Hradčanské povídky/Pan Dominus

Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina
Pozlacená bída	Pan Dominus	Dvorní odběratel

Údaje o textu
Titulek:	Pan Dominus
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 153–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Bydlil v Loretanské ulici, skoro proti vojenské nemocnici, v prastarém, téměř masivním domě, kde pro samé zdi a klenutí zapomněli nechati místo pro příbytky.

Do domu mohlo se z náměstí i z „hluboké cesty“; z náměstí měl dům jedno poschodí, z hluboké cesty však patra čtyry. Pan Dominus měl světničku nad hlubokou cestou, pod samou střechou, vyhlídka odtud byla volna na celou Prahu a okolní kraj, bydlil tu od té doby, co byl v pensi, — pomalu dvacet let, a liboval si tu, že tu má celý den svatý pokoj. Ovšem musil tu míti celý den pokoj, když tu jen přespal za noci. Ve dne nebyl doma nikdy, tak že tu byli staří nájemníci, z nichž nikdo ho neznal, a spatřil-li ho kdo, jen po tmě. Vstával ve čtyry hodiny už, ustrojil se do černých šatů, — nenosil jiných, než černých, — pečlivě vykartáčoval, zavěsil kolem krku řetěz se starobylými hodinami, jichž klíček visel na červené pentličce z kapsy vesty ven, ovinul kolem vysokého límce košile černý hedbávný šátek, jehož četné díry přeležením povstalé dovedl obratně zakryti, utáhnul pevně, uvázal pečlivě uzel, — vždyť víte, jak vykresleni různí naši buditelé, — všichni stejný šátek kolem krku, stejný uzel. Jako lepší třída. Pak si navléknul pan Dominus bílé prací rukavice, šosatý těžký kabát, bílý plstěný cylindr a šel. Nejdřív po pavlači, po schodech do dvora, ze dvora po jiných schodech vzhůru, na dlouhou chodbu, pak po schodech dolů — tam byl druhý dvůr, klikatou malou uličkou vzhůru do dvora třetího a odtud na ulici. Stanul, pohodil hlavou a tím narovnal klobouk jak chtěl, přejel rukou scvrklý, pečlivě však oholený a vymydlený obličej a mechanicky ještě oprášiv šátkem lokte kabátu, — možná, že se někde v té tmě otřel o zeď, — vykročil pravou nohou, aby ho nepotkalo nic zlého a zaměřil ku chrámu svatovítskému. Cestou pak si hvízdal melodii nějaké starodávné písničky, ač-li to nazvati lze hvízdáním, že měl ústa sešpulena a tak dýchal. Vždyť by snad ani nedovedl již zahvízdati. Dolení ret slabostí a stářím pořád utíká tomu hornímu. Pomalu došel do chrámu svatovítského, usedl po levé straně v lavici, poblíže hrobky Sarracinů, pozdravil se mlčky s kolemjdoucím kostelníkem a přečkal tu po čas prvé mše. Na to odešel ku hrobu sv. Jana — zde klečel nepřetržitě po celou mši, jež následovala, ať už sloužena u kteréhokoliv oltáře. Po mši druhé počkal ještě na mši třetí. Po čas trvání této usadil se v lavici blíže kaple svatováclavské u oltáře, jejž zbudovali Martinicové a jichž členové s příbuznými rody tu pod dlažbou chrámu mají společnou hrobku. Ze zvláštní piety ku štědrým bývalým patronům chrámu neb z vlastní pobožnosti tu není přítomen pan Dominus každý den třem mším po sobě, — je to jeho živobytí. Má tři nadace, každá asi padesát zlatek nese ročně, a za každou nadaci je povinen den co den býti přítomen jedné mši v chrámu svatovítském. Při dvou mších může sedět, při třetí musí klečet. Kostelník je orgánem kontrolujícím, a ten denně povinen zase podávati o tom rapport na místě příslušném. Třikrát padesát — to máme stopadesát zlatých, — stovku má pan Dominus pense jako bývalý tělesní myslivec hraběte P., — nu, za dvě stě padesát zlatých ročně může býti člověk v Praze živ, ovšem musí se jmenovat pan Dominus a musí bydlit na Hradčanech.

