Hráči/16. kapitola

Hráči Karel Poláček
15. kapitola	16. kapitola	17. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Vypravování o dvou vojínech □ Vyvržen z domu Uliánova
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Vypravování o dvou vojínech □ Vyvržen z domu Uliánova

A pan Bek takto počal:

— Žili za vojny v roce šestašedesátém tři vojíni rakouského císaře, kteří se zúčastnili tažení proti pruskému králi, jenž se svým vojskem vpadl do země české.

Bylo před bitvou u Sadové. Modrá noc se sklonila nad krajinou, která zakrátko měla býti svědkem krvavého zápolení. Bylo ticho, jen tu a tam třeskly pušky předních stráží.

Vojsko, unavené dlouhými pochody, spalo těžkým spánkem. Jen táborové stráže bděly. A tu se sešli tři vojíni osmnáctého pěšího pluku, kteří byli pověřeni strážní službou, a svobodník Němeček pravil ke svým druhům: — Přátelé! Zítra budeme mít perný den. A nevíme, je-li nám souzena smrt v boji, či zdali se Prozřetelnosti zalíbilo nám život darovati. Proto navrhuji, abychom ještě tuto noc si v rychlosti hodili kartičky, neboť není mi známo, zdali hraní v karty jest v nebi dovoleno, aby rozmnožilo věčnou blaženost vyvolených božích.

Tato řeč setkala se se souhlasem jeho druhů. I usedli všichni kolem plukovního bubnu, jehož víření volá do zbraně, a použivši oslí kůže za zelené sukno hracího stolu, oddali se licitovanému mariáši. Můj děd, jenž byl tenkrát plukovním tamborem, účastnil se hry pouze jako divák. A podal mi zprávu, že tato hra rozdělila noc na sedmnáct durchů, nemenší počet betlů, rozsáhlou řadu stovek se sedmou. Hráči se vášnivě točili, snažíce se znásobiti prchající chvilky nejistého vojenského života.

Jeden z hráčů, jménem Houska, prohrál celý svůj žold a při záblesku růžového dne, kdy třeskná polnice budila tábor do boje, odcházel ze hry.

— Herštelt ten grif, — pravil svobodník Němeček, — neodejdeš, dokud mi nezaplatíš tři krejcary za moji hru se žaludskou malou.

— Rád bych, — odvětil vojín Houska, — ale musím ti zvěstovati, že v kapse nemám brďolu. Počkej do příštího lédunku, pak vše vyrovnám.

— Tvoje řeč je pošetilá, — odvětil svobodník Němeček, — vždyť nevíme, dožijeme-li se příštího dne. Slyš, kterak děla pruského krále duní. Bitva nám nastává a ty mi prcháš s třemi krejcary. Zaplať cos dlužen. Dobře jsem viděl, že máš ještě šesták.

— Jsi krkoun a nenasyta, — odvětil vojín Houska hořce, — mám, pravda, ještě šesták. Avšak nemohu se jej vzdáti. Což, kdybych padl do pruského zajetí? Co by si pruský král pomyslil, kdyby seznal, že císařský vojín má kapsu prázdnou? Řekl by zajisté, že se domníval bojovati s vojskem a ne se zástupem žebráků. Nechal jsem ti svých sedmnáct krejcarů, což je více než dosti. Spokoj se mým slovem, že o příštím lédunku zaplatím.

Avšak svobodník stál na svém právu a důtklivě se dožadoval zaplacení. Než jejich při ukončil rozkaz, který je volal pod prapor. Houska, běžel ke své četě a Němečkovi bylo odejíti k sedmnácté kompanii, kde byl u druhé čety křídelní šarží.

A než se rozešli, volal za odcházejícím vojínem Houskou: — Pamatuj si, bídný zloději, že ty tři krejcary ti nebudou darovány. Já je musím mít. Proklínám té, proklínám tvoji kartu. Nechť ti sebelepší stovku zničí dvě plonkové desítky, které koupíš v talóně, každý tvůj betl nechť je zhuben nenápadnou osmou, kterou ti podebere protihráč, jenž má lajer sedmi karet, tvoje dvousedmí buďtež pustošena nenadálými mitlpunkty … Ať nemáš radosti z krásné karty, ať tvůj zrak je neustále unavován pohledem na smrdinu bez hlášek a bez desítek. Ať ti nic nepomůže od špatného listu, ani snímání levou rukou, ani otáčení židle, ani řezání karet, ani plivání na talón … Tak jsem děl. Nebesa vyslyší moji kletbu!

Zahřměla děla, zarachotily pušky. Bílé císařské kabáty se srazily s modrými pruskými bojovníky. A když se boj skončil, dvacet tisíc mrtvol pokrývalo bojiště, dvacet tisíc a mezi nimi svobodník Němeček …

Vojín Houska vyvázl životem. Avšak pruský kartáč mu utrhl pravou nohu. A když se pozdravil a rána se mu zahojila, pak obdržel od císaře pána válečný kříž a trafiku v Kostelci nad Orlicí. Prodával paklíčky tabáku, kuba, krátké, viržinky i uherky, a přitom pilně hrával se sousedy v karty.

Běda! Neměl štěstí ve hře. Všechny naděje vniveč se mu obracely, a výtěžek abaldy zmizel v kapsách spoluhráčů. Stokráte přísahal, že karet do rukou nevezme, stokrát přísahu zrušil; jmění se mu tenčilo a on zřel před sebou žebráckou mošnu.

