Golem (překlad Prusík)/Tíseň
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Světlo | Tíseň | Úzkost |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tíseň |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Bitva sněžných vločků zuřila před mým oknem. Celými pluky hnaly se sněžné hvězdice — maličtí vojáčci v bílých, huňatých pláštích — jedna za druhou před mým oknem — po celé minuty — stále stejným směrem, jako by všechny utíkaly před společným, obzvlášť zlým nepřítelem.
Ale pak se jim pojednou ten šílený útěk zprotivil; zdálo se, že ze záhadných důvodů byly napadeny záchvatem zuřivosti a hned řítily se opět zpět, až jim zdola i shora nově nepřátelské armády vpadly do boku a vše proměnily v nenapravitelný vír.
Zdálo se mi, že uplynuly už celé měsíce od té doby, co jsem — před krátkem — podivných věcí zažil a kdyby denně ke mně nebyly doléhaly stále nové, nabubřelé pověsti o Golemovi, jež opět vše svěže oživily, tu, myslím, byl bych se mohl ve chvílích pochybností podezřívati, že jsem se nalézal v jistém stavu duševní zatemnělosti.
Z pestrých arabesek, jež události kolem mne upředly, probíjelo se křiklavými barvami do popředí to, co Cvak vyprávěl o zavražděni tak zvaného „svobodného zednáře“, jež dosud nebylo objasněno.
Že zďobaného Lojzu uváděli ve spojení s tou věcí, nebylo mi příliš jasno, ač jsem nemohl se sebe setřásti jisté podezření: skoro bezprostředně po tom, kdy Prokop v oné noci mřížovím kanálu prý zaslechl onen příšerný křik, viděli jsme toho mladíka u „Lojzíčka“. Je pravda, nebylo tu žádného podkladu, onen výkřik z podzemí (jenž stejně dobře mohl býti i klamem smyslů) považovati za volání o pomoc.
Vánice oslňovala mi oči, takže jsem vše viděl v tančících pruzích. Obrátil jsem opět svou pozornost ku gemmě.
Voskový model obličeje Miriamina bude lze skvěle přenésti na namodrale zářící měsíček.[1] — Těšil jsem se: byla to příjemná náhoda, že jsem mezi svou zásobou kamenů našel něco tak vhodného.
Temně černá matrice jinorazu[2] dodávala kameni pravého osvětlení a obrysy hodily se tak přesně, jako by ho byla sama příroda stvořila, aby se stal trvalým obrazem jemného profilu Miriamina.
Zprvu bylo mým úmyslem vyřezati z kamenu toho kameji, jež měla zobrazovati egyptského boha Osirise a vidina hermafrodita z knihy Ibbur, již jsem si každé chvíle mohl s nápadnou zřetelností zpět do paměti přivolati, mne k tomu silně umělecky ponoukala, ale zvolna — hned po prvních řezech — jsem odhalil takovou podobnost s dcerou Schemajah Hillela, že jsem svůj plán změnil. — Kniha Ibbur!
Rozrušen odložil jsem ocelové rydlo. Nepochopitelno, co v krátkém čase událo se vše v mém životě!
Pojednou byl jsem si vědom své hluboké, strašné osamocenosti, jako někdo, jenž se náhle octl v nepřehledné písečné poušti, osamocenosti, jež mne oddělovala ode všech mých bližních.
Mohl-li jsem s nějakým přítelem — vyjma Hilela — mluviti o tom, co jsem zažil?
Pravda, v tichých hodinách uplynulých nocí vracela se mi často vzpomínka na to, že po všechna léta mládí — počínaje útlým dětstvím — mučila mne až k smrti vždy nevýslovná žízeň a touha po všem obdivuhodném, po všem, co leží na druhém břehu smrtelnosti. Než vyplnění mé touhy přišlo jako bouře a udusilo výkřik jásotu mé duše svou prudkostí.
Třásl jsem se před okamžikem, kdy budu musiti přijíti k sobě a vše, co se událo, v plné, na dno sžíhající životnosti pocíťovati jako přítomnost.
Jen teď to nemělo ještě přijíti! Dříve okusiti do syta požitku, Nevyslovitelné leskem viděti, jak se ke mně blíží.
Měl jsem to přece ve své moci! Mohl jsem jen jíti do své ložnice, otevříti kassettu, v níž ležela kniha Ibbur, dar Neviditelné!
Jak dávno tomu bylo, kdy se jí má ruka dotkla, když jsem tam ukládal Angelininy dopisy!
Nejasné dunění z venčí, jak vítr chvílemi nahromaděné massy sněhu se střech shazoval dolů před domy; po dunění vždy pausa hlubokého ticha, ježto hustá vrstva sněhu na dláždění dusila každý zvuk.
Chtěl jsem dále pracovati — v tom zavzněly náhle ocelově ostré zvuky kopyt dole na ulici, že až bylo viděti tryskati jiskry.
Bylo nemožno otevříti okno a vyhlédnouti ven: ledové svaly poutaly jeho okraje ke zdivu, a tabule byly až do poloviny bíle zaváty.
Viděl jsem pouze, jak Charousek zdánlivě zcela přátelsky stojí vedle vetešníka Wassertruma — bylo zřejmo, že spolu hovoří — i to bylo jasně viděti, jaký údiv zračil se na jejich tváří, jak rostl a jak zřejmě nebyli schopni slova a vyjeveně hleděli na kočár, jejž jsem nemohl viděti.
Je to Angelinin choť — projelo mi hlavou. — Ona sama to jistě není! Aby přijela se svou ekypáží sem ke mně — do Hampejzské ulice! — před zraky všech lidí! To by bylo čiré šílenství…
Ale co jsem měl říci jejímu manželi, je-li to on a bude-li se mne přímo ptáti?
Zapírati — rozumí se: zapírati!
V chvatu jsem si představoval onu možnost: může to býti jen její manžel. Dostal anonymní dopis, — od Wassertruma, že zde byla na dostaveníčku, a ona si jistě vymyslila nějakou výmluvu: snad tu, že si u mne objednala gemmu, nebo něco podobného.
V tom! prudké zaklepáni na mé dveře a — — — Angelina stála přede mnou.
Nemohla pronésti slova, ale výraz jejího obličeje prozradil mi vše: nepotřebovala se už skrývati. Píseň byla u konce!
A přece se ve mně cosi vzpíralo tomuto předpokladu. Nemohl jsem žádnou mocí tomu věřiti, že by mne byl oklamal pocit, moci jí přispěti pomocí.
Vedl jsem ji k své lenošce. Hladil jsem jí němě vlasy; a ona k smrti znavena skryla svou hlavinku jako dítě na mé hrudi.