Asi po osmé vychází pan Dominus z chrámu. Na druhém nádvoří hradním napumpuje vody do plechového kalíšku, jenž tu visí na řetízku a vypije na dno. Zdejší voda prý má zázračnou sílu, větší než víno. A pan Dominus je přesvědčen, že dokud z té vody bude pít, bude živ. Moudrosti v tom proroctví mnoho není. Ale za to každá lež je vítána, dá-li se jí ošidit žaludek. Žaludek se shání po snídaní, — tu máš plecháč vody a nereptej. Cestou prohlíží tiché řady oken se spuštěnými záclonami a vzpomíná časů, kdy tu bývalo jinak. Při vchodu do prvního nádvoří sejme bílý cylindr, ale hned ho zas dá na hlavu. Vždycky zapomene, že už tu nesídlí král, jenž by se v této chvíli právě mohl dívati oknem, nevzpomene hned, že ty časy dávno přešly, kdy kolem stráže hradní musil každý muž a hoch s hlavou odkrytou — dnes by se mu stráž vysmála snad. Podívá se na vojáka, jenž tu před strážnicí po prkně mechanicky a mrzutě přechází a pozoruje, jak mezi kameny dlažby kolkolem bují zelený trávník, a když vyjde z hradu na náměstí hradčanské, vzdychne si pokaždé: „Z hradu na Hradčany, jako by člověk vystoupil z hrobky na hřbitov, po němž toulají se smutní lidé.“

Kolem arcibiskupského paláce, kdež vymění uctivý pozdrav s portýrem, kráčí podle řady soukromých domů vysokých hodnostářů církevních, tu a tam mihne se postava některého kanovníka, — klobouk dolů, hezky k zemi, tělo napnout v oblouk, při čemž obě ruce — ta s bílým cylindrem i ta druhá prázdná — pod stejným úhlem odstávají od těla. Pak přijde řada domů šlechtických s různými erby a jmény, dle nichž nesmí souditi člověk na majitele. Kdež pak jsou ti, již ten dům vystavěli v dávných dobách a ozdobili erbem! Snad vymřel jich rod, snad se toulají po světě zchudlí, snad tak potomci zbohatli, že stydí se za ten skrovný rodinný dům předků, a opět jiní — dědicové cizinci — nebyli tu jakživi, jen z knihy rodinného jmění vědí, že mimo jiné patří jim taky dům číslo X. zvaný Y „na jakýchsi Hradčanech“.

Řadu domů zakončuje starý šlechtický palác starých Kaplířů ze Sulevic. Nad vraty jich znak. Ale majitelem je nějaký francouzský šlechtic jména nevyslovitelného. Ten zdědil palác po své tetě Angličance a ta po svém pradědu Španělu, jenž měl za manželku Němkyni Hanoveračku. Nynější panstvo zavítá do Prahy jen v čas koňských dostihů, ubytuje se v hotelu na Příkopech, čeleď s koňstvem u Kaplířů na Hradčanech.

K domu tomuto blíží se pan Dominus vždy se zvláštní úctou. Prohlédne před vraty znovu svůj zevnějšek, natáhne těsněji rukavice, urovná šátek pod krkem, opráší boty a kalhoty na kolenech a podívá se do zamřížovaného okna v přízemí poblíže vrat. Tu bývá signál. Malý čtvereček papíru. Je-li papír červený, není přístup dovolen. Papírek modrý značí: přijď, ale musíš se spokojiti jen s návštěvou krátkou. Bílý papír pak — —

Pan Dominus už z dálky viděl v okně papírek barvy bílé. „Trvání návštěvy neobmezené, — buď mi vítán, — bez ostychu setrvej tu přes snídaní, oběd, svačinu, večeři — celý den!“ A podobné výrazy přátelství značil papírek bílý. Signály ty dával portýr sám, neboť návštěvy pana Dominusa platily jen jemu, poněvadž tu nikdo jiný mimo dvě služky nebydlil. A papírek bílý trčel na skle okna často půl roku nepřetržitě. Pak tu u stařičkého portýra strávil vždy opravdu celý den. Bůh milý ví, o čem dovedli si celý den povídati! A pan Dominus až pozdě v noci přicházel domů. A octnul-li se náhle v okně papír barvy jiné, bloudil i při dešti a sněhu po Hradčanech, ob čas zašel na druhé hradní nádvoří a napil se známé zázračné vody, ale hned zas tíhnul Kanovnickou uličkou, pozoruje signál v okně portýrově u Kaplířů. — Nejméně stokrát prošel za den tou uličkou, byl-li papírek barvy červené.

