Údaje o textu
Titulek: Kdo je patronem karbaníků? □ Pan řídící Tšpon □ Jeho paměti
Autor: Karel Poláček
Zdroj: POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno: České Budějovice: 1970
Licence: PD old 70

Kdo je patronem karbaníků? □ Pan řídící Tšpon □ Jeho paměti editovat

Velebný pán mohl sloužiti za příklad náruživého hráče, jenž nicméně dovede krotit své city do té míry, že jakkoli rozjařen, nikdy nevydá ze sebe slůvka křivého. Tento učený muž neznal onoho zavrženíhodného zvyku mnohých hráčů, kteří svoje neúspěchy provázej hrozným zlořečením a kteří svoje strašlivé kletby pronášejí mnohdy bez ohledu na přítomnost nevinného děcka, které přišlo přes ulici se džbánem pro pivo.

I provázel hru nevinnými výrazy, které nemohly zavdati příčinu k pohoršení.

Říkával: — Sakulentské eso, kterak jsi mne zmátlo!

— Kulový spodku, zpropadený hošíku!

Špatný list nazýval: — Ó, zástupce nešlechetných Amalekitských! Nad kartou dlouho zpytoval, maje oči obráceny ke stropu, a ševelil rty.

— Hle, — dráždil jej pan Fikejz, — velebný pán se modlí k patronu karbaníků o vítězství. Důstojný pane, kdo je patronem karbaníků?

Důstojný pán se podivil této otázce. Zamyslil se a pravil po chvilce: — Milý pane sousede, uvedl jste mne svou otázkou v rozpaky. Nechtě mne uvažovati.

Především si musíme ujasnit, je-li hra v karty hříchem. Já myslím, že nikoli. Hřích je vědomé přestoupení zákona božího. Pěstujeme-li však hru v karty v slušných mezích, a nedává-li karban příčinu k pohoršení, pak se domnívám, že tato zábava neodporuje duchu křesťanství, které je nakloněno veselosti a družnosti.

Pak by ovšem karban mohl míti svého patrona. A pátrám-li ve své paměti, tu se přikláním k názoru,že by patronem karbaníků mohl býti některý svatý ze zakladatelů řádu františkánů …

— Nuže? — tázal jsem se.

— Možno považovati, — za patrona karbaníků svatého Františka saléského, vznešeného biskupa ženevského, jenž se proslavil vynikajícím spisem „Filothea“, který pánům k četbě doporučuji. Přitom jsem na pochybách, nemá-li býti povýšen za přímluvčího karbaníků miloučký svatý František z Assisi, přítel dětí a kumpán prostých lidí. Jeť nabíledni, že tento světec na svých cestách slunnou Umbrií účastnil se hostin a radovánek venkovanů, a tedy je možno, že si s nimi často ve vrhcáby i v kartičky hodil.

— A což mariáš, — pátral pan Fikejz, — mariáš nemá svého patrona? Velebný pán se zasmušil.

— Obávám se, že nikoli. Mariáš je hra česká. A čeští svatí jsou vesměs smutní patroni, jsouce obrazem povahy svého národa. O žádném českém svatém není známo, že by se dovedl poveselit v kruhu prostých lidí a vyhoditi si v mezích křesťanského mravu z kopejtka. Čeští svatí jsou patroni přísní a pouční …

Tak pravil velebný pán a hlásil betla.

Jednoho večera — velebný pán nebyl pravě přítomen, přivedl pan Lebeda s sebou do Bohuslavky hosta.

Byl to růžolící kmet, pomenší a švitořivý. Bílé kučery pokrývaly jeho hlavu jako šlehaná smetana číši mražené kávy.

— Představuji vám, — pravil pan Lebeda, — svého bývalého učitele, pana Tšpona, nyní správce školy na odpočinku. Doporučuji jej vašemu přátelství; zasluhuje svrchované úcty. Pan Tšpon vycvičil mne v elementárních naukách, a když jsem školy vychodil, zaučil mne v taje licitovaného mariáše.

— Příliš mi lichotíš, Toníčku, — odmítal starý pán, — jest ovšem pravda, že jsem měl svoje žáky rád a moji svěřenci mi stejným citem opláceli. A tebe, Toníčku, jsem zejména vyznamenával, neboť jsi měl hlavu jako stříbrný zvonek. Ale uličník jsi byl, velký uličník … Kdopak mi to v roce 1903 zavřel do katedry chrousty? Přiznej se, hochu darebný. Nepřiznáš-li se, postavím tě na hanbu …

— Nemohu stát na hanbě, prosím, pane učiteli, protože musíme hrát. A zveme vás ve svůj kruh. Prosím, působte s námi.

— To jest ovšem něco jiného. Povinnost je povinnost. Ale po hře tě potrestám, nepřiznáš-li se.

Když po skončení hry přepočítal starý pan řídicí svoji hotovost shledal, že prohrál sedm korun šedesát haléřů. Zasmušil se a pravil:

— Neměl jsem se pouštět do hry tady v tom Babylóně. Velkoměstský ruch mi nesvědčí: moje mysl není při věci, jak by měla. Stala se chyba … Zkrátil jsem věno své dcerušky Martičky.

