Hráči/4. kapitola

„Takové pokrmy jsou zdravé a nezavdávají příčinu k bujnosti“ □ Příběh páně Vaňáskův a příběh tatíčkův □ Seznámení s panem Uliánem a s panem FreudenfeldemEditovat

I psal jsem domů:

Drazemilovaný tatínku a maminko!

Předem přijměte srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou, jak se pořád máte a co děláte. Já se mám moc špatně, že vám to ani nemohu vypovědět. Neb mistr i mistrová, ba i tovaryš Adolf usilují o mou zkázu, takže bude-li to dlouho trvat, přijdu skrze ně k zničení. Oni si umínili, že zahubí mého mládí květ, a to zvláště mistrová, která strojí k obědu jenom jáhly a hrách, nudle a rýži. Když jsem si stěžoval, dala tuto odpověď: Takové pokrmy jsou zdravé a nezavdávají příčinu k bujnosti.“ Ale vždyť já nejsem bujný, ale práce si hledím a tiše se chovám. To však Adolf náš tovaryš, způsobil, že mistr mi není nakloněn. Donesl mu, že jsem s ním promlouval o kartách. Pročež pravil mi mistr jednoho dne: „Pozoruji, že máš zločinné sklony. Kdo s kartami zachází, ten do pekelného sídla přichází. Karty již mnohého zahubily, čehož jest příkladů dostatek. Netrpím nočního toulání, netrpím karbanu. Jestliže zpozoruji takovou prostopášnost, pak odepnu pásek.“ Tak pravil a velel mi, abych míchal klih. Drahý tatínku, píšeš, že máš suché lámání, a já o tom mluvil s panem vrchním z hotelu Jiskra, a ten pravil, že je to všechno od špatného luftu a sestrojení nebeských planet. „Proti tomu,“ děl, „jiné pomoci není, než teplo a příslušná dávka piva.“ Má to sám na sobě vyzkoušené. Drazí rodiče, děkuji Vám za buchtu a posílám prádlo domů. Ještě jednou přijměte srdečný pozdrav od svého věrného syna

Jindřicha

Netrvalo dlouho a přijel tatíček do Příbramě. Objal jsem jeho drahou postavu, kterou rozšířila léta a blahobyt.

Zaplakal jsem hořce. Ale tatíček mne potěšil slovy:

— Mlč, synáčku, já tě nenechám v té peleši lotrovské.

Zasmušen vyhledal mistra.

Mistr mu vyšel vstříc a pravil svým skřípavým hlasem:

— Dobře, že přicházíte, pane Kobosile. Sám jsem vám chtěl psát, abych vám oznámil, že se váš syn nachází na šikmé ploše.

Tatíček se lehce pousmál a děl:

— Dovolte mi otázati se, v čem pozůstává ona šikmá plocha?

— V čem pozůstává? — opáčil mistr, — pozůstává v tom, že váš syn je těkavý, práci hrubě odbývá a nedbá mých naučení. Má hlavu plnou radovánek a neřestí.

— Nerozumím vám.

— Dostane se vám vysvětlení. Mého tovaryše Adolfa sváděl ke karbanu. Naštěstí se tento úklad minul cíle, neboť Adolf kráčí v mých šlépějích a pěstuje přísný životní názor.

— Karty? … protáhl tatíček udiveně, — což váš Adolf nehraje v karty?

— Vykázal bych jej ze svého domu, kdyby tomu tak bylo, — odvětil mistr posupně.

— A což vy? Ani vy, ani vaše manželka se neoddáváte kartám?

— Zač mne máte, pane? — zježil se mistr.

— Nuže, — vece tatíček, prohlížeje si nehty, — shledávám to nanejvýš podivným …

— Co je na tom podivného? Jsem zmaten vaší řečí, pane … Jsem velmi udiven. Očekával jsem pochvalu za to, že udržuji vašeho syna v mezích a vychovávám jej v řádného muže …

— Pak ale mu nesmíte bránit, aby hrál v karty. Muž má byl vychováván k bojovnosti. A jak má v dnešní době osvědčiti svoji bojovnost, ne-li u zeleného stolu?

— Popírám tuto teorii. Karty jsou ďáblovy obrázky a karban je jedna z nejhnusnějších neřestí …

— Váš názor mne překvapuje svou neobvyklostí …

— Naopak, vaše přesvědčení jest zkázonosné. Je-li vaše mínění názorem vašeho kraje, pak se děsím osudu tamních obyvatelů …

— Moji krajané kráčejí v čele pokroku.

— Ó, žalostný to pokrok! Dovolte, abych vám vyprávěl příběh, jenž plně potvrdí pravdivost mého tvrzení.