To bylo právě včera. A dnes již papírek bílý.

Nedočkavě zazvonil, vstoupil do průjezdu, opatrně zavřel za sebou těžká dubová vrata a vešel do zasklené lože portýrovy. Lože byla prázdná, jen veliký huňatý pes vstal, spatřiv příchozího. Ale vida, kdo to je, zase si hned lehnul. Pan Dominus nicméně šel k němu, pohladil ho po hlavě, po zádech, shýbnul se i k zrzavému kocourovi, jenž pletl se mu pod nohy, — taky ho pohladil a pověděl několik slov a vkročil do pokoje. Portýr, vysoká, majestátní postava, ač ve stáří asi šedesáti let, přec tělo rovné jako svíčka a hlava jako by spočívala na šíji ocelové, — tak hrdě se vypínala.

„Vítám tě, hochu!“ podával ruku příchozímu, jenž byl pomalu o dvacet let starším, než on.

„Děkuji, osvícenosti!“ A pan Dominus, ukloniv se hluboko, přijal podávanou mu ruku a uctivě ji políbil.

Aha! — staré děti! Říkají si „hochu“! — líbají si ruce, sehrajou asi malou komedii. Nu, čas na to mají oba a místnost tu pro komedii jako stvořena. Nikdo jich nebude vyrušovat. Či snad to parodie na jich panstvo?

Portýr šel ku dveřím a zazvonil. V okamžiku přiběhla hezká mladá kuchařka v široké bílé zástěře.

„Kačenko, pan Dominus přišel.“

Děvče odběhlo a za chvíli přinášela na velikém tácu dvě sklenice čaje a různé zákusky.

„Odlož klobouk, hochu, svleč rukavičky a přisedni a snídej.“

„Osměluji se doufati, že vaše osvícenost — —“

„Ne, já už jsem snídal, — to je všecko tvoje, za včerejšek a dnešek. Co by mi svět řekl, že jsem ti nedal jednou snídaní?“ A portýr hrdě vypnul hlavu.

„Ale, osvícenost není zajisté vinna — —“

„Vinna — nevinna, jez, ať se nasytíš. Obědy dostaneš dnes taky dva — nesměj se! a rovněž večeřet musíš za dvakrát!“

II.

Měl asi vytráveno pan Dominus. Čaj obou sklenic vypil, zákusky slupnul až na dva kousky. Byl by zmohl i ty, ale styděl se již. Odvázal bílý ubrousek, jejž s kavalírskou rutinou připjal kolem krku, smetl pedantsky každý atom z cukrových koláčků, jenž tu a tam vyklouznul mu z bezzubých úst při jídle na černý oděv, dle znalých záhybů ubrousek složil, položil na tác a vše pak odklidil mlčky na starý stolek při samých dveřích. Až bude mít Kačenka čas, přiběhne a odnese si nádobí, aniž by vyrušovala. Pan Dominus předstoupil před portýra, hluboce se uklonil a několika francouzskými slovy děkoval za snídaní. Vždy jen francouzsky, ač té řeči rozumí tolik, jako vesnický ministrant latině. Ať rozumí nebo ne, — on to umí říci, a tak dělával vždy, dokud byl u vrchnosti. I když dostal nový kabát, použil té formulky a děkoval „za snídaní“, ovšem že taky ve frančině. Více z té krásné řeči neuměl.