Povstal a dodal důrazné: — A to bylo tím, že jsem se dvakrát pošetile otočil. Kam jsem dal hlavu? Dvacáků jsem netrhal a vy jste, kuliferdové, měli na mne kupu meldunků.

Pohlédl na pana Lebedu a jeho tvář zpřísněla: — A ty, kluku uličnická, napíšeš mi stokrát: — Dal jsem panu učiteli do katedry chrousty — a dáš to tatínkovi podepsat. Já tě, darebníče, naučím dobrým mravům!

Obchodník železným zbožím zastříhal dvěma prsty zdvižené pravice a pokusil se namítnouti:

— Prosím, pane učiteli …

— Mlč! — zahřměl stříbrovlasý kmet. — Učiníš, jak jsem pravil. Přineseš čistotně napsaný trest do mého sídla v Poříčí na Sázavě a — (ukázal na mne) — tohohle mladého vezmeš s sebou.

Jeho tvář zvlídněla, když dodal: — Tam se ukáže, kdo s koho. Důtklivě vás zvu, pánové, poctěte starého muže návštěvou. Uprostřed krásné přírody a na svěžím vzduchu si zahrajeme. Nechce žít ve vaší paměti jako břídil.

Vyhověli jsme pozvání a příští neděli vydali jsme se na cestu. Byl krásný den a svět šuměl veselostí, když jsme na Wilsonově nádraží nastupovali do vozu modřanské lokálky.

Dýchavičný vláček byl nabit cestujícími. Zde jsi viděl skupinu hlučících trampů v kostkovaných košilích, kteří vytrvalou hrou na mandolínu slaví volný a nespoutaný život v divoké přírodě. Onde jsi spatřil opálené venkovany, kteří sedí na svých zavazadlech a hulí z věkovitých dýmek. Tu potěšilo se tvé oko pohledem na několik tet a sestřenic, které mají účesy pod barevnými síťkami. A brzy octli jsme se v lůně jedné rodiny, která v počtu mnoha hlav zaplavila vagón.

Bylo nám těsno uprostřed nepokojného a popudlivého zástupu, ale přesto jsme si zachovali mysl svěží a tak jsme letěli cíli vstříc.

Vlak burácí podél černých skalisek, jest pohlcován jícny černých tunelů, aby se opět objevil ve stříbrném světle. Pod námi teče Vltava, jejíž břehy jsou vroubeny davem povykujících naháčů; s nemalou rychlostí ubíhají nazpět cihelny a cementárny.

Tak nám uběhla cesta a my jsme šťastně přibyli do Poříčí nad Sázavou. Pana řídícího Tšpona jsme zastihli, an stojí u vrátek a dlaní si zaclání obličej. Spatřiv nás, zajásal a řekl, že jsme hodní. Uvedl nás do stinné besídky a sám vyběhl do stavení. Brzy nato se vrátil, přinášeje velkou, papírovou krabici a tlustou knihu.

Pravil: — Nechám vás chvíli o samotě, neboť musím všecko připravit k vašemu uvítání. Počali jsme z dlouhé chvíle prohlížeti knihu. Měla název „Moje paměti“ a první stránka nesla heslo „S Bohem“. Tyto zápisky počínaly se rokem 1883. — Převraceli jsme stránky, hustě popsané drobným, úhledným písmem.

— 4. září 1883. Hra počala se o třetí hodině odpolední a končila se o deváté hodině večerní. Účastnili se pánové: Fiškandl, Poborák a Nehyba. Poborák učinil renonc. Vyhrál jeden zlatý a čtyřicet pět krejcarů.

— 14. prosince 1889. Za účasti pánů Fiškandla, Krause a Poboráka počalo se působiti hned po obědě. Hra byla pamětihodná tím, že jsem vyhrál čtyři durchy po sobě. Výtěžek: tři zlaté šedesát krejcarů. Kraus mi nese dvacet pět krejcarů. Připisuje se mu k tíži.

— 25. června 1896. Zemřel pan Fiškandl, který si již dlouho naříkal na ledviny. Na jeho místo nastupuje zkušebně pan Grulich, starosta. Jest opatrný a hádavý. Nechali jsme brzy hry. Vyhrál: šest krejcarů.

— 6. září 1900. Přijeli hosté. Četnický závodčí Lexa a c. k. profesor Komers. Pan Lexa hraje mistrovsky. Zelenými vyrazil panu profesorovi sedmu. Škoda, že musil brzy na patrolu. Vyhrál jednu zlatku a jednu novou korunu.

— 17. ledna 1908. Zima je velmi tuhá a mnoho ptactva pomrzlo. Včely se musejí přikrmovati. Koupil jsem nové karty. Nehyba se otočil na dvě sedmy a vyhrál. Velmi jsem se rozmrzel na pana Lustiga, nájemce dvora, že lehkomyslně flekuje. Prohrál jsem zlatý sedmdesát. Odmítli připlatit si na nové karty. Víckrát nehraji.

— 18. ledna 1908. Hra byla velmi zajímavá. Nehyba prohrál sedm zlatých a řekl, že víckrát nehraje. Vyhrál jsem 4 zlaté 30 krejcarů, ostatní pan Lustig. — Martička dostala osypky. U zdejšího úřadu nastoupil nový listonoš. Zdali také hraje?