Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/II

Do Liliputu
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Jonathan Swift
Zdroj:	SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bohumil Klika
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

Sestoupiv s věže vydal se král ke mně na koni, což by se mu málem bylo špatně vyplatilo. Spatřiv mne kůň jeho se ulekl a vzepial; leč král, znamenity jezdec, udržel se v sedle, až přiběhl průvod a chopil koně za uzdu. Jeho Veličenstvo sesednuvši prohlíželo si mne se všech stran s velikým obdivem, ale zůstávalo z opatrnosti stále mimo dosah mých řetězů.

Královna, urození princové a princezny s průvodem čestných dam usedli v povzdálí do křesel. Král jest větší nežli všichni jeho dvořané. Tahy obličeje jeho jsou velitelské a mužné, nos orlí; pleť jeho jest olivová, postava vznešená, údy úměrné, všecky jeho pohyby půvabné a majestátní. Bylo mu dvacet osm a tři čtvrti roku, asi sedm let již vládl.

Abych ho mohl pohodlněji pozorovati, ležel jsem na boku, tak že můj obličej byl ve stejné výši s obličejem jeho; zůstával na půldruhého sáhu ode mne. Později však měl jsem ho několikrát ve své ruce, a proto jest mně snadno vylíčiti ho. Oblek jeho byl prostý a jednoduchý, zpola asijský, zpola evropský. Na hlavě měl lehkou zlatou přílbu zdobenou drahými kameny a nádherným chocholem. Meč měl v ruce vytasený, aby se mohl brániti, kdybych byl zpřetrhal svoje řetězy; meč ten byl téměř tři palce dlouhý, rukojeť a pochva byly zlaté a vykládené diamanty. Hlas jeho byl tenký, ale, jasný a zřetelný a slyšel jsem ho dobře, i když jsem stál. Dámy i dvořané byli všichni oděni nádherně, tak že místo, kde byl dvůr shromážděn, podobalo se v očích mých krásnému, na zemi prostřenému koberci, vyšívanému zlatými a stříbrnými figurkami. Jeho královské Veličenstvo promluvilo na mne několikráte, já jsem mu vždy odpověděl, ale rozuměl mně asi stejně málo jako já jemu.

Za dvě hodiny dvůr se vzdálil; byla u mne ponechána silná stráž, aby udržela pořádek mezi davy tlačícími se kolem mne a žádostivými spatřiti mne zblízka. Někteří z nich zašli ve své drzosti a opovážlivosti tak daleko, že na mne střelili šípy, z nichž jeden málem by mně byl vnikl do levého oka. Velitel stráže dal však lapiti šest nejhorších z chásky té a pokládal za nejpřiměřenější trest vydati mně je spoutané na milost a nemilost. Abych jim nahnal hodně strachu, chopil jsem je všecky do pravé ruky, pět z nich jsem si strčil do kapsy a šestého tvářil jsem se, jakobych chtěl snísti živého. Ubohý človíček hrozně křičel, a velitel stráže i ostatní důstojníci byli v nemalých úzkostech, zvláště když viděli, že vytahuji svůj nůž. Zbavil jsem je však záhy strachu, neboť vlídně se tváře přeřízl jsem provázky, jimiž byl svázán, a jemně postavil jsem ho na zemi. Upaloval pryč, div si hlavu nesrazil. S ostatními naložil jsem stejně, vytahuje jednoho po druhém z kapsy. Pozoroval jsem s potěšením, že vojáci i lid byli velmi dojati tímto činem lidskosti, jenž byl příznivě vylíčen u dvora.

Novinka o příchodu člověka nesmírně velikého roznesla se záhy po celé říši a přivábila do hlavního města takové spousty zvědavců, že osady byly skoro opuštěny a orba, řemesla i obchod by tím byly trpěly, kdyby Jeho Veličenstvo nebylo tomu odpomohlo různými výnosy. Bylo nařízeno, aby všichni ti, kdo mne již viděli, vrátili se bez průtahů domů a nepřibližovali se již, beze zvláštního svolení, místu mého pobytu. Tento zákaz zmírnil poněkud nával lidstva, i žil jsem pak trochu klidněji a příjemněji.

