Moderní básníci angličtí/Honba za jelenem

Moderní básníci angličtí
Poutník	Honba za jelenem	Skřivánkovi

Údaje o textu
Titulek:	Honba za jelenem
Podtitulek:	zlomek z Panny jezerní, zpěvu I. st. 1–17
Autor:	Walter Scott
Původní titulek:	The Lady of the Lake (canto first: The Chase)
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 94–102. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

V Monanských zřídlech luny svit,
tam jelen spěl se napojit,
v Glenartney v lískách poušti skal
si brloh na noc vyhledal,
však sotva Benvoirlichu sráz
červánku zlíbal rudý jas,
již skalou, strží zaznívá,
hřmí blíž sem honba dunivá,
tep kopyt zní a rohů jek
v psů krvelačných hlasný štěk.

II.

Jak vůdce stráže na pokřik
„V zbraň! k hradbám hřímá vrahů šik!“
Tak z lože, ve vřesu, kde spal,
se rohatý král hvozdů vzpjal,
však na útěk než dal se v skoku,
střás rosu kolem se svých boků.
S korunou čelo vypíná
jak opřilbený hrdina,
teď v údol zří a bystří sluch,
teď chvilku svěží dýchá vzduch,
na povyk, jenž pad v lesní tiš
a duní sem teď blíž a blíž.
Však sotva první vrah mu blysk
v zrak číhající, skokem trysk
a rázem v houště prchaje
se v běhu pustil do kraje
a letem volným jal se hnát
do Uam-Varských pustých lad.

III.

Jak prchat kořist v dálku zřel,
sbor honců, divě zařičel,
sluj, úval, skála zbuzenou
hned v odvet zněly ozvěnou,
sto psích tu jícnů zaštěkalo,
sto kopyt koňských zadusalo,
a v čilých rohů lesní ryk
se hlasů sterých spojil křik,
ba nepřál ani klidu v spěchu
ten řev Benwoirlichskému echu.
Tu prchá srnec z lesa v pláň,
tam v houštinu se kryje laň,
a sokol z hnízda strmých skal
zrak pobouřený z hloubi slal
jak bouři, jíž zněl věnec hor,
moh stihnout bystrý jeho zor.
Však ryk a lomoz pomalu
o sluj se tříštil, o skálu,
pak mlčenlivý klid se snes
na valné hory, dálný les.

IV.

Zní slaběj loveckého sváru
hluk v hlubých stržích Uam-Varu,
kde, jak dí pověst, v slujích skal
rod starých obrů bytoval.
Než stráně slezla lovčí druž,
v zenitu stálo slunce juž,
a v cvalu z lovců nejeden
div trval v sedle unaven.
Z psů, kteří rozprchli se v důl,
z všech vrátila se sotva půl,
tak těžký boj tu ze vší síly
na strmém srázu podstoupili.

V.

Na jižním svahu hory stojí
teď jelen, v důl zří, kde se rojí
v střídavé zdobě v růžném třpytu
se v hloubi revír Menteithu,
zří bleskným okem v hlubiny,
na stráně, louky, slatiny
a zkoumá, Aberfoyl zda štít
či Lochard jemu by moh být.
Však bližší černá lesina,
jež Loch-Achray kol opíná,
a v sosen modrém sousedství
kde strmý Benvenský tes ční.
Hle, novou okřál nadějí,
step tepe v trysku rychleji,
na západ bez únavy spěchá,
za sebou psy i lovce nechá.

VI.

Byloby dlouho povídati,
jak v honu na Cambuské slati
ta řada ořů prořídla,
jak nesnáz rvala udidla,
když na svahy Benledských skal
až do oblak se lovec hnal.
Kdo v Bochastlu byl povalen,
co Teith jich zděsil rozvodněn,
kteréhož vlnou zpět i v před
ten po dvakráte jelen břed.
Jen slabý zbytek z toho davu
k Vennacharskému došel splavu,
kde v Turecký most příval bil,
za zvěří lovců pán sám zbyl.

VII.

