Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/VIII

Do Liliputu
VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Jonathan Swift
Zdroj:	SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bohumil Klika
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

Tři dni po svém příchodu na Blefusku zašel jsem si ze zvědavosti na severovýchodní břeh ostrova a spatřil jsem tam v moři ve vzdálenosti asi půl hodiny od pobřeží cosi, co se podobalo převrácenému člunu. Svlékl jsem střevíce a ponožky a brodil jsem se několik set kroků vodou, abych se přiblížil předmětu tomu, jenž byl zároveň přílivem hnán blíže ke mně.

Nyní jsem seznal docela zřetelně, že jest to skutečně člun, jenž bezpochyby při bouři byl stržen s některé lodi. Vrátil jsem se tudíž spěšně do města a vyprosil jsem si od Jeho Veličenstva dvacet největších korábů, jež mu ještě zbyly po ztrátě loďstva, s třemi tisíci námořníků pod velením jeho viceadmirála. Lodstvo toto plulo kolem ostrova, sám vrátil jsem se nejkratší cestou do oněch končin pobřežních, kde jsem spatřil člun. Příliv přihnal jej zatím ještě blíže. Vypravené koráby byly hojně opatřeny lany, jež jsem před tím po několika složil a svázal dohromady.

Když se loďstvo přiblížilo, svlékl jsem si svrchní šaty a brodil jsem se vodou, až jsem se dostal na sto kroků ke člunu. Pak musil jsem plovati, a tak jsem byl konečně u něho. Námořníci hodili mně lano, jež jsem uvázal na přední části člunu; druhý konec lana upevněn byl na jedné z válečných lodí.

Shledal jsem však, že všecko úsilí moje bylo málo platno, hloubka byla taková, že jsem nedosáhl dna. Byl jsem tudíž nucen obeplouti člun a ze zadu, jak jsem mohl, jednou rukou jej postrkávati. Příliv mně však při tom pomáhal, i dopracoval jsem se konečně tak daleko, že jsem se mohl postaviti, a bradu jsem měl zrovna nad vodou. Odpočinul jsem si dvě, tři minuty a strčil jsem pak do člunu znovu, což jsem tak dlouho opakoval, až mně voda sahala jen pod paží. Tím byla nejpracnější část podniku mého dokonána. Vzal jsem nyní ostatní lana z válečných korábů; ta přivázal jsem nejprvé na člun a pak na devět z přidělených mně korábů. Vítr byl příznivý, námořníci táhli, já jsem strkal, a tak jsme dotáhli šťastně člun až na vzdálenost čtyřiceti kroků od břehu.

Nyní jsem vyčkal odlivu, abych mohl po suchu přecházeti tam i sem, a za přispění dvou tisíc mužů s lany a pomocnými stroji podařilo se mně konečně, člun opět vzpřímiti a dopraviti do přístavu; byl na štěstí poškozen jen zcela nepatrně.

Nebudu líčiti obtíže, jaké mne stálo zhotovení vesel — pracoval jsem na nich deset dní — a pak doprava člunu do královského přístavu blefuského. V přístavě očekávalo mne nesmírné množství zvědavého lidu, když jsem tam konečně připlul se svým obrovským plavidlem.

Jeho Veličenstvu oznámil jsem, že příznivý osud seslal mně člun ten, abych se mohl dostati na místo, odkud by mně bylo možno vrátiti se do vlasti, a poprosil jsem, aby mně byly dány potřeby k vypravení člunu na delší cestu, jakož i dovolení, abych směl odcestovati. Po několika vlídných námitkách ráčilo Jeho Veličenstvo vyhověti prosbě mé.

Bylo mně již nápadno, že liliputský dvůr po všecku dobu tu choval se tak klidně, a že nebylo ani slechu o nějakých vyslancích a vyjednávání, jež by se týkalo mne. Dověděl jsem se však později ze soukromé zprávy, že Jeho Veličenstvo nemělo ani potuchy o tom, že bych mohl věděti o jeho tajných úmyslech. Domnívali se tam tudíž, že — jak jsem slíbil a jak mně bylo dovoleno — vykonám jen v Blefusku návštěvu a za několik dní se vrátím. Konečně však počala dlouhá nepřítomnost moje znepokojovati Jeho Veličenstvo, radilo se s finančním ministrem i ostatními účastníky spiknutí proti mně, načež byl na Blefusku vyslán vysoký úředník s opisem obžaloby mé.

Vyslanci tomu bylo uloženo, oznámiti králi blefuskému, jak mírný trest určil mně jeho pán, spokojuje se tím, aby mně byly vypíchnuty oči. Ostatně prý jsem unikl spravedlnosti, a nedostavím-li se během dvou hodin, bude prý mně odňat můj titul nardaka a budu prohlášen zemězrádcem. Dále prohlásil vyslanec: K udržení míru a přátelského poměru mezi oběma říšemi očekává prý pán jeho zcela určitě od svého milovaného strýce na Blefusku, že bez odkladu vydá potřebné rozkazy, abych na rukou i nohou jsa spoután dopraven byl do Liliputu, kde se mně dostane patřičného trestu.