Na dvoře královském konáno bylo několik porad, co se mnou učiniti; dověděl jsem se později, že dvůr byl ve velikých nesnázích. Obávali se, abych nepřetrhal řetězy a neosvobodil se. Říkali, že příliš nákladná výživa moje mohla by způsobiti nedostatek potravin. Někteří radili nechati mne zemříti hladem nebo usmrtiti otrávenými šípy; obávali se však, že by rozklad tak ohromné mrtvoly mohl býti příčinou moru ve hlavním městě a v celém království.

Zatím, co se takto radili, několik důstojníků odebralo se ke vchodu poradní síně, a dva z nich, byvše vpuštěni, vyprávěli, jak jsem se zachoval k oněm šesti zlosynům. To učinilo tak příznivý dojem na Jeho Veličenstvo a všecku jeho radu, že byl ihned vydán královský úkaz, ukládající všem obcím v okruhu čtyř set padesáti sáhů kolem hlavního města, dodávati každého jitra 6 volů, čtyřicet ovcí a jiné potraviny k mé výživě, s přiměřeným množstvím chleba a vína i jiných nápojů. Bylo dále ustanoveno šest set osob k mé obsluze, postaráno o jich opatření a postaveny jim pohodlné stany po obou stranách vchodu chrámového. Bylo rovněž nařízeno třem stům krejčí, ušiti mně oblek dle tamější mody; šesti nejpřednějším učencům uloženo učiti mě domácí řeči; a konečně poručeno, aby koně královi, koně šlechty i královských stráží byli často cvičeni přede mnou, aby si na mne uvykli.

Všecky rozkazy tyto byly přesně vykonány. Činil jsem veliké pokroky ve znalosti řeči liliputské; v době té poctil mě král častými návštěvami a sám pomáhal mým učitelům.

Naučiv se trochu mluviti, požádal jsem krále, aby mně vrátil svobodu, a prosbu tu jsem mu na kolenou každodenně opakoval. Odpovídal mně, že nutno sečkati ještě najaký čas, o věci té že nemůže rozhodnouti beze své rady, a dříve že jest nutno, abych přísahou se zavázal, že budu žíti v míru s ním i s jeho poddanými; zatím že budou se mnou zacházeti se vší možnou péčí a uctivostí. Radil mně, abych si hleděl svojí trpělivostí a dobrým chováním získati vážnosti jeho 4 lidu. Upozornil mne, abych mu nezazlil, kdyby poslal ke mně několik svých důstojníků, neboť prý bych mohl pravděpodobně míti u sebe některé zbraně zkázonosné a nebezpečné jeho státu. Odvětil jsem, že jsem ochoten svléci se a vyprázdniti všecky kapsy svoje v jeho přítomnosti. Namítl, že domácí zákony předpisují prohlídku dvěma úředníky; ví prý dobře, že to není možno bez mého souhlasu, ale má prý tak dobré mínění o mé šlechetnosti a spravedlivosti, že život jejich bez obavy vydává, v ruce moje; vše, co by mně bylo odňato, že mně bude poctivě vráceno, až budu chtíti opustiti zemi, nebo že mně to bude nahraženo podle mého vlastního odhadu.

Když přišli dva ti úředníci ke mně na prohlídku, vzal jsem pány ty do svých dlaní a vstrčil jsem je nejprvé do kapes svého kabátu a pak do všech kapes ostatních.

Tito úředníci královští přinesli si s sebou brková péra, inkoust a papír a sepsali velmi podrobně vše, co viděli; a když skončili, prosili mne, abych je postavil na zemi, aby mohli králi oznámiti výsledek své prohlídky.

Protokol jejich zněl takto:

„V pravé kapse Člověka Obra (tak překládám slova Quinbus Flestrin) po svědomité prohlídce nalezli jsme jen kus hrubé látky, dosti veliký, aby mohl sloužiti za koberec v největší komnatě Vašeho Veličenstva.

