Hráči/17. kapitola

Hráči Karel Poláček
16. kapitola	17. kapitola	18. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Do Prahy! □ Červená stovka + sedma = moravské maso + sklenice smíchovského □ Udav se!
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Do Prahy! □ Červená stovka + sedma = moravské maso + sklenice smíchovského □ Udav se!

Vlak unáší mne ku Praze. Vesnice s červenými střechami. Borové lesíky, vyschlé žárem. Na obzoru dýmá vysoký komín továrny. Zástupy žen pracují v polích. Hřbety se narovnávají a ruce kynou vlaku na pozdrav. Krajina, podobná záplatovanému šatu žebrákovu, se zvolna otáčí do kruhu. Olejnatý kouř šimrá v nozdrách a činí ruce lepkavými. Lokomotiva dunivě přejíždí železný most. Nahá mládež na břehu vítá vlak nezřízeným pokřikem. Svahy, zelené dlouhou, hebkou trávou. Ba, nebylo by nepříjemno zaměniti někdy pažit se zeleným suknem hráčského stolku. Karty se hbitě zamíchají, měkký zefýr ovívá naše líce; svěžím vzduchem nesou se hráčské výkřiky do modravých dálav. Zamíchám a hráči snímají —

Průvodčí cvaká kleštičkami: — Lístek, prosím, pánové.

Mechanicky sahám do kapsy u vesty a podávám průvodčímu jízdní lístek.

— Malá dává!

— Jak, prosím? — podivil se konduktér.

Probral jsem se ze zádumčivosti a rozpačitě zasmál svým pošetilým vidinám.

— Nic, nic, — pravil jsem chvatně.

Průvodčí odešel a já se rozhlédl po kupé. U okna seděl pán; rudá líc byla porostlá krátkým a huňatým plnovousem, takže připomínala pohovku, jejíž prasklý povlak propouští koudel. Unaveně a rozmrzele přebíral se v novinách.

Druhý seděl naproti mně. Měl na klíně kus mastného papíru. Krájí zavírákem chléb a jeho čelisti žvýkají salám se zoufalou umíněností. Až sní salám, načne řízek. Mezi salámem a řízkem urazí se několik kilometrů. Další kilometry pozří se zároveň s vajíčky. Potom několik doušků piva přivede jej blíže k cíli. A tak ta cesta uteče.

Pozoroval jsem, že moje slova — malá dává — učinila na pána u okna dojem. Složil noviny a se zájmem pátral v mé tváři. Nepokojně vrtěl se na místě: bylo zřejmo, že se mu k mozku prodírá nějaká myšlenka. Rozhodl se a smekl svůj panamský klobouk směrem ke mně.

— Fikejz!

— Moje jméno je Fikejz, pane.

— A pronesl několik obecných sentencí o nepříjemnosti cestování v tom horku.

Způsobně, jak káže mrav, jsem mu odpověděl. Rozvinula se čilá zábava. Dozvěděl jsem se, že pan Fikejz je obchodník rukodílným a krátkým zbožím. Je ženat, kromě toho postižen dnou, daněmi, obecními přirážkami a špatnými obchody. Byl u rodiny na letním bytě a nyní jede do Prahy, aby se opět přesvědčil, že na personál není spolehnutí.

Odkašlal a otázal se: — Hrajete, pane?

— Co tím míníte, pane? — opáčil jsem s předstíranou lhostejností.

— Nic, nic … já jen … jestli někdy v kartičky si hodíte. Já také jen někdy … to víte, člověk má jiných starostí …

— Rád si zahraji, — odvětil jsem.

— Tak tak. To rád slyším. Potřeba se někdy rozptýlit. A co račte hrát? Dardu, bulku, francefus, ferbla, filky komando, čapáry, rami, boží požehnání nebo zelenou louku, mariáš, ambo-jamo, očko, aplitán, poker, skat, bridž, duraka, whist …?

— Rozumím mnohým hrám, — odpověděl jsem, — ale přiznávám se že nejraději hraji licitovaný mariáš. Můj zvěčnělý tatíček ovládal všechny druhy her stejně dobře. Ale já se rozhodl, že se soustředím pouze na jednu. Duch nynější doby žádá specializaci.

— Výtečně. Vaše řeč je rozumná. Vytáhl z kapsy balíček karet.

— Že bychom si hodili?

— Možno. Ale, kde vezmeme třetího? — A můj zrak spočinul na žvýkavém cestujícím. Žvýkavý cestující spolkl poslední sousto chleba, sbalil papír a hodil jej oknem. Pak pravil žalostně:

— Z domova až do Hradce jsem snědl sardinky a ementálský sýr. Mezi Hradcem a Chlumcem pozřel jsem bábovku a několik buchet. Myslel jsem, že mi salám a řízek vystačí do Poděbrad. Mýlil jsem se. Musel jsem přidat několik vajíček. A nyní nejsem ještě v Nymburce a nemám co jíst. Zlořečený život! Jak já tu cestu do Prahy přetrvám?