Slyšeli jsme praskání hořícího polena v kamnech a hleděli jsme, jak rudá záře skotačila po podlaze, vyzařovala a pohasínala, vyzařovala a pohasínala —
„Kam červené se srdce podělo?“ — — — znělo v mém nitru.
Zachvěl jsem se: kde to jsem? Jak dlouho zde již sedím?
A pátral jsem v její tváři, — opatrně, tiše, zcela tiše, aby se neprobudila a abych sondou nedotkl se bolestivé rány.
Úryvkovitě zvěděl jsem, co jsem potřeboval věděti a uložil jsem si to v mysli jako mosaiku:
„Váš manžel ví — — —?“
„Ne, dosud ne; on odcestoval.“
Jednalo se tedy o život Dra Savioliho; Charousek to dobře uhodl.
A poněvadž se jednalo o jeho život a ne o její, proto ke mně přišla. Pochopil jsem, že nemyslí už na to, s něčím se skrývati.
Wassertrum byl opět a opět u Dra Savioliho. Vyhrůžkami a násilím vymohl si cestu až k jeho lůžku.
A dále! Dále!
Co na něm chtěl?
Co chtěl? To zpola uhodla, zpola se dozvěděla: on chtěl — aby — — aby — on chtěl, aby si Dr. Savioli — — — sáhl na život.
Ona zná už i důvody Wassertrumovy nepříčetné nenávisti: „Dr. Savioli dohnal kdysi jeho syna, očního lékaře Wassoryho, k smrti.“
Pojednou mi jako blesk projela hlavou myšlenka: seběhnouti dolů a vetešníkovi vše prozradlti: že Charousek vedl smrtící ránu — zákeřně — a ne Savioli, jenž byl pouhým nástrojem.
„Zrada, zrada!“ vylo mi v mozku, „ty tedy chceš zraditi ubohého, souchotinářského Charouska, jenž tobě i jí chtěl pomoci, a chceš ho vydati pomstychtivosti tohoto lotra?“
A roztrhlo mne to v krvavějící polovinu.
Tu pravila mi myšlenka chladně a lhostejně rozluštění:
„Blázne! Vždyť to vše maš v rukou. Vezmi jen tamhle se stolu onen pilník a vraz ho vetešníkovi do hrdla, až mu špička projede zátylkem!“
Mé srdce jásalo výkřikem poděkování k Bohu.
Badal jsem dále:
„A Dr. Savioli?“
Není pochyby, že se zabije, nezachrání-li ho. Milosrdné sestry s něho nespouštějí oči, omámily ho morfiem, ale snad se náhle probudí — snad právě teď — — a — a — ne, ne, ona musí pryč, nesmí ani vteřiny už zmařiti, — ona chce psáti svému choti, vše mu vyznati, ať si jí třeba vezme dítě, jen když bude Savioli zachráněn — neboť tím by vyrazila Wassertrumovi jedinou zbraň z ruky, jakou má a jakou hrozí.
Ona chce sama prozraditi toto tajemství, dříve než bude prozrazeno vetešníkem.
„Toho neučiníte, Angelino,“ vykřikl jsem a myslil jsem na pilník.
Hlas mi vypověděl službu v jásavé radosti nad mou mocí.
Angelina se mi chtěla vytrhnouti — držel jsem ji pevně.
„Jen jedno ještě: rozvažte si, bude-li váš manžel tak beze všeho věřiti ledajakému vetešníku?“
„Ale Wassertrum má přece důkazy, má patrně mé dopisy a snad i jednu mou podobiznu, — vše, co bylo schováno v psacím stolku vedle, v atelieru.“
Dopisy? Podobiznu? Psací stolek? — nevěděl jsem už, co činím; strhl jsem Angelinu na svou hruď a líbal jsem ji. Na ústa, na čelo, na oči.
Její rusý vlas ležel jako zlatý závoj před mým obličejem.
Pak jsem ji držel za jeji úzké ruce a vypravoval jsem jí vzletnými slovy, že úhlavní nepřítel Wassertrumův — chudý, český student — dopravil dopisy a vše ostatní v bezpečí, že to vše je teď v mém majetku a dobře uschováno.
A ona mi padla kolem krku a smála se i plakala jedním dechem. Líbala mne. Letěla ke dveřím. Vrátila se a znovu mne líbala.
Pak zmizela.
Stál jsem jako ohromen a stále ještě jsem cítil dech jejích úst na svém obličeji.
Slyšel jsem, jak kola kočáru hřmí přes dláždění, slyšel jsem zběsilý klusot kopyt. Za minutu na to bylo vše ticho.
Jako v hrobě.
I ve mně.
Pojednou zavrzly za mnou tiše dveře a Charousek stál v pokoji.
„Odpusťte, pane Pernathe, klepal jsem dlouho, ale zdá se, že jste to neslyšel.“
Kývl jsem jen němě.
„Doufám, že se nedomníváte, že jsem se smířil s Wassertrumem, když jste mne před chvílí viděl, jak s ním hovořím?“
Charouskův posměšný úsměv pravil mi, že jen vztekle žertuje.
„Musíte totiž věděti: štěstí je mi příznivo, ta bestie dole mne začíná míti ráda, mistře Pernathe! — Je to zvláštní věc… hlas krve!— — —“ dodal tiše polo k sobě.
Nechápal jsem, co tím mohl mysliti, a domníval jsem se, že jsem něco přeslechl. Rozrušení předchozích chvil rozechvívalo mne ještě silně.
„Chtěl mi darovati plášť,“ pokračoval Charousek nahlas. „Rozumí se, že jsem s díky odmítl. Mne už vlastní kůže tak dost pálí. — A pak mi vnutil peníze.“
„A vy jste je přijal?“ chtěl jsem vyhrknouti, ale zadržel jsem ještě včas jazyk za zuby.
Tváře studentovy pokryly se kruhovitými červenými skvrnami.
„Peníze jsem ovšem přijal.“
Byl jsem zcela zmaten.
„Při-jal?“ koktal jsem.
„Nebyl bych nikdy řekl, že lze na zemi cítiti tak čistou radost!“
Charousek se na chvíli zarazil a sešklebil obličej.
„Není-li to povznášející pocit viděti, jak v domácnosti přírody všude vládne moudře a obezřele hospodárný prst ‚matičky prozřetelnosti‘ —?!“
Mluvil jako pastor a zvonil při tom penězi v kapse: „Věru, cítím, že je mou vznešenou povinností, poklad jenž mi byl svěřen vlídnou rukou, na halíř věnovati jednou nejušlechtilejšímu všech účelů.“
Byl snad opilý? Nebo spíše šílený?