V kapse levé shledali jsme velikou stříbrnou bednu s víčkem z téhož kovu, které jsme nemohli pozdvihnouti. Když nám na žádost naši bylo otevřeno, a jeden z nás vstoupil dovnitř, sahal mu prach v ní až po kolena, a kýchal proto po dvě hodiny a druhý po sedm minut. Prach ten nutí neodolatelně kýchati.

V pravé kapse spodního kabátce nalezli jsme ohromný svazek bílé, tenké, přes sebe složené látky, ztlouští asi tří mužů, silným lanem svázané a velikými černými figurami pomalované; jsme toho mínění, že to jsou spisy.

V kapse levé jakýsi veliký plochý nástroj posázený velmi dlouhými zuby, jež se podobají palisádám přede dvorem Vašeho Veličenstva; nástrojem tím se obr ten češe.

Ve veliké kapse po pravé straně jeho spodků spatřili jsme veliký železný sloup, dutý, upevněný k velikému kusu dřeva, širšímu nežli pilíř; a po jedné straně sloupu toho byly jiné kusy spracovanéno železa; o nástroji tom dovolujeme si poznamenati, že nevíme, k čemu by byl. Člověk Obr říká prý tomu „bambitka“.

V levé kapse jiný nástroj téhož druhu.

V menší kapse pravé strany nalezli jsme více plochých, okrouhlých kusů bílého a červeného kovu různé velikosti; některé z bílých, jež se zdály býti ze stříbra, byly tak těžké, že jsme je oba sotva mohli pozdvihnouti. Jsou prý to peníze.

V levé kapse byly dva černé, nepravidelně utvářené pilíře, jichž vrcholu jen s obtíží jsme dosáhli, stojíce na dně kapsy.

Jeden z nich byl kryt a zdál se býti z jednoho kusu; na hořejším konci druhého však bylo viděti bílou, kulatou hmotu, asi dvojnásobné tlouštky naší hlavy. V každém z nich byla obsažena nesmírná plotna ocelová, kterou jsme ve své plné moci žádali si viděti, majíce podezření, že by to mohly bý i věci státu nebezpečné. Vyňal je z jejich schránky a udal, že ve vlasti jeho jedním z nich škrabou si vousy a druhým krájejí maso.

Mimo tyto nalezli jsme ještě dvě menší kapsy, do nichž však jsme se nemohli dostati, přiléhalyť těsně k tělu obrovu. Z pravé viděli jsme silný stříbrný řetěz viseti od podivného stroje ukrytého v hloubi kapsy. Vyzvali jsme ho, aby ukázal všecko, co jest na konci toho řetězu, a tu objevila se nám jaká i sploštělá koule, zpola ze stříbra a zpola z nějakého průhledného kovu; na průhledné straně viděli jsme zvláštní znamení, jež tvořila kruh a jichž jsme se chtěli dotknouti, ale prstům našim nebylo možno proniknouti k nim pro onen průhledný kov. Přidržel stroj ten k našim uším, a uslyšeli jsme neustálý hřmot a klepání jako vodního mlýna a jsme toho náhledu, že stroj ten jest buď neznámé dosud zvíře nebo bůžek, kterého uctívá. Kloníme se však více k tomuto náhledu, neboť nás ujišťoval, dobře-li jsme mu rozuměli, že nepodniká téměř ničeho, aby se s ním dříve neporadil. Říkal, že věc ta udává čas pro každý výkon jeho života. Z levé kapsy pak vyňal síť, skoro tak velikou, jako síť rybářska, ale tak zařízenou, že se otvírala a zavírala jako peněženka; sloužila mu také k tomu účelu.

Nalezli jsme v ní několik těžkých kusů žlutého kovu, které by musily míti nesmírnou cenu, kdyby to bylo pravé zlato.

