Hráči/20. kapitola

Martička … □ Přes tu naši louž letěl chocholouš □ Z vypravování starého válečníkaEditovat

Mezitím, co jsme se oddávali četbě této zajímavé knihy, přišel pan Tšpon.

Zasmál se drobným, stařeckým smíchem a pravil:

— Jen se nevyrušujte, pánové. Tato publikace je moje životní dílo. Obsahuje zajímavé události od doby, kdy jsem nastoupil jako učitelský pomocník. To však je již druhý díl. První si vypůjčil obecní tajemník Král, který je přítelem memoárové literatury.

Moji pozornost upoutala také krabice, která ležela na stole. Měla rozměr krabice, do které se balí kostkový cukr. Ale když jsi ji otevřel, shledal jsi, že je to plechová škatulka od cigaret Khedive, která obsahovala drobné mince. Její rozměr se časem zvětšil postupně nalepovaným papírem, jenž byl popsán záhadnými poznámkami a číslicemi.

Stařec nám podal toho vysvětlení: — Dbám vždycky toho, abych měl dostatek drobných. Stává se, že pánové, kteří mne přicházejí vyhledati v mém sídle, aby si se mnou zahráli, nemívají drobných peněz. Z toho povstávají svízele a hra se zbytečně zdržuje.

— A co značí ty poznámky na obalu, pane řídící? — tázal se pan Lebeda.

— To máš tak, — odtušil pan Tšpon, — když skončena jest hra, pak poznamenám na papíře svůj výtěžek s příslušným datem. Tento papír nalepím na krabici. Tak, podobna krápníku, zesílila věky vrstva papíru … A výsledky hry přenáším za zimních večerů z obalu krabice do knihy svých pamětí. Tato činnost, kromě včelařství a výchovy mé dcery Martičky, vyplňuje jeseň mého života … Ejhle, právě přichází, přinášejíc občerstvení!

Do besídky vstoupil podnos s květovanými hrníčky … a dívka, která držela podnos v ruce, způsobila, že mé srdce sladce strnulo. Byla krásná, pánové … Já cítil, že v této chvíli dotkl se mne Pán svým prstem. Její spanilost byla taková, že muž, který ji jedním okem spatřil, mohl býti rázem příslušným úřadem zbaven svéprávnosti a postaven pod kuratelu. Já nejsem básník, pánové, abych mohl vypsat svoje city. Mohu říci jenom tolik, že jenom rozkošná bradavička, kterou jí Hospodin v humoristické náladě nad levým koutkem úst umístil, způsobila, že jsem viděl celý svět růžově …

Sotva jsme dopili kávu a hodlali přistoupit ke hře, tu ozval se zvenčí hlas: — Holá, přátelé! Jakže? Vy byste beze mne působili?

Rozhrnula se houšť psího vína; objevila se zjizvená hlava s přátelsky vyceněnými zuby. Stařec se zaradoval.

— Jen dál, pane Dykaste, — pobídl majitele zjizveného obličeje. A obrátiv se k nám, pravil: — Doufám, že nepohrdnete společností mého souseda. Pan Dykast je muž znamenitý. Tento bílý lev Sibiře dovedl stejně udatně bojovati za vlast na nesmírných pláních svaté Rusi, jako se vyzná v boji na zeleném sukně.

— Jest nám vítán, — pravil pan Lebeda.

— Tak, malá dává, — pravil muž se zjizveným obličejem a vytáhl z balíčku karet kulového spodka.

Zachvátil nás oheň nadšení. Karty se rozdávaly a pleskaly o stůl s rychlostí, jako by byly poháněny neviditelným strojem.

— Kuda jábločko,
kuda ty kutišsja …

zpíval pan Dykast, když byl zhuben jeho betl.

— Přes tu naši louž
letěl chocholouš …

tak opěvoval pan Tšpon přebitou sedmu.

— Na cestě do Jalových Dvorů jsem potkal kouzelníka … — recitoval pan Lebeda nad špatným listem.

— O, hra mi zoufeles! — úpěl pan řídící učitel, maje platiti za flek pod obojí způsobou. Ale cítě mocný list v hrsti, vyhrožoval nám vzápětí: — Nadělám z vás konzerv!

A za mými zády usedla Martička. Já, posílen její přítomností, bojoval jsem tak chrabře, jako nikdy předtím, čímž jsem velmi stoupl v očích spoluhráčů.

Tak válel se boj sem a tam, až se slunce sklonilo k západu.

Příjemná únava se nás zmocnila a my jsme se oddali družnému rozhovoru. Mnohé vzpomínky vypluly jak bublina nad bažinu. Pan Lebeda vyprávěl příběh o třech bratřích, kteří, majíce hlídati stádo svého otce, krátili si čas hrou v karty. Neměli peněz, a proto platili kusy skotu a bravu. Za červenou sedmu platili ročním beránkem, cena betla byla ustanovena ve výši telete, ale durch stál statného bulíka. Tak rozehráli stádo svého otce a třemi směry se rozešli, každý se svým podílem. Vyhledali si krajiny pro svá stáda a založili kmen.