Charousek změnil náhle tón:
„Je v tom jistá satanská komika, že si Wassertrum sám platí — léky. Nemyslíte též?“
Počínal jsem tušiti, co se asi skrývá za Charouskovou řečí. Jeho zimničně se lesknoucí oči naplňovaly mne děsem.
„Ostatně, nechme toho teď, mistře Pernathe,“ řekl. „Vyřiďme raději běžné záležitosti. Ta dáma před chvílí, to byla ‚ona‘, že? Co jí to jen napadlo, jeti sem veřejně?“
Vyprávěl jsem Charouskovi, co se sběhlo.
„Wassertrum nemá určitě nejmenších důkazů v rukou,“ řekl radostně, „jinak by nebyl dnes ráno znovu prohledával atelier. Divím se, že jste to neslyšel? Byl přece nahoře plnou hodinu.“
Užasl jsem, jak to mohl Charousek věděti. A netajil jsem se svým údivem.
„Smím?“ — a na vysvětlení vzal si se stolu cigarettu, zapálil ji a objasňoval: „Podívejte se, otevřete-li teď dveře, změní kouř této cigarety svůj nynější směr, a to vlivem průvanu, jenž vane se schodiště. To snad je jediný přírodní zákon, jenž je znám panu Wassertrumovi. Pro všechny případy dal v zevní zdi atelieru — jak snad víte, patří mu ten dům — zříditi jakýsi výkleneček: jistý druh ventilace a v něm malý, červený praporeček.
Jakmile někdo vejde do atelieru, nebo z něho odejde, to jest, jakmile někdo otevře dvéře, a způsobí tím průvan, zpozoruje to Wassertrum zdola dle prudkého třepetání praporečku. Rozumí se, že o tom vím rovněž i já,“ dodal Charousek suše, „záleží-li mi zrovna na tom a že to mohu dokonale pozorovati ze své sklepní díry vis-à-vis, v níž mi milosrdný osud blahosklonně popřává obývati. — Ten rozkošný žertík s ventilací je sice patentem důstojného patriarchy, ale je už od let i mně znám.“
„Jak asi nadlidsky nenávidíte toho člověka, že tak špehujete každý jeho krok! A k tomu, jak sám pravíte, už od let!“ namítl jsem.
„Nenáviděti?“ usmál se Charousek křečovitě. „Nenáviděti? Nenávist není správný výraz. Slovo, jež by mohlo mé city k němu správně definovati, musí býti teprve vynalezeno. — Přesně řečeno, není to nenávist namířená proti němu. Já nenávidím jeho krev. Rozumíte tomu? Větřím jako dravec, i když jen kapka jeho krve teče v žilách člověka. A“ — zaťal zuby — „to se ‚občas‘ stává, zde v ghettu.“
Nebyl rozčilením s to, dále mluviti, běžel tedy k oknu a zíral ven.
Slyšel jsem, jak přemáhá svůj sípavý kašel.
Mlčeli jsme chvíli oba.
„Halló, co to je?“ vyrazil náhle ze sebe a kývl mi chvatně. „Rychle, rychle! Nemáte doma nějaké operní kukátko, nebo cosi podobného?“
Slídili jsme opatrně za záclonou, co se děje dole.
Hluchoněmý Jaromír stál před vchodem do vetešníkova krámku a nabízel — pokud jsme mohli vyrozuměti z jeho posunků — Wassertrumovi ke koupi malý, lesklý předmět, jejž v ruce napolo schovával.
Wassertrum vrhl se na to jako sup a zmizel s kořistí ve svém brlohu.
Hned na to vyřítil se zas ven, k smrti jsa bled a — chytil Jaromíra za prsa: nastal prudký zápas. — Pojednou ho Wassertrum pustil, a jak se zdálo — rozvažoval.
Hryzl se zuřivě do svého rozpoltěněho horního rtu.
Vrhl zkoumavý pohled k nám, nahoru, a hned na to chytil Jaromíra přátelsky za ruku a vtáhl ho dovnitř krámku.
Čekali jsme dobře čtvrt hodiny: zdálo se, že se nemohou shodnouti v ceně.
Konečně vyšel hluchoněmý zase na ulici, tvářil se velice spokojeně a šel svou cestou.
„Co o tom soudíte?“ ptal jsem se. „Zdá se, že to není nic důležitého. Dle všeho ten ubohý mladík vyměnil nějaký vyžebraný předmět za stříbro.“
Student mi neodpověděl a beze slova usedl k stolu.
Dle všeho ani on nepřikládal té věci žádné důležitosti, neboť po pause pokračoval zase tam, kde přestal:
„Ano. Řekl jsem tedy, že nenávidím jeho krev. Přerušte mne, místře Pernathe, upadnu-li opět do své prudkostí. Chci zůstati klidným. Nesmím své nejkrásnější pocity jen tak rozmrhati. Jinak mne pak přepadává jakési vystřízlivění. Člověk, jenž má stud, má mluviti chladnými výrazy a ne s pathosem, jako prostitutka nebo — — nebo básník. — Co svět je světem, nebylo by nikomu napadlo v hoři ‚lomiti rukama‘, kdyby nebyli herci vyšťourali, že toto gesto je zvláště ‚plastickým‘.“
Rozuměl jsem, že s úmyslem tak slepě řeční, aby našel vnitřní uklidnění.
Ale nechtělo se mu to řádně dařiti. Nervosně běhal sem tam po pokoji, chápal se všelikých předmětů, a zase je roztržitě kladl na jejich místo.
Pak zase byl jedním rázem uprostřed svého thematu:
„Z nejmenších, bezděčných gest člověka prozradí se mi tato krev. Znám děti, jež se ‚mu‘ podobají a o nichž se všeobecně tvrdí, že jsou jeho, a přece nepatří k jednomu kmeni — já se nedám oklamati. Po léta jsem nevěděl, že je Dr. Wassory jeho syn, a přece jsem to, abych tak řekl, — cítil.
Už jako malý hoch, kdy jsem nemohl ani tušiti, v jakých vztazích se Wassertrum ke mně nalézá,“ jeho pohled utkvěl vteřinu zkoumavě na mně, „už tehdy byl jsem touto schopností obdařen. Šlapali po mně nohama, tloukli mne, že vskutku nebylo na mém těle místečka, jež by nevědělo, co je to šílená bolest, — trpěl jsem hlad a žízeň, až jsem byl pološílený a z hladu jsem jedl plesnivějicí zemi, ale nikdy jsem nemohl nenáviděti ty, kdož mne mučili. Prostě jsem nemohl. Ve mně nebylo už místa k nenávisti. — Rozumíte mi? A přece byla celá má bytost nenávisti prosycena.
