Údaje o textu
Titulek: „Kdybych věděl, co nevím!“ □ Přibyli jsme do Příbramě □ Moje nové působiště □ Adolf byl zmaten
Autor: Karel Poláček
Zdroj: POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno: České Budějovice: 1970
Licence: PD old 70

„Kdybych věděl, co nevím!“ □ Přibyli jsme do Příbramě □ Moje nové působiště □ Adolf byl zmaten editovat

Nadešla chvíle, kdy mi bylo rozloučiti se s rodištěm. Dospěl jsem čtrnáctého roku, po prázdninách jsem měl jít do učení.

Dny posledních prázdnin byly naplněny medovým jasem. Před hostincem „Na blátě“ kvetl rudě oleandr, okna hostince „Na hradě“ se pestřila voskovými květy fuchsií, zahrádka před hostincem „U svatého Havla“ planula nádherou pivoněk. Štědrá příroda oděla všechny hostinské živnosti v mém rodném městě v pestrý háv, jako by je chtěla vyzdobit k nastávajícímu loučení.

Obdržel jsem dlouhé kalhoty na znamení dospělosti a s tatíčkem jsme pilně navštěvovali ona drahá nezapomenutelná místa. Bili jsme se „Na blátě“, mnohou šarvátku jsme prodělali „U zlatého havrana“, vrhali jsme se v boj „Na hradě“ … všecka tato místa byla němými svědky naší srdnatosti. Poslední partie vryla se mi obzvláště v paměť. Pan Dalibaba hlásil dvě sedmy. Červená nakonec, žaludská pomáhající. Tatíček nachmuřil obočí, pohlédl zamyšleně na plakát hospodářské výstavy, jenž zdobil zeď nad nálevním stolkem, a pak prohlásil suše:

— Trestám!

Pan Dalibaba těžce zasténal, přejel si čelo a vydechl:

— Kdybych věděl, co nevím!

Pan Menšík, jenž hrál s tatíčkem, tiše zaúpěl:

Svatý Jene, patrone můj, stůj při mně, nebo budu zničen!

— Nebědujte, — povzbudil jej otec, — k dobrému se to obrátí.

V hostinci utichl hovor a bylo dusno jako před bouří. Všechno bylo rozechvěno, jen tatíček zůstal kliden; vynášel karty s popěvkem na rtech:

— Já žalem se soužím a v samotě lkám …

Hra skončila porážkou pana Dalibaby. Tatíček mu přebil pomáhající sedmu …

Pan Menšík zajásal:

— Děkuji ti, svatý Jene, že jsi stál při mně v těžké hodině!

— To jsem blázen, — prohlásil pan Dalibaba. — Pět trumfů a pět pomáhajících. Ještě jsem ložil. A přece jsem byl zmizerněn. Tak si to vylož, kdo můžeš …

— Cs — cs! — divil se hostinský. A odebral se do kuchyně, aby oznámil tu novinu své manželce. Ta přichvátala a s tváří plnou nedůvěry dala si tu hru demonstrovat. Probrala se ze svého udivení, teprve když se z kuchyně ozval tragický výkřik:

— Paní hostinská, mléko vám uteče!

Pan Dalibaba, platě poplatky nebývalé výše, vrčel:

— V tom jsou nějaká kouzla!

Tatíček neříkal nic, jen si spokojeně nacpával dýmku a usmíval se do vousů.

To byla má poslední hra před vstupem do života …

Když jsme kráčeli k domovu, byla opět noc, ponořená do světlého kouzla. Měsíc stál nad radnicí, jakoby naboden na hrot hromosvodu. Podobal se skleněné kouli, jež zdobí růžové keře. Ztichlou ulicí zněly hluše naše kroky. Kdosi hrál na tahací harmoniku. A tehdy tatíček pravil:

— Zítra, Jindříšku, pojedeš už do ciziny. Nebudu tě mít na očích, ale já vím, že nezapomeneš mých poučení.

Přislíbil jsem dojat.

— A zejména dnes, — pokračoval tatíček, — jsi viděl něco, co ti bude dobrým poučením pro život! Myslím totiž ty dvě sedmy.

Zapálil si trabuko a pokračoval:

— Jsou mnozí, kteří hrají příliš lehkomyslně dvě sedmy. Jako pan Dalibaba. Měl šest a šest. Dvě položil a prohrál. Proč, táži se? Protože mu scházely nejvyšší. Ty jsem měl já. Mimoto jsem byl na výnosu. Tím byla jeho zkáza zpečetěna.