Portýr hodil hlavou, že je dobře, ukázal na křeslo v koutku, — tam se usadil pan Dominus, portýr proti němu tak, že viděl každého, kdo šel kolem oken, viděl i skleněnými dveřmi do lože a odtud do průjezdu. Jindy se dozví pan Dominus hned při snídani, co bylo příčinou, že včera byl v okně papírek červený, dnes to jaksi dlouho trvá. Pan Dominus by se však nezeptal za půl království, — není to způsob mezi lepšími třídami, aby pohoštěný vyzvídal, proč nebyl včera přístup dovolen. To poví hostitel sám. Ale dnes se mu jaksi nechce do řeči. Dívá se oknem na protější dům toskánský — je tak tichý a pustý jako tu ten. Pan Dominus zatím jedním okem pozoruje tvář portýrovu, druhým okem slídí po stěnách pokoje, jenž je vykrášlen různými, přerůznými věcmi. O některých ani neví, k čemu vlastně jsou. Prohlíží je bedlivě, ač je viděl nejméně tisíckrát. Ani tu není příčiny, aby něčeho pochválil a tím načal klubko řeči — vše, co tu je kde, už dávno pochválil.

Pan Dominus přeložil, usednuv si, pravou nohu přes levou, nyní už to obrátil, jen aby něco dělal, zakašlal, jen aby na sebe upozornil. —

„Ach tak! — pardon, hochu, — zamyslil jsem se,“ povídal portýr, „zapomněl jsem, že nejsem sám. Jsem od včerejška bláznem, opravdu, — věř mi, a nejsem-li bláznem, daleko k tomu nemám. Měl jsem tu včera návštěvu, nějaký písálek sem přišel, zdá se mi, že tomu taky říkají advokát. Brejle na nose, přišel s doutníkem v ústech, oslovil mne ledabylo — nu, jako portýra. To by ovšem spravily paže, ani žluč by o tom nemusila vědět. Jednou rukou — třeba pravou, vzít ho za límec kabátu, levou otevřít vrata, pravou ho hodit do prostřed ulice, levou přirazit dvéře a člověk by měl zas na jeden den práci odbytou. Ale — vytáhl nějaká lejstra, oznamoval mi, že tento starý dům mojí vrchností prodán se vším, jak co leží a stojí, že taky žádná změna se tu nestane, leda v osobě portýra. Za čtrnáct dní že se sem přistěhuje nový vrátník, do té doby abych si zadal o pensi dřívějšímu pánu a byt do toho času uprázdnil. On, jako právní zástupce nového majitele, že mi dává o tom zprávu a zároveň žádá, abych mu podal seznam věcí, jež jsou mým vlastnictvím. Ukázal jsem mlčky na tento pokojík. Sepisování tedy prý by bylo zbytečno. Složil papíry a chystal se k odchodu. Teprve nyní jsem byl mocen slova. „Poslyšte, pane, — kdo je novým majitelem tohoto paláce?“

„Nu, mnoho už vám na tom nemusí záležeti, ale když si přejete, — baron R…“

Pan Dominus, který hned při prvním otevření úst portýrových napnul sluch, natáhl krk, a s povinným respektem upřel naň oči, a který během vypravování již různými gesty dával na jevo, že každé slovo je mu nenahraditelnou novinkou, stále víc a více přímil tělo v křesle zabořené, už ani nohy nepřekládal, — ale při vyslovení jména majitele tohoto paláce vyskočil jako by byl péry vyhozen.

„Osvícenosti! — —“

„Seď, hochu, seď! — To by bylo tedy jedno odbyto. Pověděl jsem ti novinu, nyní ti chci ještě sdělit, co chci udělati. Totiž, jsi mnohem starší než já, máš i větší zkušenosti, a poněvadž jsi mi vždy dosud byl přítelem a dobře mi vždy radil, dávám ti slovo. Mluv, pomysli, že jsi na mém místě, — poraď, co mám dělati.“

„Osvícenosti, — —“

„Od tohoto okamžiku nech toho titulu, jsem tvým přítelem, chceš-li, říkej mi tak, anebo mne vůbec nejmenuj! — vždyť nejsem ode dneška ničím. Dobrá rada je mi milejší než všecky tituly světa, aspoň v této chvíli. Mluv, co myslíš?“

„Osvícenosti, — —“

„Nu, ponech titul, ale mluv!“

„Myslím, že by byla trojí rada po ruce: požádati barona, aby vás ponechal — —“

„Já požádat? — barona požádat? — já? — či nevíš snad — —“

„Vím, osvícenosti, vím. Prosím za prominutí tak nerozvážné rady. Pak tedy máme za druhé: podati žádost k bývalému majiteli domu za udělení pense —“