Nikdy mi Wassertrum ničím neublížil, chci tím říci, že mne nikdy nebil ani mi nenadával, když jsem jako malý uličník kolem jeho krámku skotačil, vím to velice dobře — a přece se vše, co ve mně vřelo mstou a zuřivostí, obracelo proti němu. Jen proti němu!
Zajímavo však je, že jsem mu jako malý hoch nikdy neprovedl nějakého kousku. Když tak činili druzí, byl jsem vždy toho vzdálen. Ale celé hodiny vydržel jsem státi v průjezdu a jsa schován za domovními dveřmi, pozorovati upřeně štěrbinou veřejí jeho tvář, až se mi nevysvětlitelným pocitem nenávisti dělaly černé kruhy před očima.
Myslím, že tehdy jsem položil základní kámen k onomu jasnovidectví, jaké se ve mně probudí vždy, kdykoliv vejdu ve styk s osobami, ba i jen s věcmi, jež jsou s ním ve spojení. Dle všeho jsem se tehdy nevědomky naučil na pamět všem jeho pohybům: tomu, jak nosí kabát, tomu, jak se chápe věcí, jak kašle a pije, a tisícerým jiným podrobnostem, až se mi to zahryzlo do duše, tak že všude na první pohled a s naprostou jistotou najdu toho stopy, kdekoliv vystupují co dědictví po něm.
Později se to takřka stalo manií: odhazoval jsem nevinné předměty, jen proto, že mne mučila myšlenka, že se jich snad dotkla jeho ruka. Jiné opět mi přirostly k srdci; miloval jsem je jako přátele, kteří mu přejí zlo.“
Charousek se na chvíli odmlčel. Viděl jsem, jak v bezvědomí zíral do prázdna. Jeho prsty mechanicky hladily pilník, jenž ležel na stole.
„Když pak několik soucitných učitelů pro mne sebralo peníze a když jsem studoval filosofii a medicínu, a když jsem se mimo to i naučil sám mysliti, — tu teprve se dostavilo poznání, co to jest nenávist: ‚Můžeme tak divoce nenáviděti (jako já to činím) jen to, co je částí nás samých.‘
A když jsem se později dopátral — a zvolna všeho se dověděl — co byla má matka a — a — čím ještě musí býti — žije-li — — a že mé vlastní tělo,“ — odvrátil se, abych mu neviděl do tváře — „je plno jeho hnusné krve, — ano, Pernathe, — proč byste to neměl zvěděti: on je můj otec! — tu, tu mi bylo jasno, kde tkví kořen mé nenávisti.
Časem se mi dokonce zdá, že je zde tajemná souvislost v tom, že jsem souchotinářský a musím plivati krev: mé tělo vzpírá se proti všemu, co pochází od ‚něho‘ a s odporem to od sebe odvrhuje.
Často mne má nenávist provázela až do říše snu a hleděla mne zkonejšiti obrazy všemožných muk, jimž jsem ‚ho‘ směl podrobiti, ale vždy jsem sám tyto sny zavrhoval, ježto ve mně zanechávaly příchuť neuspokojenosti.
Přemýšlím-li o sobě samém, a musím-li se diviti, že nikdo a nic není na světě, co bych mohl nenáviděti, nebo co by mi jen bylo nesympatickým, kromě ‚něho‘, a jeho kmene, — tu vkrádá se mi často odporný pocit: mohl bych býti tak zvaným ‚dobrým člověkem‘. Ale na štěstí tomu tak není. Řekl jsem vám už: ve mně není již místa.
A nemyslete si, že snad mne nějaký smutný osud tak zatvrdil: (Čím mé matce ukřivdil, to jsem se dověděl až v pozdějších letech) — já zažil tak radostný den, že vše, cokoliv je smrtelníkům k blaženosti popřáno, bylo zastíněno.
Nevím, znáte-li pravou, vřelou, vnitřní pobožnost — neznal jsem jí až do oné doby také — ale když jsem onoho dne, kdy se Dr. Wassory vlastní rukou zahladil, stál u krámku dole a viděl, jak ‚on‘ tu zprávu přijal, — jak ji ‚tupě‘ (jak by snad řekl laik, neznalý pravého jeviště života) přijal — celou hodinu bez účasti stál, jen svůj krvavě rudý rozpoltěný pysk poněkud výše než jindy nad zuby stáhl a zrak tak jistě, tak — tak — zvláštně do vnitřku obrátil — — — — — tu jsem cítil vůni kadidla ze vzmachu archandělova.
Znáte zázračný obraz černé Panny Marie v Týnském chrámu?
Tam jsem se vrhl na kolena a temno ráje zahalilo moji duši.“
— — Když jsem tak viděl Charouska státi, jak zalily se veliké, snivé jeho oči slzami, tu napadla mne Hillelova slova o nepochopitelnosti tmavé stezky, jakou jdou bratři smrti.
Charousek pokračoval:
„Zevní okolnosti, jež ‚opravňují‘ mou nenávist, nebo jež ji v mozcích úředně placených soudců činí pochopitelnou, by vás snad ani nezajímaly: — fakta vyhlížejí jako milníky a přece to jsou jen prázdné skořápky.
Ony jsou jen vtíravým boucháním zátek od šampaňského u tabulí nadutců, jež jen slabomyslný by mohl považovati za podstatu hodů —
Wassertrum přinutil mou matku, aby mu byla po vůli, přinutil ji k tomu pomocí pekelných prostředků, jež jemu podobným jsou vlastními, — — ač nebylo-li zde ještě něco horšího. A pak — — ano — — pak ji prodal do nevěstince, — — — něco takového není ničím těžkým, máme-li v policejních radech obchodní přátele. Ale neučinil to snad proto, že by se mu byla už zprotivila, oh ne! Já znám zákoutí jeho srdce — on ji prodal toho dne, kdy si s hrůzou uvědomil, jak horoucně ji ve skutečnosti miluje.
Lidé, jako on, jednají zdánlivě paradoxně, ale vždy stejně. Hamižnost v jeho bytosti vykvikne, jakmile někdo přijde a odkoupí mu něco z jeho vetešnické díry, byť i za drahé peníze: on cítí jen tlak ‚musí-li vydávati‘. On by nejraději pojem ‚míti‘ do sebe zažral a nejvyšším ideálem by mu bylo, kdyby se jednou mohl proměniti v abstraktní pojem ‚majetekt‘. —
A tehdy to v něm obrovsky vzrostlo až k celé hoře úzkosti: ‚nebýti si jist sama sebe‘, — ne: něco lásce chtíti dáti, ale museti dáti: přítomnost Neviditelného v sobě tušiti, co by jeho vůli, nebo to, co by rád měl svou vůlí — ukovalo v pouta.
