Golem (překlad Prusík)/Úzkost

Měl jsem v úmyslu, vzíti si jen plášť a hůl a jíti k večeři do malé hospůdky „V starém Ungeltu“, kde Cvak, Vrieslander a Prokop sedávali každý večer až do pozdní noci a navzájem si vypravovali ztřeštěné historky.

Sotva však jsem vkročil do svého pokoje, spadl se mne tento úmysl, — jako by mi nějaké ruce odtrhly sukno, nebo něco, co jsem nosil na těle.

Ve vzduchu leželo napětí, jež jsem si nedovedl vyložiti, jež však zde bylo, jako cosi hmatatelného. V několika vteřinách zmocnilo se mne toto napětí tak prudce, že jsem opravdu nevěděl, co dříve: mám-li rozsvítiti, či zamknouti dveře, sednouti si, či choditi sem tam.

Vplížil se snad někdo za mé nepřítomnosti do mého pokoje a schoval se zde? Byl jsem snad nakažen úzkostí toho člověka, že bude mnou odhalen? Byl snad zde Wassertrum?

Sáhl jsem za záclony, otevřel jsem šatník, nahlédl do vedlejšího pokoje — nikdo.

I kaseta stála, jako dříve, na svém místě.

Nebylo-li by lépe, abych prostě dopisy spálil a tak se rázem zbavil starostí o ně?

Už jsem hledal klíč ve vestě — ale což to muselo býti hned? Zůstalo mi přece dosti času až do rána!

Nejdříve světlo!

Nemohl jsem najíti zápalky.

Byly-li dveře zamčeny? Šel jsem pár kroků zpět. Zase jsem se zastavil.

Proč pojednou tato úzkost?

Chtěl jsem si vyčítati zbabělost: myšlenky mi uvízly. Prostřed věty.

Bláznivá myšlenka mne napadla:

Rychle, rychle vystoupiti na stůl, vytáhnouti za sebou židli a „tomu“, co se zde po podlaze plazilo, rozbíti shora lebku, přiblíží-li se to ke mně.

„Ale zde přece není nikdo,“ řekl jsem si nahlas rozzlobeně, „což jsi se kdy v životě už bál?“

Nepomohlo to. Vzduch, jejž jsem vdechoval, byl řídký a řezavý, jako ether.

Kdybych jen něco byl viděl: nejhroznější, co si lze představiti! Mžikem by má bázeň zmizela.

Nepřišlo nic.

Zaryl jsem oči do všech koutů:

Nic.

Všude jen známé mi věci: nábytek, truhlice, svítilna, obraz, nástěnné hodiny — neživí, staří, věrní přátelé.

Doufal jsem, že se před mým zrakem promění a dají mi příčinu k zrakové halucinaci a zároveň i důvod k rdousící mne úzkosti.

Ani to nebylo.

Ony zůstaly ztrnule věrny své bývalé podobě.

Příliš ztrnule pro panující pološero, aby to bylo přirozeným.

„Jsou pod tímtéž tlakem jako ty sám,“ cítil jsem. „Netroufají si učiniti sebe menší pohyb.“

Proč hodiny na zdi neťukají?

Číhání kolem dokola pohlcovalo každý zvuk.

Zalomcoval jsem stolem a divil jsem se, že jsem mohl slyšeti hluk, jejž stůl působil.

Kdyby aspoň venku hvízdal vítr!

Ani to ne!

Nebo kdyby v kamnech praskalo dříví — ale oheň vyhasl.

Ale neustále totéž hrozné číhání ve vzduchu, bez pausy, bez mezery, jako kapání vody.

Toto marné „býti na skoku“ všech mých smyslů. Pochyboval jsem už, že to přečkám.

Pokoj, plný očí, jichž jsem nemohl viděti, pln bez plánu bloudících rukou, jichž jsem nemohl uchopiti.

„To je hrůza, jež se rodí sama ze sebe, ochromující zděšení nezachytitelného Nic, jež nemá žádné formy a jež sžírá hranice našemu myšlení,“ chápal jsem tupě.

Postavil jsem se ztuha a čekal jsem.

Čekal jsem jistě čtvrt hodiny: Snad se „to“ dá svésti a připlíží se ke mně zezadu, takže to budu moci uchopiti.

Jedním rázem jsem se ohnal — zase nic!

Totéž sžírající „Nic“, jež nebylo a přece naplňovalo pokoj oným děsivým životem.

Což abych vyběhl ven?

Co mi může zabrániti?

„Šlo by to se mnou,“ věděl jsem hned s neodbytnou jistotou. I to, že by mi naprosto nepomohlo, kdybych rozžehl světlo, i to jsem nahlížel a — přece jsem tak dlouho hledal zápalky, až jsem je nalezl.