„Nech už toho, kamaráde! Zapomínáš, s kým mluvíš. Já mám žádat o pensi! Já! — A kdybych se toho i dopustil, — bylo by vše marno. Dům tento byl prodán exekucí a milé francouzské hrabátko odjelo odtud bez zanechání adresy. Nech toho už. Ostatně, jak vypadá ta třetí rada tvoje?“

„Je opravdu upřímná a obávám se, že se budete pro ni na mne nejvíce hněvati.“

„Ven s ní!“

„Abyste bývalého pána opykal, abyste nynějšího pána ignoroval a odstěhoval se ke mně. Byl jste u mne již. Mám hezký pokojík, tichý, čistý, s půvabnou vyhlídkou, vy tu budete pánem, já vaším sluhou, jako bývalo před lety — — —“

„Máš dobré srdce, hochu, ale považ, co mi nabízíš. Jen dobře rozvaž! Oba jsme starci, oba bez peněz —“

„Osvícenosti, vždyť se s vámi chci děliti o své příjmy, — mám tři nadace, mám — mám — —“

„Řekni: pensi! — Vidíš, vidíš! — nabízíš mi svoje příjmy k disposici a upomínáš mne o dluh. Žádné vytáčky, — jsem ti dlužen, dluhuji ti tvoje výslužné za půl roku. Padesát zlatých. Víš, proč jsem letos nepořádným! Vystrojil jsem pohřeb starému štolbovi Frickovi. Ale dnes musíme uzavříti účet. Tady mám dvacet zlatých, chybí mi ještě třicet — nevzpěčuj se, neplač, starý hochu, měl jsem tě vždycky rád, že jsi mi nevykládal ve zlé hrdost moji, jedinou pohnutku mé lásky k životu, prosím tě, pomoz mi uchovati hrdost moji do hrobu. Pojď sem, tady máš dvacet zlatých a tuhle kříž, — je z dobrého stříbra. Dojdi dolů do Prahy a zastav ho. Ale více neber než třicet zlatých. Z těžka bychom to pak vyplatili. To bude tvoje pense až do dnešního dne, rozumíš? Tak! A až přijdeš, povím ti, jak já soudím o své budoucnosti, ač-li se domyslím nějakého chytřejšího nápadu. Jdi, starý, jdi, a s nikým o tom nemluv.“

III.

Dominus odešel, ač krokem takovým, jakoby ho někdo táhnul za vlasy. Měl toho pojednou tolik na srdci, chtěl toho tolik pověděti portýrovi, — jako to: že má ustřádáno několik stovek a ty že mu dá úplně k disposici, poněvadž pro sebe má ještě dosti. Ale šel do Prahy. Byla to vůle portýrova a že byl pan Dominus věrným služebníkem jeho, nejen přítelem, učinil po jeho vůli a nesl pamětní křížek do zastavárny. Vzpomněl si, že by mohl oklikou zajíti domů, přinést třicet zlatých, položit je u portýra na stůl a říci: tu jsou! Ale to by byla lež, pan Dominus v habitu lživém chodit neumí, portýr by ihned vše uhodl a neposlušnost pokládal vším právem za urážku, za výsměch své hrdosti. A přece ho před chvílí prosil, aby mu pomohl uchovati hrdost, jediný majetek jeho, dokud se tu plazí po světě.

Po zámeckých schodech kráčel pan Dominus zvolna dolů, ale měl jíti raději Ostruhovou ulicí. Nohy mu už klesaly a musil častěji odpočívati. Rozhlédnul se po tom moři domů dole, — zase hlava se mu točila. Nebyl tomu zvyklým. A ti lidé se mu zdáli podivnými. A ty módy všelijaké! Ovšem, pan Dominus dobrých patnáct, šestnáct let nebyl „v Praze“. A nahoře je vše jednotvárné, smutné. Lidé ovšem taky se zas divili, ukazujíce si na pana Dominusa.

„Tohle je zjev patriarchální! Jako socha stará, která utekla s podstavce.“

„Ah, to bude ‚něco‘ z Hradčan!“

Po dlouhém ptaní došel konečně pan Dominus tam, kam byl poslán, a vybalil křížek.