Když jsme tak k rozkazu Vašeho Veličenstva podrobili všecky jeho kapsy svědomité prohlídce, spozorovali jsme pás kolem jeho těla, zhotovený z kůže nějakého obrovského zvířete; po levé straně visel od něho meč, dlouhý jako pět mužů, po pravé pak nějaký pytel nebo vak rozdělený ve dvě oddělení, dosti veliká, aby do každého z nich vešli se pohodlně tři věrní poddaní Vašeho Veličenstva. V jednom z oddělení těchto byly koule z kovu velmi těžkého. Byly velikosti asi naší hlavy, a bylo třeba silné ruky, zdvihnouti je. Ve druhém oddělení byla hromada černých zrn, ne velikých, však ani ne těžkých, více než padesát troufali bychom si jich unésti v ruce. Jest prý to prach, kterého se užívá do oněch velikých sloupů, jimž říká bambitky.

Totoť jest přesný soupis všech nalezených předmětů na těle Člověka Obra, jenž s námi ostatně zacházel velmi zdvořile a vážně, jak se přísluší vyslancům Vašeho Veličenstva. Dáno a podepsáno čtvrtého dne osmdesátého devátého měsíce požehnané vlády Vašeho Veličenstva.

Klefrin Frelock, Marsi Frelok.“

Když soupis tento byl přečten ve přítomnosti králově, vyzval mě slovy velmi zdvořilými, abych vydal všecky věci jmenované. Nejprvé žádal můj meč, jejž jsem si ihned odepial i s pochvou. Na jeho pokyn rozestavilo se zatím tři tisíce nejvybranějších bojovníků v plné zbroji a k výstřelu připravených kolem mne; nespozoroval jsem jich však ani ve chvíli té, hledě upřeně na Jeho Veličenstvo. Požádal mne pak, abych vytasil meč svůj; ač byl poněkud mořskou vodou zrezavělý, leskl se přece ještě dostatečně. V okamžiku, když jsem tasil meč z pochvy, vzkřiklo všecko vojsko úžasem a leknutím, neboť slunce svítilo jasně a jiskřící se ocel oslepila jejich oči, když jsem mečem zamával. Král ulekl se méně, než jsem očekával. Poručil mně meč opět zastrčiti a co možná opatrně odhoditi asi šest stop od konce mého řetězu na zemi.

Pak žádal, abych vyňal jeden z dutých železných sloupů, čímž myslil moje kapesní bambitky. Vyňal jsem je a po přání jeho snažil jsem se mu pokud možná objasniti jejich účel. Nabil jsem pak jednu z nich pouze prachem, jejž jsem uchránil před mořskou vodou ve své nepromokavé schránce, napomenul jsem pak císaře, aby se nelekl, a vystřelil do vzduchu. Zděšení bylo ještě větší, nežli když jsem vytasil meč. Sta lidí padalo leknutím k zemi, a sám král, ačkoli zůstal státi, vzpamatoval se teprve za chvíli. Odevzdal jsem obě bambitky stejně jako dříve svůj meč, pak také svoji brašnu s prachem a koulemi, ale prosil jsem, aby prach uchovali pečlivě před ohněm, protože by jej nejmenší jiskérka vznítila a královský palác rozmetala.

Stejně odevzdal jsem také svoje hodinky, na něž byl král zvláště zvědav, a dva gardoví křídelní pobočníci musili si je zavěsiti na silnou tyč a vzíti na ramena. Divil se neustálému tikání uvnitř a pohybu minutové ručičky, jejž mohl zřetelně sledovati, ježto zrak těchto lidiček jest daleko bystřejší nežli náš. Vyzval svoje učence, aby pronesli o tom svoje náhledy; ty dopadly velice různě a učeně. Pak odevzdal jsem svoje stříbrné a měděné peníze, svoji peněženku s devíti velikými a několika menšími zlaťáky, kapesní nůž a břitvu, hřeben a stříbrnou tabatěrku, kapesník a zápisník. Meč, bambitky a lovecká brašna byly na vozech dopraveny do královských zbrojnic a tam uloženy; ostatní majetek můj byl mně však vrácen.

Měl jsem ještě tajnou kapsu, která ušla prohlídce. V té byly brejle, kterých jsem občas užíval, kapesní dalekohled a některé maličkosti. Ježto všecky věci tato pro krále neměly žádného významu, nepokládal jsem za svoji čestnou povinnost ukázati je, zvláště proto, že jsem se obával, že by se mohly ztratiti nebo pokaziti, kdybych je dal z rukou.