Ale svíčka nechtěla hořeti; knot jen doutnal: malý plamének nemohl žíti a nemohl zajíti a když si přece jen vybojoval zkomíravou existenci, zůstal bez lesku jako žlutý, špinavý plech. Ne, tu bylo temno ještě lepší.

Zhasil jsem opět a vrhl jsem se oblečen na lůžko.

Počítal jsem údery svého srdce: jeden — dva — tři — čtyři… až do tisíce a opět od počátku — celé hodiny, dny, týdny — jak se mi zdálo — až mi vyschly rty a vlasy mi vstávaly: žádnou vteřinu ulehčení.

Ani jednu jedinou!

Začal jsem jmenovati slova, jak mi na jazyk přicházela: „Princ“, „Strom“, „Dítě“, „Kniha“ — a opakoval jsem je křečovitě, až přede mnou stála nahá, co bezsmyslné, hrozivé zvuky z barbarského pravěku, takže jsem musel vší silou přemýšleti, abych si opět uvědomil jejich smysl a význam:

P-r-i-nc? — K-n-i-h-a —?“

Nešílel jsem? Nebo snad jsem zemřel? — Hmatal jsem kolem sebe.

Vstáti!

Posaditi se na židli!

Sklesl jsem do lenošky.

Kdyby konečně smrt přišla! Jen už necítiti toto bezkrvavé, strašné číhání!

„Já — nechci — já — nechci!“ — křičel jsem. „Což neslyšíte?“

Bez sil klesl jsem zpět.

Nemohl jsem pochopiti, že jsem dosud žil.

Úzkost. Ilustrace Hugo Steiner-Praga, 1916[red 1]

Neschopen jsa něco mysliti nebo činiti, zíral jsem ztrnule přímo před sebe.


„Proč mi jen ta zrnka tak neúnavně podává?“ přihnala se ke mně myšlenka, zmizela a vrátila se.

Zmizela.

Vrátila se.

Zvolna bylo mi konečně jasno, že přede mnou stála zvláštní bytost, snad zde už stála po celou dobu, co jsem zde seděl a podávala mi ruku:

Šedivé, širokoramenné stvoření velkosti zakrněle vyrostlého člověka, opírající se o spirálovitě točenou hůl z bílého dřeva.

Kde měla býti hlava, rozeznával jsem pouze mlhovitou kouli z bělavé páry.

Z tohoto zjevení vycházel nejasný zápach santalového dřeva a mokré břidlice.

Pocit naprosté bezbrannosti oloupil mne téměř o vědomí. Co jsem po celou tu dobu vytrpěl nervy rozdírající muky, to teď zhustilo se v smrtelné leknutí a vlilo se ve formu v tomto stvoření.

Pud sebezachování mi pravil, že bych zešílel hrůzou, kdybych mohl viděti obličej toho fantomu, varoval mne před tím, křičel mi do ucha, a přece mne to táhlo, takže jsem nemohl odvrátiti zraku od mlhovité koule a musel jsem tam pátrati po očích, nose, ústech.

Ale byť bych se byl sebe více namáhal: pára zůstala nehnutou. Zdařilo se mi ovšem hlavy všeho druhu posaditi na tento trup, ale vždy jsem věděl, že vznikly jen z mé fantasie.

Také se vždy hned rozplynuly, skoro v téže chvíli, kdy jsem je stvořil.

Jen forma hlavy egyptského ibise udržela se ještě nejdéle.

Obrysy zjevení halily se přízrakovitě v temnotu, skrčovaly se sotva pozorovatelně a zase se roztahovaly, jako pod dlouhými tahy dechu, jež celou postavou probíhaly — jediný to pozorovatelný pohyb. Místo nohou dotýkaly se podlahy pahýly, na nichž bylo — šedé a bezkrvé — maso na píď vytaženo v naběhlé okraje.

Bez hnutí drželo stvoření přede mnou svou ruku.

V dlani ležela zrnka. Jako bob veliká, červená s černými body na okraji.

Co s tím?

Cítil jsem tupě: nesmírná zodpovědnost na mně ležela, zodpovědnost, jež se vymykala všemu pozemskěmu, neprovedu-li správně, co se na mně žádá.

Dvě váhy, každá obtížena polovinou světa, jsou kdesi v říši příčin, tušil jsem; miska, do níž hodím prášek, klesne k zemi.

Teď jsem chápal: to bylo to hrozné číhání kolem!

„Nehni ani prstem!“ radil mi rozum, „a kdyby na věky nechtěla smrt přijíti a vysvoboditi tě z těchto muk.“

I pak bys byl prohlásil svou volbu: byl bys zrnka zamítl, bouřilo ve mně. Teď nemůžeš už zpět!

Hledaje pomoci, ohlédl jsem se, nedostane-li se mi nějakého znamení, co mám činiti.

Nic.

Ani ve mně žádná rada, žádný nápad — vše mrtvo, vymřelo.