Prohlíželi, potěžkávali, vážili, — prý dvacet zlatých.

„Já mám přinést třicet!“ odseknul pan Dominus.

„Nu, pak poslechněte své panstvo a přineste třicet. My vám však nemůžeme dáti víc než dvacet. Máme to napsat?“

„Je to rodinný klenot, za křižáckých válek přinesený z Palestýny — —“

„Všecka čest, pane, ale u nás se vše váží a jen dle váhy platí.“

Pan Dominus skoro radostně vzal křížek a zabalil do papíru. Zachrání památku svému pánovi a tím mu ušetří vzejití dluhu. Ale již ode dveří se vrátil. Vzpomněl si, že má přinést třicet zlatých, a má-li je přinést, pak je přinést musí. Tak má poručeno.

„Což pak — kdybych vám nabídnul tenhle řetěz!“ A pan Dominus odepnuv od velikých starých hodinek zlatý řetěz, smeknul ho přes hlavu a podal odhadci.

„Ó, to je něco jiného. Dám vám osmdesát zlatých od oka!“

„Mám přinést třicet, více nepotřebuji, ale prosím vás, nepište na lístek, co je zastaveno. Vynechte to, — nebo třeba jen začáteční písmenu. Měl jsem zastaviti ten křížek, — nic jiného a jen za třicet zlatých, — budou lístek prohlížet.“

Udělali, jak si přál. Pan Dominus schoval peníze a lístek, a zapnuv pečlivě kabát až ke krku, vracel se na Hradčany. Ale jaksi pomalu šel. Buď že cesta jde do hrozného vrchu, nebo stížen byl výčitkou svědomí, že si dnes zalže. — Ba, dnes bude lhát. Snad poprvé ve svém životě. Bude lhát. Měl zastavit křížek a zastavil svůj řetízek.

„Proč je tak hrdý!“ konejšil se. „Zastavím svůj klenot, dám mu peníze, on ty peníze vezme, přepočítá a řekne: ‚Tak, hochu, tady splácím dluh. Více ti nedluhuji ani groše. A nikomu na světě!‘ A hrdě vypne hlavu i hruď svoji.“

* * *

Konečně se doškrábal zpět na Hradčany. Ale v jakém stavu! Klobouk v týle, rukavičky musil vedrem stáhnout a po čele mu tekly potůčky potu. Na náměstí před biskupstvím usedl na opuštěnou lavičku, aby si oddechl a trochu opravil svoji façadu. Utřel čelo a mokré vlasy jedním kapesním šátkem, druhým oprášil boty a černé spodky; když se přestaly ruce potit, navlékl rukavičky a nasadil bílý cylindr. Nerad by dal na jevo, že ta cesta do Prahy a zpět byla mu velikou obtíží a jinému obětí.

Opatrně upnul zase kabát, schoval stříbrný křížek až do zpodní kapsy, připravil si peníze a lístek zástavní a šel.

Z Kanovnické uličky vyšel proti němu zástup lidí. Samý domácí, většinou služební personál ze sousedních paláců. Musilo se něco přihodit. Pan Dominus se vrátil. Vyptávali by se ho, kde byl, vtipkovali by nad jeho staromodním úborem, jak oni to umějí, — raději se jim vyhne. Obejde park a kolem toskánského domu půjde pak, kam má jít. Všickni šli jedním směrem, — těm pan Dominus se vyhnul, jen jeden ubíral se druhou stranou parku. Starý Brinov, bývalý arcibiskupský „laufr“. Měl souchotiny, a ač slunce pražilo venku, přec měl na sobě těžký zimník, šál kolem krku a šel si vyhledat nějakou lavičku na výsluní, aby se zahřál. Stále prý je mu zima, a neví, co to je.

„Už ho odvezli, nechoď tam!“ volal z daleka sípavým hlasem, „pojď, sedneme si tu někde a povíš mi něco!“

„Koho odvezli?“ ptal se pan Dominus.

