pro mého praděda šlechtický erb.“

„Máte snad skřivana v rodinném znaku?“ ptal se kvapně nadporučík Borihar.

„Ovšem, — jak vidíte tu na mém prstenu.“

„Podobný znak měl jeden poručík u mého pluku.“

„Nebyl Polák?“

„Byl.“

„Pak to mohl býti jen Svojkovský.“

„Odkud jste ho znal?“

„Hm! — Ale už neužívá tohoto erbu. Teď má znak jako druzí: křížek v hlavách.“

„Zemřel ve zdejší nemocnici.“

„Ano, v témž pokojíku, jejž obýváte nyní vy. Ale nebudete se tam báti?“ žertem prohodil setník. A hned zase učiniv vážnou tvář, založil ruce přes prsa. „Zde zemřel ubohý hoch. Plakal jsem tehda, když ho sem přivezli, když jsem viděl jeho hroznou ránu. Ale jsem šťasten, že mne znal do poslední chvíle. Doprovodili jsme ho do toho koutku tu nedaleko pod hradbami.“

„Jste příbuzen s ním, pane setníku?“

„Říkáte, že jste znal poručíka Svojkovského — —“

„Jako bratra!“

„Pak byste musil seznati mezi jeho a mojí tváří nějakou podobu. Jsem otec jeho.“

„Otec Svojkovského — —“

„Neračte se mýliti jménem, jak uvykli si vojáci mého sboru mne nazývati. Jsou to většinou Maďaři a Slováci a těm je snáze vysloviti ‚Sojka‘ než ‚Svojkovský‘!“

Ano, — „hejtman Sojka“, jinak ho neslyšel Borihar jmenovati.

„Nyní jest mojí povinností, pane setníku, abych se vám představil — —“

„Nadporučík Borihar, — znám vaše jméno.“

„— a někdejší protivník v souboji s vaším synem!“

„Všecko vím, pane nadporučíku, všecko. Jen na dvě věci chci vás upozorniti, — prominete! — ty se mi staví proti mysli. Snad osobní jen můj náhled, ale jak příčina, tak i následek souboje vzbuzují ve mně antipatii hroznou. Pro urážku koně vyzvou se dva přátele, dva obrazy boží na souboj! To je malichernost hodná jen dětí! A když už dojde k souboji, kdež jeden padne mrtev, druhý vyvázne s lehýnkým škrábnutím na rameni, odnesou mrtvého do hrobu a druhý s ranou, jíž by si zas ani dítě nevšimlo, jde do nemocnice a léčí se tu — — nu, již půl roku. Ani pomyšlení, pane nadporučíku, že bych výčitkou svojí chtěl se vám mstíti za smrt svého syna, — děkuji vám, že jste mu popřál příležitosti osvědčiti skutkem, že se nebojí, — ale ty dvě věci se mi nelíbí. Kam spějete, vy mladí lidé! Co budete činit, až dotkne se drzý člověk vaší cti, když vztahujete urážku koně na sebe? — co budete činit, až v boji šavle nepřátelská utne vám ruku, když k vůli škrábnutí choulostivě na půl roku dáte se ošetřovati v nemocnicích — —“

Borihar stál jako socha. Tvář jeho v ničem se nezměnila, oči nejevily ani hněvu nad urážkou ani vyzývavosti k odvolání, což hejtmanovi dodávalo odvahy, aby pověděl, co dlouho tajil v prsou. I to bylo mu milé, že ani slovem námitky nevyrušil ho Borihar v řeči. Jen prsa toho Rumuna se dmula, jen hlava hrdě výš a výš se vztyčovala.