Život myriady lidí váží v tomto okamžiku tak málo, jako pírko — poznával jsem. — — —

Byla asi už hluboká noc; nemohl jsem už rozeznávati zdi svého pokoje.

Vedle v atelieru dupaly kroky; slyšel jsem, jak někdo odtahoval skříně, otevíral zásuvky, načež je s rámusem na zemi házel; zdálo se mi, že rozeznávám hlas Wassertrumův, jak svým chroptivým basem vyráží kletby.

Neposlouchal jsem to.

Bylo mi to teď tak bezvýznamno, jako škrábání myši.

Zavřel jsem oči:

Lidské podoby táhly v dlouhých řadách kolem mne s víčky přivřenými — hotové masky smrti: můj vlastní rod, moji vlastní předci.

Stále tentýž útvar lebky, byť se i zdálo, že se typ mění, tak vyvstali ze svých hrobek s hladce přičísnutými vlasy, s nakadeřenými i krátce přistřiženými s alonžovými parukami i s čupřinami, vtlačenými do kruhů, — po celá staletí, až mi rysy byly stále známější a známější a splynuly pak v poslední tváři v obličej Golemův, jímž byl řetěz mých předků ukončen.

Pak tma změnila můj pokojík v nesmírný, prázdný prostor, v jehož středu jsem seděl ve své lenošce a před sebou zase viděl onen šedý stín se vztaženou rukou.

A když jsem zvedl oči, tu stály kolem nás — ve dvou protínajících se kruzích, jež tvořily osmičku — cizí bytosti:

V jednom kruhu zahalené v šat fialově zářící, v druhém kruhu oděné červeně a černě. Byli to lidé cizí rasy, vysokého, nepřirozeně štíhlého vzrůstu, s obličeji zakrytými prosvítavými šátky.

Tlukot srdce mi pravil, že se chvíle rozhodnutí přiblížila. Mé prsty sebou trhly směrem k zrnkům: — a tu jsem viděl, že postavami načervenalého kruhu probíhalo chvění.

Měl jsem snad zrnka zamítnouti? chvění se zmocnilo fialového kruhu; podíval jsem se ostře na muže bez hlavy; stál zde — v též posici: bez hnutí, jako dříve.

I jeho dech ustal.

Zvedl jsem ruku, nevěděl jsem stále ještě, co učiniti, — a udeřil jsem fantomu do ruky, až se zrnka po podlaze rozkutálela.

Na okamžik — tak prudce, jako elektrickou ranou, jsem ztratil vědomí. Zdálo se mi, že padám do nekonečné hloubky — pak jsem zase stál pevně na nohou.

Šedivé stvoření zmizelo. Rovněž i bytosti červeného kruhu.

Nafialovělé bytosti však utvořily kolem mne kruh. Měly na prsou nápis sestavený ze zlatých hieroglyfů a držely němě — vyhlíželo to jako přísaha — mezi ukazováčkem a palcem červená zrnka, jež jsem bezhlavému zjevení vyrazil z rukou.

Slyšel jsem, jak venku krupobití bije do oken, a jak dunivé hřmění rozdírá vzduch:

Zimní bouře v celé šílené zuřivosti řádila nad městem. Od řeky duněly vytím vichřice v rhytmických intervalech přidušené dělové rány, jež oznamovaly, že se ledová přikrývka Vltavy trhá. Mým pokojíkem plála světla neustálých blesků. Cítil jsem se pojednou tak slabým, že se pode mnou třásla kolena a já si musel sednouti.

„Buď klidný,“ řekl jasně jakýsi hlas vedle mne. „Buď klidný. Dnes je Lelšimurim, noc ochrany“ —


Bouře zvolna ustávala a ohlušující rachot ustoupil jednotvámému bubnování krup na střechu.

Umdlenost mých údů znovu vzrostla: jen tupě a polo ve snu mohl jsem vnímati, co se kolem mne dálo.

Kdosi z kruhu pronesl slova:

Koho hledáte, není zde.“

Ostatní odpověděli cosi v cizí řeči.

Na to řekl první opět tiše nějakou větu a v ní bylo obsaženo jméno.

Henoch“; ostatním jsem však nerozuměl: vítr zanášel sem příliš hlučně rachot praskajících ker na řece.


Pak vystoupil jeden z kruhu, postavil se přede mne, a ukázal na hieroglyfy na prsou; byly to tytéž písmeny, jež byly i na hrudi druhých. Pak se mne ptal, dovedu-li je čísti.

A když — blábole únavou — jsem odvětil záporně, tu vztáhl ke mně dlaň a písmo objevilo se zářivě na mých prsou, nejdříve latinkou:

CH ABRAT ZEREH AUR BOCHER

na to pak se zvolna měnilo v neznámé mi písmo.

Já pak upadl v hluboký, bezesný spánek, jakého jsem neznal od oné noci, kdy mi Hillel rozvázal jazyk.


Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Ilustrace není součástí českého vydání.