Tak byl počátek.
Co pak následovalo, stalo se automaticky. Jako štika musí se mechanicky zakousnouti — ať chce, nebo ne — plave-li kolem ní v pravý okamžik lesklý předmět.
Zašantročení mé matky zdálo se Wassertrumovi co přirozený následek. Uspokojilo to zbytek dřímajících v něm vlastností: touhu po zlatě, a perversní rozkoš v sebemučení. — — — Odpusťte, mistře Pernathe,“ — Charouskův hlas zněl tak tvrdě a střízlivě, až jsem se lekl — „odpusťte, že tady tak strašně rozumně řečním, ale jsme-li na universitě, tu nám přijde celá řada blbých knih do ruky; a tu bezděky propadáme idiotismům ve výrazech.“
Abych mu udělal radost, nutil jsem se k úsměvu; vnitřně jsem ovšem cítil, že zápasí s pláčem.
Nějak mu musím pomoci — rozvažoval jsem, musím se aspoň o to pokusiti, bych zmírnil nejméně jeho děsnou bídu, pokud je to v mé moci.
Vzal jsem nenápadně ze zásuvky skříně stozlatovou bankovku, kterou jsem ještě měl doma, a vstrčil jsem ji do kapsy.
„Až se později dostanete do lepších poměrů a až budete vykonávati své lékařské povolání, tu zas nastane mír ve vaší duši,“ řekl jsem, abych dal hovoru smírnější směr — „budete brzo dělati doktorát?“
„Co nejdříve. Jsem to povinen svým dobrodincům. Ale nemá to jinak žádného účelu, ježto jsou mé dny tak jako tak sečteny.“
Chtěl jsem učiniti obvyklou námitku, že snad vidí příliš černě, ale Charousek s úsměvem odtušil:
„Je tak nejlépe. Není to ostatně žádné potěšení hráti si na komedianta v lékařství a uhoniti si konečně ještě co diplomovaný travič studní šlechtický titul.“
— — „Jinak,“ dodal se svým trpkým humorem, „mi bude bohužel další požehnané působení zde v ghettu jednou pro vždy zamezeno.“
Sáhl po klobouku.
„Teď ale už nechci rušiti. Nebo bychom snad měli ještě o něčem pojednati v Savioliho záležitosti? Myslím, že ne. Zpravte mne o všem, kdykoliv se dovíte něčeho nového. Nejlépe snad bude, pověsíte-li zde na okno zrcádko, na znamení, že vás mám navštiviti. Vy nesmíte ke mně do sklepa v žádném případě přijíti, neboť Wassertrum by hned čerpal podezření, že spolu kujeme pikle. — Ostatně, jsem opravdu velice zvědav, co teď učiní, když viděl, že ona dáma k vám přijela. Řekněte prostě, že vám přinesla nějaký skvost k opravě a bude-li příliš dotěrný, buďte prostě hrubým.“
Poněvadž se mi až posud nenaskytla příležitost, vnutiti Charouskovi bankovku, vzal jsem opět modelovací vosk s okenního prkna a řekl jsem:
„Pojďte, doprovodím vás kousek po schodou. — Hillel mne očekává,“ lhal jsem.
On se zarazil:
„Jste jeho přítelem?“
„Poněkud, Znáte ho? — — — Nebo snad i jemu nedůvěřujete?“ — — musel jsem se bezděky usmáti.
„Bůh zachraň!“
„Proč to pravíte tak vážně?“
Charousek váhal a přemýšlel:
„Sám nevím, proč. Je to asi cosi neuvědomělého. Kdykoliv ho potkám na ulici, tu bych nejraději sešel s chodníku a sklonil před ním koleno, jako před knězem, jenž nese hostii. — Pohleďte, mistře Pernathe: zde máte muže, jenž je každým atomem pravým opakem toho, čím je Wassertrum. Tak na př. se křesťané v této čtvrti domnívají, že je lakomec a tajný millionář a přece je ve skutečnosti nevýslovně chud. Oni jsou vždy a v tomto případě obzvláště špatně zpraveni.“
Vzrušeně jsem zvolal:
„Chud?“
„Ano. Možno-li to vůbec, pak je chudší než já sám. Slovo ‚bráti‘ zná — myslím — vůbec jen z knih; ale když na prvního v měsíci přichází z ‚radnice‘, tu před ním židovští žebráci sami utíkají, neboť vědí, že je s to, prvnímu z nich celé své malinké služné vtisknouti do ruky a pak za pár dni i s dcerou zmírati hlady. — Je-li pravdou, co tvrdí prastará talmudská legenda: že ze dvanácti židovských kmenů je deset prokleto a jen dva jsou svaté, tu je Hillel ztělesněním obou těchto svatých kmenů a Wassertrum ztělesněním deseti prokletých — Nepozoroval jste ještě nikdy, že Wassertrumův obličej hraje všemi barvami, kdykoliv jde Hillel kolem něho? Je to zajímavé, pravím vám! Podívejte se: taková krev se vůbec nemůže smísiti: tu by děti přišly mrtvy na svět. A není vyloučeno, že by matky hrůzou dříve umřely. Hillel je ostatně jediný člověk, na něhož si Wassertrum netroufá; — vyhýbá se mu, jako ohni. Snad proto, že je mu Hillel nepochopitelným, hádankou, již naprosto nemůže rozluštiti. Snad v něm větří kabbalistu.“
Šli jsme už po schodou dolů.
„Myslíte, že dnes ještě existují kabbalisté a že je vůbec něco o kabbale pravdou?“ — ptal jsem se, jsa napiatě zvědav, co mi asi odpoví; zdálo se však, že mne vůbec neslyšel.
Opakoval jsem otázku.
Chvatně odbočil a ukázal na dvéře u schodů, sbité z vík bednových:
„Dostali jste sem nové nájemníky; sice židovskou, ale chudou rodinu: potrhlého hudebníka Neftali Šafránka s dcerou, zetěm a vnuky. Když nastává soumrak a on je sám s malými dívčinkami, tu naň přichází jeho šílenství: uváže je k sobě za palce, aby mu neutekly, přinutí je vlézti do staré posady na slepice a učí je ,zpěvu‘, jak tomu říká, aby si později mohly samy vydělati na živobytí, — to jest — učí je nejbláznivějším písničkám, jaké vůbec existují, s německým textem, zlomky, jež kdysi kdesi pochytil a které ve své duševní zatemnělosti považuje za pruské válečné hymny nebo za něco podobného.“
A skutečně zněla tiše z bytu na chodbu podivná hudba. Smyčec skřípal strašně vysoko a stále jedním tónem obrysy odrhovačky a dva tenounlinké dětské hlásky zpívaly k tomu:
„Frau Pick,
Frau Hock,
Frau Kle-pe-tarsch,
se stehen beirenond
und schmusen allerhond“[3] — —
Bylo v tom šílenství i komika zároveň; proti své vůli musel jsem se nahlas zasmáti.