„Dovolíte mi několik slov, pane setníku?“

„Prosím!“

„O příčinách souboje se nerozhovořím. Nevyšly ode mne, nazval jste je sám malichernými, — mluvil tu otec za mrtvého syna, a mluvil i mně z duše.“

„Ale něco na omluvu mého syna, pane nadporučíku! — Kdyby byl vychován pod dozorem mým, nikdy by k tomuto souboji nebylo došlo. To zas jen výsledkem vychování jeho matky, mé ženy, — a bojím se, že i druhé děti v tom směru vychová.“

„Nevychová již!“

„Vychová! — vy jí neznáte, pane nadporučíku.“

„Viděl jsem ji v Brandýse…“

„Viděl, ale neznáte jí. Je to krev starých Poňatovských, hrdá na svůj rod, a schopna hrdosti své obětovati vše, i blaho rodiny. A obětovala. Devět synů jsem měl za devět let, nyní ještě jich mám osm, byl jsem důstojníkem u hulánů, ale že služba na koni byla mi namáhavou, přestoupil jsem při okupaci bosenské k pěchotě. Za to zle se na mne rozhněvala žena moje a rozkázala, abych ihned se vrátil k hulánům, kde jedině důstojno sloužiti polskému šlechtici. Prosím, — z ryku bitev, z proudu války vyklouznout — to nemožno, leda by člověk padnul. Mezi tím provedla žena moje soudně rozvod, z příčiny malicherné, že nechce míti muže, jenž není hulánem, a po válce vedle vyznamenání obdržel jsem i tu smutnou zprávu. Tomu je šest roků, a já svých dětí neviděl mimo nejstaršího. A bojím se, že i ostatní syny stejným směrem vychová.“

„Nevychová tak, pane setníku!“

„Je hrdou na krev Poňatovských.“

„I královská krev smrtí v žilách ztuhne.“

„Ovšem, — myslíte, až moje žena zemře —“

„Již zemřela.“

„Zemřela? — odkud máte o tom zprávu?“

„Odkud, na tom nezáleží, — ale tvrdím tak určitě a činím nároky na uznání pravdy slov svých.“

Setník se zahleděl do černých očí Boriharových, — byly žhavy jako dva uhlíky, ale že by mohly klamat, ani stopy podezření.

„Věřím vám, pane nadporučíku, ale — kdybych byl věděl, že moje žena mrtva, nebyl bych vám o ní vyprávěl. Žena! — mojí ženou nechtěla býti, ale byla matkou mých dětí. Ona tedy mrtva! — Ještě dnes si napíšu žádost o pensionování. Vyslouženo mám dávno, — a kdož ví, jak v dalekém domově těžko zápasí se světem to mladé nezkušené hnízdo mých skřivanů?“

Pohlédnul na vysokou zeď, — tam byla viditelná již jen šedá skvrna, hlavička skřivana, jenž pomalu se usadil do vlhké, zimou začernalé trávy nad starým hnízdem svým. Setník stisknul Boriharovi mlčky ruku a šel.

„Pane setníku!“

„Přejete si?“ A hejtman se obrátiv, stanul.

Po nějakém přemýšlení pravil Borihar: „Promiňte, pane setníku, — teprv nyní si vzpomínám, že už jsem vám pověděl, co jsem vám chtěl říci.“

Setník se usmál dobrácky, jak ti mladí lidé jsou zapomnětliví, a zmizel.

Borihar si obešel zahradu a hovořil po tichu sám s sebou.

„Tím byla objasněna zatím jedna jeho věta, — příčina souboje, nyní měla přijíti na řadu moje ‚nemoc‘. To bylo skutečné pohanění z úst setníkových. Ale — mám se hájiti? mám mu objasniti, proč jsem v nemocnici? Musil bych se pochlubit prokázaným dobrodiním. — Půjde do pense, půjde do vlasti, tam mu povědí děti — aspoň ten nejstarší, kdo je Borihar, — dozví se, že jsem „umřel“, dozví se, jakou pomoc poskytnul jsem jeho hnízdu, — snad si vzpomene, co mi dnes řekl, čím mne urazil a odprosí mne. Nebudu se hájiti proti nařknutí, že k vůli škrábnutí šavlí trávím půl roku v léčení, nebudu! — musil bych dokazovati něco jiného a to zavání chloubou.“

A Borihar pomalu kráčel ku svému pokojíku.

Byl nad obyčej teplý večer, ač okna pokojíku vedla do zahrady a sem do toho koutu celý rok slunce nepřijde. Nechal okna dokořán, snědl při šeru ještě večeři, již mu ošetřovatel přinesl, a pošoupnuv sesli k otevřenému oknu, založil ruce a zadíval se na vršek rovné, prejzy pokryté a různou plevelí zarostlé zdi zahrady špitální.