— Proti nudě dlouhého cestování, — poučil pan Fikejz žvýkajícího cestujícího, — je zahrát si v karty. Čas líbezně uteče. Umíte hrát?

— Inu, hrával jsem, hrával. Nevím, jestli bych obstál. A potom, hraješ-li, můžeš prohrát. A to já jsem opatrný.

— Ale také můžete vyhrát.

— Myslíte? No tak, já bych to zkusil. Ale musíte na mne pomalu. Já musím teprve do toho přijíti. A kdybych nějakou chybu učinil, račte mne omluvit. Všichni lidé jsme chybující.

Počali jsme hrát.

První hru jsme panu Myclíkovi — (tak se nazýval náš spoluhráč) schválili. Očka mu radostí zazářila, když jsme mu vypláceli dvacetihaléř.

— Tak, hořčici bych měl, — pochvaloval si, — ještě páreček k tomu.

I to mu bylo dopřáno. V příští hře jsme mu schválili červenou sedmu.

— Dobré je to. Tak páreček je doma. A kdybyste mi dali flek, byly by dva párečky. Já bych se ani neotočil, což by byla chyba, neboť bych tak mohl získat čtyři párečky.

A pan Myclík proměňoval tak po celou hru všecky výhry v představu různých pokrmů.

Povýšeného betla nazýval prorostlým bůčkem s novou okurkou.

Durch zaměnil v deset deka debrecínské pečínky. V obyčejné schválené sedmě viděl svazek ředkviček.

Červená stovka se sedmou dala mu v duchu okoušeti lahodu moravského masa, kterou lze zalévati sklenicí smíchovského ležáku.

A když bral poplatek za dvě vyhrané sedmy, tu se jeho fantazie rozehřála vidinou špekových knedlíků nebo krabičky olejovek a porce ementálského sýra.

Ve Vysočanech vystupoval a pravil: — Díky vám, pánové. A díky osudu. Neboť kdyby mně štěstí nebylo bývalo příznivo, tehdy bych po mnohé dny musel strádat o chlebě a vodě. Ale takto vám oznamuji, že jste mi zaplatili menu v prvotřídní restauraci. Hle, jaké požitky mi umožnila vaše munificence:

Šálek bujónu anebo drůbkové polévky.

Předkrm: buď malou švédskou mísu, nebo ilustrovanou okurku, omeletu a hašé nebo mozečkové krokety s omáčkou à la Tartare.

Jako hlavní jídlo si možno dát: šťavnatou pečínku a spagety nebo srnčí s brusinkami, nadívané holoubě či mladou husičku s okurkovým salátem. Ale já také nepohrdnu kachnou s opečenými bramborami, aniž skopovou kýtou s kaprlaty. Ryby se v této době nepožívají. Jinak byl by mi milý candát na másle. Ale aby nebylo nedorozumění, netvrdím, že bych nebyl přítelem rizota s parmazánem.

Konečně: tyto chody buďtež uzavřeny zmrzlinou se šlehanou smetanou nebo čokoládovým krémem nebo žloutkovým dortem. Také je dobrý linecký dort nebo tvarohový závin.

A pak mi přineste šálek horké, černé kávy. Já si zapálím vonný doutník a sledovat budu snivě modrý dým. Zatímco vnitřnosti pracují, myšlenky létají nízko při zemi; jsou neurčité a sladké. Dobře je, pánové, na světě!

Shledal svoje zavazadla a vystupoval. Ale na stupátku se ještě obrátil a pravil: A co pití? Jak možno zapomenouti na nápoje? Co se mne týče, já miluji pivo, neboť jsem synem této země. Česká vlast mne zrodila a kdo by se odrodil, čepelem v tu zrádnou hruď. Pivo nemusí být pouze plzeňské. Dobré je i smíchovské, ba i branické a velkopopovické. Jen když je dobře uleželé a řízné. Dávám pivu přednost před cizáckými víny, ačkoli takové rýnské nebo italská vína, jako je Lacrimae Christi či Est—est—est … Já také miluji šampaňské a přede všem dávám přednost značce G. H. Mumm.

Pánové, na shledanou! Oznamuji vám, že výhra mi stačí, abych mohl svým dětičkám přinésti po všech útratách, spojených s obědem dvě kila broskví, kilogram banánů a nějaké třešně. Nebo mám raději své nejstarší dceři přinésti potpourri z „Libuše“, neboť hraje krásně na klavír? A svému synáčkovi barvičky, aby maloval krajinky? Nutno přece také nějaký groš věnovati výchově dětí. Mládí jest doba učení a v práci a vědění je naše spasení. Ale já jim raději přinesu něco k snědku. Neboť co sníš a vypiješ, nikdo ti nevezme …

Tak mluvil pan Myclík a odešel.

Pan Fikejz chvíli tupě pohlížel ke dveřím, za nimiž zmizel náš šťastný sok; pak vyhrkl zlostně:

— Udav se! —