„Šafránkův zeť — jeho paní prodává na vaječném trhu školní mládeži lák z kyselých okurek na hrníčky — běhá celý den po úřadech,“ pokračoval Charousek zachmuřeně, „a vyžebrává si staré poštovní známky. Ty doma pečlivě roztřídí a když najde některé, jež jsou jen na kraji oraženy, tu je položí na sebe a rozstřihne. Neoražené polovičky slepi dohromady a prodává známky za nové. S počátku kvetl tento obchod a vynášel mnohdy denně až — zlatku, ale konečně pražští židovští velkoprůmyslníci přišli na tento podvod, a obstarávají si to sami. Sbírají teď smetanku.“
„Trpěl byste nouzi, Charousku, kdybyste měl zbytečné peníze?“ ptal jsem se rychle.
Stáli jsme před Hillelovými dveřmi a já už zaklepal.
„Považujete mne za tak nízkého, že se domníváte, že bych to neučinil?“ odpověděl mi zaraženě otázkou.
Miriaminy kroky se blížily a já čekal, až stiskne kliku, pak jsem mu rychle vstrčil bankovku do kapsy:
„Ne, pane Charousku, nepovažuji vás za nízkého, ale mnou byste musel pohrdati, kdybych tak neučinil.“
Dříve než mohl něco odpověděti, stiskl jsem mu ruku a zavřel jsem za sebou dvéře. Mezitím co mne Miriam vítala, poslouchal jsem, co učiní.
Zůstal chvíli státi, pak tiše zavzlykl a pak šel zvolna, tápavým krokem se schodů.
Jako někdo, jenž se musí držeti zábradlí.
Bylo to po prvé, kdy jsem navštívil Hillelův pokoj.
Vyhllžel, bez ozdob, jako vězení. Podlaha pečlivě čista, posypána bílým pískem. Nábytek sestával pouze ze dvou židlí, stolu a skříně. Dřevěná polička v pravo a v levo na zdi. — —
Miriam seděla naproti mně u okna a já pracoval ve svém modelovacím vosku.
„Je nutno míti obličej před sebou, aby byla podoba trefena?“ ptala se skromně a jen proto, aby přerušila hluboké ticho.
Vyhýbali jsme se plaše pohledem. Ona nevěděla, kam podíti zrak ze studu a útrapy nad ubohou světnicí a mně planuly tváře vnitřní výčitkou, že jsem se už dávno o to nestaral, jak ona a její otec žijí.
Ale něco jsem přece musel odpověděti! „Ani ne tak k vůli zachycení podoby, jako k vůli srovnání, viděli-li jsme i vnitřně správně.“
Ještě za řeči jsem cítil, jak je to vše, co povídám, ze základů falešné.
Po léta jsem tupě zbožňoval a následoval mylný názor malířů, že je nutno zevní přírodu studovati, má-li se umělecky tvořiti; teprve od okamžiku, kdy mne Hillel v oné noci probudil, vzešlo mi vnitřní nazírání. Dovednost viděti za zavřenými víčky, jež okamžitě hyne, jakmile otevřeme oči. Dovednost, již všichni domnívají se míti a již zatím nemá takřka nikdo mezi miliony.
Jak jsem také mohl mluviti o možnosti, dle níž lze neomylné vodítko duševního vidění měřiti hrubými prostředky zrakovými!
Miriam, jak se zdálo, myslila rovněž tak. Soudil jsem tak dle její udivené tváře.
„Nesmíte to bráti tak doslova,“ omlouval jsem se.
Plna pozornosti přihlížela mi, jak jsem rydlem prohluboval formu.
„Je to jistě nesmírně těžko přenésti pak vše na vlásek do kamene?“
„Ach ne. To je už jen mechanická práce. Alespoň do jisté míry.“
Pausa.
„Budu moci gemmu viděti, až bude hotova?“
„Ona je přece určena pro vás, Mirjam.“
„Ne, ne; to nejde, — — to —- to — —,“ viděl jsem, jak byly její ruce nervosními.
„Ani tuto maličkost nechcete ode mne přijati?“ přerušil jsem ji rychle. „Přál bych si, abych směl pro vás více učiniti.“
Prudce odvrátila tvář.
Co jsem to řekl! Jistě že jsem ji hluboce urazil. Znělo to tak, jakobych chtěl činiti narážku na její chudobu.
Mohl-li jsem to ještě okrášliti? Nebylo-li by to daleko horším?
Učinil jsem náběh:
„Vyslechněte mne klidně, Miriam. Prosím vás o to. — Jsem vašemu otci tolik zavázán — tolik — že nedovedete si to ani představiti — — —.“
Dívala se na mne nejistě. Bylo zřejmo, že mi nerozumí.
„— — ano, ano: nesmírně mnoho. Jsem mu povinen díky za více, než za svůj život.“
„Poněvadž vám tehdy přispěl ku pomoci, když jste byl v mdlobách? To přece bylo jen přirozené.“
Cítil jsem: nevěděla, jaké pouto mne pojilo k jejímu otci. Opatrně jsem pátral, jak daleko smím jíti, aniž bych prozradil něco z toho, co jí on zamlčel.
„Myslím, že daleko výše, než zevní pomoc, stojí pomoc vnitřní. — Míním onu, jež vyzařuje z duševního vlivu jednoho člověka na druhého. — Rozumíte, Miriam, co tím chci říci? - Lze nejen tělesně než i duševně uzdravovati, Miriam!“
„A to že — — —“
„Ano, to učinil mně váš otec!“ chopil jsem ji za ruku. „Chápete tedy, že je mým srdečným přáním moci způsobiti sebe menší radost, ne-li už jemu samotnému, tedy aspoň někomu, jenž je mu blízek. — Mějte jen ke mně sebe menší důvěru! Což nemáte žádného přání, jež bych snad mohl vyplniti?“
Zavrtěla hlavou:
„Myslíte si, že se zde cítím nešťastnou?“
„Ne, ne! Ale snad máte občas starosti, jež bych snad mohl s vás sníti? Vy jste povinna — slyšíte? — povinna dopřáti mi účastenství ve svých starostech. Proč žijete oba v této tmavé, smutné ulici, nemusíte-li? Vy jste ještě tak mladá, Miriam, a — —“
„Ale vy zde přece také bydlíte, mistře Pernathe,“ přerušila mne s úsměvem, „co vás tedy poutá k tomuto domu?“
Zarazil jsem se.