Král blefuský vyžádal si tři dni na rozmyšlenou; po jich uplynutí dal za četných zdvořilých omluv tuto odpověď:

„Co se týče požadavku jeho vřele milovaného strýce, aby mne vydal na rukou i nohou svázaného, jest prý mu dostatečně známo, že to nelze provésti. Ačkoli pak jsem původcem ztráty jeho loďstva, jest prý mně přece vděčen za četné dobré služby moje při vyjednávání o mír. Ostatně nebudou prý obě veličenstva záhy míti se ode mne čeho obávati. Nalezlť jsem prý na pobřeží podivné obrovské plavidlo, na němž co nejdříve odpluji do moře. Dal prý již rozkazy, aby za mého dozoru a pomoci bylo k plavbě upraveno, a doufá, že za několik neděl budou obě říše sproštěny hosta tak obtížného.“

S odpovědí touto vrátil se vyslanec do Liliputu, a vládce blefuský zpravil mne podrobně o všem. Zároveň nabízel mně (ovšem v největší důvěrnosti) ochranu svou, kdybych chtěl zůstati v jeho službách.

Já však, ačkoli zdálo se to býti míněno upřímně, odmítl jsem co nejzdvořileji s příslušnými díky

za jeho milostivé úmysly návrh ten, pravě, ježto mně dobrý či zlý osud dopomohl k lodi, že jsem

odhodlán užiti příležitosti své a raději se svěřiti oceánu, nežli býti příčinou třenic mezi dvěma tak mocnými panovníky.

Jeho Veličenstvo nezdálo se býti s odpovědí tou nikterak nespokojeno; ba zvěděl jsem později náhodou, že i král i téměř všichni ministři jehoměli z úmyslu mého upřímnou radost.

Zpráva ta přiměla mne, abych odjezd svůj urychlil ještě více, nežli jsem původně zamýšlel, při čemž mně královský dvůr velmi ochotně pomáhal nemoha se dočkati, až se mne zbaví.

Pět set dělníků hotovilo dle mého návodu dvě plachty pro můj člun, sešívajíc ve třinácti vrstvách na sebe nejsilnější plátno, jaké bylo lze sehnati. Sám jsem neunavně upravoval provazy a lana, splétaje deset, dvacet i třicet nejsilnějších domácích lan dohromady. Po dlouhém hledání nalezl jsem také na břehu veliký kámen, jenž měl mně zastávati kotvu. Ze tří set krav byl mně dodán lůj, abych jím mohl loď svou řádně natříti. Nejhorší práce však mne teprve čekala: poraziti několik největších stromů a zhotoviti z nich stěžně, kormidlo a vesla. Byl jsem při tom podporován lodními tesaři královskými, kteří mně je pomáhali uhladiti, kdyz jsem je zhruba přitesal.

Asi za měsíc, když bylo konečně vše hotovo, poslal jsem ke králi, abych si vyžádal jeho rozkazů a oznámil svůj odchod.

Přišel se vší rodinou královskou před palác, a já jsem ulehl, abych políbil ruku, již mně podal velice milostivě, stejně jako královna a urození princové. Jeho Veličenstvo darovalo mně padesát sáčků, v každém dvě stě spruggů, a svoji podobiznu v životní velikosti, kterou jsem ihned uschoval do svojí rukavičky, abych ji nepoškodil. Obřady na rozloučenou byly pak za obapolného pohnutí šťastně skončeny; líčení jich zaujalo by příliš mnoho místa, proto o nich pomlčím.

Zásobil jsem loď svoji stem zabitých volů a třemi sty ovcí vedle přiměřeného množství chleba a nápojů a tolika vařených jídel, kolik mohlo dodati čtyři sta kuchařů. Mimo to vzal jsem s sebou ještě šest živých krav, dva býčky, šest ovcí a dva berany. Chtěl jsem je dovézti do vlasti, abych tam zavedl trpasličí plémě to. Abych je měl čím krmiti, vzal jsem s sebou notnou otep sena a pytel žita.

Byl bych velmi rád vzal s sebou také asi tucet domorodců; leč k tomu Jeho Veličenstvo naprosto nechtělo přivoliti; musil jsem se podvoliti přísné prohlídce svých kapes a ještě mimo to zaručiti se čestným slovem, že nevezmu s sebou žádného poddaného Jeho Veličenstva, i kdyby sám chtěl nebo svoloval.