Mocně zadýmal a dodal:

— Ano … tady přestává brekot. Dvě sedmy, to je hra iracionální; tak říkajíc mystická. Nikdy nevíme, jak se to může skončit. Jeho hlas se třásl vlahým tremolem, když pokračoval:

— Jednou jsem obdržel následující kart: čtyři nejvyšší červené, šest pomáhajících zelených. K tomu dvě esa. Ložím dvě zelené, hlásím dvě sedmy. Červené trumf, rozumíš? Kdybych hlásil zelené, pak jsem zničen, protože soused měl na mě čtyři červené. — Tak. tak … Flek, prý. Že flek? A já se točím. Hoho! Nemohl mne najít, protože jsem měl dvě esa co mittelpunkty … Vyrazil jsem mu dva trumfy dříve, než mně mohl na kůži …

Snivě zakončil svou řeč:

— Ano. bývaly doby …

Druhého dne mne odvážel tatíček do učení …

Přibyli jsme do Příbramě, kdež jsem měl nastoupiti místo u knihaře Vaňáska. Předtím, než mne otec přivedl k zaměstnavateli, stavěli jsme se na posilnění v hostinci „U českého dvora“. Usedli jsme ve velkém sále, jehož čelo zdobí zrcadlo oslepené stářím. Občerstvili jsme se pokrmy a nápojem. K tatíčkovu dotazu nám sdělil obsluhující číšník, že se i v tomto městě bojuje u zeleného stolu, neboť Příbram je město veselé a blízkost Svaté Hory není na závadu tomuto světskému počínání. Zejména když přibudou obchodní cestující, pak se rozvine bujná zábava a jen prý ostřílený a rutinovaný hráč může tu urvati věnec slávy. Herna je vzadu a jde se k ní po několika schodištích.

Tomuto vypravování naslouchal tatíček se skeptickým úsměvem člověka, jehož nemůže něco hned tak udivit. Pravil s lehkým povzdechem:

— Škoda, že musím odjeti večerním vlakem. Moje zaměstnání mi nedá zdržovati se dlouho mimo domov. Rád bych zde zapůsobil a ukázal naši třídu. Míním, že by moje rodná obec byla zde mnou důstojně reprezentována.

Nato odpověděl číšník tónem, v němž se povinná uctivost mísila s patrným přízvukem lokálního patriotismu:

— Obávám se, pane, že utkání se zdejšími válečníky by pro vás nebylo tak lehkou aférou, jak se domníváte. Vězte, že zde byla již přemožena pražská škola, nehledě k porážkám, které utrpěli zástupci venkovského karbanu.

— Mluvil jste správně, pane vrchní, — odpověděl důstojně tatíček, — i chválím vás za vaši příchylnost k tomuto městu. Zajisté zasluhuje, aby naň bylo navršeno chvály v nejvyšší míře. Avšak takový spor by se nedal rozřešit pouhou teorií. Zde je zapotřebí skutků. Než, škoda planých řečí.

Zapravil útratu a pak jsme se zdvihli, abychom vyhledali dílnu pana Vaňáska.


Od tohoto okamžiku byl můj život nad pomyšlení trudný. Nebylo jednoho paprsku, který by ozářil moji šedivou existenci.

Mistr byl přísný muž, jenž viděl v přísnosti své poslání. Přísná byla i jeho manželka a přísný byl tovaryš Adolf; ba i dítky byly na svůj věk přísné. Den byl přesně rozdělen na práci, jídlo a odpočinek. Obědvalo se za strohého ticha, neboť domácnost mistrova nemilovala hluku. Jen švarcvaldky na stěně krájely ticho suchým cvakotem.

Hostince a jiná zábava byly zde neznámy. Po večeři si mistr nasadil brýle a četl vážně v Naučném slovníku. Paní mistrová poklízela a pak se oddala ručním pracím. Adolf opisoval básně do nalinkovaného sešitu. Měl již množství takových sešitů, popsaných úhledným písmem. Rázem deváté hodiny jsme šli všichni spát.

V neděli odpoledne jsme chodívali všichni na procházku. Byl bych rád zůstal doma a oddával se svým mladickým vidinám, neboť tyto nedělní procházky byly nevýslovnou trýzní. Avšak nebylo vyhnutí.

— Povinnost svou jsme vykonali, — říkával mistr přísně, — a nyní věnujeme odpoledne zábavě.

I absolvovali jsme všichni tuto zábavu ve stejné pochodové formaci. Pořad průvodu byl takový: napřed kráčel chlapeček, veda se za ruku se sestřičkou. V určité vzdálenosti je následoval Adolf, v čistém svátečním úboru. Také já jsem se s ním vedl za ruku. Zadní voj tvořil pan mistr s paní mistrovou. Všichni jsme mlčeli, jen pan mistr rozmlouval vážným hlasem o chorobách, které stíhají lidské pokolení. Z průvodu vanul zápach klihu. Procházka se končila, jakmile se počala rozžíhati světla v ulicích.

Při jedné takové odpolední procházce jsem se odvážil zeptat se Adolfa, hraje-li v karty. Nikdy nezapomenu na výraz zděšení, který se zjevil v jeho bledě modrých očích.

— Jakže? — vykoktal.

— Karty-li hrajete, — vysvětluji, — jedníka, cvika, mariáš, či dardu?

Adolf byl zmaten, jako bych se jej otázal, hodlá-li se zúčastnit soutěže krásy. Změřil mne kose, pustil moji ruku a odstoupil ode mne.

— Jaký to nepořádek? — ozval se za námi ostrý hlas mistrův. — Do houfu! Zachovávejte vzdálenosti! Držte krok!

Umlkl jsem. Adolf mne vzal opět za ruku. Jeho ruka se chvěla. I seznal jsem, že v jeho srdci vzklíčilo símě nedůvěry proti mně.