Ano, ano — to bylo správné. Proč jsem vlasmě žil zde? Nemohl jsem si vysvětliti: co tě poutá k tomuto domu? — opakoval jsem si bezmyšlenkovitě.
Nemohl jsem nalézti vysvětlení a zapomněl jsem na chvíli zcela, kde jsem byl.
Pak opět byl jsem přenesen kamsi nahoru — do zahrady — cítil jsem kouzelnou vůni kvetoucího bezu — díval jsem se dolů na město. — —
„Dotkla jsem se nějaké rány? Způsobila jsem vám bolest?“ — dolétal ke mně z dáli hlas Miriamin.
Naklonila se nade mnou a dívala se mi s úzkostlivou pátravostí do tváře.
Patrně jsem příliš dlouho ztrnule seděl, že byla tak starostlivou.
Chvíli jsem ještě váhal, ale pak si mé city náhle prorazily cestu, zaplavily mne a já svěřil Miriamě vše, co trýznilo mé srdce.
Vyprávěl jsem jí jako milému, starému příteli, s nímž jsme prožili celý život, a před nímž nemáme žádného tajemství. Sděloval jsem s ní, jak jsem se z vyprávění Cvakova dověděl, že jsem kdysi byl šílený a že jsem byl oloupen o vzpomínky na minulost, — jak v poslední době se ve mně vzbudily obrazy, jichž původ byl jistě v mém mládí; že obrazy ty se častěji a častěji opakují a že se chvěji před tím okamžikem, až mi vše bude opět jasno a až mne to opět bude rozdírati.
Zamlčel jsem pouze to, co mne uvádělo v spojení s jejím otcem: mě dobrodružství v podzemních chodbách a vše ostatní, co s tím souviselo.
Seděla těsně u mne a poslouchala mne se zatajeným dechem a s účastenstvím, jež mne nevýslovně blažilo.
Konečně jsem nalezl někoho, před nímž jsem se mohl se vším svěřiti, byla-li mi má duševní samota příliš těžkou.
Pravda: byl zde ještě Hillel; ale ten byl pro mne jakousi nadoblačnou bytostí, jež se zjevovala a hasla, jako světlo, a jíž nebylo lze dosíci, když nejvíce jsme po ní toužili.
Řekl jsem jí to a ona mne pochopila. I ona tak k němu vzhlížela, třebaže byl jejím otcem.
On lpěl nekonečnou láskou na ní a ona na něm — „a přece jsem jakousi skleněnou stěnou od něho oddělena,“ svěřovala se mi, „kterou nemohu proraziti; tak tomu bylo, pokud má pamět sahá. — Když jsem jako dítě ho ve snách viděla u mého lůžka, tu vždy měl na sobě oděv velekněze: zlatou desku Mojžíšovu s 12 kameny v ní na prsou, a modré, zářivé paprsky vycházely od jeho spánků. — Myslím, že ona láska je toho druhu, že jde až za hrob a že je příliš velikou, než abychom ji mohli pochopiti. — To říkávala i má matka, kdykoliv jsme o něm tajně mluvívaly.“
Pojednou se otřásla a chvěla se na celém těle. Chtěl jsem vyskočiti, než ona mne zadržela:
„Buďte klidný. Není to nic. Pouhá vzpomínka. Když má matka zemřela, — jen já vím, jak ji miloval, byla jsem tehdy ještě malým děvčetem, — myslila jsem, že se bolestí udávím; běžela jsem k němu a zaryla se prsty do jeho kabátu, chtěla jsem křičeti a nemohla jsem, poněvadž bylo vše ve mně ochromeno, — a — a tu — — zas mne mrazí po zádech, myslím-li na to — tu pohlédl on na mne s úsměvem, políbil mne na čelo a přejel mi rukou přes oči. — — —
A od toho okamžiku až podnes uhaslo ve mně veškero hoře nad ztrátou matky.
Ani slzy nemohla jsem už uroniti, když ji pochovávali; viděla jsem slunce jako zářivou ruku Boží na nebi a divila jsem se, proč lidé pláčí; můj otec šel vedle mne za rakví a kdykoliv jsem naň pohlédla, vždy se na mne tiše usmál a já cítila, jak se lidí zmocnila hrůza, když to viděli.“
„A jste šťastna, Miriam? Zcela šťastna? Není cosi hrozného v myšlence, že taková bytost je vaším otcem, bytost, jež vyrostla nad veškero lidstvo?“ — ptal jsem se tiše.
Miriam zavrtěla radostně hlavou:
„Já žiji v blaženém jakémsi snu. — Když jste se mne před chvílí ptal, pane Pernathe, nemám-li starostí a proč zde bydlíme, musela jsem se téměř smáti. Což je příroda krásnou? Nu ano, stromy jsou zelené a nebe je modré. Ale to vše si dovedu daleko lépe představiti, zavru-li oči. Musím tedy, chci-li to viděti, opravdu seděti na louce? — — A trochu té bídy a — a — hladu? To je tisíckrát vyváženo nadějí a očekáváním.“
„Očekáváním?“ ptal jsem se udiven.
„Očekáváním zázraku. Neznáte to? Ne? Pak jste ale velice, velice ubohý člověk. — Že tak málo lidí zná! Pohleďte, to je také příčinou, proč nikdy nevycházlm a s nikým se nestykám. Měla jsem sice dříve několik přítelkyň — ovšem židovek, jako jsem sama — ale netrvalo to dlouho. Ony nerozuměly mně a já zase jim. Mluvila-li jsem o zázracích, tu se domnívaly, že žertuji, ale když viděly, že mluvím vážně, že nemíním divem to, co pod slovem tím Němci svými brejlemi vidí: zákonitý vzrůst trávy a podobné věci, spíše pravý opak toho — tu byly by mne mé přítelkyně nejraději prohlásily za šílenou. Tomu stálo v cestě pouze to, že jsem dosti hbitá v přemýšlení, že znám hebrejsky i aramejsky, že dovedu čísti Targumim a Midrašim a jiné podobné vedlejší věci.
Konečně nalezly slovo, jež vůbec nic nevyjadřuje: nazvaly mne ‚přepiatou‘.
Když jsem jim pak chtěla vyložiti, že to, co je významno — co je podkladem — v bibli a jiných svatých spisech, že je pro mne zázrakem a pouze to, ne pak předpisy morálky a ethiky, jež mohou býti pouze skrytými cestami, kterými lze se dostati k divu — tu dovedly mi odpovídati jen všedními námitkami, neboť se styděly otevřeně se přiznati, že z náboženských předpisů věří pouze to, co stejně dobře mohlo státi v občanském zákoníku.