Když byly konečně, pokud to bylo možno, všecky přípravy vykonány, vyplul jsem dne 24. září roku 1701 o šesté hodině ranní z Blefusku. Jihovýchodním větrem jsa hnán plul jsem na sever; uraziv asi dvě míle spatřil jsem k šesté hodině večerní asi půl hodiny před sebou na severozápad ostrůvek. Zamířil jsem tam a zakotvil v závětří ostrova, jenž se mně zdál neobydlen. Pak jsem pojedl a uložil se k odpočinku. Spal jsem velmi dobře aspoň šest hodin podle svého odhadu, neboť dvě hodiny potom, co jsem se probudil, se rozednívalo. Noc byla jasná.

Posnídal jsem, ještě nežli se slunce vyhouplo nad obzor, a vyplul jsem dále. Vítr byl příznivý, i plul jsem týmž směrem jako dne předešlého, řídě se svým kapesním kompasem. Chtěl jsem pokud možná dosíci jednoho z těch ostrovů, jež jsem z dobrých důvodů tušil severně od Země Vandiemenovy.

Po celý den tento nespatřil jsem ničeho; následujícího dne však, asi o třetí hodině odpolední, když jsem podle svého výpočtu byl od Blefusku vzdálen asi dvanáct mil, spozoroval jsem plachetní loď, jež plula směrem jihovýchodním. Volal jsem, ale nedostal jsem odpovědi. Vítr však značně polevil, i mohl jsem se plachetníku přiblížiti tak, že jsem jím byl asi po půl hodině spozorován. Vyvěsil vlajku a vypálil ránu z děla.

Nevylíčitelná byla radost, jakou jsem pocítil při této nenadálé naději, že opět spatřím svoji vlast a rodinu, již jsem tam zanechal.

Loď svinula plachty, dne 26. září mezi pátou a šestou hodinou večerní přirazil jsem k ní, a srdce mně v hrudi skákalo radostí, když jsem poznal anglické barvy. Nastrkal jsem svoje krávy a ovce do kapes a vystoupil jsem se vším svým nepatrným nákladem na palubu.

Byla to anglická loď obchodní, vracela se z Japanu. Kapitánem jejím byl John Biddle z Deptfordu, vlídný muž a znamenitý námořník. Byli jsme nyní pod padesátým stupněm jižní šířky. Posádka lodní čítala asi padesát mužů; mezi nimi nalezl jsem také starého soudruha, Petra Williamse, jenž se za mne vydatně přimluvil u kapitána.

Pán tento jednal se mnou velmi laskavě a přál si věděti, odkud přicházím a kam cestuji. Stručně jsem mu to pověděl. Domníval se však, že blouzním, přestálá nebezpečenství že mně pomátla hlavu, až jsem konečně vyňal z kapes svůj drobný dobyteček a tak ho přesvědčil k nemalému jeho úžasu o pravdě svých slov. Pak ukázal jsem mu peníze, jež mně daroval král blefuský, jeho podobiznu v životní velikosti i jiné vzácnosti ze země té. Dal jsem mu dva sáčky, v každém dvě stě spruggů, a slíbil jsem mu také, až přijdeme do Anglie, že mu dám jednu krávu, ovci a jehňátko.

Další cesta naše byla celkem velmi šťastna. Jihoanglické pohoří Downs spatřili jsme dne 13. dubna 1702. Stala se mně jen ta nehoda, že mně krysy na lodi sežraly jednu ovci; kosti její čistě ohlodané nalezl jsem v jedné díře, kam je zatáhly. Ostatní dopravil jsem šťastně do vlasti a vysadil jsem je v Greenwichi na trávník, kde se měly zotaviti po dlouhé cestě, a kde jim také jemná krátká travička chutnala velmi dobře.

Měl jsem z toho velikou radost, obávalť jsem se, že jim naše tráva nepůjde k duhu. Po dlouhou dobu plavby nebyl bych je uchoval na živu, kdyby mně nebyl kapitán přenechal trochu nejlepších sucharů lodních, jež na prášek jsouce rozetřeny a s vodou smíchány byly stálou jejich potravou.

Za krátkou dobu, co jsem zůstal v Anglii, vyzískal jsem nemálo tím, že jsem svoje trpasličí stádečko ukazoval mnohým velikým pánům, a než jsem se opět vydal na cesty, prodal jsem je za šest set liber sterlingů.

Jak jsem se později dověděl, rozplemenily se jmenovitě ovce velice a jemná, vlna jejich bude zajisté míti nemalý vliv na naši výrobu vlněných látek.

Pobyl jsem jen dva měsíce u své rodiny, neboť moje nenasytná touha, cestovati po cizích zemích, nedopřála mně klidu.

Odebral jsem se tedy na palubu „Dobrodruha“, veliké kupecké lodi, jejíž kapitánem byl John Nicholas z Liwerpoolu. Plavbu tuto vylíčím ve druhém díle svých cest.