Sám, ohně pln a v nový cval
v trysk bičem koně pobádal,
neb černý bahnem, bílý pěnou
již jelen s hrudí vysílenou
a dechem těžkým, krokem mdlým,
že moh jej stihnout zrakem svým
tu běžel. Za ním cvalem řítí
se z Hubertova rodu hbití
dva chrti, s větrem v běh se dali
do jeho stop již dopadali.
Ó jistě brzy dojdou k cíli,
neb na sáh pozadu jen byli,
však nemoh’ blíž pro jejich let,
zvěř nemohla též rychlej v před,
kol jezera přes příkrý tes,
přes klest i křemen přes pařez
tak divý hon se v dálku nes.

VIII.

Zří lovec stráň tu strmící,
jezero v západ vroubící,
zde musí jelen hnout se zpět,
neb v cestě je mu skalný hřbet;
již v duchu jásá a v lup věří,
parohy okem hrdým měří,
k zlé ráně tesák zvedá v spěch
a na „halili“ sbírá dech.
Však s tesákem když nahým blíž
se hrne, rámě vzpjaté výš,
v ráz skočí zvíře vychytralé
a vrazí, odvráceno skále,
v strž tmavou, lovců i psů zraku,
a zmizí v houští u Trosaku;
ve hlubém klínu ústraní
dál spletí větví uhání,
kde s prškou chladné rosy kvítí
se z křoví na hlavu mu řítí.
Zde chrtů oklamaných štěk
poslouchá a jich marný vztek
skal echem vržen nazpátek!

IX.

Za ním se jezdec hbitě žene,
by potěšil psy oloupené;
o skálu klopýtnuv tu rázem
se oř mu statný svalil na zem,
on ostruhou a bičem pílí
v něm darmo nové zbudit síly,
však hrdý hřebec v jeho žal
natáhnuv údy — dokonal.
Tu dojat lítostí v svém hoři
pán dává s „bohem“ svému oři:„
Já nemnil, Sekvany kde břeh,
když uzdou tvou jsem poutal běh,
že horský orel, ty má slasti,
se na tvém bude těle pásti!
Buď kletý lov a kletý den
jímž's, hnědouši můj, utracen!“

X.

Od marné honby rohů hlas
psy k pánu volá nazpět zas.
Vztek v zracích, smečka utýrána
se plazí tiše k nohám pána,
jich ohon, hlava svislé jsou,
tak mrzuti se k pánu trou.
Však rohů táhlé hlaholy
dái zněly v úzké údolí,
zplašená sova povzlétá,
klekt orlů zní v to, odveta,
zvuk jakby zkypěl zvlněný,
slyš rozhovory ozvěny.
Své kroky lovec urychlil,
by druhy stih, den dokud byl,
však častěj stanul v kroku svém,
jat nádherným kol divadlem.

XI.

Mroucího slunce paprslek
přes hlubý údol rovně tek,
a každá skála, každý štít
plál vnořen jako v živý třpyt,
však nikde paprsk, lesk a nach
do hlubých slují nezasáh,
kde ve stínu se chodník mih,
kol jehlanců skal ohromných,
jež čely blesky rozbitými
tryskají hvozdy setmělými,
jak přirozené skalní valy
se tyto skalné stohy vzpjaly,
jak věž ze Sinarského sedla,
již k nebi smělá pýcha zvedla,
tu v cimbuří, tam v báň se klene
skal čelo blesky rozštípené,
co jiné fantasticky stojí,
jak v minaretů trčí roji,
jak mečety, jak pagody
ční jiné hříčkou přírody.
Však nejsou pusté tyto hrady,
koberců pěkných mají všady;
po srázných jejich temenech
kol planých růží příval sběh,
ty rosným šperkem blýskotaly,
jak praporce nad strží vlály,
co býlím, v kterém západ plál
stem barev, letní vánek hrál.

XII.