Jakmile jen slyšely slovo ‚zázrak‘ nebo ‚div‘, hned jim bylo nevolno. Říkaly, že ztrácejí půdu pod nohami.
Jako by bylo něco krásnějšího, než ztráceti pod nohami půdu!
Můj otec kdysi řekl, že svět je zde proto, abychom ho myšlením zdolali. Pak prý teprve začíná pravý život. — Nevím sice, co tehdy mínil slovem ‚život‘, ale občas cítím, že jednoho dne se jaksi ‚probudím‘. Třeba že si nedovedu představiti, do jakého stavu se to probudím. Ale myslím si vždy, že tomu musí předcházeti divy a zázraky.
,Zažila jsi už nějaké, že stále na ně čekáš? — ptávaly se mne často mé přítelkyně. A když jsem odpověděla záporně, tu byly náhle radostny a vědomy svého vítězství. — Řekněte mi, pane Pernathe, dovedete chápati taková srdce? To jsem jim přece jen nechtěla prozraditi, že jsem opravdu zažila divy, byt i jen malé — zcela malinké — —“
Miriamin zrak se leskl.
Slyšel jsem v jejím hlase, že se slzami radosti div nezadusila.
„— — ale vy mne pochopíte: často, celé týdny, ba měsíce“ — Miriam mluvila zcela tiše, — „žila jsem jen divem. Když nebylo kouska chleba doma, ale ani kousíčka, tu jsem věděla: teď se přiblížila hodina! — A pak jsem zde seděla a čekala a čekala, až jsem tlukotem srdce ani dýchati nemohla. A — a pak, mne to náhle táhlo ven, letěla jsem dolů, probíhala jsem ulicemi křížem krážem, co nejrychleji, abych zas byla včas doma, dříve než se otec vrátí, a — a — vždy jsem nalezla peníze. Jednou více, po druhé méně, ale vždy tolik, co stačilo k nakoupení nejnutnějších potřeb. Brzo ležel zlatník uprostřed ulice. Viděla jsem z dáli, jak se třpytí a lidé po něm šlapali, po něm sklouzali, ale žádný z nich ho neviděl. - To mne často činilo tak pyšnou, že jsem už ani ven nevycházela, nýbrž jen v kuchyni jsem prohlížela podlahu, jako dítě, nespadly-li tam s nebe peníze, nebo chléb.“
— — Myšlenka jakás projela mi hlavou a radostí nad tím jsem se musel pousmáti.
Zahlédla to.
„Nesmějte se, pane Pernathe,“ prosila. „Věřte mi — já vím — že tyto zázraky porostou a že jednoho dne —“
Upokojil jsem ji.
„Ale já se přece nesměji, Miriam! Co vás to napadá. Já jsem nevýslovně šťasten, že nejste jako druhé, jež ve všem hledají obvyklou příčinu, a postaví si hlavu i když tu tam — my v takovém případu voláme: Bohu díky! — udá se něco jiného.“
Podala mi ruku:
„A není-li pravda, pane Pernathe, neřeknete už nikdy, že mně — nebo nám — chcete pomoci? Teď, kdy víte, že kdybyste mi pomohl, oloupíte mne o možnost prožíti zázrak?“
Slíbil jsem to. V srdci svém však jsem si sliboval výhradu. V tom se otevřely dveře a Hillel vešel.
Miriam ho objala; pozdravil mne. Srdečně a přátelsky, než opět oním chladným „vy“.
Zdálo se také, že ho tíží lehká únava nebo nejistota. — Či jsem se snad mýlil?
Snad to také zavinilo jen přítmí, jež panovalo ve světnici.
„Přišel jste jistě optat se o radu ve věci, jež se týká oné dámy — — —?“ začal, když nás Miriam nechala o samotě.
Chtěl jsem ho udiveně přerušiti, ale on mi vskočil do řeči:
„Vím to od studenta Charouska. Oslovil jsem ho na ulici, ježto se mi zdál ku podivu změněn. Vyprávěl mi všechno… neb jeho srdce překypovalo. I to mi řekl, že — jste mu dal peníze.“
Díval se na mne pronikavě a nanejvýš podivným způsobem zdůrazňoval každé své slovo. Nechápal jsem však, co tím míníl:
„Zajisté… Tím sprchlo o několik kapek štěstí více s nebe — a — a v tomto případu — to snad ani neškodilo, avšak,“ přemýšlel chvíli, „avšak mnohdy si tím jen sami sobě i jiným způsobujeme hoře. Pomáhati není tak velice snadné, jak si to, milý příteli, představujete! Pak by bylo velice, velice snadno spasiti svět. - Nebo tomu snad nevěříte?“
„Což vy sám nedáváte chudým? Často vše, co máte, Hillele?“ ptal jsem se.
Zavrtěl hlavou a usmál se:
„Mně se zdá, že se z vás stal přes noc talmudista, že otázku zodpovídáte opět otázkou. Pak je ovšem těžko se příti.“
Zarazil se, abych mu na to odpověděl, ale já mu opět nerozuměl, nač vlastně čeká.
„Ostatně, vraťme se k věci,“ řekl pojednou změněným tonem. „Nemyslím, že by vaší chráněnce — oné dámě — hrozilo okamžité nebezpečí. Nechte věci se vyvinouti. Praví se sice: ‚Rozumný muž předchází událostem,‘ ale mně se zdá, že ještě rozumnější prostě vyčkává a je na vše připraven.
Snad se naskytne příležitost, že se Aaron Wassertrum se mnou sejde, ale pak to musí vyjíti od něho — já neučiním kroku. On musí sem přijíti. Ať k vám, či ke mně, to je lhostejno — pak si s ním promluvím. Jeho věcí bude ovšem, jak se rozhodne, zda poslechne mé rady, či ne. Já si myji ruce v nevinnosti.“
Pokoušel jsem se úzkostně čísti v jeho tváři. Tak chladně a obzvlášť hrozivě ještě nikdy nemluvil.
Ale za tímto černým; hluboce zapadlým okem spala propast.
„Jakási skleněná zeď je mezi ním a námi,“ napadla mne v té chvili Miriamina slova.
Mohl jsem mu jen beze slova stisknouti ruku a — jíti.
Vyprovázel mne až přede dveře, a když už jsem šel po schodech vzhůru a ohlédl jsem se, tu jsem viděl, že zůstal státi a vlídně mi kyne, ale tak, jako někdo, jenž by rád ještě něco pronesl, ale nesmí — —