Před lety žil v našem městě knihař, o kterém dlužno říci, že byl skvrnou našeho stavu. Nedá se zrovna říci, že by si nehleděl řemesla. Avšak bylo o něm známo, že nejraději vázal knihy obsahu světského, rozpustilého, ba i oplzlého, pohrdávaje četbou vědeckou i náboženskou. Tento knihař trávil noci po hostincích, oddávaje se karbanu. Bídný byl jeho konec. Řemeslo mu nešlo a živnost zničil. A nyní …

— Nuže? — tázal se tatíček.

— Potom, — pokračoval mistr, — nemaje řemesla, nemaje výživy, vrhl se do víru politického života. Dnes pak je poslancem, — dodal hrobovým hlasem.

Otec se pousmál, odkašlal a pravil:

— Váš příběh mne nepřesvědčuje. Dovolte, abych vyprávěl příhodu z dávné doby, která sporný předmět postaví do jiného světla. Je to povídka historická:

— Ve staré době žila u francouzského dvora přesličná dívka, jménem Markéta. Byla dcerou hraběte z Valois. Jednoho dne spatřil Markétu, ana kráčela z kostela, jistý rytíř, jménem Rupert. Byl to jinoch ztepilé postavy, avšak chud jako kostelní myš, neboť zdědil po svém otci jen malý stateček blíže Dijonu, a toto otcovské dědictví bylo nadto úplně zadluženo. Rupert zahořel k Markétě milostnou vášní a ona jeho lásku opětovala. Byl jedné noci přistižen v ložnici krásné Markéty. Otec, hrdý hrabě z Valois a královský podkoní, kázal jinocha uvrhnouti do věže. Tam trávil neblahý milenec strastiplné chvíle, očekávaje svůj hanebný konec na popravčím lešení. V onom temném vězení zrobil hrací karty, které sličně vyvedl svou vlastní krví na pergamenu. S těmi se strážcem svým, jenž slitování měl s jinochem nešťastným, kratochvíli měl. O tom se dověděl sám král a dal si karty ukázati. I podivil se spanilosti tohoto díla a slovem královským daroval jinochu život i svobodu, Rupert pak byl přijat do milosti královské; i vycvičil krále karbanu a tak mu kratochvíli způsoboval a trudnomyslnost zaháněl. Byl pak povýšen do slavu hraběcího a v erbu měl čtyři esa. Pak Markétu pojal za choť, obdržel s ní rozsáhlé panství a až do konce svého života těšil se vážnosti. Byl nazván otcem karbaníků …

Nuže, pane Vaňásku co říkáte tomuto příběhu?

— Přivedl živnost do zkázy — opakoval tvrdošíjně mistr. — Mohl být slavným knihařem, ale karban jej zničil.

— Byl povýšen do stavu hraběcího. A těšil se velké vážnosti, — opakoval tatíček.

— Netrpím karbanu, — trval mistr na svém.

— A já si dítě od vás kazit nedám, — rozhorlil se otec.

V prudké slovní potyčce se srazily dva různé světové názory. Hádka skončila tím, že otec mne vzal z učení.

Odebrali jsme se do hostince „V kurci“, abychom si tam popřáli odpočinku a zahnali chmury.

Uvítal nás známý číšník, jenž okamžitě poznal tatíčka a vlídně jej pozdravil.

— Pane, — pravil, přinášeje nám občerstvení, — za vaší poslední návštěvy jsme spolu měli přátelský spor.

— Pamatuji se, — odpověděl tatíček, — chválil jste bojovnost a bystrozrak tuzemců a vyslovoval jste se pesimisticky o třídě našeho kraje.

— Nuže, — děl číšník, — tuším, že byste měl příležitost, abyste svá slova dokázal skutky. Právě dnes se sjeli v našem městě obchodní cestující, kteří jsou vesměs zoceleni v četných půtkách.

— Tato slova znějí velmi příjemně mému sluchu, pane, — vece tatíček, — i spěchám prohlásiti, že jsem připraven.

— Následujte mne, pánové, — vyzval nás číšník a uvedl nás do herny, kde nás představil dvěma pánům.

Jeden z nich byl důstojně vyhlížející muž, jehož kulatá hlava nesla prořídlou kštici jemných, vlnitých vlasů. Jeho zjev připomínal poněkud umělce tradičního vzhledu; tento dojem zvyšovala nedbale uvázaná černá kravata. Nazýval se Ulián a byl majitelem kočovných živností.

Druhý pán byl pohyblivý a švitorný mužíček, oděný s jakousi profesionální elegancí. Na tlustém nose seděl nejistě skřipec se zlatou obroučkou, za nímž pátravě hleděly smolné oči mastného lesku. Vysekl elegantní poklonu, řka, že jeho jméno je Freudenfeld, obchodní cestující.

Tatíček vyměnil s oběma pány několik slov, ve kterých byly stručně sjednány uzance hry.

— U nás, podotkl pan Ulián, — se příliš nemíchá. Někteří míchají tak, až jim od toho chytá kabát.

— Velmi správně, — odpověděl tatíček, — přílišným mícháním se karty kazí. Pak je každej pes z jinej ves, jak zní české přísloví.

Zápas se počal.