Zde planých květů bují síla,
jak příroda je rozhodila,
tu bílý hloh svou vůni dýchá,
tam šípku nach se v úběl míchá
a v úzkých rýhách skalin klíčí
fialka skromná s petrklíči,
tu lilek a tam náprstník
jak symbol pýchy, pádu vznik
tam barvou tmavou plápolají,
jak z tvrdých opuk vyrůstají,
a sotva vánek jde a mizí,
rozchvívá jivy, bílé břízy,
co osyka, dub v černém houští
svou kotev v skalnou strži pouští.
Výš, s nebem kde se skály pojí,
tam zdrané jedle tmí se chvojí,
až v mraky strou se, tísníce
své zohýbané větvice
a nejvýš bílých kopců řad,
jak světlé vlajky vidíš plát,
jež stihnout může chodce oko,
ční v azur čistý přehluboko.
Tak pustý, divoký ten kraj
jak obraz snu plál, jako ráj.

XIII.

Dál v houští kmitá hluboká
a tichá, vodní zátoka
tak těsná, divých kaček rod
že zčeřit jen moh’ povrch vod.
Teď křovím jatá neprobleská,
jak v houštinu se stáčí stezka,
však brzy objeví se zase
a mnohem větší býti zdá se.
Chlum lesnatý i nahé skály
do zrcadla vod nahlédaly,
a čím víc lovec kráčí v dál,
zátoka roste v žlabu skal.
Víc neční z hvozdů skalin srázy,
spíš obehnaný strmou hrází,
se zdá to plouti pevný hrad
obklíčen vodou odevšad.
Pláň vodní víc a více vzrůstá,
v dál prchá sousední stráň pustá,
v sled každý vrchol sám ční v šeře
jak ostrov pustém na jezeře.

XIV.

Nevida stezky z úvalu,
je nucen chodec pomalu
po srázné cestě doubravou
se pustit nohou pátravou.
Po kručince a lisek dříku
on leze jako po žebříku,
až na výši se tůně celá
živého zlata otevřela,
to v podvečerních červáncích.
Loch-Katrin leží před ním tich
s výspami, svými zálivy,
s ostrovy nachem zářivý,
v něm shlížejí se hory vůkol,
jak valní obři, jejichž úkol
být stráží kraji čarovnému,
tak sklánějí se kolem k němu.
K poledni v moři plamenů,
ohromný tyčí Benwenu
a trosky skal, jež zlatem hoří,
prasvěta zbytky, do vln noří,
bok červený, skráň šedivá
se v mračném hvozdě ukrývá
co na severu v mrak se míse
Ben-an své zvedá čelo lysé.

XV.

Jak přimražen cizinec stál
na srázné výspě a křik v dál:
„Ó, jaké místo tu i tam
pro knížecí hrad nebo chrám!
Zde hrdý hrad na skály výši,
tam sídlo damské v lesní tiši,
a dál, kde lučin nádhera,
věž pošmurného kláštera!
Jak vesele by lovčí roh
na břehu spáče budit moh,
jak sladce loutna minstrela,
by v hájů ticho zazněla!
A měsíc kdyby v stříbro vln
se spouštěl v noci tuchy pln,
jak dojemně by jímal sluch
ku jitřní zvoucí zvonku ruch!
Co na ostrůvku, tam by v mžik
se vzbudil starý poustevník,
pouštěje v zvonu zaznění
růžence perly v modlení.
A loutna, roh a zvonu hlas,
by zbloudilého chodce v ráz,
v sál světlý zvaly v družný kvas.

XVI.

Zde zabloudil bych věru rád!
Však nyní žel, že kůň můj pad.
Mne musí jako eremitu
keř lesní nuzně halit v skrytu,
mně ložem bude mechu klín,
dub šumící můj baldachýn.
Co platno! Honba jak seč dravá,
k poklidu malý výbor dává.
V noc letní, v lesa zeleni
by milé bylo prodlení,
však poušť má hosty, které minout
je lépe, než krok vstříc jim šinout,
než jelena a hřebce ztratit,
hůř lupiči se dáti schvátit,
i zatroubím, snad zvuk ten zloudí
sem mnohého, jenž jak já bloudí,
z mé druže, však co los mi soudí,
vše jedno, dobrý zde mám meč,
jenž vycvičen je v každou seč.“

XVII.

Zní znovu roh, v dál ozvěna...
..............
..............