„Nu, Petra Xandra, toho pánovitého portýra od ‚Kaplířů‘. Divím se, že s tím hrdým člověkem vydržel jsi obcovat celý den. Musil jsi mu býti otrokem, — říkají, že jsi mu i ruku líbal. To jsem hned řekl, že není pravda.“

„A kam by ho odvezli?“

„Do umrlčí komory. Dostal výpověď ze služby včera, a dnes se zastřelil. Říká se — —“

Pan Dominus nechal souchotináře stát a pokud síly stačily, pádil do Kanovnické uličky. Na okně portýra bílý papírek — snad to nebude pravda! Zazvonil, — nikdo neotevřel, zvonil po druhé, po třetí — teprv nyní ustrašená Kačenka otevřela. Ale druhá služka Madlenka musila s ní, aby se nebála.

„Pane Dominus, my se tu tolik bojíme! — Pokojík pana Xandra zamkli ti páni, co tu byli, a klíč vzali s sebou. A my zastřely ubrusem i skleněnou loži. Pořád se nám zdá, že ho tam vidíme, jak leží na pohovce s prostřelenýma prsama.“

„Co se tu všecko stalo?“ A pan Dominus, jehož nohy se chvěly, opřel se o zeď v průjezdu nedbaje, že kabátem otře čistě obílenou zeď.

„Pan Xandr na mne zazvonil. Povídal, že vás někam poslal, a že neví, kdy se vrátíte. Zase mi dal lístek, — mám to v kuchyni — abych vám jej odevzdala, až se vrátíte, — možná, že prý už ho nezastihnete doma, — takové spletené věci mluvil. Pak mi poručil, abych tu uklidila pokojík jeho, že sem přijdou nějací páni, — aby tu bylo vše v pořádku. Na to ozvala se hrozná rána — —“

„Kde je ten lístek, Kačenko?“

Děvče přineslo papírek v obálce s adresou „Pan Dominus.“ A uvnitř? — — „Milý hochu! Děkuji Ti za vše, umírám dnes. Tvůj Petr Alexandr hrabě P…“ A při tom dvacet papírových zlatek.

* * *

Ustrašené ženské byly rády, že přišel pan Dominus. Stáhly ubrus s oken lože a otevřely, aby si tu odpočinul. A slíbily, že zatím mu připraví oběd. Pan Dominus je poslouchal, — aspoň je nechal mluvit, a založiv ruce, díval se na dlažbu průjezdu. Sotva služky odešly, vzpřímil se, otevřel vrata, opatrně zavřel za sebou a šel. Chodil v uličkách na „Novém Světě“, prošel branou ven, ale brzy se vrátil a zaměřil do hradu. Prošel dvě nádvoří, zastavil se u nízkého domečku zeleně natřeného a zazvonil. Sluha mu otevřel, uvítal a zvěděv, že chce pan Dominus mluviti s milostpánem, hned ho dovedl do prvního poschodí a ohlásil. Za chvíli již stál před stařičkým kanovníkem. Pan Dominus tu byl všeobecně znám jako zbožný člověk, každý den setrval v chrámu přes tři mše — —

„Ah, pan Dominus! Vítám vás, — a posaďte se, pane. Co pak nám nesete?“

„Novinu, domine illustrissime. Portýr z paláce u ‚Kaplířů‘ — —“

„Už jsem slyšel. Bůh mu buď milostiv!“

„Pak mám na srdci malou prosbu, illustrissime! Tělo toho nešťastníka je v umrlčí komoře a bude pozejtří pohřbeno. Já sám pohřeb mu vystrojím — —“

„Slyšel jsem, že jste žili v přátelství. Snad jste bývali kdysi u jedné a téže vrchnosti?“

„U vrchnosti, — ano! Illustrissimus má pravdu. Pohřeb tedy obstarám, jen to mi leží na srdci, nebude-li nešťastníkovi odepřeno vysvěcení hrobu, a abych nabyl jistoty, jdu se otázat sem — —“

„Pohřeb mu můžete vystrojit, třeba nádherný, ale — byl samovrahem ten portýr Petr Xandr.“

„Jmenoval se jinak, illustrissime!“

„Tím hůře, že klamal svět. Ostatně prý nechodil nikdy do chrámu, zemřel beze smíření se s bohem — —“

„Jdu vyprosit mu odpuštění!“

„Vždyť se ani nevyzpovídal!“

„Vyzpovídám se zaň sám. Vyprávěl mi o tom nebožtík starý pan hrabě, že za časů válek křižáckých byla podobná zpověď platná. Křižáci vrátivší se z boje zpovídali se za padlé soudruhy z hříchů jejich, o nichž věděli.“

„To vše může býti pravdou, ale — — jak se chcete zpovídati?“

„Petr Xandr byla jen křestní jména portýrova, — celým jménem slul Petr Alexandr hrabě P…“

„Ten portýr?“ A stařičký kanovník sprásknul ruce.