Tam tedy usadil se skřivan? Je to opravdu skřivan? — snad jiná odrůda, jenž není tak plachým jako skřivani naši. A je to týž, Bosňák, jenž hejtmanovi z klece uletěl? Proč by nebyl? Nerozumné zvíře. Člověk je tvor boží a usadí se na zemi, nad zemí i pod zemí, až to vzbuzuje úžas.

Hnízdo skřivanů! Tady opustí starý hejtman svého zpěváčka, aby vyhledal hnízdo skřivanů jiných, kteří jsou mu ještě bližší a dražší než tento. A co se stane s tímto skřivanem? vydrží tu, i když neuvidí známé tváře? či odletí? — Kam? — Což kdyby Borihar skřivana chytil, — ne k vůli erbu, ale aby měl ve svém opuštěném životě společníka. Hejtman má hnízdečko svých vlastních „skřivanů“, proč by Borihar nesměl míti aspoň tohoto opuštěného ptáka!

Chytne ho. Zítra jej ukáže setníkovi a poprosí, aby si ho směl vzíti domů.

A jakmile se sešeřilo, jakmile vše utichlo v nemocnici, zul těžké boty s ostruhami a oknem vystoupil na zeď.

Pozor! — prejzy jsou vlhké, kluzké, někde vydroleny a rozmočeny.

Opatrně kráčel po středu zídky.

A plynová lampa s protější zdi tak zvědavě se sem dívá.

Borihar přikrčil se k okraji zdi a plížil se k místu, kde schoulen pták snil o dalekém domově, o daleké pouti, již dnes ukončil.

Tady sedí. Opatrně tedy čapku dolů a přiklopit ho. Tiše sejmul Borihar čepici, jako stín skláněla se ruka jeho nad maličkého opeřence, aby zavlekla ho v zajetí.

Nyní, — rychle přiklopit! — —

Poslechnul Borihar toho neznámého hlasu, jak ho nabádal, rychle přiklopil čepici, — ale v témž okamžiku zapisknul zděšeně pták, zašuměla křídla jeho ve vzduchu, až narazila na holé větévky blízkého stromu, ozval se lomoz, rachot, zoufalý výkřik — — Pták odlétal do neznámé tmy k nebesům, Borihar s velikým úlomkem zdi řítil se k osvětlené zemi…

Voják na stráží stojící před nemocnicí hlásil, co se přihodilo.

Sběhli se vojáci druzí, zvedali Borihara, ale tomu již nikdo k životu nepomůže. Lebka rozražena, dopadl hlavou na dlaždice uličky.

Správce nemocnice, „setník Sojka“, stál tu smutně, jen v blůze, bez čepice, a pozoroval výšku zdi, rozkutálené kameny a cihly, zkrvavělou hlavu Boriharovu, — rozedrané hnízdo skřivanů.

Což kdyby tak roztrhala něčí ruka hnízdo jeho skřivanů? Jsou tam opuštěni. Proto naléhal na brzké vyřízení své žádosti za pensionování, ne — jak se tvrdilo, — že jeho vinou těžce nemocný důstojník v horečce vyskočil oknem na zeď a odtud se skácel na dlažbu.

„Borihar byl blázen, ale nemocným nebyl!“ vysvětlovali ošetřovatelé na omluvu svého velitele, „a že byl blázen, to dokazuje ta okolnost, že byl v naší nemocnici půl roku, aniž by stižen byl nemocí.“

* * *

V daleké domovině, pod střechou útulného hnízda svých osiřelých osmi skřivanů, vyprávěl starý „hejtman Sojka“ mnohé historky o Boriharovi. Pověděl mnoho, ale dozvěděl se z úst dětí, aspoň toho nejstaršího, mnohem více o něm. Často se zamyslil nad jeho osudem.

„Ublížil jsem mu, velmi jsem mu ublížil, — a on se ani nehájil. Nyní ovšem vím, proč byl v hradčanské nemocnici. Jen jsem o tom měl vědět dřív.“

„Je to však pravda, tatíčku, že nadporučík Borihar zemřel?“ ptal se nejstarší hoch.

„Zemřel, hochu, — jen že o několik hodin později, než ti o své smrti povídal.“