A jednou v noci stanul u jeho lože bledý stín. Bílý kabátec císařův měl potřísněný krví.

Stín pravil: — Infanteristo Housko! Pamatuješ na mou kletbu v ležení u Sadové? Hle, jak se naplnila má slova … Černý skutek byl po zásluze potrestán. Nebudeš míti štěstí, dokud nezaplatíš tři krejcary. Poslyš! Moje tělesné pozůstatky leží pod prostým křížem na bojišti sadovském. Odeber se tam, a tři krejcary polož na můj rov. Pak bude s tvého listu sňata kletba.

Tak pravil stín a zmizel.

Ráno se vypravil trafikant Houska do Sadové. Odebral se na bojiště a tam vyhledal Němečkův hrob. Poklekl a vroucně se pomodlil za klid duše svého spolubojovníka.

Pak položil tři krejcary na hrob a pravil: — Milý kamaráde, frajtře Němečku! Tady máš, co ti patří, a nyní buď mi dobrý, jaks býval dříve. Víš, tenkrát v tom tumlu jsem ti nemohl zaplatit; ale nyní ti dávám, co ti náleží, i kdyby to byl flekovaný durch. Pozdravuj kamarády tam nahoře a na shledanou!

Odcházeje, otočil se ještě jednou a zvolal: — Tři krejcary jsem ti položil na hrob. Tys to viděl. Kdyby se měly ztratit — já jsem z toho obliga venku; já jsem zaplatil!

— Od té doby, — dodal pan Bek, — měl trafikant Houska velké štěstí ve svém podnikání. Všechny lidi, ať byli z Kostelce, z Vamberka, Rychnova nebo ze Solnice, všechny v kartách pokořil a své jmění znamenitě rozmnožil. Zemřel, zanechav rozsáhlé statky svým potomkům …

Nádraží bylo pusté, jenom v čekárně klímal jakýsi venkovský strýc na hromadě zavazadel. Čekal jsem na vlak, jenž měl mne odvézt do Prahy. Tam chci si hledat štěstí.

Pan Ulián mne vypudil ze svého domu. Obtížen černou vinou opustil jsem navždy vůz principálův. Přecházel jsem nepokojně perón malého venkovského nádraží a obíral se neveselými myšlenkami. Vzpoměl jsem si na slova svého tatíčka, jenž mne důtklivě varoval před ženami a zejména před manželkami. Chybil jsem, nedbaje slov tohoto zkušeného muže.

Přišed z hostince domů, zastihl principál svoji ženu a mne v situaci, kterou váhám blíže označiti. Byl již beztak roztrpčen neplodným zápasem s panem Kundrtem; a nyní propukl jeho hněv nevázanou silou.

— Valérie! — zvolal, — co to vidí oči mé? Buď zavržena, bídnice, kteráž jsi zapomněla svých povinností dobré matky a řádné manželky! Nebesa! Zdaliž můžete chladně zírati na to, jak pokálen byl krb rodinný? Otevřiž se země a pohlť horkým nitrem svým tuto Sodomu!

— Milý muži, — odvětila paní Valérie s klidným úsměvem, — nedobře činíš, jestliže se dáváš strhovati hněvem. Jsi na omylu. Necítím k tomuto jinochovi nic jiného, leč lásku mateřskou, kterou nezavrhuje ani mrav, ani učení. Urazil jsi mne; avšak já ti nechci splácet stejnou mincí. Nechtěj, abych ti připoměla tvoje dobrodružství. Nechci mluviti o jisté Adrienně, v městě Besanconu, zdráhám se vysloviti jméno anglické dívky, jménem Mabel, která byla jednoho dne unesena, takřka před zraky zarmoucených rodičů, přeji si, aby v mém srdci zanikla vzpomínka na plavovlasou Němku, která snad ještě dnes očekává svého miláčka, jenž ji opustil se slibem, že ji odvede k oltáři … A což mladičká Kathleen, kde je nyní?

— Zadrž! — zvolal pan Ulián mocným hlasem. — Nepřišel jsem, abych zde cosi … Nechť odpočívají ony historie pod příkrovem zapomenutí. Já vlastně … Víš dobře, že nejsem žárliv. Pohnutý život naučil mne rozvážné shovívavosti. Můj hněv nebyl obrácen k tobě, ale týká se tohoto mladého muže. Neboť je-li vděk a úcta k dobrodincům vydána vepsí, co máme ještě na světě očekávati?

A obrácen ke mně, pokračoval: — Mladíku, hrál jste nepoctivou hru. Jaký jste hráč, jenž dává přednost pochybným slastem v náručí stárnoucích žen před rozkoší, kterou poskytuje spravedlivý boj? Dnes jste opustil svého mistra a vydal jste jej v ruce nejapného hráče, jehož hra mu neposkytla ničeho jiného, než řetěz trpkostí. Je dobře, pane … Žádám, abyste okamžitě opustil můj dům. Poplenil jste své štěstí, pane. Přeji vám mnoho zdaru ve hře, ačkoliv jsem zachvácen obavou, že ve vás roste falešný hráč …

Pobouřen jsem se ozval: — Pane Uliáne, dovolte …

— Mlčte pane! — přerušil mne principál ostře, — já vím, co mluvím. Hráči mariáše jsou veskrze počestní občané, kteří nežádají ničeho, než co získají ve spravedlivém boji. Opusťte mne, pane. Nechci vás už vidět …

Tak jsem odešel z tohoto domu, abych kráčel vstříc neznámé budoucnosti.