„Ano, on to je, jehož tělo leží v umrlčí komůrce. Můj bývalý pán, můj dobrodinec. Když bratr jeho z pouhé svévolnosti zastřelil mého otce, hajného na jeho panství, ujal se mne, sirotka, dal mne vychovati, vzdělati, učinil svým tělesním myslivcem — —“

„A mne na vlastní útraty jako syna svého poddaného robotníka dal na studie, povolal na faru svého patronátu a pak přímluvou dosadil tam, kde jsem vysloužil jako kanovník — — to je on?“

„A který neměl jiné vady, než že byl hrdým na své předky, na své jméno… Znáte, illustrissime, příčinu jeho chudoby. Vypomohl příteli šlechtici celým jměním svým a v náhradu za služby měla mu býti zasnoubena krásná sestra jeho. Šlechtic vypomohl jměním hraběte P… své sestře, jejíž věno dříve utratil, a ta vdala se za barona R… Pan hrabě měl malý stateček ještě, ale ten brzy prodal. Aby mohl zabezpečiti pensi bývalému služebnictvu. A sám — — Povídalo se, že se vystěhoval do Ameriky, ale zůstal tu. Francouzským šlechticem byl přijat za portýra do domu u Kaplířů. Jeho hrdost šla tak daleko, že já musil jsem dostávati pravidelně svoji roční pensi, a k vůli té hrdosti tak daleko se snížil, že odhodil titul a přijal místo portýra, aby ze služného svého mohl mi vypláceti pensi. Byli jsme tu v úkrytu a na blízku sobě plných dvacet let — —“

„A já o tom nevěděl!“

„Nikdo nesměl o tom věděti, illustrissime! Dům u Kaplířů koupil baron R… a portýr se zastřelil. Co by tu dělal? — — Pokud mohl, dostál svým povinnostem — —“

Stařičký kanovník utřel zavlhlé oči, obul vysoké lesklé boty, oblékl dlouhý kabát, hůl a klobouk do ruky a šel. Pan Dominus za ním.

„Příteli,“ povídal kněz na nádvoří, „jděte obstarat rakev a hrob, — ale nic neplaťte, vše ať je na můj účet, a já půjdu vyprosit mu rozhřešení. Přijďte sem k obědu a odpůldne zajdeme do umrlčí komůrky.“

Pan Dominus kráčel smutně hradčanským náměstím. Tělo schýlené, uzel šátku vězel pod uchem, kabát samé vápno — — co je mu po kom. Zařídil, co bylo třeba, objednal a hned zaplatil. Neposlechnul tedy starého kanovníka. Ba i na pozvání k obědu zapomněl.

Odpůldne zašel do umrlčí kaple, uložil tělo do rakve, sám nanesl květin, rozsvítil svíce a neustával líbati studené ruce nebožtíkovy. Stařičký kanovník dlouho čekal s obědem, ale nemoha se dočkati pana Dominusa, poobědval sám jen tak ledabylo a šel ho hledat.

Nalezl ho u mrtvoly bývalého pána.

„Illustrissime, vše jsem již zařídil.“

„Rovněž já. Doprovodím pohřeb sám ku hrobu. Jsem šťasten, že jsem mu tu službu mohl prokázati. Jen se podívejte na tu tvář, — učiněná šlechetnost.“

„A nezůstal tu na zemi nikomu dlužníkem. Kdo jemu dluhuje, ať s ním jednou vyrovná účet. Nechtěl mi zůstati dlužen, — ani já nesmím mu ničeho dluhovati!“

A vybaliv z papíru stříbrný, starodávný křížek, s nímž byl ráno poslán do Prahy, vtisknul ho svému pánovi mezi prsty sepjatých rukou a zatloukl víko rakve.