— To je příběh z dějepravy, — přerušil jej invalida Dykast, — a takové vypravování posloucháme jako pohádku … Dovolíte-li, budu vyprávěti své příhody z války …

Nacpal si dýmku, zamyslil se a jal se vyprávět:

— Světová válka byla krutá a mnohé utrpení přinesla národu. V čase míru jsem nebyl odveden, neb jsem měl křečové žíly a byl jsem špatný na dech. Ale v roce patnáctém seznali, že jsem hoch jako květ a tak si mne císař pán povolal na vojnu. Učili mne cvičením s puškou a chodit v řadě, a když jsem dovedl všecky vojenské věci, tak jsem obdržel štikově šedou uniformu, tři sta ostrých, rezervní konzervy a ostatní výzbroj.

Avšak nejlepší těšitel vojínův, pánové, v tom těžkém životě, je tahací harmonika a karty. Na to nesmíte zapomenout, kdyby měla propuknout nová vojna. S patnáctým maršbataliónem jsem táhl do pole. Cesta nás vedla přes Moravskou Ostravu, Bohumín, Krakov. Jako kočující komedianti trávili jsme život ve voze. Za pouti po českých zemích jsem neměl štěstí; padala karta taková, že život člověka netěšil. Teprve za Krakovem se to obrátilo a smůla byla protržena. Leč den nato vyložili nás ve městě, jež se zove Rawa Ruska. Zde jsme fasovali každý dvě veky chleba a odtud se šlo už jen pěšky na Uhnów, jenž leží na hranicích, a pak jsme vešli do ruské země.

Trudné doby nastaly. Po nekonečných silnicích jsme táhli za palčivého srpnového slunce i za truchlivých ruských dešťů. Pokleslí na mysli a schváceni únavou neměli jsme pomyšlení na karty. Rozcuchané polské chalupy. Nekonečná alej švestkových stromů. Bukové lesíky. Na obzoru větrný mlýn. Ne, v této zemi nechtěl bych být ani po smrti …

Patnáctého dne našeho putování dospěli jsme konečně do fronty. Na obzoru vidíme drátěné překážky. Slyšíme hluché štěbetání kulometů. A ve vsi, která sloužila za rezervu, uvítal nás velitel pluku, který chtěl nám pověděti, že císař pán očekává, že radostně položíme život za vlast. Avšak během jeho řeči zatřepetal nám nad hlavou červenošedý praporeček: japonský šrapnel explodoval a přinutil nás, abychom se rozprchli. Přidělili nám místo na jedné zahradě a tam jsme si každý polní lopatkou vyhrabali pro sebe příbytek.

V noci nás probudili a vedli do předních zákopů. Kamarádi říkali, že teď bude dobře, protože v linii je mírná vojna a vyvalování břicha. Času dost na hraní. Všechno ale dopadlo jinak. Ráno, když jsme si šli pro kafe ke kuchyni, přepravili se Moskali přes řeku Styr, a pušky, které jsme nechali ležet v šišardách, hodili na hromadu, a nás, kteří jsme se vraceli s plným esšálkem, brali jednoho po druhém a odváděli na druhou stranu. Ani kafe jsme v tom zmatku nemohli vypít.

Tak jsme si ani nezaválčili a již jsme se ubírali jako vojenopleny do moskalské země a tam nám veleli, abychom pracovali. Bylo to lepší, než v austrijské vojně, neb Čech je k dílu, ale nerad dělá vojenské vopičky, které k ničemu nejsou. Já jsem přišel k jednomu mužikovi, dost bohatému, jmenoval se, počkejte … Sidor Ivanovič Kobylenko, měl jsem se dobře, jídla dost, pil jsem samohonku, to je moskalská kořalka, a kouřil machorku. I báryšny byly, s těmi jsme večer guljali, na harmoniku hráli a sěmočka louskali. Ruská řeč je moc podobná naší, jenom židům se říká livrej, pes sabáka a meruňky nazývají brkosy. Rusové jsou národ dobrý, jenom když se ožerou, pak mlátí do zubů, a to je často. Dobře mi tam bylo, jenom se mi stýskalo, vždyť ani zahrát si člověk nemohl. Karty jsem na frontě ztratil a Rusové hrají ty svoje moskalské hry, jako duraka, což je hloupá hra, asi jako černý Petr, a ve městě hrají vint, který je tak něco mezi ferblem a bulkou. Jiný kraj, jiný zvyk.

Najednou přišla zpráva, že se naši šikují, české vojsko se formuje a přišli k nám na děrevnu vyslanci, kteří zvali do legií. Tu zprávu jsem uvítal s radostí, neb čas mi tu byl hloupý a já chodil od ničeho k ničemu. Pak jsem chtěl domů, živnost jsem měl, ženu pořádnou a kluka a tady jejich táta dělá nádeníka, na hlavě má furažku a místo kabátu přepásanou rubašku. Kdyby mne tak viděli … Hrozný stesk mne zavalil. Domů chci; a když to nepůjde po dobrém, tak se zbraní v ruce. Tak jsem se dal zase na vojnu …“